Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 43. kapitola

31.05.2015 (18:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2577×

43. kapitola

Bella

Od té doby, co jsme s Abygail měly tu nehodu, se věci zdánlivě dost zkomplikovaly, ale v konečném důsledku to pro mě mělo jen samé výhody.

Zaprvé. Je ze mě upírka. A to jsem celou tu dobu chtěla, takže budiž pochválena Abygail, protože mi ušetřila spoustu dohadování se s Edwardem.

A tím se vlastně dostávám k bodu číslo dva.

Zpočátku jsem na ni byla dost naštvaná. To přiznávám bez mučení. Ani trochu se mi totiž nezamlouvala představa jí a Edwarda pospolu, ale poté, co mi společně s Edwardem všechno vysvětlila, jsem se rozhodla dělat, jako že se nic nestalo.

Nemělo to cenu řešit. A žárlit na Abygail byla vyloženě pitomost. Nevěděla to, nemohla za to a hlavně byla tak strašně zamilovaná do Jacoba, že všechny mé případné obavy prostě zmizely.

Opět jsme se spolu začaly sbližovat jako sestry. Bylo skvělé mít ji tu.

Už jsem chtěla být prostě jenom navždy šťastná… A proto jsem také řekla ano, když mě Edward požádal o ruku.

Bohužel jsem ale nevěděla, že se Alice do svatebních příprav pustí s takovou vervou. I když… Je to přece jen Alice, takže jsem to nejspíš čekat měla… No jo. Moje blbost.

Každopádně jsem se snažila držet spíše stranou, protože mi bylo jasné, že jakmile se do toho nechám jednou vtáhnout, už nebude cesty zpět…

***

„Víš jsem si naprosto jistá, že umělci prostě musí ocenit upíří strnulost. Skvěle se malujeme,“ prohlásila Abygail před malířským plátnem.

Už ani nevím, kdy jí sem Edward ten stojan dotáhl, ale od té doby se od něj prakticky nehnula. Třímala v puse štětec a malovala mě. Což mi samozřejmě nebylo moc příjemné, ale ona si vzala do hlavy, že nám to dá jako svatební dar. Fakt super…

„Teď když jsi upír, tak by ti to mělo jít samo, ne?“ otázala jsem se otráveně, protože to podle mě s tou svou pečlivostí přeháněla.

Každičký tah štětcem prováděla lidskou rychlostí…

„No, pravda je taková, že některé věci mi jdou opravdu lépe. To ten zrak a tak, ale já byla vždycky dobrá. Na to nezapomínej.“ Zasmála se.

„Jo, to je fakt,“ souhlasila jsem s úsměvem, protože mně se její kresby vždycky moc líbily.

Vlastně jsem taky chtěla umět malovat, ale já nebyla ta, co podědila veškeré umělecké geny v naší rodině.

„Nechceš se vytratit do města, než se vrátí Alice?“ zeptala jsem se. „Mohly bychom jít třeba do kina nebo tak... Četla jsem o jedné komedii, co vypadala docela zábavně.“

„Nedělej ze mě idiota, Bello. Já moc dobře vím, o co ti jde,“ pošklebovala se. „Navíc jsem ten film, o kterém pravděpodobně mluvíš, už viděla.“

„Beze mě?“ divila jsem se.

„Bylas v kómatu.“ Pokrčila ledabyle rameny.

„A to má být jako omluva?“ zavrčela otráveně.

„Ty, Bello?“ oslovila mě náhle váhavě a poklepávala si štětcem o bradu.

„Ano?“

„Jaké to vlastně bylo, když jsi byla v tom kómatu?“ zeptala se.

„No...“ zaváhala jsem.

„Promiň. Chápu, že je to citlivé téma,“ začala se omlouvat a vrátila se zpět k plátnu.

„Ne, o to nejde,“ zadržela jsem ji. „Já… Já si toho vlastně moc nepamatuji. Jsou to spíš jen pocity… Občas jsem měla dojem, že slyším tebe nebo mámu, ale nikdy jsem vám nerozuměla. Jen jsem slyšela vaše hlasy, cítila desinfekci a… To je vlastně všechno,“ uzavřela jsem to.

„Takže, když jsme tě držely za ruku, tak jsi to ani necítila,“ řekla sklesle.

„Ne, necítila,“ připustila jsem.

Bylo mi líto, že nemůžu říct víc, ale být v kómatu byl vážně děs. Čas si prostě plynul, aniž bych o tom měla ponětí…

„Co bude s mámou?“ chtěla jsem vědět, protože rodiče, to u nás teď bylo citlivé téma. Charlie se s tím jakž tak srovnal. Byl hlavně rád, že jsme opravdu obě v pořádku, ale máma? Ta o ničem z toho nevěděla…

„Zpočátku mi to taky dělalo starosti,“ připustila. „Ale ona má svůj život a Phil se o ni postará.“

„Snad máš pravdu,“ souhlasila jsem.

„Už jsem ti dneska řekl, jak strašně moc tě miluju?“ zeptal se právě přicházející Edward a sevřel mě v náručí.

„Ne. Vlastně myslím, že sis mě dneska ani nevšiml,“ postěžovala jsem si naoko ublíženě.

„Tak to napravíme,“ zašeptal mi do rtů.

„Hej! Nechcete toho nechat? Já jsem tu totiž taky,“ rozčilovala se otrávená Abygail.

„Už jsem říkal, že jsem spíš na brunety?“ zeptal se laškovně.

„Ne, ale hádám, že Rosalie je toho důkazem číslo jedna a já budu dva,“ ozvala se Abygail, která se od něj evidentně nechala vyprovokovat.

„Nechceš si jít raději vyvenčit toho svého psíka,“ zeptal se jí, aniž by odtrhl oči od mé tváře.

„Ne,“ odsekla naštvaně.

„Copak, problémy v ráji?“ otázal se.

Zdá se mi to, nebo ji fakt moc rád provokuje?

„Spíš naopak,“ odfrkla si. „Myslím, že začíná pociťovat jisté nepřiměřené nadšení pro Alicinu představu dvojité svatby.“

„Mám s ní promluvit?“ zeptal se a pustil mě.

„To bys udělal?“ ujišťovala se se zdviženým obočím.

„Pro švagrovou všechno. Navíc bych měl rád svatbu sám a pokud možno bez domácích mazlíčků,“ zazubil se.

„Tak to pozor. Jacob je můj svědek,“ upozornila jsem ho.

„Dík, Bells,“ zatetelila se Aby. „Ale neboj, ty slečinko. Nezkazím ti tvůj velký den, když už na něj čekáš takovou dobu…“

Vyprskla jsem smíchy, protože to fakt nešlo se nesmát, když jsem uviděla, jak se chudák Edward zatvářil.

„Víte co? Myslím, že vás tu radši nechám, protože tenhle komplot se mi přestává líbit.“

„Miluju tě, Edwarde,“ zavolala jsem za ním, ale jakmile jsem tak učinila, už byl zpátky a líbal mě.

„Taky tě miluji, Bello. Jenom a jenom tebe. Navždy,“ rozplýval se.

„Tak tohle mi budeš muset zopakovat u oltáře.“

„Když už jste u toho oltáře,“ ozvala se opět Aby. „Pro jistotu na Bellu při obřadu ukaž. Ať se zase náhodou neseknete.“

„Abygail!“ zavrčel Edward otráveně.

„No co? Naše chození byla hrůza. Nechci vědět, jak by dopadlo manželství. Ty snad jo?“

Oba jsme na ni vrhli rozmrzelý pohled, protože vytáhla tabuizované téma.

„Jenom vtípek.“ Zvedla ruce v obraném gestu a přitom se smála.

„No, tak já vás tu už vážně raději nechám. Mimochodem ten obraz vypadá fakt pěkně, Aby,“ pochválil ji, naposledy mě políbil a odešel.

„Máte s Edwardem vážně zajímavý vztah,“ zhodnotila jsem to.

„Rodina je rodina,“ odmávla to, jako by to vše vysvětlovalo a vrátila se k malování.

***

„Mám v plánu něco šíleného,“ oznámila mi Abygail po chvíli a usedla vedle mě na sedačku. „Přidáš se?“

„Chceš, abych se přidala?“

„Bello, Bello, kdy už ti dojde, že jsi moje sestra a má přirozeně kousavá povaha nemá nic společného s tebou? Mám tě ráda,“ prohlásila, aby mě ujistila.

„A já tebe. O co se jedná?“ Snažila jsem si udržet pokerovou tvář.

„Bude to hodně nebezpečné, ale myslím, že na tom obě máme osobní zájem…“ začala.

„My dvě? To nechápu. Co máme společného?“

„Poradím ti. Je to zrzavý, neuvěřitelně otravný a běhá to po lese…“

„Jacob ve vlčí podobě?“ hádala jsem naoko lhostejným tónem.

„Bože, ty jsi nechápavá.“ Protočila otráveně oči.

„To byl vtip,“ ujistila jsem ji.

„Uf, ještě že tak…“ oddechla si teatrálně.

„Mluvíš o Victorii,“ konstatovala jsem.

„Přesně.“

„Hm.“ Našpulila jsem pusu a chvíli dělala, jako že to zvažuji. „Jdu do toho. Co máš v plánu?“

***

V Seattlu opravdu hustě pršelo a my dvě jsme společně stopovaly Victorii v přístavních docích, která zase právě stopovala chlapce, ne o moc staršího, než jsme byly my samy.

Kdyby mi někdy někdo řekl, že se tohle bude dít, asi bych se mu vysmála, ale opravdu to tak bylo.

„Co má asi v plánu?“ špitla jsem směrem k Aby.

„Ptáš se, jako by to snad nebylo naprosto jasné,“ pošklebovala se mi.

„No jo, ale zabít či proměnit?“

„A není to jedno? Musíme ji zlikvidovat dřív, než se ho byť jen prstem dotkne. Ale stejně je to škoda.“

„A to jako proč?“ nechápala jsem.

„Je docela hezkej. Nenecháme si ho?“

„No, Abygail,“ pokárala jsem ji pohoršeně.

„No co?“

„Máš přece Jacoba, ne?“ připomněla jsem jí.

„A jó, vlastně.“ Plácla se dlaní teatrálně do čela. „Nejsem zvyklá na to být zadaná. Pořád na něj zapomínám.“

„Co?“

„To byl fór, Bello. Já Jacoba miluju a dost možná mu i řeknu to svoje ano, ale uspořádáme si vlastní svatbu, to ti slibuji,“ zazubila se a prsty předvedla něco, co se dalo vyložit snad jen jako čestný skautský.

Protočila jsem nad ní oči.

Victoria se už už blížila ke své oběti, a tak jsme s tím vykecáváním musely přestat.

Vyplížily jsme se z úkrytu. Měly jsme předem dohodnutou strategii, takže to šlo jako po másle.

„Hej, Vicky. Zdravím tě,“ křikla Abygail a vynořila se zpoza rohu jedné z beden přímo před ní.

„Ty,“ zavrčela Victorie nenávistně.

„Jo, já. Mimochodem, už jsem ti poděkovala, žes mě přeměnila? Asi ne, ale je super být upír. Takže díky.“

„Jo, já bych ti asi taky měla za ledacos poděkovat, ale nějak se mi nechce,“ řekla jsem a lehce jí zezadu poklepala na rameno prstem.

„Jak jsi to udělala?“ zavrčela zmateně, když se po mně ohnala.

Právě teď totiž chudinka Victoria viděla dvě Belly. Jednu blondýnu a druhou brunetu. Aspoň nejsme jediní, kdo v tom měl binec…

„Teď se mi konečně budou hodit ty lekce karate, co jsem si prosadila na základce,“ řekla s úsměvem Abygail.

„Co? Vy jste dvě? Jak to děláte?“ vyptávala se a těkala zběsilým pohledem z jedné na druhou.

„Ráda bych ti představila svoji sestru,“ oznámila jsem jí blahosklonně. „Ale myslím, že vy už jste se setkaly.“

„Přesně tak, Vicky. Správný Edward, ale špatná Bella,“ prohlásila Abygail a zatímco se Victorie soustředila na mě, jí utrhla hlavu.

Její tělo se zhroutilo na mokrou ulici. Nehýbalo se. Rychle jsem ji popadla za cíp kabátu a odtáhla její bezvládné tělo pod střechu jednoho ze skladišť, kde bylo relativně sucho.

„Tak nic. Karate nebylo třeba. Trochu mě zklamala. Myslela jsem, že to bude větší boj,“ stěžovala si Abygail a přiložila k tělu rezavou hlavu.

„Nebyl to účel toho všeho? Zmást ji tak, až bude snadné ji zabít?“ nechápala jsem.

„Jo, takový byl plán. Můj plán,“ vychloubala se.

„Já ti zásluhy rozhodně neupírám.“

Byl to fakt dobrý plán. Primitivní, pravda, ale právě v té jeho jednoduchosti bylo to kouzlo.

„Snad aspoň táborák bude stát za to,“ povzdechla si a škrtla zapalovačem zakoupeným speciálně pro tuto příležitost.

Jakmile zapalovač dopadl na její tělo, okamžitě se celé vznítilo jasně rudým plamenem a vzduch naplnila přeslazená vůně upířího masa.

„Připomíná mi to marshmellow,“ konstatovala Abygail lhostejně.

„Trefný,“ souhlasila jsem s ní.

Moment. Já právě řekla trefný?

„Myslím, že spolu trávíme až moc času. Už dokonce začínám chytat ty tvoje výrazy,“ poznamenala jsem.

„A to vadí?“ nechápala.

„Mně ne, ale Edwardovi by mohlo…“

„Jsi hroznej podpantoflák,“ zhodnotila to a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Možná,“ připustila jsem.

„Žádný možná. Je to tak a máš jediný štěstí, že Edward je taky,“ zazubila se.

„Ty si prostě nenecháš ujít jedinou příležitost si do něj rýpnou, co?“

„Mám radši rýt do tebe?“

„Ne, když se nad tím tak zamyslím, tak jo. Edward se s tou svatbou poslední dobou opravdu chová jako holka…“ Což samozřejmě nebyla tak úplně pravda, ale prožíval to trochu víc než já, a to jsem nevěsta.

„A je po ohýnku,“ konstatovala zklamaně.

„Myslela jsem, že jsme rády, že je po ní.“ Její chování mě zmátlo.

„To taky jsme,“ ujistila mě. „Ale čekala jsem větší světelnou show.“

„Ach tak.“

„Haló? Kdo je tam?“ ozval se blížící se mužský hlas. Zřejmě nás někdo slyšel.

„Rychle, ukliď to,“ sykla jsem na Aby.

„Co mám uklidit? Vždyť z ní nic nezbylo…“

Taky fakt…

Zpoza rohu se vynořila zmoklá hlava toho kluka, co jej Victoria stopovala.

Abygail opět projevila mnohem více duchapřítomnosti nežli já a úsměvem mu vyšla vstříc. No, ona vlastně byla jediná, kdo mohl, protože její duhovky už dávno měly zlatou barvu, zatímco mé byly stále nepěkně rudé. Kvůli tomu jsme také odkládali svatbu. Chci mít jen jednu a nechci být na svatebních fotkách za rudoočko…

„Jak se jmenuješ?“ otázala se ho.

„Riley,“ vykoktal, bezpochyby oslněn její krásou. Vlastně naší, ale já uhýbala pohledem, aby nezahlédl mé oči.

„No, Riley. Myslím, že máš šťastný den. Právě jsme ti zachránily život,“ prohlásila.

Co? Zbláznila se?

„Myslíš, že bys mi mohl ukázat kudy na hlavní, Riley?“ zeptala se a mně došlo, že to předtím řekla tak tiše, že ji nemohl slyšet. Tudíž tím zase chtěla vyvést z míry jen mě.

„Jste na ní,“ řekl a koukal se na ni jako na blázna.

„Jé, fakt? Tak to se mi ulevilo. Zachránil jsi nám život,“ odříkávala tónem, jakým obvykle mluvívají ty nejvygumovanější blondýny.

„Není zač,“ zamumlal a s nevěřícným výrazem ve tváři se obrátil k odchodu.

Abygail mu ještě s připitomělým úsměvem zamávala na rozloučenou.

„Aspoň k něčemu je ta blond barva dobrá,“ pochválila se, když si z tváře sundala ten nablblý výraz.

***

Obě dvě jsme se přiřítily do vily vysmáté jak lečo, jak by asi řekla Aby a nadšeně jsme o sebe pleskly dlaněmi.

„Jsme prostě dobrý,“ prohlásila.

„To si piš,“ souhlasila jsem. „Týmová práce je holt týmová práce…“

„Co vás tak pobavilo?“ nechápal Edward a kráčel k nám.

„To radši nechtěj vědět,“ varovala ho Abygail.

„Ale já to chci vědět,“ naléhal. „Obzvlášť když v tom máš prstíky ty.“

„Fajn, ale já tě varovala,“ poznamenala a nechala mě, abych se pochlubila sama.

A jéje…

„Vyřídily jsme Victorii,“ oznámila jsem a to nadšení v mém hlase se prostě zakrýt nedalo.

„Cože?“ Vykulil oči a brada mu spadla údivem. Na víc se v danou chvíli zřejmě nezmohl.

„No, co koukáš? Holt jsme dobrý...“ řekly jsme s Abygail unisono.

„Jste v pořádku?“ strachoval se.

„Samozřejmě. Hele, máme obě ruce, nohy, hlavu… V lepším pořádku už bychom ani být nemohly,“ prohlásila jsem a mávala mu zmiňovanými údy před obličejem.

„To jsi vymyslela ty, že jo?“ vyjel na Aby.

„Chytrej upírek,“ pochválila ho.

„Uvědomuješ si vůbec, že se vám mohlo něco stát? Ohrozila jsi Bellu! A to těsně před svatbou?“ Na poslední větě mu hlas trochu přeskočil.

Jestli to takhle půjde dál, budu muset vzít zpět své tvrzení, že tvrzení, že se Edward kvůli svatbě chová jako holka, je lež.

„Moc si to bereš. Je… No, neživá, ale zdravá,“ hájila se Aby.

„To ale…“ snažil se honem něco namítnout.

„Tak dost! Přestaňte se o mně bavit, jako bych tu nebyla! A ty ji nech! Je to moje sestra,“ zastala jsem se jí.

„Mám to chápat tak, že odteď jste na mě dvě?“

„Přesně tak,“ přitakala jsem mu.

„Co jsem komu udělal?“ Sepjal ruce a pohlédl k nebesům.

My s Aby jsme na sebe protočily otrávená kukadla.

Dělal si legraci, ale trochu to melodrama přeháněl…

„No, já sice nevím, co a jestli vůbec někomu jsi něco udělal, ale myslím, že se spolu v budoucnu rozhodně nebudeme nudit…“ prorokovala nám všem Abygail a jak se později ukázalo, měla naprostou pravdu.

THE END

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře, které jste mi kdy zanechali. Vím, že jednu dobu byla tahle povídka docela úspěšná a věřte, že jsem hltala každičké vaše slovíčko či smajlíka. Moc vám za to děkuji a ujišťuji vás, že na to ani nikdy nezapomenu. Když jsem s psaním začínala, ani mě nenapadlo, že mé věci bude číst tolik úžasných lidiček a vlastně ani to, že mě to tak chytne, že budu chtít ve psaní i nadále pokračovat. Jak vidíte ani Jacob ani Edward to s holkami nebudou mít jednoduché, ale mně se líbí, jaký tým utvořili a že spolu už konečně vycházejí. Zamilovala jsem si Abygail i ten její kousavý, lehce ironický způsob vyjadřování, který se projevuje hlavně nyní, když už má mysl v pořádku. Snad vás to jejich špičkování pobavilo. :-D

Ještě jednou moc děkuji za příjemně strávené chvíle s vámi a touto povídkou. Doufám, že se spolu shledáme i u některé mé další tvorby a že přestože je tento díl poslední, tak mi zanecháte nějaký ten komentář. 

Vaše chloe. xoxoxo

Prokletí ztráty paměti - Bonus: Zapomenutá noc

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 43. kapitola: