Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 1. kapitola

10.01.2012 (15:00) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1189×

1. kapitola 

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Srdce se zastavilo. Vzdalo svůj boj. Co se stalo? Kam odešly ty plameny? Jsem už konečně mrtvá? Takhle to vypadá po smrti? Nic se v mém vědomí nezměnilo, jen mi prostě přestane bít srdce?

„Proč neotevírá oči?“

Zaslechla jsem tichý šepot, slyšela jsem to tak jasně, jako by mi to někdo šeptal do ucha, ale jistě jsem věděla, že zvuk jde z větší dálky.

„Třeba je slepá!“ Hlasitý smích přerušila až velká rána, jako když se srazí dva kameny.

„Emmette!“ Zlostné zasyčení konečně probudilo můj mozek k aktivitě.

Nic jsem nechápala, všechno se mi zdálo stejné a přitom tak jiné. Lépe jsem slyšela, troufám si říct, že až na několik kilometrů. Při nadechnutí jsem cítila mnoho vůní a i přes lidský zvyk pravidelně dýchat jsem tušila, že to asi ani nepotřebuji. Co se to se mnou, sakra, stalo? Přepadla mě zvědavost otevřít oči. Budu vidět stejně dobře jako slyšet? Zrak mě překvapil, jestli jsem říkala, že výborně slyším, tak vidím ještě líp! Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat! Jako kdyby mi sundali brýle, přes které jsem se celý život dívala. Nade mnou se tyčily koruny smrků a borovic a nad nimi, jako obrovská nebeská klenba, shlížela zatažená obloha. Jsem v nebi? Představovala jsem si ho jako velkou spoustu bílé barvy. Když nejsem v nebi, tak kde? V pekle?

Mírné zašramocení a nepatrný pohyb upoutal mou pozornost. Nestihla jsem na to ani pořádně pomyslet a už jsem stála na nohou a přikrčená se dívala na ty krásné lidi přede mnou. Nechápala jsem, proč tu stojím tak nahrbená. Nejhorší bylo, že jsem neměla nad svým tělem žádnou kontrolu. Zdálo se, jako by jej ovládalo něco jiného a možná horšího. Zavrčení, které mi uniklo z úst, nemohlo být lidské. Co se to se mnou děje? To jsem zapomněla na dobré vychování? Co si o mně pomyslí? Byla jsem z toho všeho tak vyděšená a zmatená!

„Klid, neboj se nás, prosím, nechceme ti ublížit,“ ujal se slova mladě vypadající blonďák. Za ním se schovávala malá brunetka a snažila se na mě mile usmívat. Proč si myslel, že se bojím zrovna jich? Bála jsem se toho, co dělá mé tělo! Udělali mi to snad oni a teď se mě snaží přesvědčit o opaku? Vlna zlosti se ve mně zvedla tak prudce, že jsem ani nevěděla, kde se ve mně vzala.

„Carlisle, opatrně!“ upozorňoval druhý blonďák toho, co na mě první promluvil. Otočil se ke mně a nelíbil se mi. Měl na viditelných částech těla mnoho jizev. Nevěděla jsem, od čeho ty jizvy mohou být, ani jak k nim přišel, ale šel z něj strach a kolem sebe šířil respekt. Měla bych se ho bát?

„Jmenuji se Carlisle, toto je má žena Esme, tady je Jasper, jeho družka Alice, Emmett a Rosalie a nakonec Edward.“ Pozorně jsem si je všechny prohlédla. Všichni na mě divně zírali, nelíbilo se mi to, bylo mi to nepříjemné.

„A tvoje jméno?“ zeptala se Esme. Neodpovídala jsem. Neměla jsem nejmenší zájem někomu z nich říct, jak se jmenuju. Navíc se mnou pořád mluvil jako s dítětem!

„Nechce mluvit, zkus pokračovat,“ připletla se do toho ta malá Alice. Jak ona to může vědět?

„Potřebuju, abys mě teď pozorně poslouchala, dobře? Chci, abys pochopila, že to, co jsem já a má rodina, jsi i ty.“ Přikývla jsem. Nevěřila jsem mu, ani co se za nehet vejde, říkal to tak divně!

„My jsme upíři.“ Můj výbuch smíchu mu asi znemožnil dál pokračovat. Na chvilku jsem se zarazila. To jsem se nemohla smát já! Tohle nebyl můj hlas, zněl tak krásně!

„Upíři?“ vykuckala jsem ze sebe za chvíli „Tak to já jsem teda Johanka z Arku. Ne! Ne! Marie Terezie!“ Toho hromotluka, kterého mi představil jako Emmetta, jsem zřejmě pobavila, ale stačilo jediné zasyčení od té jeho krásky a měl po srandě.

„Nepřipadá ti divné, že lépe slyšíš, vidíš i cítíš? Tvůj hlas se změnil a srdce přestalo bít?!“ Čím víc argumentů mi říkal, tím víc mi mizel úsměv z tváře. Když mi řekl i to, že on a jeho rodina se postavila přirozenému pudu zabíjet lidi. Pokud jsem se tedy proměnila v upíra, nevím, co si s tím počít, nechci jím být! Co jiného mi ale zbývá? Alespoň tedy být jako oni. Bože, zabíjet lidi, to ne!

Vysvětlili mi, že oni mě nepřeměnili, a že ani neví, kdo mi to provedl. Našli mě, když má přeměna končila. Ani neměli čas přenést mě do svého domu.

Tvářili se, že mi chtějí pomoci, byli ke mně hodní. A já neměla v téhle situaci nikoho jiného, na koho bych se mohla obrátit, s kým bych mohla být. Co když nezvládnu svou touhu po krvi? Přijala jsem raději jejich nabídku, abych zůstla s nimi.

Nakonec jsem souhlasila s jejich návrhem jít na lov. Od Jaspera jsem se raději držela dál. Pořád si mě nedůvěřivě prohlížel. Carlisle mi cestou do hor říkal, že on nezabil jediného člověka a podle něj to měl zřejmě lehčí než ostatní. Sama jsem si proto dala předsevzetí do nového života, že chci být jako on. Nikoho nezabít.

Uběhl zřejmě rok a já zapadla do rodiny. S Rosalie a Alice jsem v časopisech zkoumala módu. Jasper se nakonec neukázal tak zlý a naučil mě skvěle hrát šachy. S Emmettem jsem vymýšlela různé vylomeniny a dávali jsme si závody v lovu. Carlisle mě učil jazykům a všemu, co bych podle něj mohla potřebovat. Esme jsem zkoušela pomáhat s návrhy domů a s pěstováním kytek na zahrádce. Edward se doma moc neukazoval. Chodil za lidskou dívkou, do které se nedávno zamiloval. Mrzelo mě, že ji taky nemohu poznat. Z vyprávění ostatních byla moc hodná. Utěšovali mě, že si prý vedu moc dobře, a že už za chvíli budu moct být ve společnosti lidí. Těšila jsem se.

Moje motivace nezabít člověka mi vydržela až dosud a já doufala, že to tak bude nadále. Když byla většina ve škole, zůstávala jsem tu s Esme a někdy s Carlislem, když neměl službu v nemocnici. I přes jejich snahu jsem se tu nudila čím dál víc. Něco mi tu chybělo. Někdo, kdo by se mnou sdílel moji samotu, moji věčnost.

Byla jsem moc ráda, když jednoho dne Carlisle přišel s nabídkou, jet na návštěvu do Denali za jejich dlouholetými přáteli. Konečně možnost vypadnout z malého, nudného, deštivého Forks.

„Pospěš si! Jseš ty vůbec upír, jsi rychlá jako šnek!“ Vesele jsem se zazubila na Emmetta, který neodolal si do mě rýpnout. Čekalo se jen na mě. Opět. Odmítla jsem totiž pomoc Alice s výběrem svého oblečení. Ona mi oblečení pouze kupovala, ale oblékala jsem se už sama, jenom mi vždycky trvalo trochu déle vybrat ten správný kousek. No jo, nemám žádný dar vidět do budoucnosti, tak nemůžu vědět, jestli mi to bude slušet.

Dlouhou cestu jsme si zpříjemňovali menšími závody. Jela jsem v autě s Alicí, Jasperem a nečekaně i s Edwardem, který se odhodlal dát na pár dní sbohem Belle. Jet autem, který řídí Alice, bylo o život! Bála jsem se i já, a to je co říct! Edward mě několikrát musel se smíchem vtahovat zpět do auta, když jsem se za jízdy pokusila uprchnout do zdánlivého bezpečí druhého auta s Emmettem a Rose. Carlisle s Esme si jeli pěkně pomalu a podle zvuků z jejich auta se nad naším počínáním dosti bavili. V jedné chvíli jsem dokonce i viděla, když Alice zrovna předjížděla soupeřův Jeep, jak se řidič vzteky zakousl do volantu a šíleně se u toho ksichtil. Odezvu od spolujezdce jsme slyšeli všichni na vlastní uši. Dostal pohlavek, jen to zadunělo a myslím, že rána sedla dokonale, jelikož ještě bradou narazil do klaksonu a pořádně zatroubil. Tolik zábavy, co jsem prožila za celou cestu, jsem nezažila za celý život. Byla jsem šťastná, že mohu patřit do takovéhle rodiny.

Do Denali jsme přijeli celkem rychle a já se nemohla dočkat, až poznám někoho nového. Zřejmě celá jejich rodina už čekala před rezidencí a vesele se na nás usmívali. Vystoupili jsme z aut a šli se s nimi přivítat. Já zatím stála opodál a čekala, než mě představí. Prohlížela jsem si všechny členy druhé rodiny. Byli tam čtyři ženy a dva muži. Dívky byly krásně oblečené a jejich půvab a šarm, se kterým se pohybovaly a jednaly, by jim mohl každý závidět. Jeden z mužů byl starší. Zřejmě měli stejnou formu rodinných vztahů jako my. Rodiče a děti. Chvíli mi trvalo najít pohledem toho druhého chlapce, kterého jsem předtím jen přejela pohledem. A s určitostí mohu říct, že na chvíli, kdy se naše oči poprvé střely, nikdy nezapomenu.

Shrnutí ♥ >>>>>

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 1. kapitola: