Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puma – 13. kapitola

20.01.2010 (21:45) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7775×

13. kapitola – Vězení, žádný domov!!!

Zastavili se před naším domem. Seskočila jsem z Paula a utíkala do svého pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi a skočila na postel. Začala jsem brečet. Přepadl mě obrovský záchvat pláče, až jsem se chvílemi dusila, ale bylo mi to jedno. Moje štěstí skončilo přesně jak jsem říkala. Štěstí je vrtkavé, ale u mě ještě víc, než u ostatních. Vždy jsem byla šťastná jen chvíli a poté nastala bolest. Nenáviděla jsem v tuhle chvíli celý svět za to, co se mi stalo. Dveře se otevřely a v nich byl ten, koho jsem nenáviděl nejvíc. Zavrčela jsem na něj, ale nevšímal si mě, tak jsem po něm skočila, ale nepřeměnila se. Povalila jsem ho na zem a chytla pod krkem.

„Proč mi to pořád děláš? Proč mi ničíš život?“ vrčela jsem a svírala stále víc jeho krk.

„Zachraňuji ti krk, drahá sestřičko. Dřív nebo později by si tě dali jako svačinku.“ Zavrčela jsem na něj, jelikož neměl pravdu. Nikdy by mi nikdo z nich neublížil. A kdyby chtěli, Edward by jim to nedovolil. Tím jsem si byla stoprocentně jistá, že on by to nedovolil, nikdy. Ale Jacob tohle nemohl chápat, on nemá city. To on byl větší kus ledu než oni. Nikdy nikoho nemiloval, neměl rád a už vůbec se neotisknul. Jak pak mohl pochopit, co mě táhlo ke Cullenům, k Edwardovi? A v tom mi něco došlo. Co jsem to řekla? Tedy myslela?

Vytřeštila jsem oči, pustila Jacoba a couvala na druhý konec pokoje. Nevěřila jsem tomu, co jsem to udělala. To se nestalo, že ne? Nemohlo. Oni jsou upíři, nemohlo se to stát. Je to blbost. Narazila jsem do stěny, sklouzla po ní dolu a objala si kolena.

Díval se na mě nechápavě, ale poté odešel. Položila jsem si hlavu na kolena a začala brečet nanovo. Zhluboka jsem dýchala a cítila tu příjemnou Edwardovu vůni. Pořád jsem měla na sobě jeho košili. To jediné, co mi po něm zbylo. Věděla jsem, že ho už nikdy neuvidím, jelikož budu pod stálým dozorem vlků. A to mě štvalo. Věděla jsem, že nebude žádné soukromí ani nic takového. Lehla jsem si do postele a dívala se tupě do stropu.

Jinak to nemohlo dopadnout. Zabil by je, kdybych odmítla a stejně skončila tady, a bylo by to mnohem horší. Takhle mám jistotu, že se jich nedotkne. Budou si moc dál žít svou věčnost a časem na nějakou pumu, která u nich žila, zapomenou. A tahle myšlenka bolela, jelikož já na ně nezapomenu, nikdy. Byla to moje jediná rodina. Na lidi, které mám ráda, se holt zapomenout nedá. Možná by vše dopadlo líp, kdybych nikdy nechodila na tu louku, abych ho viděla. Mohla jsem si v klidu žít v lese jako puma a ne teď brečet, jelikož mě odvedli od nich, on něj. Nemohla jsem vůbec usnout, abych utekla před realitou do říše snů. Moje postel mi připadal moc malá a tvrdá. A hlavně prázdná, někdo tu chyběl. Někdo, kdo spával několik měsíců vedle mě. Každá další myšlenka na něj mi vháněla jen další slzy do očí. Spánek mě dostihl až vyčerpáním z neustálého pláče.

Ráno jsem se probudila s ještě horší náladou, než jsem večer usínala. Jsem si jistá, že už nikdy nebudu mít dobrou náladu. Proč bych ji taky měla mít, že? S povzdechem jsem vstala a došla ke skříni. Byla jsem rozhodnutá Edwardovu košili nesundat. Vzala jsem si jen spodní prádlo a rifle. Nechtělo se mi z pokoje, ale jelikož jsem měla hlad, šla jsem dolů. V kuchyni byl jen táta a Jacob. Oba se na mě podívali, ale nic se z jejich výrazů nedalo vyčíst. Dělala jsem jako že tam nejsou, vzala si vločky do mlíka a začala jíst.

„Spal tu košili, smrdí to tu po pijavicích,“ zavrčel na mě najednou.

„Tobě smrdí, mě voní, nic nebudu spalovat. Trhni si. Donutil jsi mě se vrátit a já tu košili chci,“ odpověděla jsem v klidu táta nás jen pozoroval.

„Paul tě bude hlídat na každém kroku,“ řekl jakoby mimochodem můj povedený bratr. Věděla jsem to, ale přesto to naštve.

„Super, nemůžu se dočkat, až za mnou ten pes bude běhat,“ řekla jsem přeslazeně a zašklebila se na něj.

„Isabello, o co ti jde?“ vykřikl najednou táta. Podívala jsem se na něj. Snad podruhé v životě mě oslovil.

„Nepleť se do toho. Ničemu nerozumíš. Nehraj si na tátu, na to už je pozdě,“ vrátila jsem mu to a běžela jsem zpět do pokoje. Nevím, o co mu jde. I ostatním. Nikdo mě tu nezná, ale všichni si hrajou na kamarády a ochránce, když to nepotřebuju.

Cítila jsem se jako ve vezení, i když tam bych se měla možná i líp. Jelikož i ochranku tu mám. Nikdy jsem nezažila, jaké to je, mít někde domov, kde vás mají rádi. I když se o to máma pokoušela, nešlo to. Táta ani Jacob mě nikdy neměli rádi. I když se kvůli mámě snažili, já tu přetvářku viděla. Dost to bolelo, když vás vaše krev odmítá a nemá ráda. Ale už jsem si za ty roky zvykla. Teď jsem však pocítila, jaké to je, být někde doma, i když v podobě pumy. Vážně mě měli alespoň na chvíli opravdu rádi, i Rose. A proto byl tenhle návrat ještě horší než před mým útěkem. Vše bolelo víc než předtím.

Nemohla jsem to mezi těmi čtyřmi stěnami vydržet, a tak jsem se rozhodla projít. Jen co jsem vyšla z domu, byl za mnou Paul. Povzdechla jsem si a byla rozhodnutá ho ignorovat. Šla jsem a ani nevěděla kam přesně a můj ocásek se držel za mnou. No, můj vlastní ocas v pumí podobě mám raději. Nakonec jsem se zastavila před starou budovou. Byla to knihovna v La Push. Moc knih tu nebylo, spíš kroniky a záznamy kmene, legendy a tak. Když mi to došlo. Legendy, jasně, něco tam musí být o pumách, alespoň trochu. Stejně jsem neměla co na práci.

Šla jsem dovnitř, byla tam jen stará paní, která se o knihovnu starala a pár dětí ze základky, co si dělaly úkoly.  Paul byl za mnou a já z toho byla nervózní a podrážděná. Nevydržím to dlouho. Zamířila jsem k regálům, kde byly legendy kmene. Začala jsem si číst různé tituly, ale nic, co by mi pomohlo. Paul si zatím sedl na židli, aby na mě viděl. Pokoušela jsem se nevnímat jeho pohled a soustředit se na knihy. Musím najít něco, co by mi pomohlo, anebo objasnilo, proč jsem bledší a puma. Nevěřím tomu, že by byla schopná moje máma podvést tátu. Ona nebyla ten typ. Navíc bylo vidět jak ho miluje. Ale já nebyla ani nikomu podobná, možná mámě.

Až mě zaujal jeden titul. „Legendy jiných kmenů.“ To znělo zajímavě. Navíc, jestli si dobře pamatuju, máma byla z jiného kmene. Vzala jsem si knihu a šla si sednou ke stolu, co nejdál od Paula.

Četla jsem knihu, ale nic tam nebylo. Nic, co by mi pomohlo. Už jsem ji chtěla vrátit, ale zabránil mi v tom titulek další legendy. „Zázračná Puma“ - a tak jsem se do něj začetla. A to bylo to, co jsme hledala, a něco víc. A všechny mámina slova se potvrdila.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puma – 13. kapitola: