Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční jednorožec - 9. kapitola

05.06.2010 (19:15) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2490×

9. kapitola

(Pohled Edwarda)

Když, jsem Bellu spatřil v podobě jednorožce připadal jsem si, jako by moje srdce roztálo a začalo běžet na plné obrátky. Vypadala tak krásně, že to nešlo ani popsat. Všichni žasli nad tím, jak Bella vypadá. A v tu chvíli jakoby zapomněli na všechny starosti kolem.  Všichni jsme se o Bellu nesmírně báli, ale důležité je, že je živá a zdravá.
„Bello, půjdeme?“ Zeptala se jí Alice, taktně k ní přistoupila a hladila ji po čumáku stejně jako Esme.
Bella pokývala svoji velkou hlavou ve smyslu, že ano a připravovala se k odchodu.

O něco později...

Bella se proměnila zpátky během tří hodin. Šla do svého pokoje a nic nám prozatím neřekla. Rozhodl jsem se jít za ní a v klidu si s ní o tom všem promluvit. Zaklepal jsem na dveře od jejího pokoje, nic neřekla, tak jsme to zkusil znovu.
„Dále,“ řekla otráveně Bella a já vešel dovnitř.
„Ahoj, Bello, nerad tě ruším, ale rád bych si  s tebou promluvil o událostech, které se poslední dobou staly. Nevadilo by ti to?“ Posadil jsem se vedle ní a čekal na odpověď.
„Ne, nevadilo,“ pousmála se a  přitom se krásně začervenala.
„Bello, myslíš, že utéct z domu bylo nejlepší řešení?“ Zeptal jsem se jí.

(Pohled Belly)

Nevěděla jsem, co mu říct. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, natož mu odpovědět. Cítila jsem se provinile, ale potřebovala jsem si s někým o tom promluvit a  dát to do pořádku.
„Ne, to si nemyslím, ale pro Jaspera to bylo nejlepší řešení. Podle mého se mu ulevilo a byl vcelku rád. Ale byla to osudová chyba a vím, jak moc vás to zasáhlo, takže to nemíním opakovat. S Jasperem bych si ráda promluvila, ale to nezní jako dobrý nápad. Podle tebe jsem určitě cvok a nemám ti to za zlé,“ řekla jsem s úlevou v hlase a podívala se do jeho zlatých očí. Viděla jsem v nich bolest, úlevu, ale zároveň pochopení.

„Bello, ty vůbec nevíš, jak moc si pro nás důležitá. Hlavně pro mě, i když to nerad přiznávám.  A to, že si cvok, není pravda. To si myslíš jenom ty. A s Jasperem není třeba mluvit, po tom tvém incidentu s útěkem už nebudeme mít proti tobě nic, protože jsem mu četl myšlenky a nebyla tam už žádná známka po nenávisti nebo něčem takovém. Právě že naopak, jako by tě začal mít trochu rád,“ usmál se na mě, pohladil mě po ruce a vpíjel se svýma očima do těch mých.
„Jsem ráda, že mě už tak nenávidí a začal mě mít aspoň trochu rád. Vážím si toho. A jsem moc ráda, že jsem vás poznala, protože jsem zjistila, že bych bez vás nemohla být. Jste má rodina, opora a celý můj život a na tom se nic nezmění. Budu jenom hodná holka a budu vás poslouchat. Žádné útěky z domu tedy kromě noci - to jsem proměněná v jednorožce, ale ráno bych se vždy vrátila.“ Usmála jsem se na něho, zvážněla jsem a užívala si této krásné chvilky. Nevím, co to se mnou Edward udělal, ale s ním jsem se v této chvíli cítila jako, bych lítala v oblacích.
„Ach, Bello, jsem tak rád, že si tu s námi a nechceš nás opustit, ty asi vůbec nevíš, jak moc pro nás znamenáš,“ vzdychl se zavřenýma očima a jeho sladký dech mě doslova omámil.
„Edwarde, jsem ráda, že si přišel a mohla jsem si s tebou o tom všem promluvit,“ usmála jsem se na něho a pohladila ho po tváři.

„Bello, já nevím, co se to se mnou děje, ale úplně si  mi pomotala hlavu. Napřed, jak jsi byla proměněna v jednorožce a i teď, jak si člověk. Nevím, co si mám o tom myslet, ale asi jsem se do tebe zamiloval. Úplně si mě změnila, začal se dívat na svět z jiné perspektivy,“ přidržel moji ruku na jeho tváři a se zavřenýma očima blaženě vzdychl.
„Nevím, co bych ti měla na to říct, ale nejsi sám, kdo má pomotanou hlavu. Takže jsem asi také do tebe taky zamilovaná,“ odpověděla jsem mu.
Neodpověděl a začal  mě láskyplně líbat.  Teď jsem si byla jista vším. Zajela jsem rukama do jeho bronzových vlasu a užívala si co nejvíce této krásné chvíle. Potom se ode mě odtáhl, pohladil  po vlasech a blaženě se na mě usmál.
„Musím už jít,“ usmál se, naposledy mě políbil  a odešel.

 Poté, co odešel jsem si lehla do postele, jsem zavřela  spokojeně oči a přemýšlela nad vším hezkým. O hodinu později jsem se odhodlala jít za Cullenovými a o všem si s nimi v klidu promluvit. Sotva jsem sešla pár schodů, v tu ránu ke mně přiběhla Alice a už mě držela v objetí.

„Bello, my jsme si, už mysleli, že za námi nepřijdeš. Víš vůbec jaký strach jsi nám dnes nahnala? A jak moc jsme se o tebe báli? Máš vůbec ponětí, co by nás to stálo, kdybychom o tebe přišli?“ Pustila mě a káravě se na mě podívala.

„Ano, to vím, Alice a mrzí mě to.“ Sklopila jsem hlavu k zemi a smutně řekla.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční jednorožec - 9. kapitola: