Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí modré krve - 5. kapitola

14.09.2013 (22:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2134×

„No... Protože vás chci pozvat na rande.”

„Promiňte, ale já na rande nechodím,” odmítla jsem, rozrušená. On chtěl jít na rande? Se mnou? Bylo mi jasné, že o mé zvláštní krvi neměl nejmenší tušení, takže jsem byla prostá oběť, ale že by to byl ten samý upír, který pozval na rande Sookie? Ne... Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdyby to byl on, už by byl míle daleko a zkoušel by to na nějakou blonďatou kovbojku z Texasu. To vážně nemohl být on... Ale Sookie taky dostala pozvánku na rande od upíra.

„Tak bychom si vyrazili na malou schůzečku. Úplně malinkatou, prosím,” žadonil a upřel na mě svůj zlatý pohled. Přece se nemohl jen tak vzdát. To oni nedělají.

„Možná, ale kdybyste mi s něčím pomohl,” navrhla jsem nadšeně schovávajíc lišácký úsměv. Napadl mě skvělý plán, který opravdu mohl vyjít. Byla jsem si tím jistá.

Přikývl.

Nuceně jsem se na něj usmála a zalezla do kuchyně, abych mohla Rose dopřát chvilku klidu. Pak jsem na upíra mávla rukou, on obešel bar a už byl u mě. Ještě jsem se stihla přesvědčit, jestli jsou dveře opravdu zavřené. Na to, jaký plán jsem vymyslela, jsem byla až příliš fyzicky vyrovnaná. Když jsem měla udělat něco nebezpečného, ba i vzít před lidmi do ruky ostrý nůž, rozklepala jsem se. Jenže teď ne. Možná mě popoháněl smutek nad Sookiinou smrtí, možná to byla pomsta, kdo ví.

„To vám mám pomoct uvařit?” podivil se a rozhlédl po kuchyni. „K čemu ten zapalovač?” A bylo to tu. Rozklepala jsem se jako ratlík a ani jsem si prve nevšimla, že jsem zapoměla dýchat. Naštěstí jsem svůj obličej viděla v pánvičce, která visela na stěně. Byl naprosto klidný.

„To je za mou sestru,” šeptla jsem jednou rukou si stírajíc náhle slzy z tváře. Pořád mě to bolelo, ale zapalovač i tak cvaknul a jemu se před obličejem objevil plamínek.

Proč jsem zničenohic nebyla schopná se hýbat?

„Tvou sestru? Ale já... Ty víš, že jsem upír?!” nemohl tomu uvěřit. Se zaťatou čelistí a slzami na tváři jsem přikývla. V tu ránu zmizel.

Když jsem měla padla, domů se mi nechtělo. Potom všem, co se dnes událo, jsem byla rozklepaná a - jednoduše řečeno - mimo mísu. Teprve po upírově zmizení mi došlo, jak jsem ohrozila sebe, Melindu. Jak jsem mohla být tak hloupá? ptala jsem se sama sebe. Ten upír už měl vážně jen jednu možnost, najít mě a okamžitě zabít. Z tohoto důvodu jsem se loudala ulicemi a ne a ne jít domů. Nevěděla jsem, jak dobrý mají čich, takže jsem doufala, že mě po starším pachu nevystopuje až domů. Kvůli téhle nevědomosti, jsem mu nechtěla zlepšit cestu, aby mohl ublížit i Melindě, která byla moje všechno. Moje matka, moje kamarádka, moje rádkyně. A taky byla modrá.

Poněvadž se smrt v podobě krvelačného tvora nedostavila, vrátila jsem se domů. Melinda už podřimovala u televize, takže jsem se tiše odplížila do ložnice. Skopla jsem boty a zavrtala se pod peřinu s nadějí, že se ten upír už nevrátí.

„Země volá Bellu!” zabrblal Mike a luskl mi před nosem.  

„Promiň,” omluvila se a zase se začala věnovat leštění sklenic. Můj pohled neustále visel na dveřích, očekávala jsem, že je rozrazí ten upír a na místě mě zabije. Jistě... Bylo by tu příliš svědků, ale i tak. Znala jsem jeho tajemství a mohla jsem ho ohrozit, přestože jsem nevěděla jak.

Do práce jsem chodila jako tělo bez duše, a když jsem se poté vracela domů, neustále jsem se ohlížela. Byl to už týden, co se stal ten incident, a já byla pořád naživu. Tak proč? Možná mě ten upír chce umučit strachem, napadlo mě už tolikrát. Jenže on ne a ne přijít.

„Bello!”

Podívala jsem se na zem a uviděla skleničku roztříštěnou na milion malých střípků. Okamžitě jsem padla na kolena a začala ty miniaturní kousíčky skla sbírat. „Au!” sykla jsem, když se mi jeden střep zapíchl do kůže. Z prstu mi vyteklo pár viditelných kapek modré krve.

Podívala jsem se před sebe, kde na zemi klečel i Mike a nevěřícně pozoroval tu životně důležitou tekutinu. Bylo mi mdlo.

„Pojď, ošetřím ti to,” řekl a ve své obří ruce schoval můj roztřesený prst.

„Co bude teď - vyhodíš mě?” zmatkovala jsem, když mi vytáhl střípek z kůže a na ranku dal náplast.

„Ne. Proč bych to měl dělat? Já mám pro modré pochopení, totiž... moje matka byla modrá.”

„Takže ty jsi...”

„Ne. Stalo se jí to po narození Rose, tehdy mi bylo pět let. Proto vím, jak težké to je. Všichni ji odsuzovali a já neměl žádné kamarády - rodiče mých vrstevníků naší rodinou pohrdali. To víš, v jednom městě víc jak na jednoho modrého nenarazíš. Aspoň to tak bývalo.”

Mike mi povyprávěl o tom, jak to u nich v rodině bylo, já mu zase pověděla o mé rodině. On si myslel, že neprozradit se je správné, ale utíkat nemá cenu, poněvadž si smůla modré najde všude. Jenže to už jsem věděla dávno a potvrdila to navíc skutečnost, že před naším domem stál onen zlatooký upír.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí modré krve - 5. kapitola: