Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 33. kapitola

01.10.2014 (15:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2480×

33. kapitola

Pořád jsem slyšela, jak se Cullenovi pohybují po domě. Občas jsem dokonce zachytila, jak se o mně navzájem baví, ale byli si až moc dobře vědomi toho, že je slyším, takže toho vždy po chvíli nechali.

Jak ohleduplné, ušklíbla jsem se a pozorovala prasklinu na stropě. Byla drobná, sotva postřehnutelná, ale byla tam.

Přemýšlela jsem, co si počnu, ale mé myšlenky byly tak nesoustředěné a roztěkané, že jsem měla v hlavě leda tak pořádný guláš.

Nejvíce mě však tížil Jacob. Jeho tvář. Jeho nádherné hnědé oči. Jeho plné rty na těch mých, ale to už se nebude nikdy opakovat…

Teď jsme nepřátelé. On vlkodlak a já upírka.

Tak moc to bolí. Vlastně bych přísahala, že mě to vědomí pomalu zabíjí, a to ani nemluvím o dalších věcech, které se mi honí hlavou.

„Oh, Bello, co jsi to provedla,“ vzlykla jsem tiše a pomocí dlaní si zakryla výhled na popraskané zdivo.

Pláč bez slz byl tak zvláštní a absence spánku mi také zrovna nepomohla. Přála bych si být taky v komatu…

*** 

Musím jít za Jacobem, rozhodla jsem se náhle. Potřebuji s ním mluvit. Rozhodla jsem se tak o několik hodin později, kdy mě Cullenovi nechali o samotě, a většina z nich zřejmě odešla do školy.

Vše pro to, aby zachovali dojem normálnosti…

Dokonce i Edward odešel, i když ho ostatní museli prakticky odtáhnout. To všechno jsem slyšela z jiného patra, což bylo vážně úžasné. Doma zůstala jen Alice, Esme a Jasper.

Zvažovala jsem, jak kolem nich proklouznu, když jsou všichni nasáčkovaní dole a hlídají mě, ale pak jsem si uvědomila, že jsem upír. Určitě mě nezabije, když vyskočím z okna, a kdyby přece jen, nejsem ve stavu, kdy by mi na tom záleželo.

Moje mysl ten nápad ani nestihla pořádně zpracovat a už jsem padala dolů z okna. Dopadla jsem na nohy a potěšeně se usmála. Nestačila jsem však udělat ani krok a už se přede mnou objevila Alice.

„Ach jo. Byla jsem potichu, jak…“

„Vidím budoucnost, takže jakmile ses rozhodla, že to uděláš, dozvěděla jsem se o tom a bude to tak vždycky, takže se už o nic takového nepokoušej. Je ti to jasné? Kam máš vůbec namířeno?“ vyptávala se.

„A to jsi neviděla? Zamlžilo se ti třetí oko, nebo jak?“ nechápala jsem.

„Hádám, že chceš za Jacobem,“ řekla a moji uštěpačnou poznámku ignorovala.

„Jo. Co je na tom zlého?“

„A co Edward?“ namítala.

„Nic. Co by s ním jako mělo být?“ ptala jsem se zmateně.

„Víš vůbec jaké to pro něj je? Už tě dvakrát málem ztratil. Máš obrovské štěstí, že žiješ, i když jsi upír…“

„Takže technicky vzato nežiju, že?“ ušklíbla jsem se, ale vzápětí se přikrčila před jejím vražedným pohledem.

„A aby toho nebylo málo,“ pokračovala. „Víš, proč tě Edward tenkrát opustil? Bál se o tvou duši. Nechtěl tě o ni připravit. Bál se, že bys toho jednoho dne mohla litovat. Že přijdeš o tolik lidských prožitků a že ho za to jednou budeš nenávidět a ty se k němu chováš takhle? Před tou nehodou jsi chtěla být jako my. Což se ti teď vlastně splnilo a mou povinností jako tvé přítelkyně je říct ti, že to pěkně vořeš, holka.“

„Alice, zadrž, ano? Je to trochu komplikovanější, než se na první pohled zdá. Já prostě jen potřebuji čas si všechno promyslet a upřímně mi to moc nejde. Rozptyluje mě totiž úplně všechno a tak… Prostě chci čas a toho přece máte dost, ne?“

„Jo, to máme,“ souhlasila a zahrnula do toho i mě.

Snažila jsem se tvářit jako že mi to nevadilo, ačkoliv všechno ve mně křičelo, abych jí za to zakroutila krkem. Ale k čemu by to bylo? Proč bych to měla dělat?

„Víš, Bello. Všichni si tady tak trochu lámeme hlavu nad tím, proč se ti ještě nevrátila paměť. Ten otok je teď určitě pryč a jed měl všechno zahojit…“

No, bezva! Co jí na to mám asi tak říct? Že jsem jedinej případ na světě u koho to tak není? To těžko…

Snažila jsem se o dokonalou poker face, aby neviděla to bezbřehé zoufalství, které ve mně její otázka vyvolala.

„Jste upíři mnohem déle než já a Carlisle je navíc doktor. Určitě má nějakou teorii, nebo snad ne?“

Tajuplně pokrčila rameny. Zřejmě mi to také nechtěla říct a být zcela upřímná.

No, alespoň si nemusím připadat divně. Nemáme si totiž co vyčítat…

„Víš, jak jsem ti říkala, že vím, jak se cítíš? Nelhala jsem. Když se ze mě stala upírka, taky jsem všechno zapomněla. Nevěděla jsem, kdo jsem ani jak se ze mě stalo to, co se ze mě stalo, ale má to i světlé stránky. Netíží mě minulost jako Rose. Prožila strašné věci, než ji Carlisle našel a přeměnil. Netruchlím po tom být člověkem, protože ani nevím jaké to bylo. Zpočátku jsem po tom pátrala, ale uvědomila jsem si, že má minulost není tak důležitá jako moje budoucnost, a tu jsem si mohla sama vytvořit.“

„Našla jsi svou budoucnost v Jasperovi?“ hádala jsem.

„Ano. Ani on neměl lehký život. Nikdo z nás, ale jsme si navzájem oporou, a když nám to dovolíš, tak…“

„Já to chápu, Alice," ujistila jsem ji. „A chápu i Edwarda, ale jsou tu jisté věci, které zase nevíte vy, a já potřebuji trochu času. Žijete věčně, co vám udělá dát mi ještě jeden den na přemýšlení?“

„O čem chceš přemýšlet?“ nechápala.

„Musím si ujasnit svoje myšlenky a taky pocity,“ zamlouvala jsem to.

„Jde o Edwarda? Už ho nemiluješ?“ hádala.

„Oh ne, teda. Ano. Jde i o něj, ale hlavně jde o mě.“

„Jen mu, prosím tě, nevykládej: není to v tobě. Je to ve mně, protože podle romantických filmů je to to nejhorší, co můžeš vypustit z pusy,“ radila mi.

„Já vím. Je to dost ohrané klišé, ale co když je to v mém případě pravda? Co potom, Alice?“

„Dělej, jak myslíš, Bello,“ řekla smutně.

„A můžu teď jít alespoň… Jak tomu vlastně říkáte? Myslím, že mám…“ Chytila jsem se za své hořící hrdlo a nevěděla, jak nazvat to, co cítím.

„Na lov. Máš žízeň,“ dovtípila se.

„Asi ano. Pálí to.“

„To je normální, ale co není normální je to, že jsi bez krve vydržela tak dlouho. Půjdu s tebou,“ rozhodla se.

„Ne! Já… Chci jít sama. Nechci, aby mě u toho někdo viděl,“ vytáčela jsem se.

„Nemůžeš jít sama, jsi novorozená,“ rozkřikla se.

„Co? Ne, je mi osmnáct,“ hájila jsem se.

„To je jen výraz pro nového upíra,“ objasnila mi.

„Aha. No, ale tak mi jen řekni, co mám dělat, a já už si nějak poradím,“ smlouvala jsem.

„Pust ji, Alice,“ požádal ji Jasper. Ne, že by se sem obtěžoval jít. Byl v obýváku a já ho i přesto slyšela naprosto zřetelně.

„Ale...“ namítala a zjevně s jeho rozhodnutím moc nesouhlasila.

„Nemůžeme ji nutit být tu s námi.“

„Fajn,“ řekla Alice nakonec a špulila u toho nesouhlasně pusu. „Ale nepřibližuj se k městu a ani k rezervaci. Lov jen zvířata. Je celkem jedno jestli veverku, pumu nebo medvěda, ale hlavně ne lidi. Jinak budeme mít vážné problémy, je ti to jasný?“

„Ano,“ potvrdila jsem, ačkoliv jsem vůbec nechápala, jak bych zrovna já mohla vysát medvěda…

„Stejně se mi to nelíbí, Jazzi, jestli to podělá, ostatní nás zabijí. A Edward v první řadě,“ říkala ještě, ale to už jsem byla dávno na cestě pryč.

Sice jsem se na chvíli zarazila při pohledu na auto, ale pak jsem si vzpomněla jakou rychlostí Edward běžel vedle mého auta cestou do La Push a zkusila jsem to také…

Tak moc děkuji za doopravy i vaše komentáře. Samozřejmě škemrám o další a zajímá mě, co si o tom všem vlastně myslíte. Délka předchozích kapitol mě samozřejmě mrzí a je mi jasné, že tím povídka utrpěla, ale ti z vás, kdo chodí do práce, mají taky nějaký ten osobní a společenský život, plus jim nyní začíná škola, by to měli chápat. Neomlouvá mě to, ale tak to prostě je. A nebojte se, všechno bude...

chloe.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 33. kapitola: