Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 3. kapitola

28.01.2012 (14:15) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 921×

3. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

„Půjdeme se koukat na film?“ navrhla jsem své lásce, která ještě stále ležela nahá vedle mě.

„Proč ne?“ Mile se na mě podíval a šel si najít něco k oblečení. Já si na sebe upírskou rychlostí navlékla tričko a běžela do obýváku něco vybrat.

Bylo to jen pár dní, co s námi Nikolaj bydlel, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. Byla jsem šťastná. Konečně mi nic nechybělo!

Carlisle mě dál vyučoval a trénoval mé ovládání. Všichni mi říkali, že mi to jde skvěle. Byla jsem za to ráda, už brzy jsem chtěla začít chodit do školy s ostatními. Nikolaj se mnou povětšinou trávil čas doma. Líbilo se mi to, ale nechtěla jsem ho omezovat. Tvářil se, jako by mu to nevadilo, ale myslím, že by rád dělal i něco jiného. Zvlášť poslední dobou mi připadal trochu více napjatý. Nevím, co by v tom mohlo být, možná tohle.

„Miluju víkendy!“ šeptla jsem si pro sebe a dál vybírala film. Rodina se vždy rozhodla jít na lov, takže jsme měli celý dům jen pro sebe. Byla to nádhera. Povídali jsme si dlouhé hodiny, při kterých jsem se dozvěděla, že Nikolaj je původem z Ruska a byl přeměněn v dvaceti dvou letech. Byl starší a hlavně vyspělejší ve všech ohledech. Edward mu také častokrát dovoloval hrát na jeho piano, protože Nikolaj na něj uměl doopravdy výborně hrát. Brilantně uměl zahrát Čajkovského nebo Strawinskeho i Chopina! V jeho době museli být velmi rozšíření. Miloval je. Jeho oblíbená píseň byla Čajkovského - Marche Slave. Ráda jsem ji poslouchala. Jednou se zmínil, že tato melodie vystihuje jeho průběh života. 

Všechny rozhovory jsem si musela přehrávat znovu a znovu. Řekl mi o sobě už tolik, ale mně to nestačilo, chtěla jsem vědět vše. Proměnil někoho? Kolik lidí má na svědomí? Co celá ta léta dělal? Kolik za ta léta vystřídal žen? Vadilo mi, že nechce o svých upírských létech moc mluvit. Ohledně tohoto tématu byl zdrženlivý. To já jsem mu o sobě řekla vše, co jsem si pamatovala. Hodně se vyptával a já mu s radostí odpovídala. Líbilo se mi, že se o mě tak zajímá.

Teď ale takové myšlenky stranou. Už schází po schodech a já se mu chci naplno věnovat. Po dlouhém přemlouvání jsem ho přesvědčila, aby se se mnou díval na jednu romantickou komedii. Nechápu, proč se na to nechtěl koukat, ale upřímně mi bylo jedno, co bude běžet v televizi, hlavně, že budu u něj.

Během filmu jsem se choulila v Nikolajově náručí a spokojeně oddechovala. Sem tam mi věnoval letmý polibek do vlasů, ale pak se něco změnilo. Neutekla ani polovina filmu a on ztuhnul. Po chvíli jsem ucítila proč. Blížil se k nám cizí upír! Jeho pach byl cítit na míle daleko. Doufala jsem, že Alice už něco viděla a přiběhne s rodinou co nejdříve.

„Kdo to je?“ obrátila jsem se s otázkou  na Nikolaje. V jeho očích bylo znát překvapení a strach. Jestli se bál on, tak už to muselo znamenat něco vážného!

Ostré zaklepání na domovní dveře přerušilo mé úvahy. Nikolaj mě posunul na sedačce a vystřelil ke dveřím.

„Ahoj, zlato,“ ozval se z verandy vysoký ženský hlas. „Stýskalo se ti po mně?!“ Slyšela jsem, jak se Nikolaj zhluboka nadechl, a podmanivým hlasem řekl, že víc, než si ta ženská dokáže představit. Co se tu děje?

Kroky se blížily zpět do obýváku. Nikolaj za ruku dovedl krásnou upírku. Jde mi představit svou kamarádku, nebo příbuznou? Záblesk poznání mnou projel, až když se mu ta blonďatá, dlouhonohá upírka vrhla kolem krku, a k mému překvapení Nika neprotestoval a zapojil se do očividně velmi důvěrného vítání. Ta upírka zřejmě nebyla ani jedno. Dívala jsem se na ty dva s děsem v očích. Byla jsem šokovaná! Jak se tu s ní mohl takhle cicmat, když má mě? A jak si to navíc mohl dovolit přímo před mýma očima?! V jediný okamžik mnou projelo tolik zklamání a zloby, že to snad ani nebylo možné.

„Miláčku,“ věnovala mu další polibek, „jsem ráda, že se opět vidíme! Stýskalo se mi po tobě! Už jsem to nemohla vydržet! Vidíš, pracovala jsem na sobě!“ Ukázala na své zlaté oči. Už podle toho, co říkala, bylo jasné, že se takto neživí dlouho.

„Jsi šikovná,“ usmál se na ni můj, asi už bývalý, přítel. Zuřila jsem. Co si o sobě myslí? Nakráčí si sem a pověsí se na mého přítele, se kterým jsem si ještě dneska říkala ta dvě krásná slova, a teď mi neřekne ani bú! Zřejmě mi ujelo zlostné zasyčení, protože ona se teprve teď otočila a zadívala se na mě. To si do teď nevšimla, že tu jsem?!

„Oh, tak s touhle sis krátil čas, když jsem byla pryč?“

„Dá se to tak říct.“ Další šok. Jedině tak se teď daly vyjádřit mé pocity. Nemohla jsem tomu uvěřit! Vážně to byla jen hra? To všechno, co mi říkal, co dělal! Bylo to pro něj jen pobavení? Nic to pro něj neznamenalo? Připadala jsem si jako zhrzená milenka, odkopnutá hračka. Měla jsem chuť se rozeběhnout a utéct někam hodně, hodně daleko a už se nevrátit. Kdybych mohla, na místě bych se rozbrečela.

Stála jsem naprosto ochromená uprostřed obýváku, zatímco oni si jen tak sedli na pohovku a cukrovali spolu! Má rodina, zřejmě díky Alice, přiběhla chvilku po tom výstupu. Jakmile Jazz ochutnal zdejší atmosféru, okamžitě ke mně vyslal vlnu klidu. Neulevilo se mi. Jen kvůli hrdosti jsem v sobě držela vzlyky, které se draly napovrch. Nemohla jsem si dovolit shodit se ještě více před tou neznámou a hlavně nevítanou upírkou.

Prohlížela jsem si ji od hlavy až k patě. Dlouhé rozcuchané blonďaté vlasy splývaly až do půlky zad. Lícní kosti měla trochu výraznější, než mám já. Obličeji vévodily plné rty a obrovité zlaté oči, které koukaly zpod dlouhých řas. Štíhlou postavu zvýrazňovaly krátké fialové šaty obepnuté širokým páskem. Šaty dávaly možnost prohlédnout si její štíhlé, dlouhé nohy, kterým ještě dávaly možnost vyniknout boty na podpatku se stuhou obepínající celá lýtka a nakonec zavázané na mašličku pod koleny. V tuto chvíli jsem litovala, že jsem si z mé obrovské skříně nevzala něco jiného než Nikolajovo tričko, kalhotky a velice sexy ponožky se srdíčky. Stín otrávení se jí mihl v obličeji, když byla donucena se mile usmát na mou rodinu a seznámit se s nimi.

„Jmenuji se Ariana. Nikolaj se vám o mně zřejmě nezmínil. Víte, jsme dlouholetými partnery, ale oba máme rádi trochu té volnosti, takříkajíc.“ Nejraději bych ji viděla šest stop pod zemí. Nemůžu pochopit, jak se někdo může chovat tak povýšeně a nadřazeně! Z každého jejího slova kapal výsměch. Výsměch určený mně, protože to já naletěla Nikolajovi! Tomu šarmantnímu upírovi bez kousku citu.

Alice a Rose ji probodávaly stejnými pohledy jako já, ale Carlisle a zbytek se snažil udržet přívětivou masku a vstřícné chování. Ach, ta jejich dobrácká srdce. Já bych jí už, na jejich místě, hnala svinským krokem. Nemohla jsem tam už vydržet ani minutu. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje a rychle si oblékla rifle a nějaké černé tričko a vyběhla ven. Šla jsem lovit. Pohrávala jsem si se zvěří bez špetky slitování. Vybíjela jsem si na nich svou zlost.

Když zloba přešla, zůstala jen lítost. Vzlyky, které jsem tak dlouho dusila v sobě, se vydraly na povrch a nešly nijak zastavit. Nevím, jak dlouho jsem seděla v lese pod vysokým stromem, ale najednou se někdo dotkl mého ramene. Byla to Esmé. Milá, mateřská Esmé, která mě teď utěšovala jako malé dítě. Šlo jí to skvěle. Byla skvělá máma. Do půl hodiny už jsem byla schopná se s ní vrátit domů. Bála jsem se, co tam na mě bude čekat. Bála jsem se pohledu, který budu muset věnovat Nikolajovi a Arianě. Cítila jsem se jako domeček z karet. Jednou foukne a zbortím se.

Doma jsem ke své lítosti zjistila, že ta mrcha se tu rozhodla nějakou chvíli zůstat. Carlisle samozřejmě nemohl odmítnout, aby nevyvolal nějaké neshody. Nikdo nevěděl, s kým vším se mohla znát. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli raději zůstanu tiše, nebo od plic povím, co si o tom myslím. Zachytila jsem Edwardův varovný pohled. Zřejmě jsem měla raději zůstat mlčky.

Celé odpoledne jsem seděla s ostatními na pohovce v obýváku a poslouchala nepřerušitelné brebentění Ariany. Vyprávěla o tom, jak se seznámila s Nikolajem. Prý ji proměnil před 80 lety a zamilovali se do sebe. Prý láska na první pohled, podle Nikolaje! Zuřila jsem. Nemohla jsem věřit svým uším! Nikolaj po celou dobu Arianina vyprávění vesele přitakával a čas od času, vlastně neustále, jí dával pusu na tvář. Takhle se nesnažil ani se mnou!

Večer už se mnou Jazz nemohl vydržet. Mísilo se ve mně tolik silných pocitů, že to chudák Jazz musel prožívat spolu se mnou. Vztek se mísil se sebelítostí, nenávist s pochopením. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Jediné, co jsem věděla, bylo, že Nikolaj už mi nepatří. Hrál si se mnou a využíval mě! Bylo to ještě horší, než kdybychom se jen rozešli.

Přes noc jsem měla sto chutí utéct odtud. Nikolaj si Arianu odvedl k nám do pokoje a užíval si tam s ní. Připadalo mu to zřejmě naprosto normální, vzít ji právě tam, kde se ještě před pár hodinami miloval se mnou, a já teď navíc byla nucena vše poslouchat! Ta nebetyčná drzost mě dokázala nadzvednout z pohovky. Tak ráda bych jí odtrhla hlavu od těla! Ve vlastním domě mě ta cuchta připravila téměř o vše! O přítele, pokoj, a jak sem později zjistila, i o oblečení.

Od jejího příchodu se vše změnilo. Nika neříkal nic jiného než: „Ariana říkala…, Ariana si myslí… a Ariana támhle to a tohle“. Samá Ariana, Ariana, Ariana.  Na to jméno jsem už byla alergická. Ať to byl lov, nebo nákupy s Alice, každou záminku odejít z domu jsem vítala s neskrývanou radostí. Jazz byl ze mě na prášky. Každý den se ve mně odehrávala horská dráha pocitů a intenzita se měnila podle času, který jsem musela poslouchat Arianino vyprávění, co za těch 75 let vyváděli s Nikolajem.

Má nálada se den ode dne horšila. Naprostý vrchol byl, když naše všemi „milovaná" Ariana přišla s nápadem, který Nika samozřejmě podpořil, že by ráda zůstala s naší rodinou. Prý se zde cítí nanejvýš dobře a všichni jsme k ní tak milí a vstřícní. Holky každý den vymýšlely nové a nové naschvály určené Arianě a tím se mi snažily zvednout náladu. Většina těch pokusů však bohužel skončila fiaskem, tak jsem to Alice a Rose raději zakázala. Ariana naopak útočila na mě a já nechtěla, aby svojí zlost obracela i proti děvčatům. Myslela si, že je navádím, a že se jí chci pomstít a získat zpět přítele.

Každý pohled, který ulpěl na Nikolajovi a té prohnané blondýně, se mi vrýval do srdce. Ariana si neodpustila jedinou příležitost, kdy si do mě mohla rýpnout, nebo mě jakkoli shodit. Nikolaj to toleroval, zdálo se, že mu to bylo jedno, ale když se překročila jistá mez, vždy Arianu zarazil, ale dál si mě nevšímal. Byla jsem na dně. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Všechno tu na mě padalo. 

Po nějakém čase jsem je raději přestala vnímat. Uzavřela jsem se jako šnek do ulity a hleděla si svého. Rodina mě raději také vynechávala. Věděli, co zřejmě prožívám, ale netušili, jak mi pomoct. Nebyla jsem už ani tak naštvaná, ale bylo mi smutno. Byla jsem nucena se na ně dívat, jak se objímají a líbají. Já se cítila tak strašně sama a nešťastná.

Využívala jsem toho, že si mě ostatní nevšímali, a Edward většinu času nebyl doma. Vymýšlela jsem plán. Vše jen spekulativně, aby Alice náhodou něco nezahlédla. Nechtěla jsem být navěky sama. Pro Nikolaje jsem byla jen pobavení. Pro jiného bych nemusela být. Přepadla mě touha si někoho také stvořit. Někoho, kdo by mě miloval, kdo by mi neublížil. Věděla jsem, že já už nikdy nebudu někoho milovat tak jako Nikolaje, ale zkusit jsem to musela.

Vše jsem promýšlela do detailů. V sebeovládání jsem byla dobrá. V okolních městech jsem se procházela po parcích a prohlížela si zdejší chlapce. Na výběr jich bylo hodně, ale nikdo z nich nesplňoval mé očekávání. Nikdo se nepodobal Nikolajovi. Byla jsem zoufalá. Ten zvrat byl nečekaný. Už jsem o lidech nepřemýšlela jako o bytostech, ale o masu v prodejně. Vybírala jsem si ten nejlepší kousek, co mi bude moct posloužit. Všechny členy rodiny a dokonce i Bellu jsem milovala. Doufala jsem, že mi to odpustí, doufala jsem, že pochopí, proč jsem to udělala.

Po dlouhé době se Edward ukázal doma. Pečlivě jsem si hlídala myšlenky, aby nezjistil, že plán už je téměř hotov. Už jsem jen potřebovala počkat na vhodnou příležitost, a já toho chlapce odchytnu, až bude sám. Neodolal by mi. Věděla jsem to. Splnil by každé přání, aby mohl být se mnou.

„Rodino, co byste řekli na rodinný baseball? Napadlo mě, že bych mohl vzít Bellu a ukázat jí, jak se baví průměrná upíři rodina v USA.“ Navrhl nám Edward poté, co jsme se všichni sešli v obýváku.

„Ano, ano, bude to krása! O víkendu má být bouřka! Bude to dokonalé! Jdu opatřit dresy!“ Alice byla v sedmém nebi. Opět měla důvod někoho obléknout.

„Alice? Já si dres vyberu sama, pokud to nevadí. Ráda bych se zaměstnala.“ Nechtěla jsem Alice nějak urazit. Ale dnes jsem potřebovala do Seatlu a tohle byla perfektní záminka!

„Holčičko? Nechceš poradit, co se dneska nosí?“ ozval se za mnou ten otravný pisklavý hlas.

„Ne, díky. Bojím se, že když poslechnu tvé rady, budu vypadat jako štětka.“ Neměla jsem náladu se s ní vybavovat. Jediné, co jsem teď chtěla, byl klid.

„No, o to se neboj. Přesvědčivěji vypadat nemůžeš,“ ušklíbla se nad mým oblečením. Co má proti mým šortkám a tílku? To ona tu povětšinou chodila jen v košilce, která toho moc nezakrývala.

„Nemám na tebe náladu. Jdi si po svých,“ odbyla jsem ji a dál pokračovala ke garážovým vratům. V obýváku, přes který jsem procházela, seděla celá rodina a hleděla si svého. Alice s Rose a Esme se bály, že to zhorší ještě víc, jako posledně s těmi naschvály, a chlapi se do toho nechtěli plést, aby jim nějaká nepřilítla. Začali tedy zastávat názor, že se nemají co plést do mých slovních přestřelek s tou fiflenou.

„To jsi říkala i Kolkovi? Pravda, mohlo mě to napadnout. Říkal mi, že se nemohl dočkat, až si zase užije s někým, kdo to pořádně umí.“ To byla ta poslední kapka. Rudá clona mi zahalila mysl. Se vzteklým zavrčením jsem se odrazila a letěla k ní s jediným cílem. Utrhnout jí hlavu. Bohužel můj let skončil katastrofálně. Najednou jsem se ocitla přilepená k podlaze pod něčím tělem. Byl to Jazz. Ruce mi zkroutil do nepřirozené polohy a vrčel mi do ucha, ať se uklidním. Nebyla jsem toho schopná. Koutkem oka jsem viděla, jak Alice ztuhla. Viděla mé rozhodnutí. Už jsem tu nechtěla zůstat ani o minutu déle. Už jsem se neprala s Jazzem o možnost utrhnout jí hlavu. Prala jsem se o možnost urychleně odtud utéct. Alice všem řekla o mém rozhodnutí. Překvapilo je to. V jejich tvářích jsem viděla nesouhlas a rozčilení. Myslela jsem, že to pochopí! Už jsem nechtěla být sama, ta odkopnutá holka. Chtěla jsem sama něčeho dosáhnout.

„To nemůžeš myslet vážně, Valerie!“ zlobil se na mě Carlisle. V jeho hlase bylo slyšet zklamání. Věřil v mé přesvědčení a doufal, že by mě nikdy nic takového nenapadlo. Všichni se překřikovali a říkali své názory. Všechny se ale shodovaly. Byli šokováni mým rozhodnutím. Nemohli uvěřit, že bych dokázala vzít život úplně zdravému a nevinnému člověku kvůli tak sobecké věci, jakým je pro ně štěstí.

„Říkáte, že mám odejít?“ snažila jsem se říci dostatečně nahlas, aby mě všichni slyšeli.

„I kdyby se ti povedlo ho nezabít, ale jen přeměnit, nemůžeš od nás čekat, že tě necháme v naší rodině! Porušila bys tím všechno, v co věříme. Pro mnohé z nás byla přeměna poslední možnost!“ Carlisle se hodně zlobil. Všechny mrzelo, jak jsem se rozhodla. Z povzdálí se na mě škodolibě usmívala ta mrcha, kvůli které to všechno začalo. Dohadování začalo nanovo. Tentokrát ale řešili, co se mnou. Překvapil mě ale jeden hlas, který přehlušil všechny ostatní.

„Nechte ji jít! Když chce odejít, nemůžete jí přeci bránit. Ona sama přeci nese odpovědnost za své činy.“ I on se mě už chtěl zbavit. Jeho slova ale zapůsobila jako ledová sprcha a já konečně začala uvažovat. Nemůžu uvěřit, že jsem se tak lehce nechala vyprovokovat! Kvůli jednomu výbuchu vzteku a špatnému rozhodnutí jsem přišla i o to málo, co jsem měla. O rodinu, která mě měla ráda a kterou jsem teď zklamala. Potřebovala jsem pryč. Bála jsem se, že provedu ještě něco, čím jim ještě více ublížím. Najednou jsem si připadala nicotně. Vždyť Carlisle si vybíral, koho přijme do své rodiny. Ke mně přišel náhodou a cítil povinnost se o mě postarat. Jako bych u nich byla jen špatnou náhodou. Cítila jsem se nepotřebně. Jako dílek navíc. Jazz cítil, že jsem se už uklidnila, a tak mě pustil. Pomalu jsem se postavila na nohy a podívala se na mou milovanou, ale teď už bývalou rodinu. Nakonec jsem si pohled nechala pro Nikolaje a Arianu. Stáli tam v objetí a pozorovali mě jako ostatní. Ariana na mě dokonce vyplázla jazyk a já litovala, že jsem byla jediná, kdo to viděl. Alespoň by zjistili, jaká doopravdy je. Že mě vyprovokovala schválně. Určitě to měla v plánu od začátku.

Naposledy jsem všechny přejela pohledem, šeptla tiché sbohem a vyběhla z domu. Edward, který slyšel mé poslední myšlenky, se mě snažil zastavit, ale já na něj nebrala ohled. Sebrala jsem veškerou sílu novorozené, která mi ještě zbývala, a všechnu ji vložila do běhu. Chtěla jsem utéct co nejdál odtud.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 3. kapitola: