Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - epilog

24.07.2012 (11:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4320×

„Kašli na to,“ mávla nad tím rukou. Její výraz ale přímo halekal, že na to ,kašlat´nemám. „Já jdu zahrabat tu chcíplotinu,“ šeptla otráveně a odebrala se na mýtinu.

***

Už asi půl hodiny - od konce lovu - jsem stála ve svém prozatímním pokoji a očima těkala po rozích zdi naproti mně. Ačkoliv mi moje nově nabyté schopnosti dávaly možnost poslouchat zvuky, co jsou kilometr vzdálené, a cítit pachy, nacházející se až někde v lese, nevnímala jsem nic – a nic jsem taky nedělala, nad ničím jsem nemyslela.

Moji chvilku transu narušila až vzpomínka, která způsobila, že se jsem přivřela víčka, a…

„Jáááj!“ vykřikla Nessie a sedla si vedle mě. „Tak to je blbýýý…,“ zasmála se. „Ale z toho si nic nedělej, mamka má tradičně vysoké nároky, před tebou vypudila už asi pět chův!“ zakřičela a vykulila oči. „Je to od ní ale ošklivé,“ posmutněla. „Ona je zaneprázdněná, buď je pryč, spí, lakuje si nehty, čte, nebo prostě něco dělá, ale mě si nevšímá, tak jsem sama, protože na mě nemá nikdo čas, a to máme docela velkou rodinu…“

„Aha,“ zašeptala jsem.

„Ale žít s tím jde!“ dodala vesele a znovu naplnila místnost svým zvonivým smíchem.

„Musí,“ povzbudila jsem ji a doplnila to o pohlazení po hlavičce.

„Já vím… Jsi hodná, Bello,“ řekla zasněně Nessie…

Princezna moje malinká, co asi dělá? Co dělá Edward? A jak to u Cullenů asi teďka vypadá? „Tři kapky v moři, Bells,“ připustila jsem si a nadechla se, jako kdybych chtěla zakrýt pláč, přestože jsem si svoje slzy už vyronila. Tři otázky a je jich přitom mnohem víc. A odpověď? Jediná je tato - netuším. Jedna odpověď na miliardu otázek a k tomu ještě neurčitá.

A ty tu děláš vlastně co? pokáral mě v hlavě vnitřní hlas, jenž mi otevřel oči – doslova a do písmene.

Opravdu bych tu neměla tvrdnout… Kevin mi sice pomohl a já jsem mu vděčná, ale nechci s ním být. Je sympatický, milý, hezký, laskavý a ochotný, ale… nemiluju ho. A já musím začít koukat na sebe, ať už tím zradím kohokoliv. A svým způsobem se podvodu ani moc nedopouštím, vždyť on je přelétavý, jak povídala Tiffany. Navíc teď určitě strádá Renesmé a i jiní, takže nic špatného neudělám, jim radost způsobím. Snad…

Však jedné věci se bojím: Jak se projeví? Co když mě Nessie a ostatní jako sobě rovnou už nebudou… chtít? No, lepší výraz mě nenapadl.

Po několika dalších optáních na vlastní osobu, jsem se vydala na úzkou chodbu, kde jsem začala naplno vnímat – ta slova vycházející z kuchyně nešla pomíjet ani lidským sluchem.

Za slabého praskání parket jsem došla až k oblouku do kuchyně. Zastavila jsem se a přitiskla se ke stěně.

„Jak moc si přeju, aby si vybrala mě,“ svěřoval se Kevin.

„Tomu neporučíš,“ zchladila ho jeho neteř.

„Já vím, Tiffany. Ale – už v tom kině z ní ta Cullenovic upířina nebyla tak cítit. Možná se k sobě až tak nemají…“

„Jen možná,“ uzemnila Kevina Tiffany tónem, který pro tento hovor používali oba – mumlavým. „Sám o sobě víš, že jsi nestálý. Jen ses do ní jaksi zakoukal, tak bys u ní stejně nevydržel. Bude nejlepší, když za těch sedm měsíců, co tu Bell zůstane…“ Sedm měsíců – ta slova byla jako příkaz pro sevření mého žaludku a přísahala bych, že mě něco píchlo u plic „…ji budeš ignorovat, a pak na ni zapomeneš – nebo spíš přestaneš myslet,“ rozkázala Tiffany. „Jednou ti to možná vyjde. Ale uznej, že Bella má rodinu jinde,“ dodala útrpně. 

„Ale třeba…“

„Keve, ty takhle básníš o každý, i o bývalé sousedce, pokud si správně pamatuju ze svého dětství. Prosím, pochop to. I kdyby třeba nechtěla jít zpět do Ameriky kvůli Edwardovi, půjde tam za Nessie. Sám si se zmiňoval o tom, že s ní má vztah silný, podobný jako matka s dcerou.“

Potom se ozval povzdech… „Už to nebudeme řešit, Tiff.“

„Budeme to řešit,“ vmístila jsem se do toho já a pomalu proplula do místnosti, kde se nacházeli.

„Sedm měsíců? Opravdu? To nemyslíte vážně? Já chci zpátky do Seattlu.“

Oba na mě vyvalili oči a vyměnili si nechápavé pohledy – to skutečně zapomněli, že je můžu slyšet? První se vzpamatovala Tiffany, zakroutila se na barové židličce a ušklíbla se. „U každého je to jiné. Někdy je to rok, jindy půl...“

„Ale to je hrozně dlouhá doba!“ šeptla jsem rozhořčeně. „Vždyť i oni se o měě dokáží…“ Sklopila jsem hlavu a pokoušela se najít vhodné slovo, „…postarat.“ Zase jsem na ně zaměřila pohled.

„To možná ano,“ uznal Kevin s náznakem zklamání – to bylo poprvé, co jsme vedli konverzaci od lovu, „ovšem Nessie je z půlky upírka, z půlky člověk - jak mi tvrdila Tiffany, a taky jsem to zjistil i dle jejího pachu - což znamená, že…“

„…jí v žilách koluje krev…,“ dodala jsem nevěřícně, přestože mi to bylo jasné. K šípku…

„…a ty bys ji mohla zabít,“ dokončil Kevin.

A pak zase. Ticho. To zdrcující ticho, jehož úkolem bylo soužit mě. A taky moje myšlenky – ty měly obdobný cíl.

Je tak těžké vidět Kevina opřeného o zeď, s bolestným výrazem ve tváři, a přesto uklidňujícím úsměvem. Ale na to bych neměla brát zřetel. Mě v životě taky spousta lidí – nebo hlavně matka – považovala ze druhý housle. 

Věřím, že by mi Tiffany nelhala. Ona přece nevěděla, že mě Edward tehdy opustil, takže musela vážně slyšet, jak Edward říká, že jeho odchod ode mě byla chyba. Netuším, proč mi tenkrát „vrazil kudlu do zad“, ale chyby tu jsou od toho, aby se z nich každý poučil…. Já chci za ním. Manželka od něj prý odešla – a při tom jejich manželství, které spolu měli, se tomu nedivím – tudíž nám v cestě nic nestojí.

Asi nikdy to nebude totožné jako v mých letech na střední, ale aspoň nějaké to bude. A Renesmé mě nejspíš taky přijme…

Kevin bude za rok určitě viset očima na nějaké slečně, která bude o dost vzhlednější než já.

Jo, tak to bude, potvrdilo mi cosi uvnitř mě.

„A co zavolat?“ napadlo mě po chvíli. Trochu je oťukám, zjistím co a jak.

„Můžeme,“ svolil Kevin a odevzdaně vytáhl z kapsy plátěných kalhot mobil. Asi si taky urovnal některé věci. Nemůže mě tu držet, když nechci. Nemůže mě nutit, abych tu zůstala. Zvláště, když je, jaký je. Tedy, doufám, že jen patřím do toho tisíce žen, co zpovzdálí obdivoval.

„Číslo?“ otázal se mě a smířeně se zadíval na displej.

„Já ho zadám,“ uvědomila jsem ho, došla k němu a bez toho, abych se ho dotkla, mu vzala mobil. Až poté, co jsem stiskla zelené tlačítko, mě trefila otázka: Co řeknu? Pozdravím? Začnu s tím, co se stalo? Představím se?

„Halo?“ zaznělo z toho přístroje, co jsem div neumačkala. „Kdo je tam?“ Esmé, to jsem já. Bella. „Tak kdo volá, no?“

Snad čtvrt minuty jsem otvírala pusu k pro mě za mě pouze k vyslovení mého jména, ale než mohlo dojít k jen jedné slabice, opět jsem ji zavírala.

„Já nemám na vtipy čas!“ Snad i nábytek do mě hučel, že se to chystá típnout, ale nestihla to - po mé pravici se objevila Tiffany a sebevědomě převzala hovor.

„Hovoříte s Tiffany Volturiovou, kdysi Fleuryovou,  ale než se rozhodnete položit sluchátko, laskavě mě poslouchejte. Týká se to Belly,“ zahájila vysvětlování a já se shovívavě odsunula na židličku, na které ještě před sekundou seděla Tiff, která se nyní už procházela po kuchyni a poučovala o všem, co se stalo, co se děje. Fakt jsem jí byla vděčná, smělost i kuráž nepochybně měla.

„S kým teď mluvím? Aha… Nessie, jistě, že ti ji dám, proto voláme,“ usmála se jemně Tiffany po asi hodině křičení a omlouvání se a podala mi zdroj dětského smíchu, který jsem si následně přitlačila k uchu, abych si byla jistá, že mi ani jedna větička z její pusinky neuteče.

„Nessie? Jak se máš, zlatíčko?“ zamumlala jsem starostlivě.

„Těžko říct,“ pšikla, „Jde to. Ale mám po té zkušenosti s náklaďákem trochu rýmu a kašel.“

„A co… Tanya? Nechybí ti maminka?“ vyptávala jsem se. Svoji zvědavost jsem na sobě kolikrát nenáviděla, však teď jsem k nenávisti měla pravý důvod – že jsem ji rozplakala?

„Ne, ani ne.“ Žadáné vzlyky, bohudík. „Nějakou dobu jsem kvůli tomu brečela, ale už se to vstřebalo, kdyby se mi po ní zastesklo, navštíví mě. Víc jsem se bála o tebe.“

„A co zbytek rodiny?“

„Táta mi včera četl pohádku na spaní, abych lépe usnula, nicméně jsem oka nezamhouřila. Když to viděli tetičky s babičkou a ostatní, viditelně se jim zlepšila nálada, dojalo je to, začali si mě víc všímat. Poprvé mi přišlo, že jsme… opravdu příbuzní. I je tvoje smrt zasáhla, ale i vzhledem k podmínkám jsem cítila rodinnou atmosféru. Smutnou rodinnou atmosféru, ale přece rodinnou.

Ve zkratce: Odešla si nám a nám docvaklo, že si máme vážit toho, že se máme. Protože si uvědomíme, co jsme měli, až když to ztratíme. Tak jsme si zoufali spolu, strejda Emmett mi dal první pusu do vlasů, teta Skřítek se objala s tátou – to jsem viděla taky poprvé - babička si mě položila na kolena a kolébala se se mnou…

A nyní už  k tobě – nedokážeš si představit, jak je senza, že jsi jako my. Za jak dlouho se uvidíme? Děda se domnívá, že za zhruba půl roku. Ale vždyť to je moc…“

„No, snad to bude kratší doba, broučku, ale nic neslibuju.“

„Škoda… Pochopitelně jsem ale ráda, že si aspoň můžem volat, a tak…“

„Jsem ráda, že jsi ráda,“ zasmála jsem se.

„Jo, já jsem ráda, že jsi ráda ty. Chceš tátu? Natahuje se pro telefon jako teta Skřítek pro boty.“

„Jasňačka. Dej mi ho.“

„Be-Bello?“

„Ahoj, Edwarde. A ano, jsem to já.“

„Tomu skoro nelze uvěřit… Všichni jsme těch pár hodin žili ve vědomí, že jsi mrtvá.“

„Ano, to já… nějakou dobu taky.“

„Jakpak to s tebou vypadá?“

„Nevím, jak to myslíš?“

„Chuť po krvi. Vysoká, nízká?“

„No, medvěd mi stačil, už mi je docela… normálně… A ještě...,“ odmlčela jsem se, „…co Tanya?“

„Ach, šetrné téma, hele,“ podle tónu hlasu bylo zřetelné, že se usmál, „ale nechybí mi…“ Opět naprostá nerušenost… „Spíš ty,“ ozval se konečně.

„Eh…,“ vydala jsem neidentifikovatelný vzdech.

„Mno… Esmé s tebou chce prohodit pár vět,“ zakecal to a neprodleně na to se z telefonu ozvalo moje jméno vyřknuté mateřsky ustaraným hlasem.

„Esmé, jsem v pořádku, klid. Jak se máš?“

„Na to bych se tě měla zeptat spíš já, Bell. Nezlobí tě tam?“

„Vůbec.“ Ba naopak, mají mě tu moc, možná až přehnaně, rádi. „Měli by?“

„No, ta Tiffany…“ Když to Tiff uslyšela, vyplázla jazyk a ruce si složila na hrudi. „Co si myslí? Přece jsem říkala, že mě donutil Aro!“ špitla dotčeně a nanosekundu na to se jí v levém oku objevil předstíraný tik.

„Tiff je úžasná,“ obhájila jsem ji.

„Ne tak jako ty. Nessie se nemůže dočkat, až tě uvidí. A to není sama.“

„Já se na vás taky hrozně moc těším, Esmé,“ sdělila jsem jí, načež se ozvalo hlasité zakřičení jména mého andílka a zvuk, jako když se rozbije talíř. Nebo talíře dva.

„No, Bell, neříká se mi to lehce, ale už budu muset, bohužel, končit. Nessie se zbláznila potěšením, musíme ji trochu zkrotit.“

„V pohodě. Já ještě brnknu. Sem, na pevnou linku.“

„To nám uděláš radost.“

„Ne, to vy mně. Pá.“

Po ukončení hovoru se mě opakovaně zmocnil strach a obalila samota. Půl roku či déle. Musím vydržet víc jak šest měsíců…

„Chceš pozvat Jessicu?“ navrhl Kevin. Dala bych ruku do ohně za to, že mě zahřálo u srdce – mrtvého, ale přesto – a i v tom případě, že to asi není možné, se mi rozklepala kolena. „Rozhodně.“

***

Kdyby to šlo, slzela bych. Jeden pohled na Jessicu mi skoro zatemnil mozek - i když jsem ji neviděla hroznou dobu a byl z ní skoro někdo jiný, neubránila jsem se kamennému objetí a vyzrazení všech svých problémů s doufáním, že mě neuslyší Kevin, který byl v jídelně.

Moje dotazy na způsob - Proč jsi o sobě nedala vědět? - přešla s tím, že je z ní Arův majetek a jemu se nelíbí, když se o něco dělí. V ten moment by se ve mně krve nedořezali – že ji nemám, dejme stranou – protože jsem nikdy necítila větší chtivost někoho zabít. Zabít jeho. Jess mě ale jakž takž uklidnila tím, že si tam našla kamarádku recepční, takže to tam tak strašné není.

Ty její rudé oči mě trochu zneklidňovaly, ale moje podvědomí naštěstí uvěřilo mému tvrzení, že se jedná jen o kontaktní čočky.

Přisunula jsem si svou postel k oknu, sedla si na ni a podívala se na přírodu za skleněnou výplní. Už se stmívalo. Tráva dávala stín na mech za ní, slunce svítilo malátně a ve vzduchu se víc jak hodně vznášelo večerní dusno honosné Itálie. Za jiných okolností nebe na zemi. Za těchto okolností malá klec pro orla.

Špičku nehtu jsem zabořila do skla a krasopisně do něj vyryla první slovo, co mě napadlo; trafika. Tam to všechno začalo.

„Já jim tam i vařím, jenže moje strava jim vůbec nechutná. Mají malou holčičku, která to jako jediná jí - oni se v tom jen tak přehrabují. Nejspíš bys jim tam mohla dělat kuchařku… Baví tě pořád opékat, grilovat a péct, že?“

„Baví, jenomže já si poslední dobou kupuju takové ty rychlovky v sáčku, víš?“

„Když ti to chutná,“ řekla a opřela se vedle mě. „Ta holčička se jmenuje Renesmé a je moc roztomilá. Určitě by ti sedla. Kdybys jim nebyla sympatická jako kuchařka, tak jako opatrovnice Nessie ano, protože ona lidi, jako jsi ty, přímo zbožňuje… Ale dost o práci,“ zašeptala vážně. „Jak se máš, Bello?“

„V rámci možností to docela jde. Nikdo se se mnou moc nemazlí, ale tak nějak jsem se naučila, že hory zdolat jdou, jen musíš mít snahu to zvládnout. Charlie umřel, Renée a Phil mají svoje děti a mě si nevšímají, školu jsem nedodělala.

Nedovedeš si představit, jak jsem šťastná, že tě znovu vidím. Jsi moje naděje pro nový začátek.“

„Začátek konce téhle trafiky.“

Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého vzduchu – vevnitř bylo takové těžké nedýchatelno. Čím víc jsem tady trávila času, tím víc mi připadalo, že vůni dřeva nahrazuje zatuchlina. Tahle chaloupka byla už asi hodně stará, pochybuju, že do ní Kevin něco investoval. Prostě ji našel a zabydlel se v ní.

Právě se po nedaleké cestičce podél louky procházeli nějací dva kamarádi. Nemohlo jim být víc jak osmnáct, chechtali se na všechny strany a jestli se nepletu, povídali si o šedé myšce, která před několika dny nastoupila na jejich školu. Taková nádherná bezstarostnost.

Jejich smích, který jsem závistivě poslouchala, přerušily prudké nárazy bot o podlahu a rychlorychlé otevření dveří, jejichž následující činností bylo vypadnutí z pantu. Polekaně jsem se ohlédla za sebe a chtěla se zeptat, co to znamená, ale nestihla jsem to… „Bello, ne, neútoč! Budeš litovat, když se neovládneš!“ vykřikla Tiffany ve vystrašené pozici, přiběhla k mojí posteli a skácela se ke mně. „Bello, najdi v sobě vůli!“ žádala mě s prosebným výrazem a rukama mě pevně chytla za zápěstí. Kdybych byla člověk, něco mi v něm nalomí.

„Vždyť ty tu jančíš,“ informovala jsem ji pohotově. „Já jen sedím,“ kývla podřízeně jsem hlavou.

„Co-o?“ žasla Tiffany.

„Ty po… nich nechceš skočit?“ ujal se slova nedůvěřivě Kevin a zvolna přešel k nám.

„Ne, měla bych?“ zakroutila jsem nepozorně hlavou. A vlastně měla. Lidská…

„Krev,“ nechápala Tiffany a pohlédla na Kevina, který seděl za ní. „Jak to?“

„Nevím,“ zabrumlal. „Je to neobvyklé. Ale pokud neměla choutky po krvi…,“ nadzvedl na mě obočí, „…tak…“ Všechno, co mu vyšlo z pusy, znělo trhavě a zarmouceně. „…by se snad možná i mohla vidět s… Culleny,“ vydechl nakonec a čekal na reakci Tiffany. „Teď,“ doplnil.

Tiffany jen vstala a zářivě se na něj usmála. „Jo,“ prohodila povzbudivě, natáhla se nad něho a věnovala mu rychlý polibek na čelo.

„Bello,“ pípla, popošla ke mně a sedla si přede mnou na bobek, „mám na tebe dotaz – jak ses cítila, když jsi je… prostě ucítila?“

„Já si jejich krve ani nevšímala. Jen toho, že se mají dobře…“

„Nic by Renesmé neudělala,“ prohlásil Kevin a svou tvář zaměřil na zem, „ti chlapci měli dost lákavou krev, i já měl co dělat, abych z toho okna nevyskočil, a nevrhl se na ně…“

„To já taky,“ připustila Tiffany, načež okamžitě zmlkla a nechala Kevinovi prostor na vyjádření. Měli spolu moc hezký vztah. V jejich rodině byla určitě nějaká kázeň, disciplína a systém.

„…a když uvážíme, že Bell je novorozená, a přesto ještě žijí, tak Nessie bude v bezpečí určitě. Navíc krev Renesmé zas tak moc vábivá není a z větší části je upírem.“

„Takže je uvidím?“ Došel mi význam tohoto rozhovoru. Půlku mě zavalily pochyby – co když Nessie ublížím? A tu druhou – a i když to zní nesmyslně, musím říct, že půlku větší – radost.

„Ano,“ odpověděl mi Kevin, udělal pár kroků, pak se zastavil a podíval se na mě přes rameno, „Hezký zbytek věčnosti. Je dlouhá, Bello,“ popřál mi žalostivě a kamsi zmizel.

Koukla jsem se na Tiffany, která, když odlepila zrak od zničených vrat, a zpozorovala mě, pokrčila rameny. „Zkus ho pochopit. Chce, abys byla šťastná, ale zároveň i chce, abys byla jeho. Je pro Keva těžké, zažít si další zklamání,“ omlouvala ho.

„Já tomu rozumím,“ šeptla jsem, „jen nechápu...“

„Vím, co nechápeš,“ hlesla Tiffany, jako kdyby nebyla řeč o jejím strýci, nýbrž o večeři. „Upíří láska je věčná. Kdyby tě skutečně miloval, bojoval by o tebe víc. Tohle můžeme nazývat zalíbení. Nebo jen sympatie. Ale pravou lásku nikdy nepoznal.“

„Takže se nemám cítit provinile?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ rozkázala tvrdě, přitom tiše. Bylo na ní vidět, že mi chce ještě něco sdělit, ale z chodby se ozvaly kroky a ona ztichla. „Myslíš, že nás slyšel?“ naznačila rty a já zavrtěla hlavou. Kevin vkročil do místnosti.

„Četl jsem si něco,“ řekl nevinně. „Tak, jdeme volat,“ vydechl a ještě předtím, než z kapsy vytáhl mobil, mě ujistil, že mi věří, že věří tomu, že Nessie nijak neublížím. Stiskl tlačítko pro hovor a promluvil…

„…vím, já vás viděla, teď jsem vás konečně viděla!“ vřískala Alice. „Zítra ráno tam jsme!“

***

Následující noc byla hrozně dlouhá. Přála jsem si ji prospat, aby mi přišla kratší, ale to nebylo v mých silách. Proseděla jsem ji. Nehybně jsem zírala do tmy, obklopená obavami z příštího dne...

Starosti mě natolik zasáhly, že jsem si ani nestihla všimnout vycházejícího slunce. Kdyby mě neozářilo, asi bych se tam rozložila. Když se jeho paprsky dotkly mé kůže, opatrně jsem vyšla na průzkum. Alice říkala, že tady ráno budou, a i když je tohle brzké ráno, ráno to je.

Za vteřinku jsem byla v kuchyni a rozhlížela se po ní. Kuchyň téhle chaloupce dominovala, byla nejprostornější, ale i tak mi stačil okamžik, abych zjistila, že tam nejsou. Na použití sluchu jsem se nezmohla, to by mě akorát zdržovalo, kráčela jsem vyloženě za čichem, jenže jejich pachu bylo všude habaděj, a rozlišit, kde ho je nejvíc, fakt nebylo moc snadné.

Když se mi do nosu připletla i vůně ovoce a trochu jiná upířina než je všude okolo mě, zasáhlo mě škrábání v krku, které mi vystřelilo do uší, a pocit úzkosti, který při mém dalším nádechu vyústil v bolest a zároveň i uspokojení.

Edward, Carlisle, Esmé, Emmett, Jasper, Alice, Rosalie a Renesmé... Ti tu jsou. A na těch mi tolik záleží.

A chvilku na to mě osvítila i radost a štěstí a potom, co se to stalo, jsem věděla, že jim – lépe řečeno Renesmé – prostě neublížím. Bez dalších zbytečností jsem vyběhla před domek, na louku, kde stáli, a naplno mě ovinulo sluníčko.

Kam se mám postavit? A první nechápavost na světě. Tiffany a Kevin byli před chatrčí, Cullenovi naproti nim, dělilo je plus mínus patnáct metrů. Obě strany na mě civěly a já na ně zrovna tak. Edward a spol. v čele v Carlislem byli zalezlí pod stínem lesa, takže se netřpytili.

Polkla jsem, jako bych chtěla zhltnout tuhle hnusnou situaci. Nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal, Kevin s Tiffany měli poker face, takže z toho moc vyčíst nešlo, z Cullenů přímo čišela koncentrovanost – i z Nessie, kterou měl Edward v náručí. A když jsem u Nessie... Zaťala jsem pěsti, až jsem měla pocit, že si nehty rozříznu dlaně, zatnula zuby, přivřela oči a jedním trhavým nádechem vstoupila do sázky, kde je hlavní výhrou Nessiin život.

Ujasni si priority, zařvala jsem na sebe, když se ke mně dostala vůně krve, Renesmé nebo krev? Tak na čem ti víc záleží?

Odpověď byla jasná. Renesmé...

Sice ve mně bojovaly dvě moje já, ale to nic neměnilo na tom, že Renesmé u mě bude mít vždycky před vším přednost. Udělala jsem maličký krůček vpřed, ke straně Cullenů. Člověk by tak nepatrný pohyb ani nepostřehl, upír jen kdyby mě vskutku hodně dobře střežil. A takový upír tady byl jediný...

Edward předal Renesmé Emmettovi, který si ji k sobě přitulil jako ten nejdražší poklad, co je na zemi, a pomalu přešel ke mně. 

Už jen tři kroky...

Co mi poví?

Už jen dva kroky...

Co povím já?

Už jen krok...

Tak mluv, já odpovím...

„Nožky tě bolí?“ zasmál se jemně.

„Co?“ pokrčila jsem obočí, však v mém hlase zněl podobně jako v jeho smích. Najednou se atmosféra nezdála tak tíživá, ale odlehčená a ochuzená o pár pachů – Kevin a Tiffany odešli do domu...

„No, že se ti k nám nechce,“ pípl ostýchavě.

„Jednou se bojím, pak zas ne.“

„Čehopak?“ Ty se ještě ptáš?

„Ublížím Renesmé...“

„Neublížíš...“

„Edwarde...“ Jemně jsem ho chytla za bradu a nadzvedla mu hlavu, kterou směřoval k půdě, aby se mi díval do očí, „...jak si můžeš být tak jistý?“

„Já vím prostě všechno,“ pousmál se.

„Já bych taky moc ráda všechno věděla...,“ řekla jsem mu tiše a zároveň i vyčítavě a mírně natočila hlavu, abych se na něj nemusela koukat, jelikož jsem si s ním chtěla vyjasnit pár věcí bez toho, abych se rozplynula vlivem jeho úsměvu.

Na přítomnost Nessie jsem si už začínala zvykat, škubalo to ve mně celkem slušně, ale náklonnost k Nessie byla silnější...

„Například?“ Teď mě pod bradou chytil zas on a zhluboka se mi podíval do očí. Byla to scénka jako z nějaké kýčovité komedie.

„Třeba to...“ Raz, dva, tři. „...proč jsi odešel? Pamatuješ?“ Jasně, že si to pamatuje... „Moje narozeninová oslava. Jak skvěle se vydařila. A pak...“

„Bello, to byla chyba. Jen jsem, ehm,“ zajíkal se a nervózně se podíval za sebe, po chvilince opět na mě a spustil: „Chtěl jsem ti dopřát spokojený život. Rodinný život. Život, ve kterém můžeš mít děti, vnoučata, a tak... A to s Tanynou? Ona trpěla,“ odmlčel se. „...pracoval jsem jako doktor... A ona byla moje pacientka a poněvadž tak trochu tušila, co jsem, požádala mě o proměnu, jinak by nepřežila. Proměna kompletní... nebyla. Stal se z ní poloupír, jak víš. A protože roky plynuly a já myslel, že už někoho máš a jsi šťastná – Alice se na tvou budoucnost koukat nemohla, zakázal jsem jí to...“

„Aspoň v něčem mluví pravdu,“ dala o sobě vědět Rose. Netušila jsem, co tím myslí, ale rozhodla jsem se odignorovat si to.

„...tak jsem se oženil s Tanyou. A ta chtěla mít plnohodnotné manželství. A z té plnohodnotnosti vznik nový život – Nessie. Ale přísahám, já tě nikdy nepřestal milovat,“ vydechl sklesle a mně se zatajil dech. „Omlouvám se... za úplně všechno.“

„A proč Tanya nešla na potrat? Vždyť ona a děti...,“ vymáčkla jsem ze sebe po pár minutách.

„To u poloupírů nejde,“ obeznámil mi a ošil se.

Cítila jsem nesrovnalosti. Jakási věc z minulosti mě nutila mu nevěřit... Jen jsem nevěděla jaká. Renesmé mi říkala... Co mi to říkala, sakra, Bello, vzpomeň si...

„Prosím...,“ vzlykla Ness, „pojď k nám,“ přemlouvala mě se slzičkami v očích – to mě doopravdy obměkčilo. Edwarde, lži, nelži, já si to nějak zjistím, prolétlo mi hlavou. Obešla jsem ho, došla k Emmettovi a pohladila Renesmé po tvářičce. Když jsem svou ruku položila na její líčko, Emmett ještě víc zbystřil.

„Nessie, nabádala jsem tě, že máš poprosit, chceš-li podat hračku z regálu, uplést copánek nebo zkrátka o něco žádáš. Ale teď prosit nemusíš...“

Nikdo:

„Nessie, nabádala jsem tě, že máš poprosit, chceš-li podat hračku z regálu, uplést copánek nebo zkrátka o něco žádáš. Ale teď prosit nemusíš...“ A s těmito slovy odešla Bella a ostatní zpátky do Seattlu.

Edward si cestou sžíral svědomí, protože neměl dostatek sil na to říct bytosti, kterou miluje, pravdu, Bella přemýšlela nad vším, co jí nebylo jasné, a Renesmé uvažovala nad nesmrtelností chrousta, protože neslyšela nic z toho, o čem si Edward s Bellou povídali...

Všichni, co o Edwardově minulosti věděli, byli přesvědčeni, že pravda vyjde najevo. Jednou ano... Za měsíc, rok nebo staletí – ale ano. Bude muset Belle říct o tom, že zabíjel nevinné, že ženy bral jako hračky, proč ji opustil, a jak se vlastně seznámil s Tanyou.

A hůř – možná to bude muset povědět i své dceři, jenž si myslí, že její tatínek Tanyu miloval, však kvůli nevydařené proměně ji milovat přestal, a až potom zjistil, že stará láska nerezaví...

Domů se vraceli až večer, kdy na nebe už vyšly hvězdy a spolu s nimi i odezva na otázku syna Renée... „Nicku, ta holčička s hnědými vlásky, co vidíš na fotce, je osoba, která naprosto skvěle dokazuje, že si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí... A teď ji ukliď do krabice, musíme najít tu hračku pro Davida...“ Snažila se působit silně, ale... po Belle se jí stýskalo moc, jenže co teď zmohla?

Chci to dořešit rychle, takže asi takto: Tahle kapitola se mi opravdu nepovedla, ale už jsem to chtěla mít za sebou. :) Doufám, že to aspoň trochu dává smysl, když ne, žít s tím dokážu. :D K Renée... Ona Bellu sice chtěla mít znovu u sebe, ale některé věci jí to prostě nedovolovaly (Bella by jí nemusela odpusit, Renée neví, kde Bella bydlí, atd.). :)

A v poslední řadě bych chtěla poprosit i nekomentující duše, aby pro jednou porušily své pravidlo a ponechaly mi alespoň smajlíka. :-) I ten potěší a navíc je to naposledy.

Děkuju za hlasy v nej povídce (ano, všimla jsem si :D).

Děkuju za podporu v podobě komentů.

Děkuju WhiteTie za korekci.

A děkuju všem, co se dostali až sem. ;D

A ještě mi dovolte popřát vám pěkné prázdniny, hezkou dovolenou a žádné úrazy.

VerCullen

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - epilog: