Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - Epilog

10.09.2011 (09:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2560×

Epilog

Bydleli jsme všichni dohromady u Denalijských. Možná to byly už měsíce, co ti noví přijeli, ale já to nedokázala posoudit. Stále jsem se jich bála, vyhýbala jsem se jim, jak nejvíc to jen šlo. A oni to kupodivu respektovali a nijak neohrožovali můj osobní prostor.

Tady v domě většinu času nikdo nebýval – táta se toulal někde venku. Tvrdil mi, že se snaží dát náš dům do stavu, kdy by se v něm dalo opravdu bydlet. Přesto mi ale přišlo, že to tím není. Že jeho nepřítomnost je kvůli něčemu jinému, než je nový dům.

A pak tu byla Tanya - jediná, kdo se tomu podivínovi Edwardovi nevyhýbala. U ní to bylo spíše jako magnetická přitažlivost, přestože tomu fešákovi to příjemné nebylo. Věděli jsme to všichni, kromě ní.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila ke schodišti, abych se dostala do obývacího pokoje, když jsem to uslyšela. Edward, jak mluví sám pro sebe, ale přitom naproti němu stojí jeho sestra. Jenže ona nijak nereaguje, jen ho sleduje.

Působilo to děsně komicky. „Ne, Alice, nemyslím si, že je to dobrý nápad… Nestojí o to… Jak to vím? Je mi to jasné… Ne, nedokážu, ale poznám chvíli, kdy o mě někdo nestojí… Nepamatuje si na nás... Ne, neudělám to… Ale prosím tě, sama tomu nevěříš… Tvoje vize jsou k ničemu, když nevidíš –“

Jejich pohledy se na mě stočily. Asi jsem při tom špehování nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela. Nechtěla jsem je poslouchat, ale nějak to prostě bylo silnější než já.

Jeho zuřivý pohled mi propaloval díru do obličeje. Prudce jsem nasála vzduch do plic. „Pardon. Já… omlouvám se.“ Než mi stačili odpovědět, seběhla jsem schody, proběhla obývákem a skončila až venku na hranici lesa.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a semkla dlaně do pěstí. Netušila jsem přesně proč, ale bála jsem se těch stromů. Možná to bylo stínem, který vrhaly na všechno kolem. Možná něčím jiným.

Teprve až když jsem vydechla, dokázala jsem se sebrat natolik, abych udělala několik kroků vpřed.

Cítila jsem mokré jehličí i vůni vody, kterou sem donesl vítr. Usmála jsem se a zavřela oči. Počkala jsem, dokud mě ta vůně všeho neobklopila naplno a pak jsem se rozběhla do stínů.

Stopy ve sněhu za mnou zůstávaly, i když jsem lesem spíše letěla, než běžela, ale to nevadilo. Nebyl nikdo, kdo by mě rušil – věděli, že já jsem samotář.

Jenže zřejmě to nebylo jasné úplně všem.

Otočila jsem se za tou vůní a viděla Edwarda, jak se nervózně rozhlíží kolem sebe. Nohy pomalu posouval kupředu, jako by si toho ani nebyl vědom. Zastavil se kousek ode mě.

Vtáhla jsem vzduch do plic a tiše zasyčela. Mělo to být varování, ale zřejmě to k ničemu nebylo.

Zničil i ten zbytek prázdného prostoru mezi námi, takže teď mohl natáhnout ruku a dotkl by se mě.

„Já vím, že chceš být sama,“ začal. „Ale já bych si s tebou rád promluvil… Nejdřív bys ale měla vědět, že já ti neublížím. Nikdy bych ti neublížil, jasné?“

Přikývla jsem. A přestože mi tady teď tvrdil nějakou pohádku, či co to bylo, udělala jsem jeden malý krok od něj.

„Víš, bude to znít neuvěřitelně, ale já tě znal jako člověka a –“

Znovu jsem zasyčela. „To je hloupost. Já se jako upír narodila!“

Jen zakroutil hlavou a zvedl ruku dlaní ke mně. „Povím ti… jeden příběh, ano? Nic víc nechci, jen abys poslouchala a nepřerušovala mě.“

Zamračila jsem se, ale nakonec pomalu přikývla. Příběh mi přeci nemůže nijak ublížit, ne?

A tak mluvil. Řekl mi všechno – jak ve škole poznal dívku, co se vymykala všemu normálnímu. Jak ho dokázala učarovat, jen se na něj podívala. Jak byla drzá a odsekávala mu, přestože věděla, že on není člověk, ale něco víc. Po čase zjistil, že ani ona není až tak obyčejná, jak to vypadalo. A on se do ní zamiloval. Z ničeho nic se ztratila a bylo po ní vyhlášeno pátrání. Nikdy ji nenašli a on neměl možnost jí říct, co pro něj znamená. A když se přestěhovali s rodinou pryč, myslel si, že bude mít konečně klid, ale on ji našel v jejich novém domě.

Když domluvil, zůstal stát na místě – nehybný jako opravdový upír. Čekal, až to všechno zpracuju.

A můj mozek se vážně činil. Jenže místo lítosti nad tím, čím vším si prošel, mi myslí proběhlo několik obrázků – dívenka na dětském kole křičí a směje se… O několik let později s úsměvem skáče do náruče mladému muži a horlivě ho objímá… V rukou drží varhany a cítí se šťastně… V tom posledním -  kdy se moje mysl na chvilku uklidnila, abych si i já ten obrázek v klidu prohlédla – je schovaná v náruči dalšího mladíka. Lehce se k němu tiskne a cítí se… zamilovaně. Ten mladík je Edward.

Zalapala jsem po dechu a odskočila od něj, jako by mě popálil.

Já cítila, jak se mi po tváři rozprostírá šok a překvapení, zatímco jemu se po tváři roztáhl spokojený úsměv.

Nebyla jsem si jistá, jestli mám být za návrat paměti ráda, nebo ne. Otec mi přeci sliboval, že se jednoho dne vrátí –

A v tom mi došlo úplně všechno.

Já nebyla upírem. On mě přeměnil, protože jsem mu připomínala Renée. Protože si mě nějak chtěl pojistit, abych byla při něm, kdyby…

Edward udělal krok ke mně a natáhl obě paže, jako by mě chtěl obejmout. Nedošlo mi, že jsem svoje poslední myšlenky řekla nahlas, dokud nepromluvil on:

„Nejspíš ti nechtěl nijak ublížit. Jen… chtěl být se svou dcerou.“

Vjela jsem si rukama do vlasů a zakřičela jako raněné zvíře. „Copak to nechápeš? Všechno, co se od mojí přeměny stalo, byla lež! Vždyť… to já jsem zabila Bryana. On dovolil, abych zabila svého nejlepšího kamaráda!“

Vzlykla jsem a sesunula se do sněhu.

„Vždyť víš, že Bryan žije… a zamiloval se do Kate.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv, ale neměla jsem sílu zvednout hlavu a přesvědčit se.

Než jsem stačila propadnout hysterii naplno a rozvzlykat se na celý les, klečel u mě a pevně mě svíral v náruči. Kolébal ze strany na stranu jako malé dítě a něco tiše šeptal. Já křečovitě svírala jeho triko v dlaních a odmítala se ho pustit. On byl teď to jediné jisté. Něco, co se jen tak nezmění.

A jsme na konci povídky. Vždycky mě při psaní posledních řádků přepadne nostalgie a zvláštní smutek, ale když něco končí, dává tak možnost začít něčemu novému... Děkujeme Vám s Rock za neutuchající přízeň, komentování kapitol a za trpělivost nad přidáváním dalších dílů (protože vím, že to nebyla zrovna kdoví jaká rychlost. :))

Mockrát děkujeme. :)