Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proroctví_kapitola 22_Vy milujete mou neteř?

30.01.2010 (09:30) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7449×

Alice zamrkala, zatřásla hlavou a znovu pohlédla na místo, kde se před jejíma očima vypařil Edward.

Pak za sebou uslyšela šum a ohlédla se. Jasper a Peter už stáli a s nim tam byli i Charlott a její stráž – Esme, Carlisle, Rose a Emm. Stejně jako ona konsternovaně zírali na prázdnou chodbu před nimi.

První se pohla Esme. Udělala pár kroků dopředu, napřáhla ruku a ukázala na místo, kde ještě před pár vteřinami zničeně klečel její syn. Nebyla však schopná ze sebe dostat rozumnou větu, tak jen rozhodila ruce a vyplašené oči obrátila na Carlislea.

Ten jen nevěřícně kroutil hlavou a poté bezmocně pokrčil rameny.

Tuto pantomimu, přerušil prudký nádech Alice, které se rozostřil pohled. Chvíli nevnímala, poté se smutně usmála a pohlédla na ostatní.

„Budeme to muset bez nich chvíli vydržet,“ oznámila, „jsou v roce 2009.“ Vzala Jaspera za ruku, pak se znovu otočila na shromáždění. „Bella je chytrá holka, poslala mi vzkaz.“

„Počkat,“ ozvala se Charlott, „co to má u všech čertů znamenat? Kam zmizeli? Jaký rok 2009?“ znepokojeně se dívala z jednoho na druhého.

„Pojďte dolů, zkusíme vám to vysvětlit,“ směroval je Carlisle do obýváku.

„Dobře,“ začal Peter, když sešli dolů, „nejdříve se chci omluvit za své chování. To nutkání napít se její krve bylo to něco tak silného, že jsem nedokázal přemýšlet,“ zahanbeně sklopil hlavu.

Charlott ho vzala konejšivě za ruku a pohladila ho po tváři.

„Můžete mi prosím odpustit? Opravdu jsem jí vědomě nechtěl ublížit.“ Peter vypadal jak hromádka neštěstí.

„No už se stalo a vlastně to nebyla úplně tvá vina,“ konstatovala Rose, ale stejně si ho měřila naštvaným pohledem.

„Bohužel ten útok asi způsobil, že se Bella přenesla,“ uvažovala Alice. „Bude se mi po nich strašně stýskat.“

„Vysvětlíte nám to? Jak to že tak najednou zmizeli?“ netrpělivě vyzvídala Charlott.

Carlisle se rozhlédl po ostatních a když souhlasili, obrátil se k Charlott.

„Řekneme vám to základní, jen aby jste pochopili. Už pro vaše bezpečí nemusíte vědět všechno, ale musíte nám slíbit, že budete mlčet. Nesmíte nikomu říct, že Edward a Bella jsou ti, které hledá Aro,“ vážně se jim zadíval do očí.

Peter se ošil a tázavě pohlédl na Charlott. „Dobrovolně to nikomu neřekneme, ale pokud se nás dotkne Aro, víš že uvidí vše.“

„Je nepravděpodobné, že se uvidíte s Arem, jen vás žádáme, abyste dál žili tak jako dosud a nikomu neřekli o tom co jste tu zažili,“ upřesnil své požadavky Carlisle.

„Dobře, tohle můžeme slíbit,“ souhlasila Charlott a Peter přitakal.

Carlisle jim ve zkratce řekl, že Bella prochází časem a takto se také seznámila s Edwardem.

„Že má schopnost štítu, jsme zjistili až nyní,“ více se o její schopnostech raději nerozšiřoval.

„No a protože se cítila ohrožená, vtáhlo ji to zpět do její doby a vypadá to, že s sebou vzala i Edwarda.“

„A proč se Aro tak snaží, aby je našel? Co viděla Alice?“ se zájmem vyzvídal Peter.

Carlisle zakroutil hlavou a řekl: „Promiň, ale pro vaši bezpečnost bude lepší, když o její vizi nebudete vědět.“

Peter chtěl něco namítnout, ale Charlott ho zastavila. „Souhlasí, nepotřebujeme vědět víc.

„Zůstanete s námi nějakou chvíli?“ zeptal se Jasper.

„Ne, máme namířeno na Aljašku, slíbila jsem Tanye, že jí navštívím. Bylo to opravdu zajímavé, doufám, že nám nemáte za zlé, jak se situace vyvinula. Pokusíme se to napravit tím, že o všem budeme mlčet,“ slíbila Charlott.

Oba se zvedli, rozloučili se a za moment byli pryč.

„Alice, můžeš nám prosím říci, co přesně jsi viděla?“ zeptala se Esme a bylo vidět, jak se jí ulevilo, když tu otázku konečně mohla položit.

Alice se zakřenila a zeptala se. „Co takhle naše uprchlíky trochu překvapit?“

………………………………

Tma a tlak.

Bella se pohybovala na okraji svého vědomí. Cítila neuvěřitelný tlak, který ji mačkal na kaši. Nemohla dýchat, nemohla se hýbat a její myšlenky nedokázaly proniknout tou beztvarou tmou.

Kde to vlastně je? Co se to stalo?

Najednou jí do mysli bolestivě udeřil jasný obraz Edwarda, zlomeně klečícího na zemi s očima prosebně upřenýma do jejích.

Ne… takhle trpět ho nenechá, nemůže od něj odejít. Z posledních sil své mizející vědomí soustředila na jeden bod – spojení jejich plamenů a přání být s ním.

„Neopustím tě!“ to byla její poslední myšlenka, než jí časový proud vtáhl a tlak přesunu zastřel veškeré její vnímání.

Bella nevěděla jak dlouho byla mimo, ale když znovu nabyla vědomí, nic jí nebolelo a všechny smysly jí fungovaly jako nové. Měla zavřené oči, ležela na něčem nerovném, cítila vůni lesa a ve vlasech vítr.

Otevřela oči a zamrkala do prudkého slunce. Jako na povel se jí vybavily všechny vzpomínky a ona se s úlekem vymrštila do sedu.

„Proč, krucinál proč se tohle děje!“ zaklela a rukou sevřenou v pěst udeřila do trávy.

Stále trochu zmateně vzhlédla a zjistila, že sedí pod svým dubem.

Pak jí zasáhla bolestivá pravda, že je opět sama a že nechala Edwarda v minulosti. Schoulila se do klubíčka a rukama si objala hrudník, ve kterém jí začala tepat tupá bolest.

Slunce jí svítilo na tvář a všude kolem byl klid. I přes svou bolest vnímala život lesa okolo sebe a energii jejího dubu. Měla pocit, jako by jí dloubala do plamene a povzbuzovala k nějaké činnosti.

„Tak dost Bello,“ poručila si. „Tohle bolestivé hloubání k ničemu nevede, prostě se tam vrátíš a basta,“ rozhodla se a už se chtěla pokusit o přenos zpět, když jí do očí zasvítilo prasátko odražené od něčeho lesklého.

Nevěřícně zamrkala a zaostřila na ten lesklý předmět. Vítr rozhýbal větvičky stromů a sluneční svit tak dopadl na zem. Náhle se okolo udivené Belly roztančila duhová záře, vycházející z ležícího těla.

„Edwarde!“ Bella se konečně probrala ze šoku a vrhla se k němu. Nemohla pochopit, jak se sem dostal a nyní to ani nechtěla řešit.

Edward ležel nehybně v trávě, bledý a krásný. Nikdy před tím se jí nezdál krásnější a zároveň nikdy dřív nevypadal tak… mrtvý.

Zalomcovala mu kamenným ramenem, ale marně. Nejevil žádné známky vědomí a života.

Dříve než se jí stačila úplně zmocnit panika, ji napadlo vyhledat jeho plamen. Soustředila se a zaměřila svůj jasně svítící na něj.

Když se ho dotkla, s úlekem zaznamenala, že má skoro šedou barvu a vůbec nezáří jak byla zvyklá.

Musela vyvinout značnou námahu, než se jí spojení podařilo. Jakmile se však plameny propojily, Edward se pohnul, otevřel oči a dezorientovaně se na Bellu zahleděl. Stále byl jakoby v polomdlobách.

Bella cítila jak jí ubývají síly, když se mu snažila předat svou energii. Bylo to jako by z polní lahve chtěla naplnit cisternu.

Začalo jí docházet, že její plamen na tohle nestačí a že potřebuje pomoc. Zavřela oči a požádala o pomoc okolní stromy.

Odpověď přišla okamžitě. S pocitem, že ji právě někdo strčil do nabíječky, přes sebe nechávala proudit neuvěřitelné množství energie a napájela Edwardův plamen.

Nevěděla jak dlouho to trvalo, ale nakonec ucítila záblesky a jeho plamen se znovu rozhořel do zelenkavě zbarvené duhy.

„Lásko, jsi v pořádku, není ti nic?“ zachytila myšlenku a otevřela oči.

Zapíchla svůj pohled do jeho jiskřících smaragdů a z koutku oka jí vyklouzla slza.

„To se ptáš ty mě? Málem jsem tě zabila…“ zakroutila hlavou a zhroutila se mu do náručí.

Najednou toho na ní bylo moc. Začala se pochechtávat a za chvilku se chechtala na celé kolo.

Edward se s Bellou v náručí zvedl a s obavou sledoval její malý hysterický záchvat.

Pak už to nevydržel a trochu s ní zatřásl. „Bello, můžeš mi prozradit, co ti přijde tak k smíchu, začínám se o tebe bát.“

„Tak… tak... s… si to shr...shrneme,“ vyrážela ze sebe mezi návaly smíchu.

„Protáhnu nevědomky upíra časem do budoucnosti. Ty mi tu omdlíš, v podstatě jsem tě skoro zbavila veškeré životní síly, pokouším se do tebe nacpat co nejvíc zpět a když se pán probere, jeho první otázka je, jestli jsem v přádku… hihihi, dovedeš si představit, že by se Emmett dozvěděl, že jsem způsobila upírovy mdloby?“

Bella si uvědomovala, že tohle je projev nervového vypětí z posledních hodin, ale nedokázala ten chechot ovládat.

Bezmocně se mu svíjela v náručí a z očí jí stékaly slzy.

Edward na ni bezradně hleděl a přemýšlel jak odvést její myšlenky od prožitého stresu a vrátit ji do reality.

Pak mu zaškubalo kolem koutků úst. Začal ji pomalu pusinkovat na tvář, čelo, krk i uši. Bella se pomalu přestávala chichotat a její pozornost se upřela na jeho ústa.

Edward jí zkoumavě pohlédl do očí a s úlevou zaregistroval, že je opět při smyslech, krátce ji políbil na ústa a v mžiku se postavil.

„Díky, nemohla jsem přestat,“ přiznala stydlivě Bella.

„Rádo se stalo a teď mě poslouchej. To že jsi mne přenesla s sebou je něco, za co ti budu vždycky vděčný. Nemáš tušení jak jsem se vyděsil, když jsi začala mizet a mě došlo, že tě zase roky nemusím vidět. Jen ta představa dalších let bez tebe…“ zavřel oči a když je znovu otevřel, viděla v nich všechnu tu drásající bolest a stesk, které by musel prožívat.

„Nemysli na to,“ jemně ho políbila, „půjdeme teď k Nateovi domů a vymyslíme, jak kontaktovat tvou rodinu.“

„Takže jsi nás přenesla ke svému strýci?“ optal se Edward a uvažoval jak ho asi Nate a jeho rodina přijmou.

„Hmm,“ zamyšleně broukla. „Doufám, že ze mě nebude mít záchvat a taky si netroufám odhadnout, jak bude reagovat na tebe,“ nejistě na něj pohlédla.

„Můžu tu počkat, zatím o mně nemusí vědět,“ nabídl jí Edward.

„Ne,“ odmítla kategoricky. „Pokud mě chce ve svém životě, musí přijmout i muže, kterého miluji.“

„Děkuji,“ řekl prostě, vzal ji za ruku a pomalu lidským tempem vyrazili směrem k domu.

Když k němu došli, slunce už pomalu mizelo za obzor.

Nate byl na zahradě, klečel na zemi před zahradní houpačkou a se šroubovákem tam něco kutil.

„Nate,“ potichu ho oslovila Bella, nechtíc ho příliš vylekat.

Jenže Nate sebou cukl a jak se chtěl rychle otočit, zapomněl na houpačku nad sebou a praštil se do hlavy.

Bella k němu doběhla a oddechla si, když slyšela peprnou nadávku.

Nate se nyní už opatrně posadil, mnul si čelo a zíral na Bellu jako na zjevení. Najednou se v jeho očích mihlo pochopení a už jí svíral v náručí.

„Bells, holčičko, ty ses vrátila, v celku a už nejsi průhledná,“ mumlal jí do vlasů a svíral jako o život.

„Drtíš mi žebra,“ vydechla namáhavě a pokusila se odtáhnout. Sevření povolilo a Nate si jí přidržel na délku paží.

Pak ji pustil a začal ji prozkoumávat, jakoby nemohl uvěřit, že je v pořádku.

„Jsi celá, nohy, ruce, hlava, všechno je na místě, nic jsi tam nezapomněla?“ zeptal se zcela vážně. Belle začaly cukat koutky.

„Jsem opravdu komplet tělo i duše,“ usmála se na něj.

Nate si hlasitě oddechl a ještě jednou si ji přivinul do náruče.

Pak mu ale došlo, jak se o ni bál a začal verbálně uvolňovat všechnu tu frustraci, obavu a bezmoc.

„Jak si to představuješ, mladá dámo. Nejdřív zmizíš, pak se tu objevíš jako duch, pak znovu zmizíš. Nemáme o tobě žádné zprávy, Kate i kluci se o tebe strašně báli a a a vůbec… koukej mi slíbit, že už to neuděláš, nebo tě zamknu v pokoji, namontuji ti na okno mříž a ještě tě klidně přicvaknu želízkama…“

Držel jí za ramena a jak stoupala frekvence jeho výhrůžek, tak s ní zatřásl, až jí skoro drkly zuby.

Bella si z toho nic nedělala, věděla že tahle bouřka rychle přejde, jenže to by tu nesměl být Edward.

„To by snad stačilo,“ ozval se Edward, který sice chápal Nateovo rozrušení, ale nezamlouvalo se mu, jak s Bellou klepe.

Nate ztuhl, protože předtím ho vůbec nezaregistroval. Veškerá jeho pozornost byla upřená na Bellu.

Vstal a vytáhl  jí do stoje s sebou.

„A vy jste kdo?“ zeptal se ne příliš přátelsky.

„Nate, to je Edward. Edwarde, můj strýc Nathan Swan,“ představila je a sledovala jak se vzájemně měří pohledy.

Edward stále ještě rozčilený z toho vyklepávání Belly, měl mírně nepřátelský výraz, takže jeho obličej moc lidsky nevypadal.

Nate na něj zíral se stoupajícím zděšením.

Bella k němu přišla a položila mu ruku na předloktí.

„Edwarde, mohl bys prosím přestat pouštět hrůzu na mého strýce?“ optala se hovorově, jako by ho žádala o šálek čaje. „Nechtěl mi ublížit, jen měl o mě strach.“

Edwardova tvář povolila.

Nate vydechl a nevěřícně zakroutil hlavou. Pak se zadíval na Bellu.

„Takže tohle je ten tvůj upír?“ zeptal se bez obalu a nyní již uvolněně Edwarda pozoroval zkoumavým pohledem.

Pak se usmál a podal mu ruku. Edward mírně udiveně ruku přijal a dokonce se usmál.

„Těší mne, pane Swane a omlouvám se, jestli jsem na vás před chvílí udělal špatný dojem.“

Nate si bez mrknutí oka potřásl s tou studenou rukou a zadíval se Edwardovi přímo do očí.

V tu chvíli si Edward uvědomil, že odvahu má Bella v rodině.

„To je v pořádku, mladíku, Bella potřebuje někoho, kdo je schopen ji chránit,“ řekl Nate.

Stále ho zkoumavě pozoroval.

„Takže vy milujete mou neteř?“ vypálil najednou otázku.

Bella vypískla a zalapala po dechu. „Nate, do toho ti přece nic…“

Ani jeden z nich jí však nevěnoval pozornost, očima se stále měřili a Edwardova ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

„Víc než svůj život. Znamená pro mě všechno,“ ujistil Natea.

„Jestli se jí něco stane, jestli jí ublížíte,“ varoval ho Nate, „najdu si způsob jak s vámi zúčtovat.“

Edward zcela vážně na souhlas pokýval.

Bella napruženě sledovala ten projev samčího šovinismu.

„No pánové, tak si tu hezky povídejte. Já mám hlad a jdu se přivítat s Kate a klukama,“ otočila se a naštvaně odkráčela, mumlajíc si něco o chlapech a jejich tupých hlavách.

Kate z ní byla na větvi a když se z pokojíčku přiřítili i kluci, strhla se mela šťastného smíchu, křiku a pošťuchování. Kate jí připravila jídlo a Bella se na něj nadšeně vrhla. Vůbec si předtím neuvědomila jaký má hlad.

Při jídle jedním uchem poslouchala štěbetání Kate a kluků, ale koutkem oka stále oknem sledovala Edwarda a Natea.  Byli stále venku a o něčem se živě bavili.

Bellu udivilo, jak snadno, Nate Edwarda přijal a popravdě se jí velice ulevilo. Nedokázala si představit, že by si musela vybrat.

„Bello, halooo, jsi tam?“ zavolala na ní se smíchem Kate.

„Promiň, jen jsem se zamyslela,“ s úsměvem se na ní otočila Bella.

„Říkala jsem, jak teď Edward najde svou rodinu?“ zopakovala jí otázku Kate.

Bella se zamračila a pak s vítězoslavným úsměvem vstala a táhla Kate za ruku do obýváku.

Tam v knihově našla mapu okolí, ze stolku vzala dnešní noviny. Posadila se na zem do tureckého sedu a doufala, že jí to vyjde. Soustředila se a usilovně myslela na Alici. Noviny položila před sebe a prstem ukázala na datum, poté vzala mapu a stejně označila místo.

„Tak a teď můžeme jen čekat a doufat,“ řekla a hodila po nic nechápající Kate úsměv.

„Co jsi to prosím tě prováděla,“ zajímala se Kate, nevšímala si kluků, kteří se nenápadně vetřeli do místnosti.

„Mami to je pšeci jasný, Beva posvala vzkas té Alice, co vidí budoucnost,“ oznámil ji Jack a Jason se malou dlaní plácnul do čela, jako to viděl dělat dospělé a protočil oči, „to je pšece úplně jasný ne?“ načež se oba raubíři otočili a vyběhli z pokoje. Bella zachytila jen kousek jejich telepatického rozhovoru… něco o tom, jak jsou ti dospělí občas nechápaví.

Kate stále hleděla s otevřenými ústy za svými syny, pak svou čelist vrátila do původního stavu a otočila se na Bellu.

„Občas mě vážně děsí… to jak jsou chytří, vůbec nesedí k jejich věku a lidé si toho začínají všímat,“ řekla a nevěděla, zda má být pyšná, nebo se obávat o jejich budoucnost.

Bella chtěla něco poznamenat, když do dveří nakoukl Edward.

Tvářil se okouzlujícně a Kate z něj byla naprosto unešená.

Chvíli si uvolněně povídali a pak se Edward zarazil a střelil pohledem k Belle.

„Ty jsi udělala něco, podle čeho by nás má rodina našla?“ zeptal se.

„Ano, jak to víš,“ divila se Bella.

„Protože jsou asi kilometr odtud, budou tu do dvou minut,“ ušklíbl se Edward.

„Ale jak to? Vždyť jsi Alice poslala vzkaz teprve před pár minutami,“ ozvala se poněkud šokovaně Kate.

„Ano, ale ona ho dostala již před třicetičtyřmi roky – měla vizi hned jak jsme zmizeli, takže jí rodina musela hodně přemlouvat, aby nám nechala alespoň několik minut na seznámení, než sem všichni vtrhnou,“ Edward hodil po Kate omluvný pohled. „Omlouvám se, ale moje rodina nás v podstatě neviděla třicetčtyři let, takže jsou strašně nedočkaví.“

Ale to už bylo slyšet skřípání kol na štěrku příjezdové cesty.

Všichni vyšli před dům a Swanovi jen nevěřícně zírali na ty krásné bytosti, jež se vyřítily z aut a nadšeně se vrhly na Edwarda a Bellu.

Bella se smíchem putovala z náruče do náruče, až se jí z toho začala točit hlava a udělalo se jí mdlo. Poslední, kdo ji objal byl nezvykle nadšeně působící Carlisle.

Bella se úsměvem vyvinula z jeho náruče a chtěla mu něco říci.

Avšak místo vřelých slov na přivítanou se jí z úst vyřinul vodopád zvratků, který ohodil Carlislea od límce až po značkové polobotky.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tahle kapitola je dost dlouhá a vážně jsem nad ní seděla pár hodin, takže vy by jste mi mohli věnovat několik vteřin na komentář ne?

Kapitola 23

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proroctví_kapitola 22_Vy milujete mou neteř?: