Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak ze záhrobí 8. kapitola

01.01.2011 (20:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1496×

Přízrak ze záhrobí 8. kapitola

Edward

Bella s hrnečkem čehosi vkráčela do obývacího pokoje, ale ne jen tak. Měla na sobě průhlednou noční košilku a pod ní černé spodní prádlo. Byla nádherná, ještě krásnější než před lety. Její postava byla dokonalá, měla o něco hubenější boky a i hruď se jí dmula víc než před lety. Normální člověk by to nepoznal, ale jakožto upír to poznám na sto procent.

A je to vůbec ona? vloudil se mi do hlavy červíček vrtáček a vrtal a vrtal, dokud jsem ho nevyhnal pryč a dál se kochal pohledem na ni.

„Dobré ráno,“ vydala ze sebe a začala nabírat červenou barvu, která jí slušela.

Mohl bych si tuto chvíli ještě chvíli užívat, kdyby se Emmett nezačal smát, zkazil celou tuto chvíli.

„Ehm, Bello, myslím, že by ses měla jít obléct,“ řekl její strýc, kterému se v hlavě motala jen jedna myšlenka. „Co si o nás pomyslí,“ lamentoval.

Bella byla jaksi mimo a stále hleděla do mých očí a já se v těch jejích doslova topil. Věděl jsem, že moje oči nabraly černou barvu, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno.

Po chvíli k ní přiskočila Alice a chtěla ji odtáhnout, ale Bella se nedala.

„Pojď, Bello,“ skučela Alice, ale Bella nereagovala.

„Edward,“ vydechla Bella a já myslel, že moje mrtvé srdce začne znovu bít. Vzpomíná si na mě!

„Ty mě znáš?“ nemohl jsem se nezeptat.

„Ano i ne, ale teď se musím obléct, omluvte mne, prosím,“ odpověděla mi velmi všetečně a já myslel, že začnu tancovat na stole.

Alice šla s ní, a jak se zaklaply dveře u pokoje, který patřil Belle, tak na ni Alice spustila příval otázek.

Pečlivě jsem poslouchal celý jejich rozhovor a moje nálada klesla o několik stupňů dolů. Není to ona! Proč já jsem tak naivní? Stále ji miluji a nenávidím se ještě dnes, že jsem od ní kdysi odešel, ale to nemůže být pravda, že ta dívka v té nádherné košilce není Bella. Musí, musí a musí!

Alice ji potom dovedla dolů a byla opět nádherná, v tom oblečení jí to slušelo, ale v té košilce byla hezčí.

„Omlouvám se, že jsem na vás vybafla jen v noční košili,“ omlouvala se nádherným hláskem a jemně se začervenala. Ono jí to slušelo ještě více než před lety.

Edwarde! Co si to zase myslíš! Už jednou řekla, že to není ta stará Bella, ale ví naše tajemství.

„Spíš v košilce,“ poznamenal Emmett a já po něm hodil pobouřený pohled. Takhle provokovat.

„Dobrý vtip, Emmette, ale máš pravdu, byla to noční košilka,“ řekla se sarkasmem Bella a opět se mírně začervenala a zasmála se tomu. My jsme se k ní přidali.

„Jdu si pro svůj životabudič,“ řekla a zmizela v kuchyni.

„Bello, kolik sis dala toho kafe?“ strachoval se pan Smith.

„Jenom málo, vždyť mě znáš,“ řekla Bella.

„Právě, že tě znám,“ řekl pan Smith a já se jemně pousmál jejich dialogu.

„Hahaha, ještě jsem to s kafem nepřehnala,“ bránila se.

„Bello, málem bych zapomněl představit…“ nedořekl to, protože mu do toho skočila Bella.

„Carlislea a Esmé Cullenovy a jejich adoptované děti,“ dořekla a všechny si nás prohlížela.

„Ty nás znáš?“ zeptal se polehoučku Carlisle.

„Jak už jsem odpověděla Edwardovi, ano i ne,“ řekla šibalsky, ale já přemýšlel nad tím, jak nádherně moje jméno z ní z jejích úst.

Chtěla si sednout, ale jediné místo bylo vedle mě. Alice s Jasperem na mě povzbudivě mrkli a Bella se ke mně s úsměvem vydala. Úsměv jsem jí opětoval, ale hned mi na tváři ztvrdl, když se ke mně dostala její vůně.

Byla více aromatičtější a více exotická, ale díky tomu mi ještě více zpívala. Celý jsem se napjal.

„Děje se něco?“ zeptala se mě jemně a jemně se dotkla mého ramene. Když se mě dotkla, tak mnou projel takový výboj elektřiny, jaký jsem už dlouho nezažil.

„Ne, nic,“ odpověděl jsem jí a s úsměvem jsem se na ni podíval. Ona mi úsměv opětovala a všichni na nás koukali s pusou dokořán, teda nejvíce pan Smith.

Mezi těma dvěma musí něco být, kolovalo mu to hlavou a celou chvíli zase zkazil Emmett.

„Nechte toho, vy dvě hrdličky,“ rejpnul si do nás.

„Já ti dám hrdličky,“ řekla Bella a nebezpečně se usmála.

Vzala časopis, který ležel na konferenčním stole a mrskla ho po Emmettovi a překvapivě i trefila. Samozřejmě, že ho to nebolelo.

„Bello, takhle se nechováme k návštěvě, co si o nás Cullenovi pomyslí?“ nabádal ji pan Smith.

„O pardon, Emmette, prosím podal bys mi ten časopis, abych ho po tobě mohla znovu hodit?“ řekla žertovně, ale to už jsem nevydržel a vyprskl jsem smíchy. A ostatní na tom byli stejně, i pan Smith se smál.

Ostatní probírali různé věci, ale já si užíval přítomnost Belly. Je to nějaký Bellin příbuzný? Bella odešla bez dětí a slyšel jsem, že i v životě nebyla šťastná. Možná by byla se mnou po boku šťastná, ale taky to tak nemuselo být. Teď si užívám nejšťastnější chvilku od té doby, co jsem opustil Bellu.

Bella se po chvíli zvedla a odešla někam do kuchyně. Já pozoroval každý její krok.

Jdi za ní a dělej. To byly myšlenky Alice, která je teď usilovně na mě posílala.

Zvedl jsem se a šel za Bellou. Všichni si toho všimli, ale dělali jako by nic.

Bella se v kuchyni pokoušela sundat marmeládu. Byla tak roztomilá, když skákala na tu sklenku s tím červeným čehosi.

Nečekal jsem a rázným krokem jsem k ní přišel a tu sklenku sundal. Prvně se lekla, ale po chvíli uvolnila.

„Díky,“ poděkovala mi a mírně se začervenala. Co já bych dal za to, abych ji mohl políbit na tu rozpálenou tvářičku.

Ať tě to ani nenapadne. Zase Alice.

„Nemáš za co,“ řekl jsem a pokusil jsem se na ni vykouzlit ten úsměv, pod kterým stará Bella roztávala, a který jsem roky nepoužíval. Vždyť jsem se taky nesmál.

„Nech toho, zase se mě pokoušíš omámit tím svým nádherným úsměvem a zase ti to vychází,“ řekla líbezným hlasem a mě to zarazilo. U toho se ještě smála a to byla hotová symfonie pro moje mrtvé kamenné srdce. Opět roztálo, ale zase stejnou rychlostí zmrzlo.

„Alice říkala, že ty nejsi ta stará Bella,“ řekl jsem potichu a ten smutek a bolest tam byly slyšet více než ta slova.

„Alice má pravdu, ale vím, co jsi zač a mohu ti říct, že proti vám nic nemám a už se ani nedivím, proč si vás tak Bella oblíbila, protože mě už jste sympatičtí teď,“ řekla jemně. Ale co jsem nečekal, bylo to, že se jemně dotkla mé brady a mnou projel elektrický šok. Zvedl jsem hlavu a naše pohledy se setkaly. Měl jsem takové nutkání, přímo potřebu ji políbit a hýčkat ji. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala, ale pak pohledem uhnula a odešla.

Všichni slyšeli náš rozhovor, tedy hlavně moje rodina.

Je na tebe celá žhavá, poslal mi myšlenku Emmett a mrkl na mě. Moje odezva byla ta, že jsem na něho zavrčel.

Pak mě napadlo, že bych se mohl zeptat na to, co mě nejvíce tíží.

„Bello,“ oslovil jsem ji, když mířila ke dveřím, aby se s námi rozloučila, protože jsme byli na odchodu.

„Ano, Edwarde?“ Moje jméno z jejích úst bylo tak nádherné.

„Řekni mi, proč neslyším tvé myšlenky stejně jako u Belly?“ zeptal jsem se a teď zbystřila celá rodina.

„Edwarde, promiň, ale já na tuto otázku neznám odpověď,“ řekla mi smutným hlasem a já věděl, že mi nelže.

Pak se s námi rozloučila a já jí ještě věnoval poslední pohled a úsměv a nasedl jsem do auta a odjeli jsme.

„Zítra jdeme na nákupy,“ oznámila nám jen tak mimochodem Alice cestou k nám domů.

___________________________________________________________-

Ještě jednou se omlouvám za to dlouhé čekání, ale měla jsem hodně práce s ostatními povídkami, ale pokusím se tomu dát řád, aby pravidelně přibyla nová kapitola. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak ze záhrobí 8. kapitola: