Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 11. kapitola

25.11.2009 (07:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1381×

Můj zážitek z popravy se mi už nezdál tak nechutný. Dostal to co zasloužil. Už jsou to asi dva týdny. Často se nudím, věčnost je fajn, ale co mám pořád dělat? Knížky už mám skoro přečtené a začala jsem si půjčovat Janiny. Ale i tak. Když jsem byla ve škole, neměla jsem skoro vůbec žádný čas. Škola a učení mi zabíralo většinu dne. Hlavou mi prosfištěl nápad. Budu se učit, cokoliv, abych měla co dělat. Škola nepřipadá v úvahu, ještě bych tam půlku lidí vysála a prozradila bych nás. To by nešlo. Škoda. Ráda bych se vrátila do školy v Phoenixu. Za svými kamarády. Moment, moji kamarádi budou na univerzitách a nebo v práci. Oni stárnou, já ne. Musela bych pořád opakovat od prváku po čtvrťák a to by mě vůbec nebavilo. Ale zase by bylo dobré, najmout si domácího, upírského učitele. Třeba na angličtinu nebo na biologii. Ta mě bavila, teda až na to, že nás nutili zjistit svou krevní skupinu. Teď by to dělat nemohly. Jen bych se k nim přiblížila, bylo by po nich. Nemuseli by se ani píchnout do prstu.

Zase jsme šli s Jane k naší řece. Její okolí bylo zbarvené do hněda a žluta spadaným listím. Krása, podzim je krásné, barevné období. Dříve mi na něm vadila ta začínající zima, ale teď už ji necítím. Nevadí mi. Pochybuju, že by mi vadil sníh. Nebude mě vůbec studit. Akorát mi bude pořád vadit to mokro. Brr. Nejsem ráda, když prší. Jsem celá mokrá. Vodu a koupání ano, to zbožňuju, ale déšť?

Ne.

„Jane?“

„Ano?“

„Co dělá vůbec Aro celý den?“

„To já nevím, ale myslím si, že píše kroniku, odsuzuje lidi atd.“

„Jakou kroniku?“

„To nevím, nikdy jsem ji neviděla a ani neuvidím.“

„Proč?“

„Aro to nikomu nedovolí.“

„Aha. Řekni mi něco o sobě.“

„Ale já už ti vše podstatné řekla.“

„Tak mi řekni něco o svém bratrovi.“

„Alecovi?“

„Jo.“

„Co ti o něm mám říct, je podobný mě, narodil se o chvilku dříve než já a dokáže tě znehybnit a zbavit smyslů.“

„Měl holku?“

„Asi jo, když jsme žili, ale teď ne.“

„Jak to víš?“

„Nevím, myslím si a proč se ptáš?“

„Jen tak.“

„Ty ho chceš?“

„Ne, jsi se zbláznila.“

Obě jsme se rozchechtaly na celé kolo. Dlouho jsem se od srdce nesmála. Je to droga. Chci více. Je to něco krásného. Myslím jen na to, co mě rozesmálo a starosti házím za hlavu. Představila jsem si, jak chodím s Alecem a to mě rozchechtalo ještě více. To bychom tedy byli páreček. Vždyť je to ještě kuře. Je tak o tři roky mladší než já. Tedy když to vezmeme podle věku při proměně.

„měly bychom už jít, za chvilku mám trénink.“

„Hm a s kým?“

„S Maxem.“

Jane se na mě chápavě podívala. Ví, co prožívám, protože jedině jí se svěřuji s svými pocity ohledně Maxe. Jeho chování mi už leze krkem. Kolikrát už na něj chci vylítnout a říct mu vše, co mi vadí, co mě bolí, co mi udělal. Za poslední dva měsíce se na mě vůbec neusmál a ani mě už pořádně nezdraví. To se tolik bojí zákonů? Zákony jsou proto, aby se porušovaly. Přeci nebude žít pořád podle zákonu, podle toho, co mu dovoluje. To je tak bojácný? Jak by se to Aro asi dozvěděl? Vím to jen já, Jane a Max. To o našem polibku. A to by je nejdříve musel chytit za ruku, aby si jejich myšlenky přečetl a on to nedělá zas tak často.

Čekám tu něj celkem dlouho, asi patnáct minut. Max většinou chodí včas. Nikdy se ani o minutku nezpozdil. Počkám ještě chvilku a pak ho půjdu hledat, to není normální, aby upír chodil pozdě. Má času hodně a je rychlý, tak jak se může takhle zpozdit. Možná mi to dělá schválně, testuje mé nervy, které jsou i teď našponované a každou chvilku se asi přetrhnou a já se hodně rozčílím.

Už jde, konečně. Ucítila jsem ho a skoro začala jásat, protože jsem ho už chtěla jít hledat a pořádně ho seřvat. Otevřel dvířka a dal se směrem k lesu. Ani jsem mu nestála za pohled. Ví, že ho musím následovat. Ani se mi neomluvil. Nestála jsem mu ani za omluvu. Kdyby řekl: „Promiň,“ odpustila bych mu, ale kolem mě projde, jako bych byla vzduch. Nestojím mu ani za zkroušený pohled. Mohl se mi omluvit alespoň pohledem. To mě dopaluje. Z hluboka dýchám a snažím se zahnat nenávistné a vražedné myšlenky. To dýchání y mělo uklidňovat, ale neděje se. Vůbec nic se neděje. Neuklidňuju se.

Dorazili jsme na louku, on dělal kliďase s kamennou tváří, ale ve mně to vzteky vřelo a ani se to nezkoušelo uklidnit. Ale mě to nevadí, on mě rozčiluje a jestli nepřestane, budu schopná se na něj vrhnout a dát mu alespoň ránu pěstí. Udělalo by mi to ohromnou radost a uvolnila bych se.

„Dneska skus udělat ze štítu krychli anebo alespoň ať je jeho podstava hranatá.“

Nebudu se ptát proč, nechci mu udělat takovou radost, aby mi to vysvětloval jako mistr světa. Zkusím to sama.

Dnes jsem se ani na ten štít soustředit nemusela. Byla jsem tam vzteklá, že vystřeloval sám od sebe. Ze začátku to byla výhoda, žádné soustředění, vystřelil sám. Zkoušela jsem mu dávat povely, aby se stal krychlí, ale nešlo to, dělal si co chtěl. Nebyl pod mou kontrolou. Jako by měl svůj řád a mozek a nechtěl poslouchat. Stáhla jsem ho, že si chvilku odpočinu ,ale jenom jsem to udělala, štít vystřelil zpět. „Ještě ty mě rozčiluj,“ pomyslela jsem si v duchu. Zase ho stáhla, ale ten blbec zase vyletěl a rozprostřel se do dálky třiceti metrů. Soustředila jsem se a snažila ho uklidnit, dát mu povel, ať ze sebe udělá krychli, ale on ne. Můj vztek sílil. Nebyl to vztek jen na Maxe, teď už i na štít. Na kus mého já, na můj sval. Nedokážu ho ovládnout. Proč?

Vím asi co to dělá,, nadměrný vztek ve mně. Nahromadil se a začíná lomcovat se štítem, to ti ale chlapče nedoporučuju. Se mnou si zahrávat nebudeš. Zápasila jsem se štítem celkem dlouho. Nechtěla jsem se zbytečně vzdávat, chci mu ukázat, kdo tu velí a kdo je tu pán. Je vůdce jsem já a né můj vztek a moje pocity. Já. A mě bude poslouchat.

„Ty nejsi vůbec soustředěná!“

„Ale jsem, ale nejde mi to.“

„Musí ti to jít, málo se snažíš. Flákáš to.“

Já že to flákám, já že se nesnažím? Neskutečně to ve mně začalo vřít. Vztek nabýval na síle.

„No tak, zkus to znovu a pořádně.“

To už je moc, můj pohár trpělivosti přetekl. Bouří se celé mé já, už to nejsem já. Ovládá mě nějaká bestie, ale nevadí. Chci ho zničit. Mé tělo se dostalo do útočné pozice. Mé svaly se klepaly a jen čekaly na můj povel. Ohrnula jsem horní ret, z hrudi se ozvalo silné zavrčení jako varování. Max se na mě nechápavě otočil. Jen jeho pohled mě vyburcoval na nejvyšší míru. Napjala jsem se vrhla se po něm. Letěla jsem vzduchem a můj cíl bylo jeho hrdo. Už jsem se připravovala na přistání na jeho zádech. Za chvilku tam budu. Měla jsem ho skoro nadosah, když v tom jsem se odrazila od nějaké neviditelné zdi a podél ní se svezla na zem. Zkusila jsem to ještě jednou, zase jsem se zkusila na něj vrhnout, ale zeď mě nepustila. Max měl mírně vyděšený pohled, který na chvilku vystřídalo soustředění. Seděla jsem na zemi a v hlavě mi vířily myšlenky. Kde se vzala ta zeď? Nechápavě jsem se podívala na Maxe. V očích jsem měla pořád zlobu. Už to vím, Max má taky štít, fyzický. Z jeho soustředění je mi divně. Najednou jsem odšoupávána zdí pryč. Jeho štít do mě strká a šoupe mě pryč. To ve mně spustilo další vlnu vteku, ale tu už jsem uhasila. Už jsem se nepotřebovala na něj vrhnout a zabít ho.

„Co je s tebou Bello?“

To už jsem nevydržela a vše, co mi udělala na něj vykřičela. Už jsem to nemohla v sobě dál držet.

„Ty se ještě ptáš jo?“

Nechápavě se na mě podíval.

„Ty za to můžeš, nezdravíš mě, úplně mě ignoruješ.“

„Ale Bello, ty víš že je to proti pravidlům.“

„Žádné ale, pravidla zakazují, abys mě zdravil, aby ses na mě usmál, abys mě pochválil?“

„Bello, ty …..“

„Buď chvíli zticha a poslouchej mě.“

Max udělal pár kroků ke mně a vzdálenost mezi námi byla jen deset metrů.

„Víš jak mi bylo? Víš jak jsem se cítila? Bylo mi hrozně. Byla jsem strašně prázdná, bolelo to.“

„Ale,..“

„Nevymlouvej se na zákazy, někdo mi vyrval srdce z hrudi a tos byl ty.“

„Bello,...“

„Neskákej mi do řeči.“

„Ne, ty mě teď nech mluvit. Ty si myslíš, že mě to nebolelo? Že jsem se ti vyhýbal schválně?“

„Jo.“

„Ne, kdykoliv jsem tě uviděl, chtěl jsem tě políbit. Bolelo to.“

„A proč jsi to neu.....“

A více jsem nestihla. Přisál se na mé chladné rty. Ochromeně jsem na něj koukala. Jedna moje strana říkala: „Co to dělá, hned mu dej facku, blbcovi.“ Ale druhá na mě křičela: „Vždyť je to to, co jsi chtěla.“

Má pravdu. Vpíjela jsem se do jeho rtů, vychutnávala jsem si každičkou chviličku. Jeho polibky už nebyly ostýchavé jako minule, byly vroucné a vášnivé. Drtil mé rty ve svých a já ho pustila dále. Jazykem mi jemně zkoumal moji ústní dutinu. Podlomila se mi kolena. Lapám po dechu i když ho tolik nepotřebuji. Vpletla jsem svoje prsty do jeho hustých, černých vlasů a přitáhla si jeho hlavu blíže. On mě hladil jemně po zádech a šel níž a níž. Přešel k mému zadečku a přitáhl si mě blíže. Vychutnávala jsem si naše polibky a dávala jsem do nich všechen svůj smutek, svou bolest, ale i mou dušenou lásku k němu. Nechci ho nikdy pustit, kašlu na zákony.

Na chvilku se odtáhl, ale já jsem si ho přitáhla blíže a začala ho zase líbat, přejížděla jsem mu po obličeji svými rty, obkreslovala jsem jeho dolní čelist. Pohladil mě po zadečku. Prstem našel moje rty, přitáhl si je ke svým rtům. Vášnivě mě líbal a já byla v sedmém nebi. Z mých rtů putoval až k dolní čelisti a níže na klíční kost. Hlasitě jsem oddechovala a on také. Elektrické impulzy jeho polibků ve mně probudily nezkrotnou touhu. Touhu po něm. Chtěla jsem ho. Vzrušoval mě.

On mě chtěl také, cítila jsem to na svém břiše. Rukama jsem mu zajela na hruď a obkreslovala jeho dokonalé svaly. Hladově jsem ho líbala a chtěla ho svléknout, ztrhat z něj oblečení zubama a dopřát si to, po čem teď toužím. Max zajel rukou až na mé nejcitlivější místečko a mě se podlomila kolena, spadla jsem na zem a on si lehl na mě. Přitáhla jsem si jeho hlavu blíže a jezdila mu rukama po zádech. On párkrát zajel svou rukou do mého klína a hlasitě vydechla. Chtěla jsem ho. Hned teď.

Max se ode mě odtáhl, ale já se mu znovu přisála na rty. Chvilku se nechal, ale pak už se ode mě definitivně odtáhl. Zklamáním jsem sklopila zrak. A teď mě bude zase ignorovat. Já hloupá káča jsem se podala citům.

„Bello, musíme jít. Už je pozdě a přece nechceš, aby nás začali hledat.“

„To ne. Ale...“

Umlčel mě dalším krátkým, ale dnes už posledním polibkem.

„Zopakujeme si to?“

„Jasně.“

Konečně mi dopřál svůj nádherný úsměv filmových hvězd. Já ho chtěla znovu políbit, ale prstem mě zastavil

„Dost už, Bello, nech si něco na příště.“

 <-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 11. kapitola: