Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 3. kapitola

10.10.2011 (11:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5256×

3. kapitola – Nátlak

(pohled Belly)

Snídani mi dnes bouchači donesli až do postele. Asi měli strach, abych je znovu nenapadla na veřejnosti a oni museli snášet pohledy ostatních bláznů, že je přeprala holka. Samolibě jsem se usmála a pustila se do míchaných vajíček s chlebem. Když jsem dojedla, talíř si ode mě zase vzali a odešli.

Natáhla jsem se na postel a přemýšlela a o tom Stefanovo varování. Damona prý není radno provokovat. Ha, to bude něco. Roky v ústavu mě změnily. Nerada jsem se bavila s ostatními blázny, ale doktorům jsem hodně odporovala. Na truc.

Povzdechla jsem si a stoupla si k zamřížovanému oknu. Sledovala jsem krajinu a nechala se unášet krásou přírody. Tak dlouho už jsem nebyla venku…

„Navenek bláznivá drsňačka, ale uvnitř romantička, zajímavé,“ ozvalo se za mnou. Byl to ten tmavovlasý doktor z jídelny. Damon Salvatore, bratr Stefana. Upír. Krásný upír. Měl uhlově černé vlasy, byl vysoký a svalnatý jako jeho bratr, ale přednost dával modrým čočkám. Jeho oči byly vypočítavé, ale chytré. Jeho úsměv byl ironický. Tak tenhle už si taky musel prožít svoje, napadlo mě, ale jeho poznámka mě vytočila.

„Jsem Damon Salvatore, bratr tvého doktora. Máme se u tebe střídat a dát tě dohromady.“

„Nekecej!“ popíchla jsem ho a naštvaně se vydala k posteli. Zavřel dveře od pokoje a usmál se tím ironickým způsobem.

„A odmlouvá, páni.“

„Ech, co přejít rovnou k věci? Ze mě nic nedostaneš a tečka!“

„Jo, bráška říkal, že je problém z tebe něco dostat. Ale on věří, že tě zvládne. Já mám jiný názor. Ohrožuješ naši existenci, Isabello. S tím musíme něco udělat,“ konstatoval klidně a odložil si nějaké papíry na židli.

„Zabiješ mě?“ navrhla jsem nadějně. Podíval se na mě pohledem, jako jestli mi nehrabe. Kdyby mi nehrabalo, tak tu asi nejsem. Teda mně nehrabe, ale to je jedno.

„Po našem minulém setkání jsem měl chuť to udělat, ale ne. Bohužel. Stefan mi to zakázal.“

„Aha, tak ty posloucháš staršího brášku,“ konstatovala jsem a snažila se ho tím vyprovokovat.

„Já jsem starší,“ řekl uraženě.

„Tak proč bys ho poslouchal?“

„Neměla bys být ráda, když chci ušetřit tvůj titěrný život?“ zavrčel.

„Vždyť jsem blázen, ne?“

„Jo, začínám mít taky takovej pocit. A jsi prostě nebezpečná. S tím musíme něco udělat. Stefan by sice nesouhlasil, ale co oko nevidí, to srdce nebolí.“ Než jsem se stačila zeptat, jak to myslel, byla jsem přišpendlená ke zdi. Byl skoro až u mě a nutil mě dívat se mu do očí. Fajn, teď to přijde. Nadechni se, Bello.

Ale on se mi nezahryzl do hrdla. Jeho panenky se zúžily a začal na mě mluvit.

„Nebudeš si pamatovat, že existujeme. Prostě si měla halucinace. Až přijde primář, hezky mu oznámíš, že už si dlouho žádného upíra neviděla, že na ně nevěříš a že bys chtěla domů,“ mumlal rychle. Zamrkala jsem a vytrhla se mu. Teda spíš se o to pokusila, ale držel mě moc pevně.

„Nevím, o co ses to snažil, ale nevyšlo ti to.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Ty víš, kdo jsem?“

„Jo, pěkně drzej upír. A koukej mě pustit!“ Váhavě poodstoupil o krok dozadu.

„Jak je to možný?“

„To se mě neptej, ale ty vaše dary na mě moc neúčinkovaly nikdy.“

„Děláš si srandu?“

„Vypadám na to?“ Zavrčel.

„Tak holt na to půjdu po staru,“ konstatoval po chvíli. Ušklíbla jsem se a sedla si na postel.

„Tak jo, kdo to byl?“ zeptal se najednou. Nesedl si jako Stefan. Stál nade mnou, což mě znervózňovalo.

„Jak kdo?“ dělala jsem nechápavou.

„No ti upíři, kvůli kterým ses rozhodla vyhlásit naši existenci do světa a strávit mládí ve cvokhausu.“

„To je fuk,“ zašeptala jsem, když se mi vrátily smutné vzpomínky.

„Není. Mohl bych je najít a dát jim přes hubu. Zaplést se s člověkem a pak ho nechat naživu.“ Kroutil nad tím nevěřícně hlavou.

„Jsi tak pozorný,“ zamumlala jsem ironicky. On se ironicky usmál.

„Fajn, tak kdo?“

„Do toho ti nic není.“

„Ale takhle se nepohneme z místa, Isabello.“

„Bello!“

„Ok, Bello. Tak který upír ti zlomil srdce? Dělej, nemám na tebe celej den.“ Zadívala jsem se na něj a do očí se mi nahrnuly slzy. Jak na to mohl přijít?! Rychle jsem zamrkala a odvrátila hlavu. Neodpověděla jsem.

„Mám to zkusit po zlém?“

„Když myslíš, že ti to pomůže!“ vyhrkla jsem. Nenávidím upíry! Chtěl něco říct, ale vtom se ozval jeho pager. Něco vztekle zanadával a vydal se ke dveřím.

„Zítra budeme pokračovat,“ řekl a s tím zmizel z místnosti. Arogantní blbec! Tyhle dvě slova ho naprosto vystihovala. Jak někdo takový může dělat doktora?

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 3. kapitola: