Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proroctví_kapitola 10._Chtěl bych tě obejmout

11.12.2009 (15:45) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6155×

Stále seděl s rukama ve stejné pozici, jako by ji objímal. Rty mu brněly, dech měl pořád zrychlený a celým jeho tělem protékalo vzrušení, jak divoká voda jezem.

Edward zavřel oči, spustil ruce a z hrdla se mu vydralo dlouhé povzdechnutí.

Zase...

Bez varování se mu v mžiku ztratila. Jak dlouho bude muset čekat, než jí znovu uvidí? Den, měsíc, desetiletí?

Nebo už jí nespatří nikdy? Bylo tohle vše, co mu osud přichystal? Bude muset ty minuty dokonalého štěstí, vykoupit věčností bez ní? V hrudi se mu začal roztahovat podivný tlak.

Otázky na něj útočily s neodbytností lačných komárů a bodaly do jeho mrtvého srdce. Při pomyšlení, že už by jí nikdy neviděl, se tlak začal stupňovat a on si uvědomil, že je to počínající panika.

Ten pocit bezmoci byl tak silný, že si s ním nevěděl rady. Byl soustředěný sám na sebe a okolí nevnímal, takže vůbec neslyšel, že se někdo blíží.

„Hmm, ty vážně dáváš rčení „duchem mimo,, nový rozměr.“

Edward zamrkal a zmateně vzhlédl. Metr od něj se o strom opíral Emmett a šklebil se, jak kdyby ho nachytal u sousedů na švestkách.

Tedy, to že ho neslyšel přicházet byla jedna věc, ale že k němu vůbec nedorazily jeho myšlenky... to byla síla.

„Nad čímpak tu dumáš bratříčku, že jsi hluchý a slepý ke svému okolí?“ Emm měl očividně škodolibou radost z toho, jak ho nachytal. Hlavou mu proletělo, že když je Edward takhle nesoustředěný, mohli by si dát malý wrestlingový zápas, třeba by vyhrál. Při té představě se na Emmettově tvářil rozlil úsměv, jak děcku o vánocích.

Jenže Edward neměl náladu na Emmettovy vtípky, ani na zápasení. Chtěl být sám a dobu do příštího setkání s Bellou - odmítal si připustit, že k tomu třeba už nedojde - hodlal vyplnit vzpomínáním na jejich vášnivý polibek.

Zamračil se na Emmetta, vyskočil a rozběhl se domů.

Emmett běžel za ním a ublíženě řekl: „S tebou není vůbec žádná sranda,“ pak ho napadlo, že snad bude mít větší štěstí u Rose.

Jenže s ní se to kočkování vždycky rychle zvrhne do něčeho jiného.

Emmett se natěšeně zasmál a myšlenky na wrestling se mu vykouřily z hlavy. Nahradily je úplně jiné a Edward jen útrpně zavřel oči. To mu snad dělá naschvál, nebo co, a pokusil se Emmetta vytěsnit ze své hlavy.

Když doběhli domů, zavřel u sebe v pokoji a nechal myšlenky volně plynout. Uběhlo pár dní a on s rodinou skoro vůbec nekomunikoval, už z něj byli zoufalí.

Nakonec se Esme odhodlala a vydala se ho vyzpovídat. Edward se nejdřív kroutil, ale protože věděl, že o něj mají strach, nakonec jí všechno řekl. Jenže to bylo, jako by se svěřil všem. Když bydlíte s bytostmi, jež mají sluch jak netopýři, je jasné, že ho všichni slyšeli.

Jejich reakce byly různé.

Carlisle a Esme o něj měli obavy a nechtěli, aby se trápil. Oba uvažovali o tom, jaké následky jejich setkání a vzájemné city mohou mít.

Emmettovi připadalo zábavné, že se mu holka uprostřed polibku vypařila a raději neudala datum příštího rande.

V reakci na jeho myšlenky na něj Edward zlostně zavrčel. Emm se jen pousmál a v myšlenkách mu navrhl odreagování v podobě malého pěstního zápasu.

A Rose měla jako vždy, když se pozornost všech netočila kolem její krásy, uštěpačné poznámky.

„No jistě, to by ani nebyl náš Edward, aby neměl něco extra, že. Nejen že se zamiluje do člověka, ale ještě k tomu je to duch, jakási holka z budoucnosti, pche. Kvůli ní na nás kašleš a jsi mrzutej, jak starej jezevčík.“ Nevrle odpochodovala do svého pokoje a začala si zkoušet nové šaty.

A čas plynul, den po dni, týden po týdnu a vše se pomalu dostávalo do starých kolejí.

Ne že by Edwardovi bylo lépe, ale nechtěl jim přidělávat starosti a sám uznal, že to odloučení a koukání do zdi, mu nepomáhá. Znovu se zapojil do jejich každodenního předstírání lidství a pokoušel se nezírat na každé sebemenší zachvění vzduchu. Emmett mu zase byl vhodným prostředkem k vybití agresivity, protože byl vždy ochotný poměřit síly v zápase. Edward se pousmál. Chudák Emm. Všechna ta síla mu v boji s ním byla k ničemu. Čtení myšlenek je prostě výhoda. Občas se k nim přidali i ostatní. V jejich světě bylo nezbytné naučit se postarat o svou kůži. Zdaleka ne všichni upíři jsou mírumilovní a neškodní.

Na vzpomínání měl Edward spousty času v noci, kdy se ostatní šťastné páry věnovaly jen sami sobě. Sedával u klavíru a hrál. Zjistil, že mu hudba pomáhá strávit ty silné emoce, které se v něm hromadily.

Jednou, když se vrátili s Carlislem z nemocnice, kde mu Edward pomáhal, zasedl zase ke klavíru a začal hrát.

Esme s Carlislem seděli na pohovce a poslouchali a Rose s Emmettem stavěli na koberci zámek z karet.

Edward byl ponořený do skladby kterou napsal pro Bellu. Hrál a nevnímal okolí. Najednou ho jako blesk zasáhly myšlenky ostatních. Pod prsty mu zazněl falešný tón, jak sebou trhl.

Myšlenky jeho rodiny se točily okolo jediného bodu. Bodu, který nyní seděl v křesle a usmíval se něj.

„Bello,“ vydechl a v mžiku byl u ní.

xxxx

Probudilo jí šimrání na nose. Ohnala se rukou a poškrabala na něm. Šimrání na chvíli přestalo a pak to ucítila znovu, ale na uchu. Znovu se pokusila odehnat ten šimravý pocit, ale přehnala to a plácla se nepříjemně přes ucho.

Pak uslyšela hihňání. Otevřela oči a zkoušela zaostřit. Když se jí to podařilo, musela se začít smát.

Z každé strany seděl na posteli jeden malý mučitel s peříčkem v ručce. Oba raubíři měli v pusince nacpanou pěstičku, aby utlumili řehot.

Když viděli, že se probudila, začali se chechtat naplno.

„Bevo, ty ses tak leglačně škvebiva,“ vysoukal ze sebe Jack a skácel se na ní.

Jesse ho následoval a pokoušel se jí znovu trefit peříčkem na nos.

„Já sem komáv a chci tě koufnout do nosu,“ pronesl Jesse.

„Já vám dám, mě takhle mučit,“ smála se Bella a začala je lechtat.

Oba se svíjeli jak užovky a vřískali na celé kolo.

Do pokoje vtrhla Kate a vystrašeným výrazem, ale když uviděla, co je zdrojem kvílení jejích synů, uvolněně se začala smát.

„A já si říkala, že dnes spíte nějak dlouho a jste pěkně potichoučku... Tak alou, převléknout, ať nepřijdete pozdě do školky.“

Kluci se vymotali z Bellina náručí a za stálého pošťuchování vyběhli ze dveří.

„Promiň Bello, chtěla jsem tě nechat pořádně vyspat, ale ti dva uličníci mě obelstili.“ Kate chtěla znít váženě, ale moc se jí to nedařilo.

„Mě to přece vůbec nevadí,“ s úsměvem řekla Bella a zamířila do koupelny.

Když se všichni nasnídali, Kate s klukama odjela do školky.

Nathan se celou snídani tvářil vážně a po očku Bellu pozoroval. Věděla, že mu v hlavě šrotují včerejší události a duševně se připravovala na to, co z něj vypadne.

„Bells, měli bychom dokončit ten včerejší rozhovor,“ řekl Nate.

„Nevím, co ještě bych k tomu měla dodat,“ odpověděla Bella.

„Podívej, souhlasím s tím, že máš právo na vlastní rozhodování a taky jsem pochopil, že ti to nedokážu rozmluvit. Ale to neznamená, že souhlasím se vším co děláš,“ Nate se zamračil a když viděl, že se Bella chtěla ohradit, jen zvedl ruku. „Počkej, nech mne domluvit. Vím, že ti nezabráním v cestách časem, ale chtěl bych stanovit určitá pravidla, abys byla aspoň minimálně v bezpečí.“

Bella se na něj pátravě zadívala. „Co konkrétně máš na mysli?“

„Jde mi o to, abys nebyla sama, když opouštíš své tělo,“ objasnil jí Nate. „Když jsi sama, nevíš kdo tě najde, mohlo by na tebe zaútočit i nějaké zvíře, spadnout na tebe strom, nebo já nevím co, prostě tě chci pohlídat, aby se nic nestalo. Když jsem tě včera našel, strašně jsi mne vyděsila. Ležela jsi bez pohnutí, úplně bílá a tep jsem ti skoro nenahmatal.“ Nate se při té vzpomínce otřásl.

Bella se cítila provinile, ale byla ráda, že jí Nate nezkouší znovu přesvědčit, aby svých výletů zanechala.

„Ty bys byl ochotný se mnou chodit do lesa a hlídat mne, dokud budu mimo?“

„Předpokládám, že mi nic jiného nezbyde, když jsi rozhodnutá v téhle šílenosti pokračovat,“ poznamenal rezignovaně Nate.

„Díky, Nate,“ Bella ho objala a on ji k sobě silně přitiskl.

„Určitě z tebe předčasně zešedivím,“ zamumlal a pustil jí.

„Když už jsme u toho, včera jsi nás vyrušil v rozhovoru,“ Bella zrudla jak rajče, když se jí vybavily pocity z posledních okamžiků s Edwardem. „Chtěla bych se tam zase vrátit.“

Nate se zakabonil, ale nakonec přikývl.

Oblékli se, Nate s sebou vzal deku a vyrazili k dubu. Když k němu přišli, Bella si strom pořádně prohlédla, aby zjistila kolik škody na něm napáchal její včerejší výlet. S radostí zaznamenala, že dub nemá žádné nové suché větve a že se jí už daří odebírat jen tolik energie, aby mu neškodila.

Rozložili deku mezi mohutné kořeny, Bella se opřela o kmen a soustředila se na svůj plamen. Nate seděl vedle ní, držel jí za ruku a zvědavě pozoroval. Nejdříve se zhluboka nadechla, víčka se jí zachvěla a tělo se pod náporem energie stromu napjalo. Nate měl pocit, že z její kůže cítí mírné vibrace. Poté se najednou uvolnila, dech se velice zpomalil a tep byl sotva znatelný. Nate se obrnil trpělivostí a čekal.

Belle se skoro bez námahy podařil přesun. Tentokrát se objevila v jejich domě. Vypadalo to tam jinak než posledně a ona si uvědomila, že je to více jak dva roky, co se v tomto pokoji poprvé dotkli.

První co si zaregistrovala, byla krásná hudba. A pak ho uviděla sedět u klavíru. Byl naprosto soustředěný na melodii, oči zavřené a ruce mu létaly po klávesách.

Rozhlédla se po pokoji a zjistila, že na ní vykuleně zírají čtyři páry zlatých očí. Rozpačitě se pousmála a zvedla ruku na pozdrav.

Dala si prst na rty a naznačila, jim aby byli potichu. Carlisle se usmál a ukázal na křeslo. Sice v této podobě nepotřebovala sedět, ale přišlo jí nezdvořilé odmítnout. Přešla tedy ke křeslu a posadila se.

Edward stále hrál, najednou však v půli tónu trhl rukou, ozval se falešný zvuk a on s vytřeštěným zrakem hypnotizoval její maličkost.

„Bello,“ vydechl a v mžiku byl u ní.

Vyskočila z křesla a chtěla ho obejmout. Jenže na to šla moc prudce a téměř skrz něj prolétla.

Edward zalapal po dechu, jak se jejich energie zkřížily a on pocítil příval tepla a prudký výboj, který mu prolétl celým tělem.

Bella rozpačitě ustoupila a zašeptla: „Promiň, trochu jsem se nechala unést.“

„Klidně se nechávej unést častěji," s úsměvem poznamenal Edward.

Zarazil se a s obavou na ní pohlédl. „Kolik máme času?“

„Nedokážu to určit přesně, ale zatím je moje energie stabilní,“ odpověděla Bella.

Edward si oddech a otočil se ke své rodině.

„Dovol, abych ti představil svou rodinu. Moji rodiče, Esme a Carlisle, můj bratr Emmett a sestra Rose... tohle je moje Bella.“

„Moc mě těší, že mám konečně příležitost vás poznat," řekla Bella a kývla směrem k nim hlavou.

„Taky nás moc těší Bello, ani netušíš jak moc jsem rádi, že jsi se zase objevila," řekl Carlisle.

„Je fajn konečně poznat holku, která dokázala poplést Edwardovi hlavu,“ zakřenil se Emmett. Rose ho dloubla loktem do žeber a poznamenala: „Jsem ráda, že jsi se konečně ukázala, už s ním nebylo k vydržení" a zamračila se na Edwarda, který na ní zlostně zasyčel.

Bella byla zmatená, ale pak jí to došlo.

„Jak dlouho jsem byla pryč tentokrát?“ zeptala se a s obavou na něj pohlédla.

Edward jen zavrtěl hlavou, nechtěl jí znepokojovat, takže nakonec odpověděla Rose.

„Podle toho co nám říkal, je to asi čtyři měsíce. Od té doby co tě viděl naposled, se chová jak starej mrzout a není s ním řeč,“ pronesla Rose nakvašeně.

„To by stačilo Rose,“ utnula jí Esme, „všichni chápeme, že jste oba v obtížné situaci.“

„Když už jsme u toho,“ zajímal se Carlisle „mohla bys nám povědět něco o sobě a době z které přicházíš.“

„Je mi to moc líto, ale opravdu nesmím. Představte si, že bych nyní řekla něco, co nemáte ještě vědět. Mohlo by to negativně ovlivnit celou naší budoucnost,“ Bella smutně zavrtěla hlavou.

„Z toho důvodu nechci znát vaše celá jména, byla bych v pokušení vás v mém čase vyhledat a to zatím nesmím. Věřte mi, že bych si nic nepřála víc, než vám všechno vysvětlit.“

Bella se zamyslela a pak se zeptala: „Věříte na proroctví? Na to, že někdo může vidět do budoucnosti?“ zkoumavě se rozhlédla po krásných obličejích a pokoušela se odhadnou, co si myslí.

Nakonec se ozval Carlisle. „Pokud to tedy dobře chápu, sem tě dostalo nějaké proroctví. Máš nějaký úkol, nebo poslání, ale sama zatím nevíš, co přesně to je a dokud ho nesplníš, nesmíš nás v budoucnu kontaktovat.“

Když to takhle shrnul, znělo to ještě bláznivěji, než si myslela.

Rozpačitě přikývla a omluvě řekla: „Mrzí mě, že tu působím takový zmatek. Když jsem poprvé prošla časem, vůbec jsem netušila co mám hledat, nebo proč jsem se potkala s Edwardem.“ Vzhlédla a zadívala se mu do zlatých očí.

„Tak to by stačilo,“ řekl netrpělivě Edward. „Už jste se seznámili, vyzpovídali jí a já ani nevím, jak dlouho tu Bella bude moct být." Chtěl jí mít jen pro sebe. Dotkl se její ruky a naznačil jí, aby šla s ním.

Vystoupili do patra a pak zamířili přes chodbu do jednoho z pokojů.

Bella se rozhlédla po vzdušné místnosti, ale neměla čas se pořádně rozkoukat.

Zachytila pohled jeho očí a začala se v těch hlubinách topit.

„Nemáš tušení co se mnou udělalo, když jsi tak najednou zmizela," skoro zavrčel Edward, sklonil hlavu a pomalu přibližoval svá ústa k jejím rtům.

Bella mu nedočkavě vyšla vstříc. Jemně se dotkli a Berlino srdce začalo sprintovat. Nebylo to stejné jako minule. Bella neměla k dispozici tu sílu, kterou jí dala bouře, takže Edwardovy doteky jejím nehmotným tělem spíš procházely, ale i tak byl ten pocit z jeho blízkosti a doteku nádherný a vzrušující.

Edward zasténal, odtrhl se od ní a jemně jí pohladil po tváři.

„Tak moc bych tě chtěl sevřít v náručí, hladit tě a líbat,“ se zoufalým povzdechem jí rty polaskal čelo.

Bella na tom byla stejně. Jeho dotek cítila spíš jako vlnění, vibrace a elektrické napětí, moc si přála, aby se k němu mohla pevně přitisknout a vnímat ho na skutečném těle.

Hleděli si do očí a rukama si vzájemně putovali po obličejích. V místech kde se dotýkali, se vzduch vlnil, zabarvoval se do ruda. Bylo to tak nevinné a přesto nabité erotickým napětím.

„Maminko!“

Bella se s úlekem vymanila s Edwardova pohledu.

„Co se stalo?“ zeptal se naléhavě Edward.

„Já nevím, zdálo se mi, jako bych slyšela...“ Bella se prudce nadechla, když jí znovu v hlavě zazněl dětský hlásek: „Maminko, já se bojím!“

V tu chvíli ucítila, že jí časový proud začíná strhávat zpět.

Podívala se na Edwarda a v rychlosti řekla: „Něco se u nás stalo, neboj se o mě, já se k tobě vrátím.“

Edward nešťastně pozoroval, jak mu mizí. Obrysy jejího těla už zmizely, ale její slova ještě doznívala.

Byl smutný, ale věděl, že se vrátí, jakmile to bude možné.

xxxx

„Bello, konečně,“ oddechl si Nathan a pomohl jí posadit se.

„Nate, co se stalo?“ spustila Bella jakmile popadla dech.

Nate zmateně pokrčil rameny. „Nevím co myslíš. Byla jsi pryč asi dvě hodiny a celou dobu jsi tu ležela bez hnutí. Pak jsi se prudce nadechla a byla zpátky.“

„Musíme domů, je to divné, ale když jsem byla v minulosti, slyšela jsem něco...“ Bella se odmlčela, nechtěla Natea děsit.

V tom mu začal zvonit mobil.

„Ano Kate, copak je?“ zeptal se Nate když to zvedl.

Chvíli byl zticha a Bella sledovala jak se mu z tváří vytrácí barva. Její obavy se potvrdily.

„Hned jsem tam lásko, klid, určitě je najdeme.“ Nate už za chůze zaklapl telefon a pak se rozběhl. Bella mu sotva stačila, ale protože znala cestu lépe, nechal jí vést.

„Co se stalo?“

„Kluci se ztratili. Dnes byly děti ve městě na loutkovém představení. Před divadlem byl chaos a učitelka si až na konci představení všimla, že tam kluci nejsou. Kate už zburcovala místní policii a všichni je hledají.“

Nate ještě zrychlil a za chvíli doběhli k domu. Naskočili do auta a vyřítili se k městu.

„Nate, když jsem byla v minulosti, uslyšela jsem najednou hlas, byl to dětský hlas. Myslím, že to byl Jason.“

„Vysvětli mi to,“ požádal jí Nate. Ruce měl pevně sevřené na volantu a zatnuté zuby.

„Nevím jak to popsat, nikdy dříve se mi to nestalo. Slyšela jsme uvnitř své hlavy, jak volá maminku a říká, že má strach.“ Bella se zachvěla.

Nathan odpověděl pouze tím, že sešlápl plyn až k podlaze.

Za chvíli už s kvílením brzd zastavil před divadélkem. Sotva je Kate zaregistrovala, rozběhla se k Nathanovi a pověsila se mu na krk. Byla uplakaná a strachy bez sebe.

Nate jí objal a s ní v náručí se vydal za velitelem pátrací akce. Ten mu vysvětlil jak pátrání probíhá a zakázal mu se do toho plést.

„Nechceme, aby nám tu pobíhali rozrušení rodiče a dělali zmatek, ještě by jsme pak hledali vás. Vím, že patříte ke speciální jednotce tajné služby, ale tohle město spadá pod mou pravomoc,“ poznamenal důležitě.

Tohle ovšem na Nathana zapůsobilo, jako červená na býka v aréně. Pustil Kate, chytil toho nafoukance pod krkem a výhružně mu zavrčel do obličeje.

„Ztratily se mi děti, a vy mi tu máváte před nosem nějakou pravomocí!? Jenom se pokuste mi zabránit v hledání a poznáte, jak moc speciální mám výcvik.“ Pak už se s ním odmítl zabývat.

Předal Kate do péče jejích kamarádek a vyhledal pohledem Bellu.

Ta se zatím rozhlížela po okolí a pokoušela se zachytil plamínky obou dětí. Najednou jí zase v hlavě zazněl hlásek: „Co když nás kousne?“ a pak bylo zase ticho.

Když se setkala pohledem s Nateem, kývla na něj a naznačila mu, aby šel za ní.

Vešli do prázdného divadla.

„Musím se soustředit Nate a venku je moc lidí, něco zkusím, ale nevím, jestli to bude fungovat, nikdy jsem nic podobného nezkoušela.

Zapadli do první prázdné kanceláře.

Bella si sedla na zem zhluboka se nadechla a soustředila se na svůj plamen. V mysli viděla jeho jasnou záři, uchopila jí a rozhodila jako síť po co nejširším okolí. Její plamen se odrážel od plamenů ostatních lidí a hledal jen ty, které důvěrně znala. Zaregistrovala Kate, její plamen se chvěl a ovlivněn strachem byl skoro průhledný. Nateův byl blízko a protože se před chvílí hrozně rozčílil, měl nachovou barvu. Šla dál a zkoumala každý náznak zbytku energie, která by po chlapcích mohla zbýt.

A pak je ucítila. Dva téměř totožné plamínky, nazelenalé barvy. Zaměřila se jen na ně a když se jich dotkla, okamžitě se jí v hlavě rozezněly jejich hlásky.

„Ladeji se nebudeme hýbat, aby nevlčel,“ řekl Jack.

„Já se tlochu bojim,“ slyšela vyplašený hlas Jasona.

„Kluci, slyšíte mne?“ zkusila je oslovit v myšlenkách Bella.

Chlapci se zarazili, ale téměř okamžitě jí poznali.

„Beva!“ Zajásal Jesse a udělal prudký pohyb.

Hned na to uslyšela Bella výhružné vrčení.

Chlapci strachy ztuhli a poslali jí myšlenkou obrázek, na který se dívali. Byli v nějakém sklepě, před nimi stál naježený velký pes, pysky měl odhrnuté a z tlamy mu svítily zuby.

„Nehýbejte se,“ poslala k nim Bella naléhavou myšlenku a obrátila se na Natea.

„Jsou v nějakém sklepě a ohrožuje je velký pes, nemohou se ani pohnout.“

„Dokážeš určit kde?" zeptal se dychtivě Nate.

Bella se znovu napojila na myšlenky kluků. Byli vystrašení, ale jinak v pořádku.

„Jacku, jak jste se dostali do to sklepa?“

„My sme šli za štěnátkem, bylo moc hezký a my si ho chtěvi pochovat, ale ono nám začalo utíkat a pak zalezlo do dívy. My se bávi, aby si neubvíživo, tak sme švi za ním a našli sme jeho bvatšíčky, ale pak se objevil ten velký pes a zacal na nás vlcet.“

Bella si udělala celkem slušnou představu o tom, co se stalo.

„Tak jo kluci, nehýbejte se a mlčte, pokusím se toho psa dostat pryč."

Ujistila se , že jí chlapci pochopili a pak zkusila něco, o čem si vůbec nebyla jistá, že bude fungovat.

Od plamínků dvojčat odrazila ten svůj a hledala plamen zvířete.

Narazila na něj téměř okamžitě. Byl mohutný a plný strachu. Byl to strach matky o svá mláďata. Ta fenka v klucích prostě viděla hrozbu pro svá štěňata.

Bella jí nechtěla ublížit, ale taky nemohla dovolit, aby zaútočila. Pomalu obalila svým plamenem ten její a v duchu stiskla.

Ozvalo se bolestivé zakňučení. Bella se jí pokusila silou vůle vnutit myšlenku, že ty děti nejsou hrozbou, že musí ustoupit a nechat je odejít.

V tu chvíli si připadala jak cvok. Pokouší se na dálku mluvit se zvířetem.

Chvíli se nic nedělo a Bella už si myslela, že tohle nepůjde. Najednou jí fena poslala svou myšlenku – ustoupí ke štěňatům a uvolní průchod.

Bella jí poslala souhlas a také uvolnila stisk jejího plamene. Ne úplně, ale tak, aby její dotek už nebolel.

„Kluci, dávejte pozor, hned jak budete mít volnou cestu, projděte kolem toho psa a jděte před dům, tam počkejte.“

Kluci naštěstí doslova poslechli její pokyny. Když vylezli ze sklepa, zastavili se před domem.

„Dobře, jste moc šikovní, teď se rozhlédněte kolem." Kluci se rozhlíželi a posílali jí v myšlenkách obrázky toho, co vidí.

Bella na nic nečekala, vyskočila, popadla nic nechápajícího Natea za ruku a vyběhla z divadla zadním vchodem.

Stále byla napojená na plamínky kluků. Připadala si jako ohař, který zachytí stopu. Vyběhla s Nateem v závěsu ulicí a pak zabočila do malé zastrčené uličky za divadlem.

A bylo to. Kluci stáli na ulici necelých třicet metrů od nich.

Nate se mihl kolem ní a už je svíral v náručí.

„Tatínku, tys nás našev... Beva si s námi povídava a byl tam oblovskej pes a kvásný štěňátka a ten pes na nás včel..." brebentili kluci jeden přes druhého a objímali Natea kolem krku.

„Vy jste nám dali, uličníci. Tohle už nesmíte nikdy udělat jasné? Moc jsme se o vás s maminkou báli.“

Nate se slzami v očích jen zakroutil hlavou a vydal se s nimi v náručí za Bellou.

Ta stále stála u rohu domu a těžce oddechovala. Měla pocit, že spotřebovala všechnu svou energii na rok dopředu. Nohy měla jako z olova a v hlavě jí hučelo. Jejímu unaveném mozku postupně došlo, co to vlastně právě prováděla.

Bezva, takže to máme telepatie a schopnost mluvit se zvířaty... Se stopu hysterie si představila, jaké výhody by to mohlo mít třeba při krocení lvů, z fleku by mohla nastoupit, jako hlavní atrakce do cirkusu.

Nate byl skoro u ní, když se sesunula k zemi a propadla se do tmy.

Díky že jste dočetli až do konce... jistě zvládnete i malý komentář... :)

Kapitola 11

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proroctví_kapitola 10._Chtěl bych tě obejmout: