Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prodaná 23

Chlupatá láska, Akkisek


Prodaná 23Předposlední. Někdo z Bellina života odejde a Bella něco důležitého ve svém srdíčku objeví.

23. kapitola

Jedna ztráta, jedno nalezení

 

 

 

Od té doby, co Renée nedobrovolně dala tisku potřebné odpovědi, ten frmol týkajících se nás dvou znovu přerostl přes únosnou mez. Teprve v té chvíli, kdy jsem se bála otevřít okno v koupelně, jsem si uvědomila, jak moc rychle jsem si na klid kolem nás dokázala zvyknout. Zapomenutý pár století se rozešel, Cullen zmizel ze států, vedení firmy McLaren ovládl chaos… Bylo to svým způsobem příjemné, netýkalo se to mě a jeho, vlastně nás dvou… Já z toho byla na rozdíl od mé matky venku.

 

Jenomže za pár dnů se naše štěstí prostřídala.

 

Edward se plně věnoval své práci, přes celý den jsem jej prakticky neviděla a kolikrát se mi to ani nepoštěstilo, protože jsem usnula unavená štěstím, radostí a snahou neusnout. Pak si mou společnost užíval jenom nikdy nespící Edward a já se ráno probudila v jeho náruči.

 

Po pár dnech to bylo až zoufale málo. Tak mi volal. Každou hodinu, každou volnou chvíli. Bylo jisté, že se naše hovory staly hlavním příjmem operátora.

 

Jenomže to také budilo až příliš velký rozruch. A také ty jeho nevymluvitelné potřeby, jako vozit mě na každý nákup nebo setkání, a tak jsme se stali znovu nechtěně viditelnými a místo matčina jména se v novinách ve spojení s Edwardovým znovu objevovalo to moje. A bylo nanejvýš zvláštní číst velké ostříhané tituly.

 

Ale i na to jsem si zvykla.

 

Trvala jsem na tom, že se musím vrátit alespoň do poloviny svého minulého života. S tím, že budu mnohem rozumnější. Chtěla jsem kolem sebe zase cítit jenom příjemný sladký parfém, čokoládu, alespoň pro jednou mít hlavu prázdnou, úplně. I když jsem se bála Angeliny reakce – co když už si mě ani nebude pamatovat?! – musela jsem zkusit získat si zpět alespoň její důvěru.

 

Ze mně nepochopitelného důvodu byla Angela vtělením lidského dobra, štěstí, ale bohužel i rozumu, takže se naše rozhovory prvních čtrnáct dní, kdy mě Edward vozil k Angele domů, nebo Angelu ke mně domů, točily jenom kolem mě, mého snoubence a mého jiného nového života.

 

Teprve po týdnu jsem pochopila, že pravý důvod Angeliny krycí strategie byl mladý, bohatší kluk z předměstí, Riley Biers. A evidentně se moje dobrá kamarádka nacházela v podobné situaci jako já. Bylo to až neuvěřitelné. Z necelých dvě stě padesáti tisíc mužů v Seattlu jsme musely narazit na dva jiné… muže.

 

Což bylo neuvěřitelné a možná i podezřelé, ale bohužel reálné.

 

Poprvé nás první problém překvapil druhý večer v jeho bytě. Renée souhlasila s dočasným sestěhováním, sama zastávala názor, že si musím sama rozmyslet, jaké pro a proti soužití s Edwardem má. A stačilo pár dnů na to, abych pochopila, že misky vah jsou v tomto případě naprosto zbytečné, protože všechno jasně a čistě směřovalo k prostému ano! K tomu všemu jsem trpěla odůvodněným podezřením, že už tak nás pod jednou střechou žilo moc. Obzvláštně teď, po příchodu Richarda. A kdo ví, co bych se musela někdy doslechnout z jejich pokoje…

 

Proto jsem z našeho společného mrakodrapového ráje byla nadšená. Většinu času, kdy byl Edward v práci, jsem trávila u televize nebo u učebnic, protože začátek semestru na Edwardem vybrané škole – Dartmouthu - už klepal na vrátka a já díky předčasným maturitám a starostem vypadla na několik dlouhých měsíců z kolejí… A když se pak můj snoubenec vrátil, bylo najednou všechno méně důležité a času také nebylo.

 

Osudný večer jsem vyšla vykoupaná, voňavá a příjemně naladěná v lehké průhledné košilce, kterou jsem milovala nejen já, ale i Edward, ze zapřené koupelny v domnění, že nás společně čeká dlouhý večer. Jenomže Edwardova postel byla prázdná, ještě ustlaná a chladná.

 

„Edwarde?“ Neozval se mi a to mu nebylo vůbec podobné. A od té doby, co se Richard přestal starat o život Edwarda a plně se soustředil na ten mé matky, mi už ani jeho nenápadná odpověď z druhého konce bytu nemohla pomoci.

 

Z kuchyně se ozvalo tiché klapnutí. Zavíral lednici.

 

„Máš snad ještě hlad?“ podivila jsem se s úsměvem a utíkala za ním do velké moderní kuchyně, ve které jsem tajně každé ráno hledala hrníček a potom lžičku. Na mě až příliš mnoho zásuvek.

 

Divila jsem se, jak mohl vůbec pozřít nějaké sousto potom, co na mě v restauraci zapůsobil jako muž, který je pro mě rozhodně schopný všeho. Usmíval a přitom bez kousání a dýchání polykal jednotlivá drobná sousta špaget. Cestou domů jsem mu omáčku musela utírat nejen z tváře, ale i z košile. Jak rychle se odnaučil jíst…

 

A také to cestou domů vypadalo, že to bylo naposledy. Zbledl jako stěna a při každé prudší zatáčce si stěžoval, jak se v něm ta nechutnost hýbe.

 

Jenomže to nebylo tak jednoduché a už vůbec ne tak směšné. Když jsem doběhla do kuchyně, zrovna se shýbal k odpadkovému koši v dolní skříňce pod dřezem a cosi bílého do něj vhodil. Pak se pomalu a strnule narovnal, jako by čekal na smrt, a s pokorou a prominutím se na mě podíval.

 

„Copak je?“ pořád jsem nechápala jeho chování a rozhodně jsem ho chtěla hodně rychle utěšit a uklidnit ho.

 

Polknul a opřel se o pískově hnědou pracovní desku ostrůvku uprostřed kuchyně. Bylo to zvláštní. Pak ale položil na pult i druhou ruku, která opatrně držela natrhnutý plastový sáček s krví. A nemusel už nic říkat.

 

„Ty…“ Zněla jsem jako špatně namazaná vstupní brána. Hlas mi přeskakoval z tónu na tón a já nebyla schopná ho nijak kočírovat. „Máš… žízeň?“ Chvíli ta otázka visela ve vzduchu, než jsme se stihli oba vzpamatovat.

 

Zhluboka se nadechl, nahá hruď osvobozená od košile a saka se prudce nadzvedla a on působil hrozivěji a… žíznivěji.

 

„Potřebuju se jenom… dát do pořádku.“ Nasucho jsem polkla a zvedla ruce ve vzdávajícím se gestu.

 

„U-určitě, nechám ti soukromí.“ Otočila jsem na patě tak rychle, až mi bosé nohy na kluzkém linoleu podklouzly. Zavrávorala jsem a vteřinu chytala balanc. Edward stál během sekundy u mě, obě ruce prázdné a připravené mě zachytit.

 

„Ne!“ upozornila jsem jej možná až moc tvrdě. Nedokázala jsem se mu v tu chvíli ani podívat do očí, protože stál tak blízko a já byla k uzoufání bezradná.

 

Utekla jsem do ložnice a tiše za sebou zavřela dveře, jako by mi to snad mohlo pomoci. Pravděpodobně slyšel i moje uhánějící srdce a přerývavý dech, přesto jsem měla potřebu chovat se tiše a nenápadně.

 

Zavrtala jsem se pod peřinu, hlavu a ramena překryla polštářem, zbytek dekou, jenom špičky nohou zůstaly ledové jako připomínka, že jsem se ještě hanbou neroztavila ve smradlavou rekvizitu.

 

Bylo mi hrozně. Zprvu mě ten obraz z kuchyně naprosto šokoval a v druhé fázi na plné čáře odrovnal. Ale postupem času jsem se čím dál častěji nachytávala, jak bedlivě poslouchám zvuky z bytu a jak doufám, že za mnou přijde. Měla jsem pocit, že jsem se k němu nezachovala pěkně, s tímhle jsem mu měla přeci pomoct, s tímhle jsem se totiž musela naučit žít a bylo nanejvýš strašné si připustit, že jsem selhala.

 

A po pár desítkách minut jsem už najisto věděla, že jsem s tím smířená. Prostě to tak mělo být.

 

A ještě dřív, než mě mohla vystrašit myšlenka, jak k němu mám přijít a podívat se mu do očí a omluvit se, vyřešil ji Edward za mě.

 

Opatrně zaklepal na dveře a mně se radostí zachvělo srdce v hrudi.

 

„Holčičko?“ Zněl přesně tak, jak jsem nechtěla, aby zněl. Věděla jsem, že vinu bral na sebe.

 

Rychle jsem ze sebe odházela polštáře a peřinu a tak rychle, jako to jenom lidské nohy dovolovaly, jsem doběhla ke dveřím, které jsem jedním rychlým chmatem otevřela. A pak už jsem k němu byla tak blízko, jak jsem si přála. Překvapeně a opatrně kolem mě obmotal ty silné paže a já se zase cítila naprosto v bezpečí, hlavu jsem schovala do jeho hrudi a nechala se vyzvednout ze země ještě blíž k němu. Nohy jsem mu majetnicky obmotala kolem pasu a vnímala každičký záhyb jeho těla.

 

„Promiň, promiň, promiň,“ opakovala jsem dokola jako modlitbu a nechala se jím hladit i líbat na krku.

 

„Ty promiň,“ zašeptal mi do kůže jeho zhrublý hlas plný zvířecího vzrušení.

 

„Jenom mě to polekalo.“

 

„S tím něco uděláme,“ přesvědčil mě snadno, v tu chvíli jsem byla ochotná uvěřit mu naprosto všechno.

 

„Tak začni teď hned.“

 

A taky začal, cestu od prahu dveří k posteli jsem ani nepostřela, zato společnou cestu v posteli jsem vnímala každou buňkou v těle.

 

Bylo to až nemožné, toho dne se nám podařilo odstranit všechny bariéry. Krev bylo to nejhorší, co mezi námi mohlo stát. No od toho večera už stála někde na samotném konci naší společné aury.

 

Pak už jsem se každý večer těšila na naše společné popíjení. Zatímco Edward odstraňoval zátku ze sklenky vína, já pokaždé odšroubovala pojistku ze sáčku.

 

A nebylo to hrozné, bylo to prostě naše.

 

 

 

 

 

Na samotném konci letních prázdnin se ozvala Renée, volala sice každý den přesně v sedm hodin večer před veškerými… nočními aktivitami, ale tentokrát se skutečně ozvala. Tak, že jsem musela ještě ten večer přijet a tím značně přesunout plány na noc.

 

Edward ale nevypadal naštvaně, dokonce mě popoháněl v koupelně, pomáhal mi s oblečením…

 

„Tohle bych z tebe raději svlékal,“ zahřměl, když se zip u modrých krátkých šatů už popáté sekl v polovině délky. Zrovna mé oblíbené šaty.

 

„Proč ne,“ pozlobila jsem ho s provokativním pohledem a výstřihem tak šikovně krojeným, že v odrazu zrcadla působil dokonale působivě.

 

„Neprovokuj,“ napomenul mě a prudce škubl zipem. Dopnul jej a mně z tváře zmizel blažený výraz.

 

Pak se chvíli díval do zrcadla a já sama se nedokázala hnout. Ten den měl moji oblíbenou černou košili a vybledlé rifle. Působil tak… Postelově?

 

„Nemůžu uvěřit tomu, jak jsi vyrostla,“ zašeptal najednou a zlehka mě objal kolem pasu a pro mě to byla jedna z nejerotičtějších chvílí… I když se mě téměř nedotýkal, ani mě nelíbal. Ale byl ke mně shrbený, lehce přitisknutý hrudí a jako vždy si dosytnosti užíval lidského pachu. A to stačilo.

 

„Mám podpatky, tím to bude.“

 

Zakřenil se a naklonil se ještě blíž ke mně, nosem se dotýkal mé tváře, příjemně mnou prostupoval jeho chlad.

 

„Nemyslím jenom tohle.“ Jeho ruce se zvolna rozběhly po mém těle. Levá se pomalými krouživými pohyby dostávala od mého pupíku přes boky až k ňadrům, kde svou dlaň ponechal o něco déle a o něco víc ji ke mně přitisknul.

 

Ta druhá, rozhodně méně poslušná, si umanutě razila cestu přímo mezi má stehna.

 

S hraným zděšením jsem jej pleskla po zápěstí a on okamžitě ruku stáhl.

 

„Vidíš, přesně o tomhle mluvím.“ Trochu zvážněl a já se lekla, že jsem zase něco úspěšně podělala. „Tady jsi vyrostla.“ Ukazováčkem přejel po mém spánku.

 

Zvedla jsem obočí. „Prostě už není čas předstírat, že nevím, co chci.“ Vysvětlila jsem krátce a doufala ­ – z celého srdce si přála –, abych alespoň v tomhle měla pravdu. Políbil mě na tvář.

 

„Víš?“ zeptal se a z jeho hlasu se ke mně odrazila malá stopa nejistoty. Naklonila jsem se k němu a políbila jej nazpět.

 

„Ne. Jsem si jistá.“

 

 

 

 

 

 

 

„Už teď lituju, že jsem to dovolil,“ zavrčel podrážděně Edward, když zastavil auto před naším domem.

 

Ale mně bylo bůhvíproč krásně. Pocit, který jsem měla hluboko v srdci, když jsem se dívala na ten proklatě velký dům a přitom jsem věděla, že na mě uvnitř čeká moje máma a její… Richard a Žán! Žádné hádky, nepříjemnosti. Najednou to v sobě všechno neslo úplně jiný nádech, bylo to vzdušné, šťastné a dokonalé a já se bičovala při vzpomínce, že jsem to nikdy neviděla, protože jsem si to nikdy nepřipustila.

 

Možná měl Edward pravdu, asi jsem zestárla.

 

„Můžeme?“ zeptal se můj snoubenec a opatrně mě jemným sevřením pasu vytrhl z transu.

 

„Musíme,“ dodala jsem a opřela se o jeho tvrdou hruď. Pocitu, který naše vzájemné dotyky přinášely, jsem se nikdy nedokázala nabažit.

 

Původní radost a bezstarostnost ale odešly ruku v ruce v další sekundě, kdy se vchodové dveře rozletěly dokořán a z nich rychlým na první pohled útočným krokem vyšel Jacob. Černé rifle ušmudlané čímsi šedým, roztrhanou košili u krku rozepnutou, cípy otrhané.

 

Za ním ve dveřích s obavou ve tváři stáli Renée s Žánem. Oba dva v takovém rozpoložení, v jakém jsem se nacházela i já – neschopna ničeho.

 

„Ten hajzl,“ zasyčel výhružně Edward rozhodně tak nahlas, aby z toho něco měl především Jacob. A najednou jsem byla sama, Edwardovo ochranné objetí zmizelo.

 

Dvakrát jsem mrkla…

 

Oba dva stáli přede mnou. Nebyl to pěkný pohled… Ani trochu.

 

Edward svíral Jacoba oběma rukama pod krkem, ve tváři vepsanou čistou nenávist. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, jak moc nebezpečný může být. Ale Jacob mu statečně odporoval, bylo až neuvěřitelné, jakou měl sílu. Oběma rukama se zapíral Edwardovi do hrudi, svaly na rukou napnuté, výhružně po sobě vrčeli, oba.

 

Bylo to stejné jako pozorovat dvě šelmy, kdo vyhraje, nebylo jisté do posledního okamžiku a já se bála, že je to teprve první rozehřívající kolo.

 

Jacob slábnul, jeho ruce se začaly jemně třást, svaly už nebyly napnuté, byly v křeči. A podle Edwardova nenávistí poznamenaného obličeje mi bylo jasné, že pro jednoho z nich to neskončí dobře.

 

„Dost!“ zakřičela jsem na ně, přitom jsem ale stále stála na jednom místě. Bála jsem se. Oni mě neslyšeli, ani jeden neuhnul pohledem, navzájem se jimi propalovali.

 

„Edwarde!“ okřikla jsem ho, protože jsem doufala, že on by snad mohl… Ale nic, nevnímal mě. Věděl, že začíná mít na vrch.

 

Pak jsem se konečně odhodlala k pohybu. Dvěma rychlými kroky jsem se dostala až k nim, nebyl čas, vymýšlet strategii. Věděla jsem, že to musím zastavit teď hned, ani jeden z nich nemůže mít na sobě krev toho druhého.

 

Mezi nimi nebyl prostor, jejich vysílenost je vzájemně přibližovala, ve vzduchu už bylo cítit nebezpečí.

 

Pravá ruka na Jacobovo rameno, levá na Edwardovo.

 

„Prosím,“ zašeptala jsem naléhavě, k oběma.

 

Vší silou jsem zatlačila do jejich rukou, téměř jsem se o ně opírala, přesto vůbec necítili, že se jich dotýkám.

 

„Kvůli mně,“ hlesla jsem zbavená veškeré naděje, že můžu něco udělat. „Prosím…“

 

Jako první uhnul pohledem Edward, nejistě a zkoumavě se mi podíval do očí a naprosto správně z nich vyčetl vše, co měl.

 

S nevrlým, podrážděným povzdychnutím se obránil zpět na Jacoba.

 

„Pro jednou,“ procedil stroze skrz zuby, jeho oči se pomalu začaly podlévat krví, podobně jako když je na slunci. „Ale ještě jednou se vrátíš a přísahám, že tě zabiju!“

 

„Edwarde,“ vydechla jsem nevěřícně a sledovala, jak pomalu stahuje zaťaté prsty z krku stejně podrážděného Jacoba. Pak sebou oba dva cukli a přerušili to nepřátelské držení.

 

Znechuceně se měřili navzájem, jako by si tím jediným pohledem mohli ublížit ještě víc.

 

„O co tu jde?!“ vyjela jsem po nich jako rozzuřený pes. Tolik nenávisti, k čemu?

 

Jacob se ušklíbl a zarytě mlčel, sledoval špičky svých okopaných bot.

 

„Někdo si nepamatuje zásadní podmínky,“ ucedil Edward tváří k Jacobovi, přitom mluvil ke mně.

 

„Jaké podmínky?“ Moje nechápavost byla v téhle chvíli tím nejhorším přiléváním do ohně, Edward prudce vydechl veškerý vzduch z plic.

 

Majetnicky si mě k sobě přitáhl, ruce ovinuté kolem mých boků. A byl si moc dobře vědom toho, že právě tohle Jacoba přivádí k šílenství. Ten jenom strnule stál na místě a díval se na mě, neuhnul pohledem, nic neřekl, vlastně ani nemusel…

 

„Bude se od tebe držet dál, a to především na cizím území.“ Jednotlivě a zuřivě odsekal poslední slova a já se začala ztrácet…

 

„Území?“

 

„Budeš mě od ní držet podle územního plánu?“ sykl podrážděně Jacob a já po neskutečně dlouhé době slyšela jeho hlas.

 

„Ode mě?“ Už jsem se měla sama sebe plné zuby, tolik jsem to vše dělala těžší, ale potřebovala jsem vědět, co se děje.

 

„Naše dohoda,“ objasnil mi mírněji Edward. „Slíbil, že už tě nechá být. Slíbil to i Renée.“ A znovu mluvil ke mně, ale mračil se na Jacoba.

 

Bylo mi Jacoba líto. Byl to tvrdohlavý, umanutý kluk… Ale já jsem byla přeci stejná. Byla?

 

Tušila jsem, že tohle nikdy neskončí, nikdy, pokud to nevyřeším já sama. Už se nemůžu schovávat za Edwardova záda, musím mu to říci sama.

 

„Edwarde, necháš nás o samotě?“ Přesně jsem uhádla jeho reakci, už jsem byla připravená, takže když nevěřícně vykulil oči a záporně zavrtěl hlavou, pohladila jsem ho po tváři. Já to zvládnu, zartikulovala jsem němě.

 

Chvíli mě ještě pevně svíral v objetí, nedůvěřivě si měřil Jacoba a já se k němu všemožně snažila poslat vzpomínku ze zrcadlového okamžiku. Už jsem vyrostla.

 

„Zkus se jí jenom dotknout,“ pohrozil mu se zvířecím zavrčením a pak jeho objetí povolilo. A já mu s vděčností a láskou vtiskla na tvář polibek a přitom ignorovala člověka stojícího za mnou.

 

Věděla jsem, že slovo soukromí je v našem případě dost… irelevantní pojem. Edward uslyší každé mé slovo. Ale bylo důležité, že nezasáhne, že mě nechá samotnou vyřešit to, co jako problém vyvstalo kvůli mně.

 

Odešel a Jacob se viditelně uvolnil, zhluboka vydechl a strčil si obě ruce do kapes. Tázavě zvedl obočí.

 

„Proč mi tohle děláš, Jakeu?“ posteskla jsem si a přála si zachovat se k němu co nejlépe, ale zároveň mu jasně říct, že takhle tedy ne.

 

„Proč?“ Zněl ironicky, zlobil se. „Ty víš proč, Bello!“ Chtěl se přiblížit, blíž ke mně! Věděla jsem, že bych to nezvládla, varovně jsem zavrtěla hlavou. „Protože tě…“

 

„Jakeu,“ stačila jsem jej přerušit dřív, než to stačil vyslovit. „Neříkej to.“

 

„Kvůli němu?“ Kývnul hlavou směrem, kde stál Edward opřený o Volvo, v kamenné tváři žádný cit.

 

„Kvůli sobě. Nemůžu ti říct nic podobného, nezasloužím si to od tebe slyšet.“ Nervózně jsem poklepávala nohou, kdykoli jsem mu mohla ublížit, kdykoli by mi mohl říct, že už jsem mu ublížila, a to bych nesnesla.

 

„Bello, nechci hrát žádnýho dolejzače. Ty víš, co k tobě cítím, a chci se ujistit, že děláš správný rozhodnutí… Pro sebe. Naposledy.“ Jeho počáteční uvolnění se ztratilo a zbyl jenom smutek, jak jsem předpokládala.

 

„Jacobe, já jsem si jistá, ale abych mohla být úplně šťastná, potřebuju, abys byl šťastný i ty. Nikdy se k tobě neotočím zády, vždycky budeš můj dobrý přítel. Ale tohle mi už nesmíš dělat…“ Pokusila jsem se o milý úsměv, bez zbytečných slz. Podařil se.

 

„Musel jsem se naposledy ujistit. Nechtěl jsem vás ani potkat… Stačila mi odpověď tvé matky.“ Přes tvář mu přelétlo mírné znechucení a mně byl jasný jeho pravý původ – Renéeina odpověď.

 

„Edward byl možná trochu…“

 

„V pohodě,“ zbavil mě bolavého vysvětlování Edwardovy přehnané reakce. „Já ho chápu, má štěstí,“ odfrkl si a já se musela na Edwarda znovu otočit, ujistit se, že je v bezpečné vzdálenosti.

 

„Proč štěstí?“

 

„Má tebe,“ povzdychl si a vyndal ruce z kapes, narovnal se a protáhl si namožené ruce. „Nebudu tě víc otravovat, chci, abys na mě vzpomínala v dobrým.“ Zděšeně jsem si jej měřila, jeho věta měla hned několik smyslů. „Odjíždím.“

 

„Kam?“

 

„Longville, pár měsíců intenzivní práce v tamním sanatoriu. Myslím, že odsud nutně potřebuju vypadnout…“ Usmíval se, trochu sklesle a smutně, ale usmíval, a to bylo dobré znamení.

 

„Neodjíždíš kvůli mně?“

 

„Kvůli sobě,“ ujistil mě a pomalu ke mně zvedl ruce, naznačil objetí a já jej přijala. A plně si uvědomovala, jak je to vše zvláštní a nesmyslné. A zároveň se klepala strachy… Edwardova výhružka.

 

Jacob byl jako oheň, jeho teplo mi rozehřívalo nitro a nebezpečně pálilo srdce. Nikdy jsem si nemyslela, že to takhle dopadne.

 

„Snaž se přežít,“ zavtipkoval a sám se vlastnímu vtipu zasmál, když jsem se popálená odtáhla z objetí.

 

„Už se nesnaž nic řešit, prosím tě.“ Uchechtl se a za mými zády se ozvalo křupání kamínků na štěrkové cestě. Edward.

 

„Měj se, Bello.“

 

Když mě zezadu objaly ledové paže a já se ocitla v konejšivé náruči, rány způsobené Jacobovým objetím byly zaceleny a já si uvědomila, že jsem se rozhodla správně. Takhle to mělo být.

 

„Sbohem, Jakeu.“ Pak už se neotočil, hlavní bránou proběhl tak rychle, až jsem jej znovu podezřívala, že přede mnou utíká.

 

 


 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 23:

 1 2 3 4   Další »
09.07.2012 [20:45]

SabiennaDalší díl, kde se odehrály velmi silné momenty... krásné... Emoticon Je dobře, že se všechno vyřešilo... už nic není otevřené, utajené - snad Emoticon teĎ už může následova pouze "žili šťastně až do smrti" ne? :D No, dobře... až takhle ne... ale čuju dobrý konec, který by si všichni po tom všem víc než zasloužili... jdu na to... Emoticon a hluboce smekám, jako vždy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

35. Gemm
19.05.2012 [13:33]

GemmGabbíčku můj, já jsem úplně příšeně opožděná! Asi jdu skočit ze skály, jak já nad tím vším přemýšlela a najedou... najednou si všimnu, že na mě v administraci čeká epilog! Ale dá se říct, že tím líp. Měla jsem hromadu slov, dokonalých vět a myšlenek před sebou.
Tahle kapitola byla... dokonalá? Edward je jednoduše Edward a ten tvůj je ještě o maličko jinačí a o to víc ho zbožňuju. A Jacob? Hm, no... nějak moc mi nevadí že udělal pápá. Ať si utíká.
Nádhera, dokonalost, trochu smutná jsem z toho, že je to předposlední kapitola. Ale což, rozhodně se potkáme u bonusů, protože ty víš, že i když jsem měla ke konci občas výpadky a nebyla jsem tu, Prodanou miluju a budu si jí číst ještě hodněkrát. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

34. Wera
18.05.2012 [19:29]

Wera Emoticon

33. BJaneVolturi
10.05.2012 [5:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. Pegi
09.05.2012 [23:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.05.2012 [21:10]

kikuskaNo, tak toto je čím ďalej, tým lepšie. Všetky problémy sa pomaly riešia. Emoticon Emoticon Mám z toho veľkú radosť. Krásna kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. kati
09.05.2012 [19:25]

Nemohu uvěřit tomu, že jsem na tak úžasnou povídku nenarazila už dříve. Dnes jsem ji objevila díky nej povídce dubna a naprosto mě uchvátila. Předem se omlouvám, že jsem zatím nezanechala žádný komentář, ale nemohla jsem si pomoci abych nečetla a nečetla. Popravdě byla jsem hodně zmatená, když Bella našla Edwarda u něj v bytě, a potom snad ještě více. Skoro jsem věřila že už spolu nebudou a jsem strašně ráda že to překonali. Moc sem si je oblíbila. Proto se moc těšim na další kapču, které se už teď nemohu dočkat. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Adus15
09.05.2012 [18:45]

Adus15ÁÁÁÁÁÁ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
NÁDHERA!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.05.2012 [14:00]

Sanasami Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.05.2012 [13:57]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!