Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První črtvť - 25. kapitola 2. část

15.01.2010 (13:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1392×

Dveře se mi zase rozlítly a tam byl zase Emmet.

„Co je? Opravdu takový kozy nemám.“

„Pomoz mi usmířit se s Rose.“

Tak to mi čelist spadla skoro metr dolů. Ani bych se nedivila, kdyby mi ta čelist upadla a já jsem jí musela hledat po zemi. Takové překvapení. Mohla bych dostat infarkt? No, ten asi ne, když už mi srdce nebije, ale mrtvici bych mít mohla. To je něco s mozkem, ne? A ten mám.

Pořád čekal na mojí odpověď. Já jen na něj koukala a na tváři jen překvapení.

„Prosím, prosím.“

Vypadal jako malé dítě, kterému spadl hřebínek a teď prosí o autíčko. Byl na něho kouzelný pohled. Musela jsem se zase zasmát, protože…

„Bello, prosím, pomoz mi. A proč se mi směješ?“

„Měl by ses vidět,“ uchechtla jsem se znovu, ale pak jsem dodala: „Dobře, pomůžu ti. Ale sami dva to nezvládneme. Ráno půjdu za Alice a možná by to chtělo i pomoc Esmé.“

„Nebo Jazze.“

„To je ten šílený blonďák?“ zeptala jsem se, ale pak jsem se chytla za pusu, protože to byla moje soukromá přezdívka.

„Šílenej blonďák? Jazz?“ a rozesmál se na celé kolo, až se za břicho popadal.

„Tak chceš pomoct nebo ne?“

„Jo, jo, kdy začnem?“

„Ráno.“

„Ok.“

Otočil se a potichu za sebou zavřel dveře. Zase jsem se nad tím usmála a položila jsem si hlavu na koberec.

Chvíli jsem přemýšlela. Začalo ve mně hlodat tolik zapomínané a utiskované druhé já.

„Vždyť jsi je nenáviděla. Zlatoočkové jsi jim říkala a teď jim důvěřuješ?“

Ano, moje druhé já má pravdu. Samotnou mě překvapuje, jak se najednou k nim chovám. Jsem k nim přátelská? No a co? Mě to nevadí, kdyby se mi to příčilo tak to asi dělat nebudu.

„Chtěli tě zabít!“

Chtěli, ale neudělají to.

„Dělají ti naschvály.“

To byla jenom sranda, to nedokážeš pochopit?

„Co když to byl začátek šikany? Začnou tě ponižovat a ničit.“

Ne, to oni neudělají. Cítila jsem se už vážně divně. Hádala jsem se s vlastní druhým já. Vlastně sama se sebou. Nejsem šáhlá?

„Nenáviděla jsi je, proklínala, vždyť tě nutí pít zvířecí krev.“ Máš pravdu, tu krev nesnáším, je hnusná, ale dá se to požít.

„A proč to děláš? Máš k tomu důvod?“

„Protože je mám ráda,“ zaječela jsem a praštila jsem se rukou do hrudi, jako bych mohla to druhé já umlčet a nejlépe vytřepat.

Teď mi nasadilo brouka do hlavy a já opravdu nevím, jak bych ho mohla dostat ven. Opravdu jsem řekla, že je mám ráda? Asi to bude pravda.

Zasnila jsem se nebo zamyslela, ani nevím, ale probraly mě ostré ranní sluneční paprsky, které si oknem razily cestičku dovnitř. Moje pokožka se roztřpytila. Paprsky krásně hřály. Vstala jsem se postavila jsem se k oknu. Teď jsem zářila celá. Slunce teprve nabíralo na své síle.

Rozrazily se dveře a v nich stál Emmet.

„Už je ráno, můžeme začít.“

Ten je opravdu nedočkavý. Zase jsem se musela usmát.

„Tak pojď už,“ přešlapoval nedočkavý Emmet. Když viděl, že se nehodlám hýbat, přišel ke mně, zvedl mě a položil si mě před rameno jako pytel brambor. Tak to bylo celkem hnusný. Bušila jsem u do zad svými pěstmi. Měla jsem ještě pořád novorozeneckou sílu, takže to musel cítit, ale úspěšně dělal, že to ani necítí.

Dole v obýváku mě vzal a surově hodil na gauč.

„To bylo hnusný. Takhle se nakládá s dámou?“

„S dámou ne, ale s tebou jo. Když jsi nebyla schopná se pohnout, tak je do musel vzít do rukou sám.“

„Už jsi to říkal Alice,“ řekla jsem, abych nemusela myslet na tu neotesanost.

„No… ne.“

„To si děláš srandu, tak jí to běž říct.“

„Už nemusí,“ ozvala se Alice ze schodů.

„Jak víš, co chcem dělat?“

„Bello, včera jste se rozhodli, že za mnou půjdete...“

„JO, promiň, já pořád zapomínám, že ty vidíš budoucnost.“

„A to si říkáš upír,“ ozval se Emmet a hned se začal smát, ale přestal, když jsem ho zpražila svým laserovým pohledem.

„Hele, nechte toho, teď musíme jednat,“ upoutala Alice naší pozornost.

„Koupím jí kytku, ta potěší každou ženu.“

„Emmete, taková kytka ji neudobří. Pamatuješ si, co se stalo, když jsi jí naposledy přinesl kytku?“

„Co?“ ozvala jsem se já.

„Přinesl strom, protože fialky netrhal, on je mačkal.“

„Copak já můžu za to, že jsou tak měkký? Ten strom alespoň vydržel vytrhnutí.

„Tak jí koupíme něco jiného.“

„Ale co, Bello?“

„Něco romantickýho, růžovýho, voňavýho.“

Nasedli jsme do Emmetova jeapu a vydali jsme se směr Port Angeles. Teď jsme začali vymýšlet náš plán.

„Chtělo by to romantiku,“ uvažovala jsem nahlas.

„Třeba nějaké pěkné sexy prádlo.“

„Emmete,“ zaječely jsme obě najednou, „ty si jí máš usmířit, ne ona tebe.“

„Třeba večeři při západu slunce.“

„To je dobrý nápad, ale přece si nebudou chytat srnky při západu slunce.“

„Něco se svíčkami...“

„Hřbitov?“

„Emmete, vnímáš vůbec?“

„Jo, pardon.“

„Mám to, uděláme jí romantiku v pokoji.“

„Tak to je bomba, Alice.“

„Co ty na to Eme?“

„Fajn.“

„Tak jo, koupíme svíčky, hodně růží, nějaké vůně, pak rudé závěsy, něco rudého na postel a ozdobná srdíčka.“

Emmet zastavil a my jsme si rozdělily, co každý koupíme.

„Já koupím květiny,“ ozvala jsem se.

„Dobře, já koupím svíčky, srdíčka, povlak na postel a polštářky.“

„Já zatím zůstanu v autě.“

„Ne, Emmete, půjdeš se mnou, budeš nosit tašky.“

Já jsem se vydala do přízemí, kde jsem cítila květinářství. Vešla jsem dovnitř. Hned si mě všimla prodavačka a zářivě se na mě usmála.

„Co hledáte?“

„Máte růže?“

„Samozřejmě, jaké chcete?“

„Rudé, bílé i růžové.“

Co když je mít nebude? Rudé růže se často vyskytují, ale bílé i růžové? To bych selhala. Musí je mít, vždyť to tu vypadá, jako veliké květinářství. Musím věřit.

„Dobře, máme tu všechny, ale bílých máme málo. Kolik toho chcete?“

„Tak rudých asi 20, růžových 15 a bílých 10.“

Prodavačka neskrývala překvapení. Vykulila oči a moc jí nechybělo, aby jí spadla dolní čelist. Ale byla profesionálka, tak se zase probrala a zářivě se na mě usmála.

„Dobře, ale bílých máme jen osm.“

„To nevadí.“

Pokynula mi, ať jdu za ní. Pomalu jsme se blížily k velkým zavřeným dveřím. Šly jsme opravdu pomalu. To víte, já jsem zvyklá na běhání a rychlost, ne na takové plazení.

Přišla ke dveřím a začala hledat správný klíč. Zase to chvilku trvalo. Ta lidská pomalost mě dopaluje. Ještě že tu nemají větrák. Jinak bych si jí asi dala...

Cítila jsem, jak se mi přihlásila žízeň. To je divné, když jsme byly s Alice, nic jsem necítila. Ale to jsem byla před tím na lovu. Mé oči zčernaly a moje žízeň se ozývala více a více. Potlačila jsem zavrčení, které se mi dralo z hrudi. Natáhla jsem do nosu její pach. Měla tak sladkou krev. Hmm. Přešlápla jsem se naskytl se mi pohled na její odhalený krk. Tak mě lákala její pulzující tepna.

Cítila jsem, jak se mi všechny svaly napjaly. Klid, Bello, vždyť jsou tu svědci, počkej až otevře ty dveře a budeme tam samy.

„Eriku, pohlídej to tady, my jdeme se slečnou do skladu,“ zavolala ještě prodavačka.

Alicin pohled.

Vešli jsme do obchodu s dárkovými věcmi. Zeptala jsme se prodavačky, jestli mají ozdobná srdíčka. Zavedla mě k pultu, kde je měli na kusy. Prohlížely jsem si různé tvary a barvy. Mě se osobně zalíbily rudé, ale ty malé růžové taky nebyly špatné.

„Emmete, pojď sem, rudé nebo růžové?“

Najednou mi hlavou bleskla vize. Bella jde s nějakou paní do místnosti plné květin. Paní, asi prodavačka, protože má na sobě květinovou zástěru a jmenovku, zavírá dveře a vede Bellu k růžím. Bella jí jde za zády a najednou se nepřekoná a zakusuje se jí do hrdla. Tma.

Hrůzou jsem zaječela.

„Emmete, do květinářství, rychle.“

Omluvila jsem se rychle prodavačce a rozběhla jsem se lidskou rychlostí do květinářství. Emmet tam na mě čekal, já jsem jen ukázala na zavírající se dveře asi skladu. Rozběhl se tam, dveře rychle otevřel. Já jsem mu byla v patách.

„Bello, nedělej to.“

Prodavačka se po nás nechápavě podívala. Bella měla ovšem černé oči, které toužily po krvi, ale viděla jsem v nich i něco jiného, úlevu?

„Bello, pojď sem.“

Nevypadla, že by se chtěla pohnout, ale ani, že by chtěla začít bojovat.

Šla jsem k ní a chytla ji za ruku. Nebránila se.

„Bello, klid, jsme tu, už se nic nestane.“

Pořád stála jako solný sloup, ale její rty se pohnuly: „Děkuju Alice,“ zašeptala tam, že jsme to mohli slyšet jen my.

„Vezmete si tedy ty růže?“ ozvala se nesměle prodavačka.

„Samozřejmě.“

Šli jsme za ní trochu dál. Pořád jsem držela Bellu za ruku a v patách nám byl Emmet. Ale Bella už vypadala, že je klidná. To by chtělo Jazze. Škoda, že jsem ho s sebou nevzala.

Došli jsme k těm růží, prodavačka je napočítala a podala je Emmetovi. Při tom se nezapomněla zářivě usmát. Zdá se mi to, nebo chce Ema sbalit?

Bellin pohled:

Co se to se mnou stalo? Už vím, chybí mi lidská krev. Často piju zvířecí, někdy si dám i lidskou krev z transfúzí v lednici. Ale teď, když ta její krev tak voněla, měla jsem takový divný pocit. Jako by mi něco scházelo, toužila jsem po té krvi. Jako když před dítě dáte nějakou sladkost. Chtěla jsem tu krev. Strašně moc. Bylo to pro mě zakázané, ale velmi lákavé ovoce. Dost! Už na to nemysli.

Dostali jsme růže, zaplatili a vydali jsme se k autu. Celou dobu jsem si připadala jako sfetovaná, něčím omámená. Moc jsem toho nevnímala. Alice mi často až brutálně mačkala ruku, aby na sebe upoutala pozornost nebo na rozhovor, který s Emmetem vedli.

„Bello, jsme u auta. Nechceš si odpočinout?“

„Ne dobrý, já se jenom trochu nadýchám čerstvého vzduchu.“

Alice se mě ještě jednou zeptala, jestli je mi OK. Pak jsem se vydala za parkoviště, kde bylo něco jako malý parčík. Procházela jsem se tam chvilku mezi stromy a keři a dýchala jsem. Hluboce dýchala, i když jsem to nepotřebovala, ale mě připadlo, že si tím vyčistím hlavu.

Vrátila jsem se k autu, kde na mě pořád věrně čekali. Mlčky jsme se vydali zpět do obchodu. Musím přiznat, že je mi už lépe.

Vlezli jsme do obchodu s dárkovým zbožím. Pěkně to tu vonělo. Alice hned zamířila k pultu. Šla jsem pomalu za ní, abych viděla, co objevila. Byly tu hromady barevných ozdobných srdíček. Alice vzala dvě do ruky.

„Bello, které je hezčí, větší rudé nebo malinké růžové?“

„Mě se osobně líbí víc to rudé.“

„Dobře, tak vezmeme rudé, ale pro sebe si vezmu tři ty malé.“

„Ještě svíčky.“

Šli jsme na druhou stranu obchodu, ne, že by byl nějak velký. Tam byly plné regály svíček. Tak teď vybrat, jestli voňavé svíčky nebo vonné olejíčky. Já osobně bych brala ty bílé svíčky. Byly obyčejné, ale i tak mě něčím uchvátily. Řekla jsem o tom Alice. A ta souhlasila. Celý pokoj bude mít rudo-růžový nádech a ta bílá by tam prokoukla.

Pak jsme ještě sehnaly červené závěsy a karmínový potah na postel s polštářky. Ověšení taškami jsme se vydali do auta.

„Tak a teď plán,“ řekla Alice.

„Jaký?“

„No musíme dostat Rose z domu.“

„Vem jí na nákupy.“

„To bych mohla. Ona má dobrý vkus. A stejně tu otevřeli nový obchod s kosmetikou a laky na nehty.“

Jen co jsme dojeli, šla Alice pro Rose. My s Emmetem jsme zatím nanosili do mého pokoje všechny věci, co jsme koupili. Pak už jen stačilo počkat, až se Rose připraví a s Alice vypadnou.

Koulela jsem očima, protože Rosalii to trvalo fakt dlouho. Já se z toho zcvoknu. Já jsem si myslela, že jsou upíři rychlí.

No konečně. Alicino porshe opustilo pozemek a my s Emem začali. Emmet, protože je vyšší, pověsil závěsy. Já jsem zatím ustlala postel a natáhla tam potah. Potom jsem tam naaranžovala polštářky. Vypadalo to super. Emmet už byl taky hotov. Zatáhla jsem. Myslela jsem si, že nám to bude trvat dlouho, ale za půl hodiny jsme byli hotovy. Ještě jsme měli dvě hodiny času. Pak sem ještě naházím okvětní lístky růží a nějaké nechám pro Emmeta a na výzdobu pokoje. Bude to nádhera.

Slezla jsem do obýváku a pustila jsem si Žábu k zulíbání. Za chvilku přišel Emmet.

„Ahoj ségra, pusť mi tam zápas.“

„Ne, teď koukám já.“

„Jo?“

„Jo!“

Otočila jsem se na obrazovku a koukala jsem dál. Vytáhla jsem ovládání a přidala zvuk, když mi najednou ovladač zmizel z ruky. Za mými zády se ozvalo zahihňání.

„Emmete, dej mi to.“

„Ne.“

„Naval mi ten ovladač.“

„Ne, ne.“

Rozzuřila jsem se skočila na něj. Tím skokem jsem ho povalila na zem a sápala jsem se po ovladači. Ležela jsem mu na hrudi a natahovala jsem se po ovladači, který si přehazoval z ruky do ruky. Vystartovala jsem po něm, ale on si ho dal do pravé ruky a levou mi hlavu tlačil zpět.

Takhle jsme se prali asi půl hodiny, ale byla to sranda. Necítila jsem k němu žádnou zášť. Pořád jsem ovladač nedostala, i když jsem na něm vyzkoušela pár hmatů.

„Jste jak malý,“ ozvalo se nad námi. Oba jsem se tam podívali a nad námi stál šílený blonďák.

„Aa ahoj, Jazzi, nechceš se přidat?“ zeptal se Em.

„Můžu?“

„Jo,“ řekl Em a shodil mě ze sebe. Já jsem se uraženě odploužila do kuchyně. Vyměnil mě za blonďáka. Podívala jsem se na hodiny.

„Emmete, za deset minut jsou tu.“

„Sakra,“ ozvalo se z obýváku. Em stál v mžiku u mě a já mu dávala povely.

„Napusť tak pět váz a odnes je nahoru, já zatím rozsypu růže.“

„Mohu pomoci?“ ozval se blonďák.

„JO,“ štěkla jsem po něm. „Pojď se mnou do pokoje a budeš dávat svíčky po pokoji.“

Vyletěla jsem nahoru. Roztřídila jsem růže. Pár jich šlo do váz, tři pro Ema a ze zbytku jsem otrhala okvětní plátky. Em donesl vázy, já mu řekla kam je má dát. Blonďák tak do nich dal růže, které jsem určila. Em zatím zapálil svíčky.

Já už jsem měla plnou náruč lístků, tak jsem něco nasypala na postel a ze zbytku jsem udělala cestičku od dveří k postýlce. Cítila jsem tu krásnou vůni, kterou vytvářeli růže a svíčky.

„Super, teď rychle pryč, protože už jsou tu. Držím palce, Eme, nezvorej to.“

Vyřítila jsem se z pokoje, za mnou šel pomalu vytlemenej blonďák. Zapadla jsem do pokoje a čekala.

Bouchly dveře a do nich vešly Rose a Alice a obě se smály. Pak šla Alice k sobě a Rose taky. Teď už jenom čekat. Vyšla jsem z pokoje na chodbu a šla trochu blíže k jejich pokoji, aby mi nic neuniklo. Všimla jsem si blonďáka, jak také vylezl. Když jsme se uviděli, oba jsem se zasmáli. Ale Emmeta jsem moc neslyšela. Tedy neslyšela jsem, co říká, jen jeho tlumený hlas. A pak ticho. Co když to nevyšlo? Možná ho poslala do háje a utekla oknem.

Zklamaná jsem šla do pokoje a lehla si na koberec. Smutně jsem se koukala do stropu. Najednou jsem uslyšela ty zvuky. Zvuky vášně, které se šířily z jejich pokoje. Takže plán vyšel. Super. Musela jsem se držet, aby radostí nezbořila pokoj.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První črtvť - 25. kapitola 2. část: