Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti své vůli - Prolog

Peter


Proti své vůli - PrologTak a je tu prolog k mé spoluautorské povídce Proti své vůli. Já i má spoluautorka Jane006 vám přejeme příjemné počtení, doufáme, že se vám bude povídka líbit. Tak, a teď k ději. Bella dostane jako dárek k narozeninám dovolenou. Může si vybrat zemi, do které by chtěla. Itálie vždy byla její milovanou zemí a tak se na dovolenou vydává i se svými rodiči právě tam. Jednou na procházce po Římě potkají Heidi...

Ahoj, jmenuji se Isabella Marie Swanová. Je mi osmnáct let a žiji s rodiči v malém, americkém městečku jménem Forks. Je to zapadákov, až z toho srdce bolí. Nic tam pořádného tam není. Jen pár malých obchůdků s potravinami, jeden obchod s outdoorovou výbavou, policejní stanice a škola. Je to taková otrava, žít na malém městě, kde vás každý zná a kde znáte každého i vy. Ale nejhorší, je ta nuda. Táta je policejní náčelník a mamka dělá provozní v obchodě s outdoorovou výbavou.

Bylo to v den mých narozenin, když mi rodiče ráno řekli, že pro mě mají překvapení. Ach ne! Proč mi to dělají? Vždyť ví, jak je nenávidím! Nesnáším oslavy, překvapení, drahé dárky a nic, co je s něčím takovým spojeno.

„Ne! Prosím, žádná překvapení!“ zaúpěla jsem s otrávenou a trpitelskou grimasou v obličeji.

Hned na to, ke mně přiběhla mamka.

„Neboj se Bello, víme, že překvapení nemáš ráda, ale tohle se ti bude líbit, uvidíš!“ chlácholila mě a hladila mě po zádech.

Což mi nahnalo strach. Překvapení, co by se mi líbilo? To snad ani neexistuje! Opravdu jsem se začala děsit toho, co naši zase vymysleli. No, naši… Spíš mamka. Myslím, že taťku by něco takového nenapadlo. Tuhle nelibost k drahým dárkům, oslavám a překvapením jsem zdědila po něm. Také stejně jako on, nerada mluvím o svých citech. Na to ani jeden z nás nebyl. Neradi jsme si vylévali srdce, nebo si nepotrpěli na nějaké dojemné scény. Na dojemné věci u nás doma byla mamka. To ona u nás byla ta citlivá duše celé rodiny.

„Bello, my už jedeme do práce, tak ahoj,“ řekla mi máma, dala mi pusu na tvář a vyběhla ven z domu za tátou, který už seděl v autě.

„Ahoj!“ stihla jsem na ně ještě zavolat, než zabouchla vchodové dveře.

A byla jsem sama. Dům byl prázdný. Vzhledem k tomu, že jsem sama velice často, tak mi to vůbec nevadilo.

Dojedla jsem snídani, a vydala se do školy. Před domem jsem nasedla do svého veteránského náklaďáčku Chevy z roku 1958. Do školy jsem jela pomalu. Měla jsem spoustu času a navíc jsem se tam vůbec netěšila. Neměla jsem moc kamarádů. A ani mi to moc nevadilo. Jsem spíše samotářský typ.

Má jediná opravdová kamarádka se jmenuje Angela Weberová. Je to dcera místního kněze a dětské doktorky. Angela je tichá, milá, přátelská a chytrá dívka, kterou nezajímají okolní drby. Je drobné postavy, má tmavě hnědé vlasy i oči a na rovném nose jí sedí brýle. Kluci ji nikdy moc nezajímali, ale já vím, že včera byla na svém druhém rande s Benem. Má ho ráda, a to už hodně dlouho. Oba dva do sebe byli navzájem zamilovaní a ani jeden nebyl schopen to tomu druhému říct. Nakonec jsem ale Ang donutila udělat první krok a někam Bena pozvat. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba.

Angela je přesný opak Jessicy. Jessica Stanleyová je jedna z největších slepic na škole. Má světle hnědé vlasy a hnědozelené oči. Je to jedna z nejhezčích holek na škole. Chodí s mým kamarádem, Mikem Newtonem. Jeho rodiče vlastní obchod, ve kterém máma dělá provozní. Jess se snaží být přátelská, ale moc se jí to nedaří. Jde vidět, že přátelství se mnou, nebo Ang nemyslí upřímně. Také se s ní moc nebavíme. S Angelou si vystačíme samy. Většinou si povídáme o knihách, filmech, hudbě, anebo mi Ang vypráví, co za minulý den zažila s Benem.

Ale zpět k Jess. Má kolem sebe kroužek vybraných lidí. Její dvě kamarádky. Pokud se jim tak teda dá říkat. Lepší označení by pro ně bylo barbie a drbny. Ale to tu na škole už nikdo neřeší. První z nich je Lauren. Má vlasy barvy kukuřičného chmýří a pomněnkově modré oči. Moc toho o ní nevím, jen to, že mně nemá ráda a já nemám ráda ji. To platí i o té druhé holce, která k Jessice a Lauren patří. Jen už jsem zapomněla její jméno.

Konečně jsem dojela ke škole. Od domu mi to sem trvalo asi patnáct minut. S normálním autem by to tak dlouho netrvalo, ale já musím na své staré autíčko brát ohledy. A víc než padesátku stejně nepřekročí. Ale mně to bohatě stačí, já se nepotřebuji vytahovat před celou školu, jak skvělé auto mám a jak rychle jezdí. Popravdě, mé autíčko, byla rachotina. Ale měla jsem k němu citový vztah. Naši mi už několikrát chtěli koupit nové auto, ale já jsem odmítla. Nové auto je skvělé, ale když máš něco odedávna rád, je to něco jiného, než nová, moderní a příšerně drahá věc.

Vystoupila jsem na školním parkovišti a tak, jako každý jiný den jsem se vydala za Angelou. Dnešní den byl stejný, jako každý jiný. Celý den jsem si povídala s Angee v hodinách se snažila pochopit, co nás to tam vlastně učí.

Odpoledne jsem přijela domů, ale něco bylo jinak. Rodiče už byli doma, což byl nezvyk. Obvykle přijíždí z práce kolem šesté hodiny večerní. Jen jsem vešla do dveří, vrhla se na mě máma s úsměvem od ucha k uchu.

„Máme pro tebe překvapení, holčičko!“ výskala mamka, někdy se opravdu dokázala chovat jako dítě. A z části taky právě proto byla tak skvělá.

Chtěla jsem protestovat, ale když jsem viděla, jak velkou radost má, řekla jsem si, že jí ji nebudu kazit nějakými řečmi. Sedla jsem si do kuchyně ke stolu a čekala, co to bude za překvápko.

„Tak Bello, jistě víš, že máš dneska narozeniny,“ začal táta.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

„Víme, že nemáš ráda dárky, a proto jsme si s maminkou řekli, že ti letos žádný nedáme.“

Nechápala jsem, o čem to mluví. Že by snad po letech přesvědčování konečně vyslyšeli mé prosby? Nikdy si mamka nedala říct. A tak jsem každé narozeniny měla velkou oslavu a kupu dárků. Já vím, je to zvláštní. Většina lidí se raduje, že mají narozeniny, chtějí oslavu a dárky, ale já ne.  Bojím se narozenin, každým rokem jsem starší a dospělejší. Ze stáří mám hrůzu. Nechci být stará vrásčitá babička s holí a umělými klouby. Z přemýšlení mě vytrhl otcův hlas.

„Místo toho spolu pojedeme na dovolenou do Evropy! A můžeš si vybrat, kam bys chtěla. Do které země bys chtěla jet?“ ptal se táta a já na něj koukala jak na blázna.

My pojedeme na dovolenou? A do Evropy? Nerada jsem to uznala, ale tohle překvapení se mi opravdu líbilo! Nebyla jsem sto, něco jim odpovědět. Místo toho jsem hlasitě vypískla a začala je objímat, děkovat jim a tancovat po kuchyni.

„Ehm, Bello?“ ozvala se máma.

„Ano?“ zarazila jsem se.

„Kam bys chtěla jet?“ ptala se.

Chvíli jsem přemýšlela, ale mé rozhodnutí bylo nakonec jednoznačné.

„Do Itálie!“ oznámila jsem jim nadšeně.

Druhý den jsem Angele nadšeně vyprávěla, co si pro mě moji rodiče přichystali. Na očích jí bylo vidět, že mi to přeje a že je ráda za moje štěstí. Ale když se o tom dozvěděla Jessica a ti její poskoci, tak nevypadla moc nadšeně.

„Hm, Itálie? Tam už jsem byla. Horší místo jsem neviděla. Být tebou, tak tam ani nejezdím!“ prskala.

Na to jsem jí neřekla nic, nechtěla jsem se hádat. Přece si nenechám zkazit náladu jenom proto, že mi závidí.

Jinak se ve škole nedělo vůbec nic. Každý den byl stejně nudný jako ten předešlý. Pomalu mi už začaly splývat do jednoho.

Ale pak se to konečně stalo. Nastal den odjezdu. Konečně budu mít možnost, podívat se do Itálie! Rozhodně tam prošmejdím každičký kout. Seděla jsem v letadle a byla nervní, jako nikdy.

„Já se tak nehorázně těším!“ řekla jsem, když mě mamka uklidňovala. Zase.

Už jsme letěli více jak pět hodin, jak to, že tam stále nejsme? Co tak dlouho trvá?

„Prosím, zapněte si pásy, budeme přistávat,“ ohlásila nám letuška mikrofonem.

„Konečně!“ vykřikla jsem radostně a snažila se nasoukat přes sebe pás.

Ovšem při mojí veliké šikovnosti jsem se praštila železnou sponou od pásu, přímo mezi oči.

„Nebuď tak nedočkavá! Ještě si ublížíš!“ káral mě táta a pomohl mi zapnout tu zrádnou a nebezpečnou věc.

Hned na to, co letušky vyhlásily výzvu o zapnutí pásu, jsme dosedli na dráhu a všichni začali zběsile tleskat. Na chvíli jsem se k nim také přidala.

Pak už šlo všechno jako po másle. Odbavení zavazadel šlo rychle. Myslela jsem jen na to, kam všude se budu chtít podívat. Ani jsem se nenadála a už jsme stáli před pětihvězdičkovým hotelem s několika bazény, vířivkami a saunami. Pisa je jedno z nejúžasnějších míst v Itálii, už jen proto, že je tu tenhle nádherný hotel.

Byla jsem tím naprosto unešená, ale nejvíce jsem se těšila, až vyrazíme někam do italských ulic. Myslela jsem, že vyrazíme ještě ten den, ale to byl omyl. Mamka mi oznámila, že se nejdříve zabydlíme, pak půjdeme na večeři a spát. A že na rekreaci se půjde až zítra. Ale na oplátku, si budu moci vybrat jedno místo, kam půjdeme, i kdyby to bylo 200 kilometrů daleko. Ale muselo to být v Itálii. Mé rozhodnutí padlo hned. Římské koloseum! Nemohla jsem tomu uvěřit! Musím přetrpět ještě dalších 16 hodin, než se dostanu do italské společnosti! Ne, to je snad jen zlý sen! Ale jako hodná holka jsem poslechla rodiče a šla si lehnout. Já bych se tak snadno nedala, ale ta představa, že bych mohla jet kamkoli se mi zachce, mě přemohla. Chtěla jsem ještě přemýšlet, kam bych tak asi mohla chtít, ale únava mě přemohla.

***

Ráno jsem se probudila do horkého dne. Probudilo mě slunce. Velký nezvyk. Ale co bych chtěla, když bydlím v jednom z nejdeštivějších míst v Americe? Toto je naprosto jiný šálek kávy, než zadeštěné Forks, tady je to jedním slovem Boží! Když jsme s rodiči dorazili na snídani, nestačili jsme se ani divit. Všude kolem byly zdobené, bohatě jídlem naložené švédské stoly. Nacpala jsem se tam skoro až k prasknutí. Nemohla jsem se ani zvednout od stolu, jak jsem byla plná, nakonec jsem to ale dokázala. Odvalila jsem se do pokoje a natáhla se na postel. Neměla bych tak moc jíst. Připadám si jako vzducholoď. Velká, nafouklá a plná.

Hned, co mi slehla snídaně a byla jsem schopna ujít větší vzdálenost, aniž bych hekala, skuhrala a odfukovala, jsme se s rodiči sebrali a vyrazili na výlety po památkách. Zjistila jsem, že slunce už nesvítí, je zataženo, ale i přes to je velké teplo. Táta mávnul na taxík, a jelikož jsem byla jediná z rodiny, kdo uměl alespoň trochu italsky, nakázal mi, co mám taxikáři sdělit. Chtěl, aby nás odvezl do Říma ke koloseu. Nakonec se mi podařilo mu polopatě svou krkolomnou italštinou vysvětlit, co po něm vlastně chceme. A ku podivu, mi rozuměl. Cesta uběhla velice rychle, byla jsem strašně natěšená. Když zaparkoval před koloseem, zaplatila jsem mu příslušnou částku a počkala na rodiče, až vystoupí. Rozhlédla jsem se a v tu chvíli můj zrak padl na tu obrovskou a nádhernou stavbu, kde se dříve konaly gladiátorské zápasy. Římské koloseum. Na rodiče jsem se moc neohlížela a už jsem letěla ke vchodu.

Bylo to nádherné a tak tajuplné! Prohlídka ve mně zanechala hluboký dojem. Živě si uvědomuji, že jsem stála na místech, kde kdysi dávno stávali odvážní bojovníci a velcí vládci a připadám si, jako bych se vrátila v čase. Vycházeli jsme z první památky na mém dlouhém seznamu a tam si nás odchytla nějaká žena. Byla velice krásná. Její bledá, alabastrová pokožka tvořila kontrast s tmavými, rovnými vlasy, které jí spadaly do půli zad. Její oči měly zvláštní barvu. Byly… Fialové? Ano, fialové. Kontaktní čočky dnes dokážou udělat jakoukoliv barvu.

„Promiňte, nechtěli byste si zajet na exkurzi do středověkého Volterrského hradu? Doprava je zdarma a prohlídka hradu taktéž,“ oznámila nám s úsměvem, který by dokázal dostat na kolena každého chlapa. Ještě že táta četl sms, kterou mu poslali kolegové z práce.

„Ne, děkujeme, nemáme se potom jak dostat do našeho hotelu,“ odpověděla jí mamka.

„Ale doprava už je v ceně, paní. Tato akce se koná jen jednou do roka, neměla byste odmítat.“

Mamka už chtěla něco říct, ale vložila jsem se do toho já. Ta žena ve mně vzbudila velkou zvědavost. Představa krásného, středověkého hradu, který leží uprostřed malého městečka, mě nabudila. Chtěla jsem se tam jet podívat. Přidala jsem si to na seznam. A nejen hrad, ale i celé to městečko.

„Mami, prosím, pojedeme se tam podívat!“ škemrala jsem.

„Bello, jsi si tím jistá? Nezdá se mi to… běžné, aby průvodci sháněli turisty na ulicích. A navíc tak daleko.“

„Mami prosím!“ zaprosila jsem znovu a tentokrát na ni použila i psí oči.

„Bello -“ chtěla mamka něco namítnout, ale když uviděla můj výraz ala odkopnuté štěně, nechala se obměkčit.

„Dobrá, půjdeme,“ souhlasila nakonec a já jsem v duchu skákala dva metry vysoko.

 

 


 

Tuto kapitolku bych chtěla věnovat Michalovi7, za to, že je, jaký je. Prosím, zůstaň takový i nadále. Nikdy na tebe nezapomenu, mám tě moc ráda.  :*



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Proti své vůli - Prolog:

 1
5. Petronela webmaster
04.09.2016 [11:02]

PetronelaTak jo, perex mě navnadil a já se dala do čtení téhle povídky - a jak koukám na datum vydání tak s velkým zpožděním. Každopádně to vypadá zatím zajímavě, jediné, co mi trošičku vadilo byl fakt, jak jsi ignorovala vzdálenosti některých míst a dobu potřebnou k přepravě - cesta ze Seattlu do Pisy trvá letadlem před 13 hodin proto je těch 5 hodně nadhodnocených. Navíc si nejsem tak úplně jistá, jestli by 3 hodinovou cestu z Pisy do Říma podnikali taxíkem...
Ale jinak se mi to líbilo a jsem zvědavá, co bude dál

4. martty555
21.03.2012 [21:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.08.2011 [9:19]

VeubellaZačíná to rozhodně zajímavě.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.07.2011 [15:33]

arabekSuper :D Ta Bella je ale naivka :D :D

11.06.2011 [14:23]

TerezinkaÁ to bude zajimavé :) Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!