Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 6

03.12.2012 (07:45) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2824×

Nestačil to ale ani doříct a vlk se k nim otočil celý. Přikrčil přední tlapy a stáhl horní pysky. Varovně na ně zavrčel.

„Chtěli jsme jen...“ zvedl Carlisel paže v obranném gestu a snažil se to celé vysvětlit, ale vlk přešlápl z jedné tlapy na druhou a jeho vrčení zesílilo. Srst po těle se mu naježila a k úděsu všech čtyř, jako by začala tuhnout. Celé tělo vlka se začalo měnit v kámen. Zježená srst mu trčela jako bodliny a kamenná tlapa nepříjemně zaskřípala o kamínek na němž stál.

Byl jako živoucí socha. Carlisle s ostatními začal ustupovat. Netušil však, zda proto, aby vlka uklidnil nebo před tím co viděl.

Vlk konečně přestal vrčet a nehybně sledoval jak se vzdalují. Pohnul se znovu až byli dostatečně daleko. Obrátil se k Efrimu a prošel kolo něj. Jeho tiché našlapování ustalo až o několik metrů dál, když se po Efrim otočil a počkal, než se zvedl a vykročil za ním.

6

Když jim ti dva zmizeli z očí, zůstali Cullenovi stát a zírat do tmy za nimi. Okolí se znovu ponořilo do naprostého ticha.

„Co to sakra bylo?!“ zahřímal Emmett, jen co se trochu vzpamatoval.

Edward se ztěžka posadil do listí. Když se rozhodli po tom pátrat, ani ve snu by jej nenapadlo, že by mohli narazit na něco takového. Přízrak nenašli, ale tohle bylo možná ještě horší...

„Nemám potuchy,“ zavrtěl hlavou Carlisle. „Nedokázal bych si ani pomyslet, že je něco takového možné...“ Z jeho slov jasně čišelo znepokojení.

„Co přesně to vlastně znamená?“ hlesl Jasper. O měničích už slyšel od své rodiny, ale tohle do jeho představy vůbec nezapadalo. Při pohledu na toho tvora se mu vše uvnitř začalo svírat. Ten pocit už neměl velmi dlouho. Neměl důvod se nečeho bát...

„Kdysi jsme uzavřeli s kmenem Quiletů smlouvu, ale tohle se tomu naprosto vymyká. Ještě chápu Efriho, který se teprve nedávno přeměnil a snaží se s tím nějak vyrovnat. Jenže ten druhý... Nedokážu si vysvětlit, co se to tam s ním stalo.“

Carlisle začal přecházet sem a tam. Potřeboval ze sebe trochu dostat to napětí co cítil. Ten tvor jej fascinoval i děsil zároveň.

„Rozhodně to nebyl normální měnič,“ prohlásil po chvíli. „Ten by nedokázal takhle zkamenět. Celé jeho tělo se změnilo, srdce přestalo tlouct...“

Edward k němu překvapeně vzhlédl. On si toho ani nevšiml. Byl příliš v šoku z toho pohledu. Děkoval proto, že alespoň Carlisle si trochu zachoval chladnou hlavu.

„Tím pádem ani netuším, zda se naše smlouva s Quilety týká i něj,“ obrátil se Carlisle na Jaspera, aby mu zodpověděl jeho otázku. „Nezaútočil, ale podle toho vrčení se mu ani za mák nelíbilo, že tu jsme a zřejmě by se moc neohlížel, kdyby měl důvod na nás zaútočit.“

Carlisle si znovu vybavil ten chladnokrevný vlčí pohled. Ne, ten byl rozhodně schopný všeho. Jen se možná ještě nerozhodl, čeká a váhá.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Zpátky domů se vraceli mlčky, každý zahloubaný do svých vlastních úvah. Kus od domu sebou prudce trhli, když se ozval hluk nedaleko od nich. Dokonce i Emmett si trochu oddechl, když se ze tmy vynořila Rose s Alicí.

Na obou bylo vidět, že jsou vyděšené. Jen co je ale spatřily, celé a bez nějaké újmy, místo strachu se jim ve tvářích objevil vztek.

Rose se vrhla k Emmettovi a praštila ho pěstí do ramene, když se ji pokusil přitáhnout k sobě.

„Co jste to sakra vyváděli!“

Žádný z nich se necítil na to, jim odpovědět. Emmett sevřel Rose pevně v náručí a zabořil tvář do jejích vlasů. Překvapil ji tak, že do něj přestala i bušit.

Jasper dokázal jen hledět na osamocenou Alici. Zíral na ni ohromen všemi těmi pocity, které jí zmítaly. Ještě stále z ní čišely poslední návaly děsu. Nebyla schopná se skoro ani pohnout. Poslední půl hodiny jí lomcoval strach o jeho život. Představa, co by si počala bez něj.

Teprve když ostatní vykročili domů, dokázal se dát do pohybu. Vzal jí tvář do dlaně a zvedl k sobě. Hleděla na něj s pootevřenými rty. Kdyby mohla ronit slzy, tak by už měla smáčenou celou tvář. A on to věděl. Trhalo mu to srdce. Vypadala najednou tak křehce. Jemně ji objal a začal hladit po vlasech.

„Už nikdy mi tohle nedělej,“ zašeptala mu do hrudi.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Celá rezervace se topila v noční tmě. V malé vsi nedaleko za jejími hranicemi už téměř všichni spali. Jen jedná postava se neklidně převalovala ve své posteli.

Ticho proťal bezmocný povzdech. Měl už svůj věk a spánek se mu často vyhýbal dlouho do noci. Nakonec to nevydržel a vstal.

Nazul si pantofle a vztyčil se na vratkých pohublých nohou. V těchto chvílích cítil bolestně každý svůj rok. Těžce se opírajíc o zábradlí scházel schod po schodu dolů. V tom tichu a šeru okolo znělo skřípění jeho starých kloubů a hekavého dechu téměř strašidelně.

Rožnul si teprve až v obývacím pokoji. Malá lampička osvětlila část pokoje, ale bylo to dostatečně, aby cestou do kuchyně nevrazil do stolku či křesel.

Jeho dech se mu náhle zastavil mezi rty a srdce se rozbušilo, jako by chtělo z jeho hrudi vylétnout. Zíral do rohu místnosti, kam sice nedosahovalo světlo lampy, ale z nějž se na něj upíraly dvě lesknoucí oči.

Vyděšeně ustoupil o dva šoupavé krůčky vzad, dokud se nezarazil o roh křesla.

Oči se sotva znatelně přimhouřily. Ticho a napětí v místnosti byli téměř dusivé. Přerušovali je jen sípavé nádechy a chrčení vzduchu do starých plic.

Postava se konečně vyloupla ze stínu. Její obrysy se staly zřetelnými, ale až do dosahu lampy nevstoupila. Pružným nehlučným krokem přešla kousek stranou. Tmavé krátké vlasy sahající jen do půli krku se shrnuly dopředu, když shlédla na sekretář a fotky na něm.

Muž už nedokázal to napjaté ticho déle vydržet.

„Bello,“ hlesl.

Po tváři se jí mihl úsměv a líně k němu obrátila tvář. Děsil se pohledu na ni. Ačkoliv se usmívala, její oči stále zůstávaly chladné a netečné.

„Quile,“ oplatila mu.

Pod jejím pohledem se mu dýchalo ještě hůř. Vždy na něj takto působila. Mrazilo jej z ní v zádech a vše se v něm sevřelo. Věděla to. Možná i to byl důvod, proč jej nevyhledávala. Jen pokud to bylo nezbytně nutné.

Věděl proč je tu tentokrát.

„Efri to nezvládá,“ hlesl. Doufal v její pomoc, ale nedokázal ji o to požádat. On byl sice posledním členem minulé smečky, ale už byl příliš starý. Měl co dělat sám se sebou.

„Nemá na výběr,“ odbyla jej. „Stane se alfou nové smečky. S tím nic nenadělá on, ani ty.“ Obrátila se zpět k fotografiím. Především jedna stále poutala její pozornost. Skupinka několika mužů tam stála s úsměvem na tváři. Netušila, při jaké příležitosti ta fotografie vznikla, ale bylo to vlastně nepodstatné. Důležití byli oni. Byli tam všichni, celá bývalá smečka.

Odvrátila se.

„Dávej na Efriho pozor. Dnes téměř zaútočil na Culleny mimo teritorium. Víš co by to znamenalo...“

Quil se na ni podíval. Ona už mu nevěnovala ani jeden pohled. Obloukem mimo dosah světla jej obešla a protáhla se pružně oknem ven.

Ještě chvíli za ní hleděl, než se šouravě vydal k oknu také. To napětí v místnosti konečně zmizelo a on se dokázal konečně zhluboka nadechnout. Přesto se mu nedýchalo volněji. Něco jej stále tížilo. Takový tupý tlak přímo na srdci, který se tam vždy usadil po tom, co se objevila.

„Mrzí mě to,“ zašeptal do noci, ačkoliv tušil, že už je příliš daleko.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 6: