Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - Vstupenka do ráje! 21

14.12.2009 (09:30) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

Láska je krásný cit, ať už je to mezi bytostmi opačeného pohlaví, či mezi rodičemi a dětmi. To silné, krásné pouto nedokáže nic rozdělit, jen smrt...a smrt? Tu nám přidělí do života Osud, krutý a zlý, avšak velmi realistický.

Nikdo:

Chviličku před tím než Edward s Bellou potkali další dva, pro ni, tak nebezpečné upíry, viděla Alice tento obraz. Už tomu nemohla zabránit. Zasekla se v pohybu a ihned si toho ostatní členové rodiny všimli.

„Co se děje lásko?“ zeptal se jí Jasper, znepokojen její reakcí.

„Edward s Bellou potkají v divadle upíry, ty co nejsou jako my.“ pomalu se začala dostávat z tranzu.

Ostatní se seběhly k ní a Sophie byla dole jako první, samozřejmě s Charliem po boku. Nemohla si teď dovolit ho někde nechat o samotě, kdo ví, co by zase provedl.

„Alice, cos přesně viděla? Co moje holčička, je v pořádku?“ aniž by si to Sophie uvědomila, začala propadat histerickému záchvatu.

„Zatím je v pořádku, Soph, uvidíme, kdy Ti dva, nebo možná tři zasáhnout přímo.“ To ovšem Alice ještě neviděla.

„Musíme si jí vzít sem,“ pronesla Sophie, „Musíme jí zachránit a tohle bude nejlepší způsob.“

„Zbláznila ses?“ Carlisle nevěřil tomu co řekla, ostatně jako celá rodina, včetně Charlieho, který si moc dobře uvědomoval jaký teď je a že by své dceři mohl kdykoliv ublížit.

„To nepřipadá v úvahu,“ až teď Charlie promluvil, „lásko, miluju naší dceru a bojím se o ní stejně jako Ty, ale tomu zatracenému Edwardovi, který mi tak oblbnul mojí holčičku věřím, takže vím, že jí ochrání stejně jako my a možná my bychom to ani nedokázali!“

„Charlie má pravdu,“ přitakal Carlisle, Edward jí ochrání mnohem lépe než mi, přece za pár hodin odjíždí do New Yorku, a mi tady ty tři akorát tak můžem hlídat a nebo něco podniknout..

Všichni se trošku uklidnili, když jim Carlisle řekl o Edwardovo plánu, bylo jasné, že Bellu tady nemůže nechat, zrovna teď když tady řádí ta skupinka upírů.

Edward:

Byla tak krásná když spala, její bledá pokožka zářila i ve tmě. Stejně jako zářila ona celou svojí osobností. Dnes večer byla nejkrásnější a žádná nesmrtelná upírka či cokoliv jiného se její kráse nevyrovnalo a já byl tak šťasten, že můžu jít po jejím boku a držet jí za ruku. Jediný dotek její dlaně ve mně dokázal probudit tolik soucitu. Byla jak anděl, jak anděl, který mě konečně přišel vysvobodit ze spárů nesmrtelného a nudného života, bohužel ona byla člověk, velice zranitelný tvor na zemi a já si začal čím dál více uvědomovat že jí přítomností svou i ostatních pomalu ale jistě vedu do záhuby..a proto jsem se rozhodl odvést ji alespoň na pár dní pryč, dokuď tady nemá brášky a může si trošku užívat.

Vlastně jsem tak trošku sobec, protože jí chci hlavně pro sebe. Chci s ní strávit ty nejkrásnější chvíle, i kdyby měly být ty poslední, protože nikdo neví co se může kdy stát a třeba budu muset odejít, kvůli její bezpečnosti a už nikdy nebudu moci zažít třeba ty krásné chvilky v její společnosti.

Seděl jsem na svém oblíbeném místě, v křesle, přesně naproti její posteli, díval se na spícího anděla a dál přemýšlel a vymýšlel různé plány a výlety na příštích pár dnů. Jisté bylo jedno, ráno odletíme do New Yorku a tam jí budu skoro celý týden rozmazlovat.

Z mých myšlenek mě probudila její slova. Myslel jsem si že už se probouzí, byla ještě asi hodina času na její spánek, ale ona začala mluvit. Až po chvilce mi došlo, že mluví ze spaní. Její hlas byl ze začátku plný strachu.

„Edwarde?“ volala mě k sobě. Nic jiného mi nenapadlo, než si přisednout k ní na postel a ujistit jí, že jsem tady.

„Edwarde, bojím se.“ byla její další slova. Naháněla tak strach i mě, protože jsem nevěděl co se přesně děje. Jindy by mi to přišlo absurdní, ale teď jsem s ní chtěl mluvit i když ona byla ve snu.

„Čeho se bojíš, Bells?“ tiše jsem ty slova vyslovil a netrpělivě čekal na odpověď. Mírně se vedle mne zavrtěla a rukou se dotkla lehce mého ledového těla. Při tom dotyku, její ruka neucukla, naopak, mírně dotek zesílila.

„Bojím se..“ byl jsem hrozně netrpělivý, nevěděl jsem, jestli to má vůbec cenu čekat na odpověď, ale něco mi říkalo – počkej. Nechtěl jsem na ní tlačit, a tak jsem dál nehnutě seděl vedle ní a pozoroval její tvář. Pochvilce jsem odpověď dostal a nestačil se divit.

„Edwarde, bojím se, že Tě ztratím.“ stuhl jsem snad ještě víc než před tím a snažil si ještě jednou tuhle větu vybavit. Opět mě přinutila ji poslouchat. Její ruka se pomalu posouvala o pár centimetrů vpřed a vzad z boku mého stehna. Pořád však tiše oddechovala a to mě utvrdilo že pořád spí.

„Edwarde? Řekni že to není pravda?“ zahltila mě další otázkou a já se cítil zmatený. Co jí mám říci, pravdu nebo lež? Ale na co lhát spícímu člověku, stejně se zítra probudí a už si na nic nevzpomene.

„Nikdy od Tebe neodejdu.“ řekl jsem tiše. Záhy se na jejích ústech objevil nepatrný úsměv. Její ruka doputovala až na druhou stranu mého stehna a jemně se k němu celým tělem přitáhla.

„Děkuji!“ to byla její poslední věta, kterou za tu noc vyslovila. Uvelebila se tak vedle mé nohy, její tělo se dotýkalo toho mého a v klidu spinkala dál. Já jsem svojí rukou putoval po jejích zádech a jemně jí hladil. Asi jí to dělalo dobře, protože její úsměv ze rtů nezmizel. Do té doby, než se probudila. Otevřela oči a zůstala vytřeštěně ležet, po několika vteřinách se zvedla do sedu a změřila se pohledem. Na sobě měla jen slabou košilku, čeho jsem se ani nestihl moc všimnout, až teĎ mě upoutala. Okamžitě si přilepila deku na hrudník a vzdorovitě na mě koukala.

„Co tady děláš?“ zeptala se trošku nepříjemným hlasem.

„Sedím.“ odpověděl jsem ji.

„A jak dlouho tady sedíš?“ další otázka, pomyslel jsem si.

„Dlouho.“ nechtěl jsem zbytečně plýtvat slovy, stejně bych jí to nevysvětlil.

„Ehm...a proč tady vlastně sedíš?“ na tuto otázku jsem čekal.

„Měla si špatný sen, mluvila si ze spaní, tak jsem Tě chtěl jen utišit.“ bylo lepší lhát ji. Co by si pak o mě pomyslela a třeba by se cítila trapně, kdyby se dozvěděla co mi řikala. Avšak překvapila mi její odpověď.

„Žádný špatný sen jsem neměla.“

„Určitě měla, jen si to nemusíš pamatovat.“ ujistil jsem jí o lži. Překvapivě na to skočila. Po chvilce jsem zjistil, že už je čas akorát vyrazit.

„Sbalil jsem Ti věci, vyrážíme.“ oznámil jsem jí, jen tak mimořečí.

„Kam jedeme?“ opět mě pobavila její otázka. Mírně jsem se k ní naklonil a vdechnul její vůni. Hmmm, byla tak nádherná, že jsem se málem neudržel..ne že bych jí chtěl zabít, ale naopak, chtěl by s ní být, chtěl bych aby byla jenom má, ale kdo ví, jestli ona má taky takové tušení. Ještě víc jsem zmenšil vzdálenost mezi námi a zašeptal jí už docela známe slovíčko.

„Překvapení.“ vycítil jsem, jak se vedle mě zachvěla. V okamžiku jsem byl na nohou a šel udělat snídani.

Bella:

Z počátku jsem nemohla usnout, tou touhou a vzrušením, které ve mně proudilo, ale nakonec se mi to podařilo, ani nevím jak. Byla jsem asi hodně unavená.

Ráno jsem se probudila malinko zimou a hlavně, byla jsem v nějaké zvláštní poloze. Otevřela jsem oči a ihned jsem věděla proč mě tak všechno bolí. Ležela jsem Edwardovy v klíně a pravděpodobně se mi tam asi líbilo, teda do té doby, než jsem se vzpamatovala. Okamžitě jsem si odsedla a přikryla se dekou, nebyla jsem zrovna extra moc oblečená, snad si toho nevšiml.

Ihned jsem se ho zeptala, co tu dělá a on mě okamžitě po probuzení chtěl asi zkoušet, protože pořád odpovídal jedním slovem. Až třetí otázka ho mírně zaskočila, alespoň to tak vypadalo.

„Ehm...a proč tady vlastně sedíš?“ Tuhle otázku jsem mu musela položit, protože jsem vůbec nevěděla proč a jak se sem dostal.

„Měla si špatný sen, mluvila si ze spaní, tak jsem Tě chtěl jen utišit.“ Ihned mi došlo že asi lže, protože já špatný sen neměla. Naopak. V mém snu jsem potkala toho nejkrásnějšího anděla, jeho, prošel kolem mě a pomalinku odcházel. Nemohla jsem ho pustit a tak jsem na něj zavolala.

„Edwarde,“ ale žádná odpověď nepřicházela, anděl se na mě jen otočil a na chviličku se zastavil.

„Edwarde, já se bojím.“ podíval se na mě trošku nechápavě a zeptal se, svým krásným hlasem:

„A čeho se bojíš, Bells?“

„Bojím se, že Tě ztratím.“ čekala jsem na jeho reakci a jemně k němu vstáhla ruku, avšak odpověď nepřicházela.

„Edwarde? Řekni, že to není pravda?“ Chtěla jsem sama sebe ujistit, že u mě zůstane. On se jen lehce usmál a pomalu ke mně vykročil.

„Nikdy od Tebe neodejdu.“ řekl to tak živě, jako by to ani sen nebyl.

„Děkuji,“ poděkovala jsem mu a chytla ho za ruku. On si mě k sobě přitiskl a víc nevím. Bylo to krásný a tak živý, ale určitě to nebyl zlý sen, jak on řikal. On však pořád tvrdil opak.

„Určitě měla, jen si to nemusíš pamatovat.“ mírně se na mě usmál.

Chviličku po tom mi oznámil že nám sbalil všechny věci a já pořád netušila kam to zase jedem.

Když jsem se ho zeptala kam jedeme, mírně se ke mně naklonil, až se mi zastavil dech.

„Překvapení“ řekl a jeho dech mi ovanul šíji, až jsem se mírně zatřásla.

Tak to bude zase výlet. Kdo ví, kam mě to bere, ale jedno vím jistě, určitě si to užiju, s ním určitě.

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - Vstupenka do ráje! 21: