Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 12. kapitola

02.02.2012 (16:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5092×

12. kapitola – Noční můra

(pohled Belly)

Věděla jsem, co mi slíbil a děsila se toho, ale neměla jsem se na koho obrátit. Nezbývalo mi než doufat, že si Damon doopravdy pospíší a dorazí ještě dnes odpoledne. Zmínila jsem se už ale o tom, že většinou není nic tak, jak bych si přála?

Odpoledne jsem proto vyrazila na procházku do parku kolem ústavu. Procházela jsem se stále dokola a nebyla schopná se uklidnit. Zmocňoval se mě strach. Stále jsem myslela na to, že to tak třeba nemyslel. Jen to blbě vyznělo. Jo, blbě to vyznělo.

Ne, ty jsi blbá, když takhle uvažuješ! – ozvala se ta racionálnější část mého já. Nejhorší na tom bylo to, že jsem se neměla na koho se obrátit nebo komu se svěřit, protože on byl před ostatními skrz na skrz dokonalý vzor muže a gentlemana. Jen jsem se děsila toho, co dělá s pacientkami, které nejsou při smyslech vůbec.

Otřásla jsem se a zimou to vůbec nebylo. Jestli na mě sáhne, tak uvidí!

A co? Vždyť je to chlap jako hora!

Buď zticha! – začala jsem se hádat sama se sebou.

Ty víš, že mám pravdu.

No a? Chodila jsem přece s upírem a moji nejlepší přátelé jsou zrovna tak upíři. James mě málem zabil, ale já mu vzdorovala. Jeden lidskej chlap mě přece nerozhází, dokážu se mu ubránit!

Tady není žádný Edward, aby tě zachraňoval!

Já nepotřebuju zachraňovat! Když jsem dokázala nakopnout Damona do rozkroku – a to je upír – a nezlomit si při tom nohu, dokážu nakopnout i toho prasáka. A toho to bude bolet.

Jo a on o tobě pak rozhlásí, že jsi ho napadla a budeš v hajzlu, děvče.

To v tu chvíli fakt řešit nebudu…

Ale pak jo!

A co chceš, hergot? Abych se s ním vyspala dobrovolně?

Moje druhé já najednou zarytě mlčelo. A mně v tu chvíli docvaklo, že jsem asi vážně cvok. Ale taky jsem věděla, že se pokud se o něco pokusí, prostě se budu bránit, ať už budou následky jakékoliv.

*    *    *

Stála jsem ke dveřím zády, když se otevřely. Stála jsem a zírala ven z okna. A modlila se, ať se pletu.

Nedala jsem na sobě nijak znát, že jsem ho slyšela, prostě jsem tam tak stála a poslouchala, jak zaklapl dveře, zamkl je a jde ke mně. Potichu, pomalu, opatrně.

Asi si říkáte, že jsem blbá, že jsem se neotočila a nezdrhla jsem na druhý konec místnosti, ale čemu by to pomohlo? Mně teda ne.

Pak jsem ucítila jeho ruku na svém pase. A hned na to druhou. Pak mnou trhl a já se o něj najednou opírala. Cítila jsem, jak mi jednou rukou shrábl vlasy na stranu a políbil mě na krk.

Zaťala jsem ruce v pěst.

„Najednou se chováš rozumně,“ prohlásil téměř nadšeně a já na to nereagovala.

Jeho ruce si začaly razit cestu k mým prsům. Chytla jsem ho za ruku a prudce se na něj otočila. Stál fakt blízko mě.

Nahnula jsem se k němu a chytla ho kolem pasu. Potom jsem mu rukou zajela do kapes od kalhot a usmála se. Začal se ke mně sklánět a ničeho si nevšímal. Byl spíš překvapený, že se po něm najednou plazím sama. A to jsem potřebovala.

Když byl jen kousek od mých rtů, vytáhla jsem ruce z jeho kapes a chytla ho za ramena. Dost dobře to mohlo vypadat, že ho chci obejmout. Pak se na mě ušklíbl a přitiskl své rty na mé.

A v tu chvíli jsem ho nakopla do rozkroku. On zaúpěl a zhroutil se na zem. Já ho přeskočila a běžela ke dveřím.

„Ty couro!“ zařval a chňapl po mně, ale já byla rychlejší.

Nebyla jsem tak blbá a to, že jsem si to nechala líbit a nenakopla ho hned, mělo svůj důvod. Potřebovala jsem jeho klíče, co měl v kapsách.

„Vrať se! Stejně mi neutečeš!“ ječel dál, ale to už jsem si odemkla a vyběhla na chodbu, protože Monty už se začínal pomalu sbírat ze země. Ajaj.

Běžela jsem dlouho chodbou a proběhla společenskou místností, kde touhle dobou nikdo nebyl. Připadalo mi to jako nějaká scéna z hororu. A tím pádem to mohlo mít jen dva konce.

První: Padouch (tedy Monty) dopadne nevinou oběť (tedy mě), zneužije ji a možná i zmlátí nebo zabije, aby se jí pomstil.

Druhý: Padouch (stále Monty) dopadne nevinou oběť (stále mě) a skoro ji zneužije, jenže ji naštěstí v poslední chvíli zachrání kladný hrdina (tedy Damon nebo Stefan).

Damon nepůsobil zrovna dobře v roli kladného hrdiny. A Stefan byl ze hry úplně. Navíc byli oba na kilometry odsud. Takže mi zbývala jen ta první možnost. Do prdele!

Proběhla jsem společenskou místností a posrážela stoly a židle. Dost jsem se divila, že ten hluk nevzbudil žádnou pozornost, ale zatím tu kromě mě a Montyho, který už dobíhal z druhých dveří, nikdo nebyl.

Přeskočila jsem poslední židli, co jsem stačila shodit a uháněla do jídelny, odkud se dalo projít do recepce. Měla jsem silné nutkání se ohlédnout, ale jelikož jsem slyšela, že mě dohání, radši jsem to neriskovala.

Bohužel mi došlo, že než tam doběhnu, chytne mě. Takže jsem prudce zahnula vpravo a schovala se za výklenkem zdi, který tam byl. Monty zabočil za mnou, ale naštěstí si mě nevšiml. Já toho okamžitě využila a vyběhla zpět. Dál jsem běžela rovně a ani se neohlížela, jestli už zjistil, že jsem tou chodbou vlastně vůbec neběžela.

Už jsem otevírala dveře jídelny a chtěla si gratulovat, když se najednou otevřely sami. A já vpadla do náruče bouchači.

„Slečno Swanová! V tuto hodinu tu nemáte co dělat!“ vytkl mi. Za mnou jsem uslyšela, jak k nám někdo běží.

„Chyťte ji! Zase ji to popadlo!“ křičel Monty.

Bouchač po mně jako na povel chňapl, ale já se sehnula a podjela mu mezi nohama. Zase. Pak jsem rychle vstala a utíkala. Začala jsem utíkat ke dveřím v recepci, když jsem si všimla, že jsou nastevřené dveře do parku. Ty bývaly obyčejně zavřené na zámek. Ha, bouchač byl na procházce a možná slyšel nějaký hluk.

Nasměrovala jsem si to tam, když se ty dveře otevřely a vešel druhý bouchač, co měl dnes noční. Hernajs!

Zabrzdila jsem, jak jen to na kluzkých dlaždičkách šlo (a pár metrů se ještě nechtěně sklouzla) a dřív, než mě stačil chytit za ruku, jsem si dřepla a podlezla stůl do další uličky. Tam jsem potom vylezla na stůl a běžela po stolech k druhým dveřím. Monty i bouchač to ale čekali, takže měli náskok. Nezbývalo mi než skočit.

K mé smůle jsem dopadla dost nešikovně na nohu, ale byla jsem tam dřív. Ten skok byl parádní, to zase jo.

Zatáhla jsem za kliku a vyběhla ven, ale zpomalovala mě ta noha. Asi jsem měla v háji kotník. Do prkýnka!

No, taky že mě za chvilku bouchač dohonil a s ním i druhý a Monty.

„Držte ji, je nebezpečná! Píchnu jí něco na uklidnění!“ ječel instrukce Monty a já se začala rvát. Kopala jsem a kousala. Všemožně jsem se snažila se z bouchačova objetí dostat (přestože mě noha bolela jako sto čertů), ale bylo to všechno marné. Nakonec mě chytl i ten druhý bouchač za ruku a přidržel ji Montymu.

Ten mi píchl sedativa. Neptejte se mě, kde tak najedou vzal stříkačku. Zřejmě ji měl připravenou hned - pro případ, že se budu vzpouzet. Udělalo se mi zle a práškama to nebylo.

I když možná jo. Začala jsem být jako malátná. Jindy by mi to tak moc nevadilo. Ale teď fakt hodně.

Přestala jsem se vzpouzet, protože jsem najednou měla problém udržet oči otevřené a já věděla, že usnout prostě nesmím.

„Už se nebrání, můžete ji pustit. Doprovodím ji na pokoj, vy to tu zatím ukliďte,“ konstatoval Monty.

„Co se jí stalo, doktore?“ zeptal se jeden z bouchačů.

„Normálně jsem ji vyšetřoval a ona najednou začala jančit. Je to opravdu škoda, doufal jsem, že bychom ji odtud mohli brzo propustit. Dělala opravdu pokroky,“ řekl tak zarmouceně až bych mu to skoro i věřila.

„Taková mladá, krásná holka,“ zakroutil bouchač hlavou a chtěl odejít. Vztáhla jsem po něm ruku, ale Monty si mě přitáhl víc k sobě.

„Ne!“ hlesla jsem, ale bouchač mě neslyšel.

„Teď vás doprovodím na pokoj, slečno Swanová, kde si odpočinete,“ promluvil Monty profesionálním hlasem doktora a mně bylo málem na omdlení.

Potom mě doopravdy chytil kolem pasu a pomalu se mnou kráčel k mému pokoji a já pajdala vedle něj. Už už jsem si myslela, že mě tam fakt odvede, když najednou změnil směr chůze. Vystrašeně jsem se na něj podívala. Vedl mě totiž do sklepa, který jsem před pár týdny navštívila s Damonem.

Monty se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Mohlo se ti to líbit, ty couro, ale vybrala sis sama. Brzo mě budeš prosit, abych tě raději zabil…“

Slabě jsem se pokusila zachytit futer dveří, ale neměla jsem žádnou sílu. Zavřel dveře a najednou tu byla tma. Potom ale rozsvítil a nevesele se na mě usmál. Než jsem se stačila vzpamatovat, strčil mě a já začala padat ze schodů. Instinktivně jsem si chránila hlavu. Naštěstí jsem byla ještě při vědomí, když kráčel dolů ze schodů. Viděla jsem ho ale trochu rozmazaně.

„Víš, docela jsi mi nahrála. Teď totiž vůbec nikomu nepřijde divné, když budeš mít po těle pár modřin. Už kvůli tomu, jak jsi mě napadla a já se musel nějak bránit,“ zapředl a chytl mě za vlasy. Za ně mě potom vytáhl nahoru. Pouhou silou vůle jsem zadržela výkřik. Neukážu tomu hajzlovi, jak trpím, aby si to ještě víc užíval. Nikdy.

Pak si mě hrubě přitáhl k sobě a políbil. Rukama mi začal sahat pod tričko.

Z posledních zbytků sil jsem se ho pokusila odstrčit, ale nebyla jsem dost silná. On se ode mě ale opravdu na chvilku odtáhl.

„Tak ty mi stále budeš odporovat?“ zařval a vlepil mi facku. Tak příšerně velikou, že jsem znovu spadla na zem a znovu se bouchla do hlavy o zeď za mnou. Skoro vůbec jsem nevnímala, že mi po tváři teče něco teplého.

Krev?

Začala jsem se hystericky hihňat, ale i to mě přešlo, když mě znovu vytáhl za vlasy na nohy a začal mě osahávat. Doslova se na mě přilepil.

Já už nijak nereagovala, prostě jsem tam tak stála a tiše trpěla, když mi pomalu začínal sundávat oblečení. Brzo jsem před ním stála jen ve spodním prádle a byla už smířená s tím co přijde, když se ke mně znova naklonil a zašeptal:

„Vidíš, že to jde. Třeba by tě to ani nemuselo bolet, když budeš dál hodná.“

„To tebe to bude bolet, ty hajzle!“ zavrčel někdo za námi a já se bezvládně sesula k zemi, jak mě Monty náhle pustil.

Ahojky,

tak jo. Rozhodla jsem se, že vás nebudu moc napínat a přidala jsem další kapitolu rychleji. Ale proč sem vlastně píšu?

Chtěla bych vás upozornit, že tahle povídka bude brzy u konce. Tedy první řada!

Jak jste si jistě všimli, tady jde hlavně o to, dostat Bellu ven. Ale co pak? Jejich cesty se rozejdou a každý si dál bude žít po svém? Ne, sebevražednými sklony netrpím. ;)

Takže první řada bude mít asi 15 kapitol.

Hned na to navážu druhou, kde už to nebude jenom o tom, jak dostat Bellu ven. Také se více přesuneme do prostředí The Vampire Diaries, protože tady zatím vystupovali více postavy z Twilight, takže bych to chtěla vyvážit.

Ale nebojte se, ti z vás, co se těší na Cullenovy - dočkáte se.

Tak, asi už jsem toho prozradila dost. Snad jsem vás alespoň trošku potěšila.

Vaše jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 12. kapitola: