Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec

21.03.2010 (18:30) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3665×

Prolog

(Pohled Belliných rodičů)

Minulost...

Byla půlnoc, když jsme s naší čerstvě narozenou holčičkou, zabalenou v dece, běželi směrem k dětskému domovu. Tuhle věc, kterou máme teď v plánu, nebyla pro nás dvakrát příjemná, ale museli jsme ji udělat. Bylo to pro její dobro. Hlavní důvod byl, že by neměla kde bydlet, jak jí uživit, zajistit jí dobrou péči a vzdělání. Nebylo to pro nás nikterak snadné se s ní rozloučit a vědět přitom, že ji nikdy neuvidíme, ale museli jsme se s tím vyrovnat. Proběhli jsme nejbližší ulicí a konečně  došli k dětskému domovu. Chvilku jsme tam jen tak stáli a dívali  se naposledy na naší malou Bellinku. Spala tak klidně a bezstarostně jako by se kolem ní nic nedělo. Stejně nám jí bylo líto nechat ji vydat takovému osudu. Co jí asi řeknou až bude větší, že ji rodiče opustili proto, protože ji nechtěli? A ať už jí řeknou cokoliv, pevně doufáme, že se s tím vyrovná. Jestli jí tedy vůbec něco řeknou. Ale teď nebyl čas nad tím přemýšlet, museli jsme spěchat zpátky, aby si nás nikdo nevšiml. Položili jsme naši spící Bellinku před vchodem do dětského domova, řekli jí pár slov na rozloučenou a co nejrychleji běželi zpátky tam, odkud jsme přišli.

1.Kapitola

(pohled Belly)

Poslední vyučovací hodina přírodopisu se mi vlekla neskutečně dlouho. Učitelku jsem vůbec nevnímala místo toho jsem si raději četla svoji oblíbenou knížku ,,Na větrné hůrce". Aspoň byla zajímá, načež učitelčin proslov naprosto nudný. A stejně jsem to učivo o plazech uměla  nazpaměť. Zazvonilo a já co nejrychleji pláchla na oběd. Na oběd byly jakési nudle s masem, které chutnaly naprosto příšerně. Jenže v dětském domově se hold muselo poslouchat a jíst všechno, jinak tě čekalo potrestání. Ke stolu jsem si na obědech sedávala sama. Nebyla jsem typ, který se rád s někým vybavuje  o módě a podobných kecech,které mě absolutně vůbec nezajímali.Jsem spíš typ, který bývá sám. Vím, že jsem divná, ale já už jsem prostě taková od narození. Pár holek se se mnou snažilo mluvit, ale měly to marný, já si jich nevšímala. Jsem prostě hodně uzavřená sama do sebe a hodně vyhýbavá. Po obědě jsem šla do svého pokoje, jako to dělávám vždycky. Lehla jsem si na postel a začala přemýšlet nad různými věcmi. Například o tom, že se mi v dětském domově nelíbí, i když vím, že se tady o mě pěkně starají a zajímají se. A nad svými rodiči, kteří mě položili před bránou a zmizeli. Určitě k tomu měli důvod. Jinak by to přece neudělali, nebo ano? Z mého přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře.

,,Ahoj, Bello neruším tě?,“ zeptala se mě sestra Anna.

,,Ne nerušíte,“ odpověděla jsem s nejistotou v hlase.

,,Mám totiž pro tebe velmi dobrou zprávu, která by tě mohla potěšit.“

,,A jakou?“ zeptala jsem se tak trochu znuděným tónem.

,,Před pár týdny si tě adoptovala jedna rodina a až teď dostala nárok si tě vzít do pěstounské péče,“ řekla s veselým úsměvem na tváři.

,,Aha, a co to pro mě znamená?“ zeptala jsem se připitoměle.

,,To znamená, že se oblečeš, sbalíš si svoje věci, a půjdeš k nim na zkušební dobu bydlet, pokud s tím budeš souhlasit.“

,,A mám snad na výběr?“ zeptala jsem se.

,,No, to už záleží čistě na tobě, jak se rozhodneš, Bello. Nikdo ti nemůže nařizovat, jestli zůstaneš, nebo jestli půjdeš s nimi. Je to jen a jen tvoje rozhodnutí,“ odpověděla velice upřímně.

,,A budu mí čas si to nechat projít hlavou?“ zeptala jsem se.

,,Ale, jistě proč by jsi neměla?“ odpověděla mi tak trochu zaskočená mou otázkou.

,,Moc vám děkuji, sestro Anno,“ odpověděla jsem jí a usmála jsem se na ni.

,,Nemáš za co děkovat, Bello,“ odpověděla mi a také se na mě opětovně usmála.

,,A jak se vůbec jmenují?“ zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá. Což u mě bývá vzácností.

,,Cullenovi.“ odpověděla mi.

Hm… mají pěkné příjmení. Moc by mě zajímalo, jak asi vypadají a proč si na adopci vybrali zrovna mě. Byla jsem tak zvědavá, že bych si klidně ty kufry sbalila, oblékla se a šla s nimi. Bylo to zvláštní, ale já se cítila naprosto rozhodnutá, že se s nimi seznámím a půjdu k nim bydlet na tu zkušební dobu. Nevím, co to do mě najednou vjelo, ale šla jsem prostě najisto.

,,Já to chci s nimi zkusit, slečno Anno.“

,,No, já jim půjdu zavolat, že s tou adopcí souhlasíš a ať si pro tebe ráno po snídani přijedou. “

,,Jo, a za deset minut nezapomeň přijít do hlavního sálu, máme pro vás totiž až do večera program.“

,,No, tak já už tě nebudu rušit Bello mám stejně ještě hodně práce.“ odpověděla mi.

Vůbec se mi to nezamlouvalo a ještě k tomu se mi tam vůbec nechtělo. Ale co jsem tak podle vás měla dělat? Nezbývalo mi nic jiného než zamaskovat svoji podrážděnost a odpovět slušnou metodou.

,,Nebojte se, já přijdu,“ odpověděla jsem.

,,No tak se tedy prozatím měj,“ odpověděla mi a odešla.

Jak odešla, znovu jsem začala nad vším možným přemýšlet. A zrovna jsem došla k myšlence, která mě ze všeho nejvíce děsila.

A kruci, já si přece slíbila, že k nikomu bydlet nepůjdu, protože si musím chránit svoje životní tajemství, o kterém nesmí nikdo vědět. Od svých tří let se každou noc proměňuji v jednorožce. Stalo se to jednou v noci, když jsem nemohla usnout. Byla jsem neklidná a vrtěla sebou ze strany na stranu. Mým tělem najednou projel nával elektřiny, který začal dělat se mnou divy. Nadnesla jsem se do vzduchu a začalo ze mě vyzařovat světlo, které mě začalo postupně měnit. Jako první se mi objevila kopyta a trub nakonec hlava na čelisti  roh a ocas. Dopadla jsem zpátky na zem na všechny čtyři kopyta a celá překvapená a šokovaná, jsem se šla podívat k zrcadlu. Ale to, co jsem v něm však viděla, mi vyrazilo dech. Stál tam krásný bílý jednorožec, který zářil od hlavy až k patě. Tohle úchvatné stvoření přece nemůžu být já. A jak něco tak krásného a neskutečného může vůbec existovat? Jednorožci přece bývají jenom v pohádkách a mýtech. Ale co má potom znamenat tohle? Není to jenom krásný sen, ze kterého se probudím? Sama  jsem na tyto otázky nedokázala odpovědět. Věděla jsem jen jedno. To, co se mi stalo a aktuálně stává každou noc, je jen a jen moje tajemství, o kterém nikdo jiný, kromě mě, nesmí vědět. Po čase jsem si musela zvyknout na tu přeměnu v jednorožce, protože jsem zjistila, že to je součástí mého druhého já.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec: