Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 5. kapitola

05.02.2012 (11:30) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 934×

5. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Žít ve Volteře bylo těžké a ještě těžší, když jsem delší dobu hladověla. Odmítala jsem se podvolit jeho vůli. Lidi jsem zabíjet nechtěla a už vůbec ne kvůli potravě. Své bývalé rodiny jsem si vážila natolik, že jsem je nemohla ještě více zklamat. Byl to krutý trest, ale za jejich bezpečí stál.

Ke zvířeti jsem mohla dojít na pár metrů, na dosah ruky. A i přes všechny instinkty, které ve mně řvaly, jsem se nemohla napít. Žaludek se mi odporem obracel. Na otázku, proč mě Aro nepřinutil lovit lidi, se mi dostalo stručné odpovědi: „Je to zajímavější.“ Chtěl, abych lidi zabíjela z vlastní vůle, abych se to naučila.

Vševědoucí vládce brzy zjistil, že mé ovládání je silné a že mě jen tak nezlomí, proto udělal menší ústupek, aby o mě nepřišel. Za odměnu, jak on říkal, mi jednou za čas přinesl zdechlinu nějakého zvířete a já dostala povolení se nakrmit. Dar, který Arovi umožňoval mě takto ovládat, byl velice dobře propracovaný. Stačil jeho hlas udělující povolení a všechny bariéry, které mi v hlavě překážely, padly a já se mohla s chutí zakousnout a pozřít alespoň to málo, co jsem mohla. Nestačilo to ani zdaleka, ale nic jiného mi nezbývalo. Sílu jsem potřebovala.

Vzhledem k mému ovládání na mně experimentoval. Udělal si ze mě pokusného králíka. Testoval, jak dlouho může upír vydržet bez krve, a já zjistila, že jeho touha objevovat neznámé nezná mezí. Radoval se z každého dalšího dne, kdy jsem byla schopná normálně žít. Dokud jsem byla bojeschopná, tak tomu říkal, nezáleželo mu na tom, co se mnou je. Hlady jsem téměř šílela. Jedna dobrá stránka na tom ale přeci jen byla. Za čas strávený ve Volteře jsem se v sebeovládání tak zdokonalila, že ani tekoucí čerstvá lidská krev mě nepřinutila věnovat jí byť jen jednu důležitou myšlenku. Byla jsem na sebe hrdá, i Carlisle by byl, za dobu tady jsem nezabila ani jednoho člověka.

Dny se stávaly náročnější. Trénink probíhal dál. K pěstním soubojům mi přibyly ještě dary. Svůj dar jsem se naučila ovládat velice rychle a uměla jsem to dokonale. Zhmotnit vzduch mi nedělalo nejmenší problém. Mohla jsem po něm chodit jako po pevné zemi. Dokázala jsem mu dát i barvu. Vytvářela jsem tornáda a tlakové vlny. Uměla jsem i odebrat vzduch z plic. Naučila jsem se brát energii potřebnou na používání svého daru z všudypřítomné atmosféry, abych nemusela vyčerpávat své, už tak dost slabé, tělo. Bylo to děsivé.

Volterra ze mě začínala mít strach. Byla jsem mocná zbraň, stroj na zabíjení, který se mohl kdykoli vzbouřit. Aro už nevěděl, jak si pojistit mou poslušnost, tak se stále odkazoval ke Cullenovým. Od začátku mu byli trnem v oku. Vyhrožoval, že když něco nesplním, ublíží jim, a já už toho měla dost. Nemohla jsem žít v neustálém strachu, tak jsem s vládci uzavřela dohodu, která se i teď neobešla bez mého jedu.

S Arem jsem se dohodla, že mu sama, bez cizí pomoci, vyhraju šest set bitev. Když to dokážu, budu svobodná. Na oplátku si ale nebudu všímat Volterry, jinak ublíží Cullenům. Spokojenost byla na obou stranách. Po dobu bojů nebudu muset být zavřená v tomto zatuchlém hradě, ale Aro mi bude volat na mobil a ohlašovat, kdy a kam se mám dostavit, abych si odpracovala svou část dohody. Věděl, že bez váhání přijmu, a proto se předčasně radoval, že bude v hradě konečně klidnější atmosféra bez jakéhokoli strachu. Já ale měla v plánu ještě nějakou chvíli počkat a zkusit zjistit něco o jednom důležitém gardistovi.

Za každou cenu jsem musela přijít na to, kdo Arovi pomáhá s ovládáním upírů. Nevěděla jsem, co se s mým jedem dále děje, když ho odnesou, a to mě frustrovalo. Přála jsem si toho upíra najít a zničit ho! Vše by se vyřešilo! Nemusela bych Ara poslouchat na slovo a mohla bych se v klidu zbavit Chelsia a pak i jich! Všichni by byli v bezpečí.

Moje pátrání po něm však bylo bezúspěšné. Zjistila jsem, že v hradě není, a to celou práci ještě ztěžovalo. I přes výhružky, které jsem se naučila správně používat, mi nikdo nechtěl nic říct. Musela jsem hledat jinde. Přísahala jsem si, že prohledám celý svět, abych ho mohla sprovodit ze světa, a doufala, že to bude co nejdříve.

Tolik věcí se událo za pouhý rok. Nemohla jsem uvěřit, kolik zloby se ve mně zrodilo. Byla jsem nelítostná. Každý, kdo se na mě jen křivě podíval, špatně skončil. Už jsem nechtěla být ta ušlápnutá holčička, na kterou si může každý dovolit. Po pár dnech od uzavření dohody mě Aro doslova vykázal z Volterry, prý jsem pro gardu nebezpečná. Od té doby mě Aro volal jen na bitvy, které jsem mu vyhrávala.

Tréma, která mě ovládla po ohlášení mé první bitvy, byla nesnesitelná. Bála jsem se. Tohle už nebylo cvičné. Ve Volteře jsem věděla, že když se mi něco nepovede, zastaví upíra před utrhnutím mé hlavy. Tady by mi nikdo nepomohl. Dokola jsem si opakovala vše, co jsem se naučila, a nezbývalo mi nic jiného než věřit instinktům a svému daru, který mi může hodně pomoct.

Průběh byl nakonec v pořádku. Prát jsem se uměla a strategie byla taky výborná, ale to, co přišlo po bitvě, jsem nečekala ani v nejmenším. Aro si usmyslel, že je dobrý nápad si na mně značkovat počet bitev, jako by si to nemohl pamatovat! Za každou bitvu mi na zádech přibyl cejch. Jeden z Arových bratrů zjistil, že když nás oheň může zničit, tak nás může i poznamenat. Pozůstatek ohně z těla nezmizí. Za půl roku jsem vyhrála 351 bitev. Byla jsem teprve kousek za půlkou svého poslání a vypadala jsem hůř než Jasper po několika letech bojů. Mé tělo nezdobily jen jizvy po zubech nebo srostlých částech těla, ale také od cejchů. Na krku se mi vyjímal znak Volturiů. Caius si mě sprostě označkoval, zřejmě jsem mu připadala jako další, ale přesto výjimečná část dobytka, kterou si musí odlišit od ostatních. Nenáviděla jsem je, nenáviděla jsem celou Volterru.

Myslela jsem na svou rodinu. Na Cullenovy. To pro ně jsem vyhrávala všechny bitvy, ne pro Ara. Když mi Aro oznámil, že po mé asi třetí bitvě měli návštěvu v podobě Alice, Edwarda a Belly, myslela jsem, že strachy umřu. Jedinou útěchou mi bylo, že se k nim zachoval ještě docela dobře. Rozhodně lépe než ke mně.

Mé pátrání po nadaném upírovi bylo k ničemu. Ať jsem hledala kdekoliv, nikdo o nikom nevěděl. Za velkého nebezpečí jsem prohledala i území Rumunů, ale nikde nic. Ani vidu, ani slechu. Jako by se propadl do země. Jediné, co jsem ještě neprohledala, byl severní pól a hlubiny moře. Ztrácela jsem naději, že ho najdu. Už jsem nevěděla, kde hledat.

„Ano, Aro?“ pověděla jsem do telefonu, který mě vytrhl z mých úvah. Byla jsem ráda, že volá. Už to bylo dlouho od mé poslední bitvy a tím pádem i od mého posledního krmení.

„Mám pro tebe práci. Doufám, že jsi ráda. Nezníš vůbec zdravě.“ Ty jeho vtipy jsem nenáviděla. Moc dobře věděl, jak trpím, a i přesto si ze mě utahoval.

„Jsem ráda, jak můžeš pochybovat, Aro!“ zlostně jsem do telefonu zasyčela.

„To jsem rád. Doufám, že tě trochu probudím k životu. U Seattlu jsou nepokoje. Někdo si tvoří armádu novorozených. Možná by ses tam ráda podívala. My dorazíme určitě.“ Ukončil hovor. U Seattlu. To město jsem znala. S Alice jsme tam kdysi chodily nakupovat.

Mým mozkovým závitům trvalo trochu déle, než dokázaly dát všechna fakta dohromady. A pak už nezáleželo na tom, jak moc jsem vyčerpaná nebo hladová, musela jsem se tam dostat co nejdříve! Mé rodině hrozí nebezpečí!

Běžela jsem směrem, kterým jsem tušila Seattle. Cullenovi už museli vědět, kdo se k nim blíží. Bála jsem se, jak na mě zareagují. Hnala jsem se k nim ze všech sil, které jsem ještě měla. Nesmí se jim nic stát. Neodpustila bych si, kdybych teď dovolila, aby jim někdo ublížil. Celá ta doba, kdy jsem bojovala, aby se oni měli dobře, by byla k ničemu.

V USA jsem narazila na stopu Volturiů. Byli napřed. Přinutila jsem vítr, aby mi pomáhal v běhu. Zvyšoval mou rychlost, až se to zdálo nemožné. Konečně jsem byla na místě. Změnila jsem směr větru, aby mě celá skupina postávající uprostřed louky necítila. Z mého místa v koruně stromu jsem měla dokonalý výhled. Cullenovi stáli zády ke mně ještě spolu s obrovitými vlky. Arova část trestné výpravy postávala před nimi a hleděla, jak se Aro vítá s Carlislem. Štvalo mě, jak se Aro přetvařuje a všichni mu to baští. Bylo jasně vidět, jak Edward znervózněl. Věděl o mně. Nemělo cenu to dále prodlužovat, tak jsem nechala Arovi konečně přivát mou vůni. Okamžitě zpozorněl. Omluvil se Carlisleovi a začal se věnovat mně. Bylo na čase.

„Dítě, jsem rád, že ses k nám připojila. Nebylo by pohodlnější, kdyby ses nám neschovávala?“ Téměř celá rodina nechápavě koukala. Nevěděli, na koho Aro mluví.

Neměla jsem důvod mu nevyhovět. Vymrštila jsem se tedy ze svého úkrytu a dopadla pár metrů od Ara. Ještě stále z pokleku jsem pozvedla hlavu a zpod kapuce volterrského pláště na něj upřela své hladovějící oči.

„Víš, že bych přišla za každých okolností, Aro. Nemohu se dočkat, až to všechno skončí.“ Za sebou jsem zaslechla několik zalapání po dechu. Až teď poznali, kdo mluví s Arem. Věděla jsem, co je překvapilo. Můj hlas zněl jako hadí syčení. Tak moc jsem si odvykla na společnost lidí, že už jsem téměř zapomněla, jak mluví, jak se chovají. Ovládaly mě zvířecí pudy a já je vítala. V boji se to hodilo. Doufala jsem, že alespoň Jazz mě chápe.

„Valerie, přinesl jsem ti svačinku.“ Byla slyšet ta škodolibost. Z jeho úst bych ji poznala v jakékoli podobě. Konečně jsem zahlédla důvod, proč mi to o svačince říkal tím vysmívajícím se tónem. Přivedli člověka. Byla to drobná dívka s blond vlasy a celá se klepala strachy. Její líbivá vůně prosycená strachem se linula po celé mýtině. Pomalu jsem se postavila a kočičími kroky přešla blíže k té mladé dívce. Měla jsem chuť si hrát.

„Mmmmm! Tak voňavoučká!“ Přešla jsem k ní blíž a pořádně si přičichla k jejím vlasům. V mém hrdle se rozpoutal požár.

„Maliny a šeřík.“ Nehtem jsem se zaryla do křehké kůže u dívčina hrdla a vzdálila jsem se od ní. Klepala se strachy a už byly slyšet i slabé vzlyky. Začala jsem kolem ní kroužit.

„Dokážu si představit, jak by mi její lahodná krev protékala hrdlem a tišila ty plameny.“ Zastavila jsem se zády ke Cullenům a ještě jednou se pořádně nadechla. Naklonila jsem se k ní a lačně si olízla rty.

Nemusela jsem čekat dlouho. Jeden z členů gardy se na tu nebohou dívku vrhl. Bylo slyšet Arovo vzteklé zavrčení. Myslel si, že se konečně nechám zlákat. Měla jsem radost, že to vyšlo a já tak mohla zesměšnit samotného Ara pomocí jednoho z jeho poskoků.

Skákala jsem okolo dvojice na zemi a lesem se rozléhal můj šílený smích. Chovala jsem se jako blázen. Koutkem oka jsem zahlédla Bellu, jak se krčila za Edwardovými zády. Byla vyděšená, tohle nevídá každý den. Já už si zvykla.

„Měl by sis lépe vycvičit gardu. Tak lehce se dá ovlivnit!“ Musela jsem se mu smát. Přec důvtipem lze dojít k cíli!

„Mohla jsi jednoduše říct, že ji nechceš. Nechal bych si ji na potom.“

„Proč odkládat nevyhnutelné?“ Alespoň jsem ušetřila té dívce zbytečný čas, kdy by se bála o svůj život.

„Dobrá tedy. Přejděme k věci. Mohla by sis sundat plášť? Rád bych si prohlédl, jak si vedeš.“ Opět byl na koni. Ale já se neměla za co stydět. To já sama se takto nezřídila. Opatrně jsem si stáhla z hlavy kapuci a poté nechala celý plášť spadnout na zem. Najednou nikdo z naší menší sešlosti nevydal ani hlásku. Byli šokováni.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 5. kapitola: