Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - prolog

29.08.2011 (15:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 6174×

Prolog

(pohled Belly)

Šílela jsem, když mě nechal v lese. Už mě nechtěl. Zneužil mě, užil si a odešel. Jak mi to mohl udělat? Já myslela, že mě miluje. Tolikrát mě o tom přesvědčoval a já mu uvěřila. Byla to chyba. Zamilovala jsem se do něj a jistá část mě ho miluje stále. Druhá, a možná větší, ho nenávidí. Říkala jsem si, že kdybych mu hned nedala to, co chtěl, mohl se mnou být dodnes. Ale jednoho dne by mě stejně opustil, takže k čemu by mi to bylo?

Pak to šlo všechno hrozně rychle. Tátovi se nelíbilo, jak se chovám, a chtěl mi najít odbornou pomoc. Tu jsem odmítla. Jo, chtěla jsem se někomu svěřit, ale ne psychiatrovi, který by mě zavřel do blázince. Stejně jsem tomu neušla…

Jednou mě k sobě pozvala Angela. Abych tátu přesvědčila o tom, že jsem ještě schopná normálně žít, přijala jsem její pozvání a po škole jsme k ní vyrazily. S Angelou se mi vždy velice dobře povídalo. Dostala jsem šílenou chuť jí najednou povědět pravdu o Cullenových. Než jsem se stačila zastavit, bylo vše venku. Angela se na mě tak zvláštně podívala.

„To myslíš vážně, Bello?“

„Jo, říkám ti pravdu. Copak sis nevšimla, jak jsou Cullenovi zvláštní?“

„Zvláštní sice jsou, ale upíři?“ zeptala se pochybovačně.

„Angelo, prosím, věř mi,“ zaprosila jsem. „Jsou to upíři, ale nepijí lidskou krev. Žijí ze zvířecí krve. Proto jsou jejich oči zlaté,“ vysvětlovala jsem jí dál. Až moc pozdě jsem si uvědomila, že dveře na chodbu jsou otevřené. Tenkrát jsem tonu nepřikládala žádnou váhu. Možná jsem měla, protože se za dveřmi skrývala Angelina matka a napjatě poslouchala.

Druhý den to pak celé vyžvanila tátovi. Jo, mohla jsem zapírat, ale k čemu by mi to bylo, když se mě zeptal? Já neuměla lhát. Potvrdila jsem mu to, co jsem vyprávěla Angele, a odebrala se k sobě do pokoje, kde jsem se zase rozbrečela. Proč mi nikdo nevěřil?

Druhý den na mě dole v kuchyni čekalo překvapení. Charlie tam normálně seděl ve své uniformě, ale na tváři měl zvláštní výraz. Chtěla jsem odejít do školy, ale táta mě zastavil. Chytl mě za ruku a řekl mi, ať si sednu. Podívala jsem se na něj zmateně, ale poslechla ho. Možná to byla chyba. Možná jsem měla odejít. Asi jsem měla tušit, že je v tom něco nekalého. Měla jsem odjet a už se nevrátit. Ale na druhou stranu, pak bych nepoznala jeho.

„Bello, s tvojí matkou se velice bojíme o tvé zdraví. Fyzické i duševní. Víme, že jsi ho milovala, ale to co si mi tu včera nutila… zkrátka jsme došli k názoru, že potřebuješ opravdu odbornou pomoc,“ řekl tichým hlasem a já uslyšela zvonek. Charlie šel otevřít. Do domu se nahrnuli dva muži v bílých pláštích. Když mi došlo, kdo jsou, urychleně jsem vstala a snažila se utéct. Moje nešikovnost se však projevila, já zakopla o práh obýváku a ti dva mě chytili. Bránila jsem se. Kopala a škrábala. Jeden z nich mě přidržel a druhý mi píchnul sedativum.

Cítila jsem se jako opilá. Přestala jsem se bránit a jen okrajově vnímala, že mi něco navlékají na ruce. Nejspíš kazajku. Bylo mi to fuk, ještě jsem je ráda následovala do toho velikého autíčka, co mělo vzadu prostor jako dodávka a v oknech byly mříže. Sedla jsem si tam na sedadlo a přihlouple sledovala toho chlápka v bílém, co mě připoutával. Poděkovala jsem mu za to i za tu super novou halenku.

V odpověď zamručel něco v tom smyslu, že za tohle se neděkuje. V ten moment jsem ho nechápala, ale ve svojí cele jsem si na jeho slova ještě mnohokrát vzpomněla. No, cele. Oni tomu říkaly pokoj. Já měla jiný názor a říkala tomu vězení, ale oni se mnou nesouhlasili. Prý je to pro mě momentálně nejvhodnější místo.

Dnes jsem tady zavřená už dva roky. Často za mnou přijde na návštěvu máma, táta jen občas. Ani tady jsem nezapírala existenci upírů, protože když mě sem odváželi, všimla jsem si v lese něčeho zářivě rudého, co mi tenkrát sotva mohlo dávat smysl. Později mi došlo, že to byly asi vlasy Victorie. Taky mi došlo, že když se vyléčím a přijdu domů, ohrozím tím tátu. Jo, jsem na něj sice naštvaná, ale nechci, aby kvůli mně umřel.

Navíc tady jsem měla asi největší šanci dožít se slušného věku, ale na tom už mi tolik nezáleželo. Vlastně by mi asi nevadilo, kdyby mě Victorie zabila, ale nesnesla bych, kdyby ublížila tátovi.

Doktoři nevypadali, že bych jim tu vadila, i když jsem občas předvedla hysterickou scénku, aby měli důvod si mě tu nechat dalších pár měsíců. Zbytek doby jsem seděla skrčená na své posteli a poslouchala na jedno ucho doktory, kteří mě marně přesvědčovali o tom, že upíři nejsou. Taky mě přesvědčovali, že jsem blázen, když si to myslím. To jsem jim nevyvracela, protože jsem opravdu částečně zešílela a hlavně se uzavřela do sebe.

Šlo to takhle den co den, než mi můj doktor prozradil, že jde do důchodu a od příštího týdne dostanu nového psychiatra, který je sice mladý a skoro bez praxe, ale prý s ním mluvil a je velmi chytrý, rozumný a příjemný. Ostatně i od dalších pacientů jsem se při obědě dozvěděla, že sem nastoupí dokonce dva noví doktoři. Podle všeho náš ústav dostal od nějakého anonymního dárce slušnou sumu peněz a mohl si tak najmout dalšího doktora.

Docela mě napadlo, jestli těmi anonymními dárci nemohli být třeba Cullenovi. Alice přece musela vědět, co se mi stalo, ne? Ale oni by se o mě už asi nezajímali. Radši jsem zahnala podobné myšlenky a dál poslouchala svého doktora, jak vysvětloval přednosti nových léků, které bych měla začít brát. Já je chtěla spláchnout do záchodu, ale oni mi na to přišli a ti bouchači nade mnou stáli tak dlouho, dokud jsem si je nevzala. Brzo jsem zjistila, že jsem na nich závislá. Stával se ze mě feťák. Díky tomu hajzlovi, kterého stejně pořád miluju. Sakra.

Nikdy v životě bych se neodvážila hádat, kdo ten můj nový doktor bude. Byla to ironie. Myslela jsem si, že tím, že jsem tady, už všechna překvapení a dobrodružství v mém životě skončila. I když byl můj nový doktor tím, o čem mi kázal, že neexistuje, nehádala bych, že se odtud jednou dostanu. Jmenuji se Isabella Marie Swan a tohle je můj příběh.

Ahojky, jsem tu s novou povídkou a ráda bych věděla, jesti vás zaujala a má tudíž cenu pokračovat. Za komentáře bych vám byla moc vděčná, vaše jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - prolog: