Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 5. kapitola

01.11.2011 (07:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5614×

5. kapitola – Střídání stráží

(pohled Belly)

„Tak jo, Bello. Jsi doma a ocenil bych, kdyby si o našem výletu pomlčela před bráškou,“ vyhrožoval mi Damon a já se ho stejně nebála. Asi jsem fakt cvok.

„To se neví.“

„Jak neví?“

„Záleží na tom, jak mě budeš štvát.“

„Dávej si bacha na pusu, jo? Radím ti dobře, někteří skončili zahrabaní v lese pro míň,“ zavrčel a praštil s dveřmi. Já si povzdechla a lehla si na postel. Tohle je snad zlej sen. Dostanu se kvůli Cullenům do blázince a moji doktoři jsou taky upíři. Jeden docela fajn a druhý šíleně otravnej. Fakt, Damona nemůžu vystát. Něco na něm mi vadí. Musím ho pořád popichovat a ani nevím proč. A to se známe sotva týden. Ach jo.

Druhý den za mnou – díky bohu – přišel Stefan.

„Ahoj, Bello. Dneska a až do soboty tu s tebou budu já. Jak se máš? A co Damon, nebyl na tebe… ehm… hrubý nebo naštvaný?“ Přemýšlel, jak to nejlépe vyjádřit.

„Já na něj v podstatě taky, takže jsme si kvit,“ konstatovala jsem a dívala se na Stefanův zmatený obličej.

„Ty ses s ním hádala a jsi naživu?“

„Je to divný? Nabízela jsem mu, ať mě zabije. Nechtěl.“

„Ty jsi mu nabízela – Ne, dost. Radši už nic. Doma si to s ním vyříkám.“

„Můžeš mi říct, jak to, že se tě bojí? Vždyť by tě mohl hravě porazit,“ uvažovala jsem nahlas. Alespoň Carlisle říkal, že upíři pijící krev lidí jsou silnější.

„Máme jistou dohodu… Ale to je jedno. A chtěl bych ti poděkovat.“

„Za co?“ vyhrkla jsem.

„To pochopíš… Časem. Někdy ti to vysvětlím, ale teď to nebudeme rozebírat,“ usmál se a teď pro změnu já uvažovala o jeho duševním zdraví. Je normální něco nakousnout, a pak to nechat?!

„Tak jak jsi na tom?“ zeptal se.

„V depresi, ale jinak fajn.“

„A z čeho je ta deprese?“

„Ze života,“ ušklíbla jsem se a začala přecházet po místnosti.

„Ještě jsem nepotkal člověka, co by byl tak nespokojený s tím, že je naživu. Stýkáš se s upíry, nemáš z nich žádný respekt. Dokonce se jim nabízíš. Ty jsi blázen, Bello.“

„V tom případě ty taky, jestli mi chceš pomoct dostat se odtud ven,“ řekla jsem mírně. Stefana jsem urážet nechtěla, ale musela jsem mu to říct.

„Jo, já vím,“ usmál se. No na to, že jsou to s Damonem bráchové, toho společného moc nemají. Damon už by mi odporoval. Znova jsem si sedla.

„Tak, co mám dělat?“

„Zítra ohlásím primáři, že děláš pokroky. Že ten poslední záchvat byl asi opravdu poslední. Že si se něčeho tak moc lekla, až ti to v mozku secvaklo a ty si začínáš uvědomovat, že je to blbost, to, co tvrdíš. Do týdne se na tebe podle mě půjde podívat. Snaž se přitom usmívat a být opravdu normální. Když to půjde dobře, párkrát se na tebe přijde podívat a za pár měsíců jsi doma,“ shrnul to a já se usmála.

„Bude na mě něco zkoušet? Nějaký kecy, na kterých bych se mohla chytit?“

„Možná, ale asi mi bude důvěřovat, že jsem tě prověřil sám.“

„Snad,“ zadoufala jsem.

Dalších šest dní se u mě střídal Stefan s Damonem a snažili se ze mě vydolovat, co se mi stalo. Stála jsem si na svém a nic jim neřekla. Já se o nich ale také něco snažila zjistit. Nevyptávala jsem se, to ne, ale poslouchala, co tak upustili mezi řečí a dávala si ty střípky jejich života dohromady jako skládačku. Nakonec mi došlo, že spolu byli dlouho na nože a ani teď to mezi nimi není zrovna růžové. Přišlo mi, jakože Damon Stefanovi něco dluží. Něco, proč Damon trčí tady, a že tu šťastný opravdu nebyl.

Vlastně ho to tu doopravdy štvalo. A kdoví, proč si to vybíjel na mně. Aspoň mi to tak přišlo. Nějaká hádka byla mezi námi každý den. Já mu jeho jedovaté poznámky oplácela, takže mi to zase tolik nevadilo, když jsem byla schopná mu odporovat.

Sedmého dne za mnou přišel hned po snídani Stefan, že před obědem dorazí primář. Primář byl chlap ve středních letech s prošedivělým plnovousem. Ani se nedivím, po tom všem, co tady už musel zažít. Byl docela milý a pohledný, ale když si vedle něj stoupnul Stefan, vypadal poněkud srandovně.

„Zdravím, slečno Swanová, jak se dnes máte?“ ptal se mě mile. Hledala jsem v tom skrytý význam, ale na nic nepřišla.

„Dobrý den, pane primáři. Mám se dobře, jen se trochu nudím. A vy?“ optala jsem se mile a nahodila úsměv. Stefan mi za jeho zády ukázal zdvižený palec. Damon zrovna prošel kolem ještě stále otevřených dveří, udělal na mě obličej a zmizel. Málem jsem vyprskla smíchy. Parchant.

Stefan to naštěstí zaregistroval a ihned dveře přibouchl. Omluvně se na mě usmál.

„Já se mám dobře. Tak, stále vás ještě trápí nějaké vidiny, slečno?“

„Vlastně už ne. Vůbec nechápu, jak jsem mohla na každém rohu vidět upíra. Museli to být halucinace, jinak si to neumím vysvětlit,“ uvažovala jsem a stydlivě sklopila obličej. Alice mi říkala, že neumím lhát. Měla by mě vidět dnes.

„Ach, to je dobré znamení, má drahá. Vidím, že léčba je úspěšná, ale… Mohu vám dát ještě jednu otázku než půjdu? Je trochu zvláštní.“

„Ano?“

„Kdybyste měla plnou vanu vody, čím byste ji vypustila? Použila byste náprstek, hrnek, nebo kýbl?“

„Ehm…“ Co to mělo jako být?! Přemýšlela jsem, jestli si ze mě nestřílí.

„Ale, no tak, slečno, co byste použila?“ Hledala jsem pomoc u Stefana, ale tvářil se stejně překvapeně jako já.

„Pane primáři, musí na to pacientka odpovídat?“ zkusil to.

„Jen ji nechte. Nuže?“

„Já…“ Jsem blbá já, nebo on?

„Nebylo by logické využít kýbl? Tím by to šlo nejrychleji. Alespoň já bych to tak udělal,“ navrhl primář a něco si se zachmuřeným výrazem napsal do papírů. Ok, on.

„A, pane primáři?“

„Ano, slečno?“

„Nebylo by snazší vytáhnout špunt?“ navrhla jsem. Primář překvapeně zamrkal a zdálo se mi, že pod těmi vousy zčervenal.

„Ano, to by tedy asi bylo. Nashledanou, slečno Swanová,“ vykoktal ze sebe. Jakmile se dveře zavřely, Stefan dostal záchvat smíchu a nesnažil se ho nijak tišit. Hodila jsem po něm polštář, ale on se smál dál.

„Tak takhle mu to ještě nikdo nenandal, Bello!“ smál se dál, až si musel sednout. Já se pouze usmála.

„Díky, jen mě to tak napadlo.“

„No právě, to nenapadlo ani jeho,“ smál se dál. Když se uklidnil, rozloučil se se mnou, odešel a stále se přitom pochechtával. Na chodbě jsem znovu uviděla Damona. Stefan si to k němu namířil, asi mu říct, co se právě stalo. Pak se dveře zavřely a já znova osaměla.

Tihle dva upíři byli ti nejzvláštnější upíři, jaké jsem kdy poznala. Damon byl spokojený s tím, že je nemrtvý, alespoň mi to tak připadalo. Stefan moc nadšený nebyl, ale snažil se na všem vidět jen to dobré. Jejich optimismus Cullenovi postrádali. Aby se něco nestalo, nesměla jsem ve společnosti Edwarda skoro nic. Přišlo mi, že tihle dva jsou zkrátka něčím jiní.

A na podobné úvahy už mi času moc nebývalo, protože ti dva se u mě střídali jako stráže. Ani chvíli jsem nebyla sama. Přišlo mi to divný, že chtějí furt být se mnou, ale bylo to fajn, až na ty naše hádky s Damonem.

A tak se dny protáhly v týdny, které mi utíkaly tak rychle, jako nikdy. Potajmu jsem byla na několika dalších procházkách s Damonem. Stefan mi zase někdy přinesl něco dobrého k snědku, což by mě zajímalo, odkud to vzal. Vrtalo mi hlavou, proč se o mě tak starají, ale bylo mi to vlastně fuk. Jejich společnost mi začala být příjemná. Další důkaz toho, že jsem cvok. Modlila jsem se, aby to zase všechno neskončilo zle. Ale já měla vždycky pech, co můžu čekat jiného?

(pohled Stefana)

Po směně u Belly jsem vyrazil domů. Těšil jsem se domů, ale ani v práci to nebylo nejhorší, díky Belle. Ona byla zvláštní. Podobnou lidskou dívku jsem ještě nepoznal. Musela si něco hrozného prožít, nějaký upír jí ublížil. Dostat ho do rukou, nepřežil by ani pět minut. Nevím proč, ale záleželo mi na ní.

Možná už jen proto, co provedla s Damonem. Včera v noci si přivedl domů zase nějakou dívku. A ona ráno odešla po svých a vcelku. Necítil jsem žádnou krev a ani podle zvuků z jeho pokoje k ničemu nedošlo. Nevěděl jsem, co se to s ním děje, ale mohla za to Bella, to mi bylo jasné. Byl jsem jí vděčný. Už jednou se takhle změnil. Díky Eleně, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí, když si vybrala mě.

Damon pak zase upadl do té své pitomé masky, jako po ztrátě Katherine, která se ukázala po pár desetiletích. Naštěstí už je vše za námi. Katherine je bůh ví kde. Chtěli jsme ji zabít, ale Damon to nedokázal. Proto mi slíbil, že se mnou nastoupí na místo doktora a pár let bude víceméně sekat latinu. Většinou už teď pil z trasfůzí, ale z dívky na noc se vždycky napil, proto mě tolik překvapila ta dnes ráno.

Dokonce už ani nic nezkoušel na Elenu, takže jsem byl Belle dvakrát tak vděčný. Přišlo mi, že za to může ona, protože se změnil až potom, co ji poznal. Že by se zamiloval? Nevím, ale zatím jsem s vývojem situace spokojený. Nebylo by špatné mít takovou švagrovou, jako je Bella.

Elena se moc divila, co se děje s Damonem. Když přemýšlela, dělala se jí na čela roztomilá vráska, která nezmizela ani po její přeměně na upírku. Byla krásná a byla moje. Teď už ani nemusím bojovat s Damonem, díky bohu. Všechno jsem jí vysvětlil a Elena si oddechla. Vlastně mi řekla, že by Bellu velice ráda poznala. A já přemýšlel nad tím… Má Bella vlastně kam jít, až odejde? Pokud ne, budu trvat na tom, aby bydlela u nás.

Možná budeme mít nového člena rodiny. Navíc - Eleně by nevadilo, kdyby měla přítelkyni. Být stále jen ve společnosti dvou mužů asi nebylo to nejlepší. Uvidíme, jak se situace vyvine, ale doufám, že to dopadne všechno dobře.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 5. kapitola: