Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 12. kapitola

16.07.2012 (09:30) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3474×

„Počkej… Já jsem upír?“ nechápala jsem.

„Ano,“ odvětil.

Po jeho odpovědi se ve vzduchu vznášelo ticho.

On se mi díval do obličeje a já jemu. Lépe řečeno - upírala jsem svůj zrak do jeho očí. Červených očí. Očí rudých jako krev člověka, co tak krutě ublížil Jessice… Člověka, co nebyl jako já, jelikož já jsem člověk – byla jsem člověk – který ví… Prostě jsme nebyli stejní, a přesto mě s tím vrahem něco spojovalo – to nejdůležitější, co žijící bytost má, a koluje to v žilách.

V těch nehezky zbarvených duhovkách – vlastně v tmavých panenkách - jsem po delším prozkoumání spatřila svůj odraz, což mě přinutilo položit si dlaň na tvář.

Byla studená a hebká. Po obou stranách kořene nosu se nacházely kdysi hnědé oči. Jako kdyby teď ale ani nebyly moje. Už jen z té barvy čišela dravá dávka nenávisti, přestože já nic takového necítila. Spíš nevědomost a zvídavost.

„Asi jsem ti to měl říci jiným způsobem,“ přiznal Kevin, sklopil pohled a prohrábl si vrabčí hnízdo na temeni.

Zamrkala jsem a opětovně si odkašlala, přestože jsem chrapot neměla. „Ne, já bych to nepověděla jinak,“ uklidnila jsem ho. „Takhle to bylo asi nejlepší, takže…,“ mírně jsem zakroutila hlavou.

„Když se to tak vezme, mohlas na to přijít i sama,“ pousmál se na mě, naposledy si projel vlasy a ruce si složil do klínA.

„Jaks to myslel?“ zeptala jsem se rozpačitě.

„Nebylas překvapená, že tak dobře slyšíš?“ zasmál se nesměle. V jeho hlasu se vznášela uvolněnost, která přeskočila i na mě a vzduch okolo nás. Být nervní snad ani nešlo. No, možná ano, ale vypadalo by to stejně divně jako křičet na pohřbu.

„Byla. I ten čich mi přišel zvláštní a ostatní věci taktéž.“ Po tom, co jsem to dořekla, mi líc ovanul mírný větřík, který ještě trochu rozrazil okno, a to do ložnice vpustilo několik dalších slunečních paprsků, jenž mi dopadly na ruce položené na kolenou.

Ačkoli jsem věděla, že třpytivá kůže není u nesmrtelných nic nového, neubránila jsem se nechápavému výrazu.

„Jo, to je takový nedostatek. Nesmíme chodit ven, když svítí slunce. Lidé by nás podle té záře odhalili. Ale nemysli si, že když vyjdeš na denní světlo, uhoříš a tvoje kosti se obrátí v prach,“ obeznámil mi, přičemž si na každou větu kývl.

Bylo podivné se na něj dívat, jelikož byl namáčklý na rohu postele a opíral se o stěnu, z čehož vyplývá, že na něj svit slunce nemohl dolehnout. Takže se tam jen tak třpytila moje pravá a levá dlaň – měla jsem na sobě fialovou tuniku s delším rukávem a až po kotníky mě zdobila bílá sukně, obličej jsem už měla ve stínu. Skutečně ale netuším, jak se na mě to oblečení dostalo.

„Může nás zabít jen…“

„Dost,“ namítla jsem rychle. „Já tohle všechno znám, přece jsem ti to říkala,“ objasnila jsem mu usměvavě. Poposedla jsem si blíž k němu, abych ze sebe dostala ten blýskot, opřela se o stěnu za svými zády, a hlavu si na povel jeho vábivé vůně automaticky položila na jeho rameno. Až když jsem tak učinila, mi docvaklo, že se chovám nepatřičně.

Přece jen se nedalo tvrdit, že se známe tak moc, abych se k němu mohla takto tisknout, ale on už od pohledu působil strašně milým dojmem…

Nadzvedla jsem hlavu a tázavě na něj pohlédla. Kdyby to šlo, určitě by moje pleť nabrala v oblasti obličeje barvu přezrálého rajčete.

Kevin moje nevhodné chování neřešil, místo toho mi pohled opětoval a hned ho ozdobil bílými zuby v širokém úsměvu. „Jsem rád, že to bereš, jak to bereš. Měl jsem obavy, že budeš vyvádět, neboť je z tebe i tvé kamarádky mýtická bytost, nebo se staneš agresivní… možností je dost. Příjemně jsi překvapila.“

„Maličko jsem taky ječela.“ Za což jsem se zastyděla, takže není divu, že mi bílé prostěradlo pode mnou začalo připadat tak zajímavé a já od něj po svém dialogu jen stěží mohla odtrhnout oči.

„To nic nebylo… Ale asi máš žízeň, tudíž tuto debatu odsuneme na vedlejší kolej a ty půjdeš na lov.“ Když domluvil, znenadání jsem ucítila jemný parfém, který se pomalu stával intenzivnější, a do uší mě praštil cvakot podpatků, který se náhle přeměnil ve vrzání dveří při otvírání.

Stála tam slečna, co vypadala na zhruba čtrnáct let. Měla bílou - sněhovou - pokožku a štíhlou, skoro vychrtlou, postavu. Obličej srdcového tvaru jí zdobily krásné, plné rty, malý nos a velká kukadla, ve kterých by i slepý spatřil tisíc čertů. Určitě tedy nepatřila mezi stoleté upíry, to mládí z ní přímo vyzařovalo.

Za symfonie klapání podpatků se došla postavit proti nám. Při chůzi si ze strany na stranu pohazovala svými, jako dráty rovnými, černými vlasy, které by jí Renesmé jistě záviděla, jak ji znám. „Už to ví, Keve?“ optala se Kevina, ruce si dala v bok a věnovala mi bezodkladný úsměv, ačkoliv se vzápětí opět zadívala na svého strýce. Musela to být Tiffany, v mnoha věcech mu byla podobná.

„Ano, jdi s ní na lov, Tiff,“ vybízel ji. Znovu se na mě koukla a změřila si mě pohledem.

Poněkud mě děsila představa, že s touhle holčinou půjdu na lov. Už jen to slovo znělo děsivě.

„Bello,“ promluvila na mě, klekla si přede mě a dlaně si položila na má kolena, „víš, kdo jsem, že?“

„Ehm... Jo,“ odsouhlasila jsem jí bojácně.

„A víš, čím se živím, viď?“ Mluvila tiše a pomalu - vskutku šlo poznat, že je příbuzná Kevina.

„Lidskou krví, Bello. Ale z tebe se stane hned od začátku vegetariánka. Přemýšlela jsem o tom, určitě se chceš vrátit ke svým, takže to tak bude lepší,“ řekla, jelikož jsem se nezmohla na odpověď. Měla pravdu, Kevin byl sice hodný, ale u Cullenů je u Cullenů. I když mě skutečně hodně zajímá, jaká bude jejich odezva na mě jako upírku…

„Tak pojď na ten lov,“ pronesla Tiffany, doběhla k oknu, které následně otevřela dokořán, a skočila na parapet. „Dělej!“ houkla a potom bylo slyšet jen slabé zadunění – hop dolů.

Vykulila jsem oči na Kevina a zalapala po dechu – ne že by to bylo nutné. „Co to bylo, sakriš?“

„Jdi za ní, Tiffany je fajn holka. Šel bych s vámi, ale bylo by ti to nejspíš nepříjemné. Přece jen budeš možná špinavá od krve a podobně, takže ti bude lépe, když tě uvidí jen ona. Nad to má s novorozenými – s mladými upíry – větší praxi než mám já.“ Zas ten hlas, ten tón, to povzbudivé usmání… a dalších tisíc věcí, co mě donutily ho poslechnout. Volným tempem jsem se dobelhala k oknu, kde jsem se znechuceně rozhlédla po louce, která byla přibližně dva metry pode mnou. S – pro mě – neobyčejnou elegancí jsem vylezla na místo, kde se předtím nacházela i Tiffany, a poslepu posunula nohu vpřed…

„Nač ten strach?“ uslyšela jsem vedle sebe. Brzy na to jsem zamrkala a zaostřila na Tiffany.

„Já,“ rozhlédla jsem se. To ten mírný otřes, co přešel mým tělem, znamenal, že jsem už… dole?  „Je to pro mě nový,“ poznamenala jsem.

„Vždyť jo. Ale jestli se bojíš… ehm, no… bojíte?“ Mírně se pokrčila, nadzvedla ramena a nevinně usmála. „Pardon, až teď jsem zaregistrovala, že se tykání nehodí,“ špitla a zase se narovnala, přestože jí výraz ve stylu omlouvám se nezmizel.

„V klidu, Tiffany, tohle je poslední záležitost, která mě zajímá,“ připustila jsem. A to jsem neměla dělat.

Až do teď jsem oheň v krku pomíjela, ovšem teď, po té větě, to už nebylo uskutečnitelné a já se s lávou, která se mi zčistajasna začala roztahovat do každičké žíly, rozběhla do lesa před námi.

Postřehla jsem šustění křídel ptáků, co se dali na úprk, větvičky, co pod mou váhou praskaly, ač jsem se jich dotýkala jen minimálně, a hlavně výkřiky mého jména – ty byly nejzřetelnější. Já jsem ale pokračovala dál a snažila se ucítit pach nejcennější tekutiny na světě.

K mému štěstí se výsledek rovnal nule. Kevinova chatka byla uprostřed louky, obklopená lesem, ve kterém jsem se nacházela, takže není divu…

Počkat… Les?

Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Sice moje instinkty vyhledávaly trochu jinou vůni, ale…

Směr jsem změnila ze severu na východ. Byla jsem snad rychlejší než vlastní stín, jenž způsobilo silně pražící slunce. Ha ha, kdyby mě někdo viděl – díkybohu za samotku.

Nadpřirozenou rychlostí jsem se přemístila na mýtinu, kde odpočíval medvěd.

Jen co mě spatřil, se dal do zvedání vlastní hmotnosti, však nadarmo – jen jeden můj krok ho dělil od nebeského ráje…

Poté, co jsem se mu vrhla po krku a tesáky zabořila do jeho tepny, se mi v ústech rozlila nepopsatelná chuť, kterou mi nemohla pokazit ani moje kořist, jenž vydávala nejrůznější pazvuky – žádost o soucit. Až když medvěd dosténal, jsem se od něj odtáhla a otráveně odhodila jeho nehybné tělo.

Sice mi stačilo pár doušků, abych žízeň uhasila, ale nechtěla jsem, aby se trápil, a umíral pomalu… Slizce jsem se otřásla a skousla si spodní ret - mluvím, jako kdyby se nejednalo o šelmu, nýbrž o... kdo ví co.

Zase jsem se otřásla, s chutí zvracet se otočila na patě a uviděla Tiffany. Opírala se o strom, ruce měla složené na hrudi a soucitně na mě hleděla. „To k tomu prostě patří, Bello,“ podotkla.

„Já vím,“ šeptla jsem, prošla kolem ní a usadila se na nedaleký pokácený strom. „Ale je toho na mě moc,“ vylévala jsem si dál srdce, když se umístila ke mně. „Hnusím se sama sobě.“

„A teď si vem, že když mně se pod ruku dostanou lidé, končí stejně jako ten méďa. Tak co, pořád se cejtíš blbě? Vždyť jsi ta lepší,“ utěšovala mě. Je fakt, že byla přesvědčivá. Snad si na to časem zvyknu. „Možná máš pravdu…,“ vydechla jsem podrážděně.

„No, tvůj tón svědčí o tom, že mi nevěříš…,“ ušklíbla se.

„Jen tón, Tiffany,“ poznamenala jsem se zdvihnutým ukazováčkem a už trochu lepší náladou. Hm, ta holka je tak protivně sympatická…

„Máš-li nějaké otázky, ptej se,“ odvedla téma jinam.

Moc mě nenapadalo, na co se ptát, tak jsem prostě nechala pusu, ať mluví za mě, a mozek na nějaký čas vypla.

„Jak jste věděli shodu mezi mnou a Culleny?“

„Pach…“

„A proč jste mě zachránili?“

„Ou…,“ odmlčela se. „Jelikož…,“ špitla trhavě a postavila se. Došla k asi půl metru vzdálenému jehličnanu, opřela se o jeho kmen a zadívala se kamsi do korun stromů. „Protože můj strýc, Kevin, je takový, ehm, jak to nazvat…,“ sekla se. „Nestálý, přelétavý…“

„A?“ pobídla jsem ji. Co to má co dělat s mou proměnou? S mým zachráněním – s povstáním z… mrtvých…

„A on se do tebe jaksi… zakoukal. Proto ses v jeho přítomnosti jako živá možná cítila… neobvykle. To tak ony prý mají.“

„Ony?“

„Ony. Vždyť říkám, že je nestálý. Zamiluje se, odmiluje se, zamiluje se, odmiluje se… a takhle to jde pořád dokola. Ten večer, co se ti to stalo, byl i se mnou v Seattlu. Ta rána nešla přeslechnout, tak jsme z povzdálí sledovali, co se děje. Pak ti pomohli. On by nedokázal ,žít´s tím, že se mu zabila ,láska jeho existence´.“

„Áhááá,“ porozuměla jsem a nepatrně se zakroutila. To, že jsem Kevinova „chvilka“, jsem momentálně moc neřešila, ovšem…

„Když jste tam byli, co je s Nessie?“

„Nessie, ta malá holčička, je v pořádku. Až na…“ Ne, ne, ne, ne, ne! Nic jí není, nic jí není…, modlila jsem se v duchu. „Dá se říct, že je v pořádku, ale v rámci možností. Nemá to vůbec lehký,“ sklopila svůj žalostný pohled z oblohy na mě. „Maminka se jí rozvedla s jejím otcem a tebe považuje za mrtvou. I když je fakt, že teď si jí její rodina mnohem víc všímá – možná kvůli tomu, že odešla její matka. Tak si to aspoň myslí Alice, zmiňovala se o tom Jasperovi.“

A začaly se rodit dotazy…

„Jak - jak to víš?“ zakoktala jsem se. Dala bych cokoliv za jedno její tvrzení, ovšem jako naschvál se nezmohla ani na písmeno – špičkou nohy budovala důlek do půdy a oskenovala snad všechny stromy v dohledu.

„Já… Mám ještě jeden dar…,“ pravila stydlivě.

„A co já s tím?“ pohrdavě jsem našpulila rty.

„Dokážu zamaskovat stopy, takže ostatní nepoznají, kdo dotyčného zabil, a podobně,“ špitla – pro člověka - neslyšně. „Ale,“ promluvila hlasitěji – o dost, „to nesmíš nikomu prozradit! Jestliže by jiní v naší komunitě věděli o této moci, bylo by to k ničemu. Nijaký pach by je automaticky dovedl na Volturiovy, takže mlč…“

„Fajn," řekla jsem nejistě, „držím jazyk za zuby.“

„Já neskončila,“ oznámila mi a ruce si dala v bok, „víš, jak jsem poznala, že se budeš chtít vrátit do Seattlu?“

Na co naráží? To bylo jedna z mnoha optání, co mi prošly hlavou.

„Nyní už máš odpovědět, Bells,“ sdělila mi klidně, ale já ze všeho, co jsem se právě dozvěděla, oněměla. Můj mozek mi povoloval jen nesouhlasně kývnout.

„Tak já ti to, Bello, povím,“ zařehtala se tiše a podrbala si bradu, „tvoje ,mrtvý´ tělo je fuč. A on, Edward, je z toho, z právě této události, na prášky. Viděla jsem to,“ mrkla na mě, „jsou tak, řekněme, dezorientovaní, že mě ani necítili, avšak pro vlastní blaho jsem ty pachy raděj zakryla,“ pokrčila nosík. „Zpátky k Edwardovi; povídal si s Esmé něco o tom, že pojede do Itálie, aby ho zabili Volturiovi. A prý to, že tě tehdy opustil, by šlo považovat za mýlku, co by mohla být zapsána v Guinessově knize rekordů. Jediné, co ho ještě drží pod sluncem, je Renesmé.

Ale nemusíš se bát, ani kdyby náhodou šel do hradu s touhle prosbou, Aro by ho nevyslyšel. Jemu je v posledním období jedno, co se děje v upíří společnosti.

Když někdo provede nějakou věc, o které se dozví lidé, dotyčný člověk i upír zemře, a dokud v našem společenstvu nebude úplná anarchie, půjde to tímto způsobem dál.“

„Proč, proč mi to–tohle říkáš?“ Z těch všech informací, dá-li se to takto nazývat, mi už běžel rozum kolem.

Pořád mi v hlavě znělo, že mě Edward opravdu miluje, že Tanya odešla a přitom ke mně nějaký cit udržuje i Kevin, který nese podíl na tom, že tu stále jsem…

„Poděkuješ mi za to… Sama vím, jak příšerné je, když je někdo obklopen nejasnostmi…“

„To já taky…,“ přiznala jsem.

„Já víc!“ vykřikla hned, začala se procházet dokolečka a zlostně kolem sebe rozhazovat ruce. „Víš, že když jsem byla člověk, náš barák zapálil blesk?“ vzlykla nasucho. Naprosto jsem nechápala změnu její nálady...

„Ehm, a-no.“

„To je střelenost, sakra! Usínala jsem při svíčce… To ta – respektive já – může za to, že mí rodiče umřeli…" Polkla. „Kevin to sice popírá, vinu dává bouřce…“ Zastavila se a podívala se na mě. „Jenže já se domnívám, že mi lže…,“ přidala svou teorii a s přivřenýma očima vydechla.

„Tiffany, tos mi nemusela říkat," vyřkla jsem svou myšlenku.

„Kašli na to,“ mávla nad tím rukou. Její výraz ale přímo halekal, že na to ,kašlat´nemám. „Já jdu zahrabat tu chcíplotinu,“ šeptla otráveně a odebrala se na mýtinu.

Já vím, trvalo to dlouho, omlouvám se.  Ale i tak doufám, že si na tuhle... povídku (?  ) někdo vzpomene a přidá svůj názor. Touhle kapitolou se vlastně všechno vysvětlilo (doufám :D) a už to bude jen o tom, že se bude Bella rozmýšlet, jestli zůstane s Kevinem nebo Edwardem. Oba mají svá plus i mínus.  K chování Tiffany - je to svým způsobem ještě pořád malá holka (oki - dospívající), takže pokud někomu přišlo její chování nevyzrálé vzhledem k situaci, promiňte jí to, prosím. 

Chtěla bych všem, co minule nechali koment, poděkovat.  Já vím, že je hrozně lehké říct si o pokračování, ale okomentovat ho je už trochu těžší, takže těm, co se nebáli třeba jen kliknout na smajlíka (já se toho taky nebojím, koukněte, kolik jich tu mám  ) patří můj neskonalý dík.

Tak pá u příští - poslední - kapitoly!

Korekce: WhiteTie

Miniaplikace

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 12. kapitola: