Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přízrak 10

08.12.2012 (13:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2782×

Quil vycítil v jejich slovech varování. Věděl, že by se sem neobtěžovala jen proto, aby mu něco oznamovala. Jeho vnuk byl horká hlava a mnohdy doslova nezvladatelný. Už jako malý byl naplněním povahy Quiletských vlků, ale teď, když bude mít i jejich sílu...

„Dám na něj pozor,“ slíbil přiškrceně.

„Dokud tu budeš, možná ano,“ přikývla, aniž by se na něj podívala, „a pak?“

Její slova zůstala viset ve vzduchu, zatím co Quil znovu osaměl.

„Ne, to nedovolím,“ zašeptal.

Manu byl jeho vnukem každým kouskem duše i těla. Miloval jejich zem i lid a udělal by cokoliv, pokud by si myslet, že jej cokoliv ohrožuje. Pochyboval, že by zaútočil na Culleny, s nimiž tak dlouho udržovali příměří, ale co se Belly týče.

Nikdo, kromě něho samotného, netušil, co je ona zač. Netušili, zda pro ně může být nebezpečná, nebo ne. To vlastně netušil ani on sám. Co mu však bylo naprosto jasné, bylo to, že pokud ji Manu bude považovat za hrozbu, nezastaví se před ničím. Neměl by však nejmenší šanci. Ne proti tomu, co se z ní stalo.

„Ne to nesmí...“ hlesl a v příštím okamžiku se jeho kostnatá ruka vymrštila vzhůru. Propnul se v zádech a dlaň přitiskl na hruď, kde ucítil ostrou bolest...

10.

Jasper s Edwardem čekali u auta při okraji rezervace. Z celého jejich postoje šla vidět nervozita a obava. Chvílemi přecházeli, aby si trochu ulevili, ale oddechli si až ve chvíli, kdy se na rozježděné cestě objevilo auto a na sedadle spolujezdce seděl Carlisle. Celý a v pořádku.

„Carlisle,“ oddechl si Jasper, „co se probůh stalo?“

Carlisle si vzal svou brašnu a zabouchl dveře od auta. Indiánovi, který ho sem dovezl jen pokývl na rozloučenou a pak se teprve vydal ke svým synům.

„Zavolali mě kvůli ošetření jednoho ze starších.“ Zamračil se. „Byl to Quil, dostal menší mrtvici.“ Ani se mu nepokoušel navrhovat převoz do nemocnice. Věděl, že by odmítl. Nevypadal však vůbec dobře. Dokonce vynechal i ty jeho znechucené poznámky na jeho přítomnost na jejich území.

„Bude v pořádku?“ zeptal se Edward.

„Snad ano.“ Carlisle zamyšleně přikývl. Quil už nebyl v nejlepší kondici. Stačilo by mu další větší rozrušení a jeho srdce už by to nemuselo zvládnout. Přesto měl takový zvláštní pocit, když odcházel.

Byli tam i členové smečky. V první moment myslel, že jsou tam proto, aby ho měli pod dohledem, ale jako by se zabývali něčím jiným.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Edward ten den mířil do lesů s nedočkavostí, zda se zase přízrak objeví nebo ne. Neměl určitý cíl a tak zatím jen bloumal, doufajíc, že se objeví. Při zašustění listí se prudce otočil. V prvním momentě ucítil radost, ale ta se v momentě vytratila. To, co ten hluk způsobilo, nebyl tvor, který se nepozorovaně pohybuje lesem, ale spíše něco velikého, co se prodírá jako šíp porostem bez ohledu na cokoliv okolo. Do země narážely tlapy a až k Edwardovým uším doléhal zběsilý tlukot srdce.

Překvapeně zamrkal. Byl mimo rezervaci. Zde neměli měniči co dělat. Hleděl do těch míst, dokud se před ním nevynořil měnič, jehož srst byla tak tmavě hnědá, že místy přecházela do černé.

Do kypré hlíny se zabořily tlapy tak prudce, až v ní zůstaly hluboké rýhy. Edward byl připravený se bránit, ale jeho paže znovu povolily, když se vlk okolo něj prosmýkl a běžel dál. Jako by něco hledal, nebo někoho. Takového tvora, který nelze vystopovat a jediný způsob ho hledat, je napříč celými lesy.

Než si stihl vůbec rozmyslet, co dělá, vyrazil přímo za ním. Cítil náhle strach. Naprosto nesmyslný, ale přesto jej svíral a nutil zastavit toho měniče, než se mu podaří skutečně najít toho, koho hledá. Běžel za hlukem, který se okolo rozléhal, ale ten pomalu slábl.

Edward vztekle zaklel. Měniči neměli sice šanci, co se síly týká, ale v rychlosti předčili i jeho. Ztratil se mu. Byli už znovu na území rezervace a vše zde bylo načpělé pachem měničů. Netušil, kudy dál.

Měl chuť do něčeho praštit. Zabránil mu v tom až vzdálený zvuk motoru. Bylo to několik mil daleko, ale přesto ten zvuk rozeznal kdekoliv. Rozběhl se za ním.

„Edwarde!“ Carlisle vyděšeně dupl na brzy, když se mu Edward zjevil před autem. „Co tu probůh děláš?“ vydechl, když už si sedal na sedadlo spolujezdce.

„Stopoval jsem jednoho z měničů, snažil se najít přízrak.“

„Ještě to nám tak chybělo.“ Carlisle dupl na plyn a znovu vyrazil. „Quil prý dostal další záchvat a nemůžou ho uklidnit. Volali přímo mě.“

„Myslíš že to má spojitost?“ zarazil se Edward.

„Netuším, ale ten stařík rozhodně něco ví.“

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Sotva stačili zastavit a už oba vyskakovali z auta. Z Quilova domu se ozýval rozruch. Vběhli dovnitř a naskytl se jim pohled na dvě ženy, které se snažily Quila udržet. Jako by se v něm však vzedmula poslední vlna síly, vyškubával se jim z paží.

„Co se tu děje?“ vyhrkl nevěřícně Carlisle a pomohl jim zatlačit šetrně Quila do křesla. Byl celý bledý a lapal po dechu, že jim nebyl schopný ani odpovědět.

„Nemám ponětí,“ vzlykla jedna z žen. „Pořád mumlá něco o Manu, jeho vnukovi, a že ho musí zastavit.“

„On jde po přízraku,“ hlesl Edward v náhlém pochopení.

Quil se zarazil a otočil k němu. Ta reakce mu to jen potvrdila.

„Zabije ho,“ zašeptal zlomeně. V jeho vrásčité tváři bylo poznat, že jeho vnuk je to jediné, na čem mu teď záleží. Obětoval by pro něj všechno.

„Najdeme ho a zastavíme...“

Quil zlomeně zavrtěl hlavou.

„Manu nemá šanci, ani vy byste neměli.“

Carlisle se mu zahleděl do oči, aby ho donutil mu věřit.

„Uděláme všechno co budeme moci.“

S úlevou zjistil, že jeho tep se začíná zpomalovat. Teď však museli najít ty dva, než bude pozdě. Vstal a chtěl odejít. Okolo rukávu se mu však sevřela kostnatá dlaň. Quil už neměl sílu mluvit, ale nebylo to ani potřeba.

≈ ≈ ≈ ≈ ≈

Carlisle věděl, že to byla chyba, ale přesto nemohl jinak. Cítil s Quilem a být na jeho místě... Otočil se na zadní sedadlo, kde se Quil choulil v dece a měl zavřené oči. Vypadal najednou ještě o deset let starší. Vše to okolo si vybíralo svou daň.

„Máte alespoň tušení, kdy by mohli být?“

„Nikdy neutíká, nemá důvod.“ Zahleděl se z okna. „Už na něj čeká.“

Když zastavili a vystoupili, okamžitě je obklopila tísnivá atmosféra. Edward okamžitě věděl, že jsou na místě. Carlisle pomohl Quilovi vystoupit. Sotva však stačil vytáhnout nohy, ozvalo se lesem zavytí, krátké a bolestné.

Quil vyrazil, co mu síly stačily. Carlisle se ho snažil přidržovat, ale Edward vyrazil okamžitě kupředu. Zastavil se až při pohledu na obrovské tělo vlka, které dopadlo na zem, až odlétla sprška hlíny.

Z čenichu mu vytékal pramínek krve a vsakoval se do tmavého kožichu. Podle namáhavých pohybů byl zraněný, ale přesto se opět vyhrabal na tlapy a vztekle vycenil zuby. Edwardův pohled pokračoval tím směrem.

Nebe bylo zatažené, ale světlá srst ztvrdlá v kámen se třpytila, jako by na ni dopadala záře měsíce. Byl to až neskutečný pohled. Jako by to stvoření nebylo ani z tohoto světa. Pohybovalo se pomalu a klidně, jako by se ho to okolo ani netýkalo.

Bělostný vlk otočil hlavu přímo k Edwardovi a na něj se tak zaklesly studené oči. Byly jako hrůzný obraz, který vás děsí a přesto nedokážete odvrátit pohled. Musíte na něj dále zírat.

Manu se znovu rozběhl a tlamu měl dokořán, jak se snažil zahryznout do protivníkova krku. Jediná rána tlapy jej však odrazila stranou. Ten zvuk zněl, jako kdyby narazil na skálu, nebo ona do něj. Než však měl šanci dopadnout, ostré drápy se mu zaryly přes bok až k zádi.

Bolestné zakňučení a dopad bylo to první, co Quil zahlédl, když dorazil. Jeho vnuk na chvíli zůstal ležet a snažil se vstát, ale poslední rána mu musela zlomit několik kostí. Tlapy se mu hned při prvním pokusy podlomily a on znovu dopadl na zem. Quil se při pohledu na tohle všechno ztěžka opřel o Carlislea.

Edward sledoval ten netečný pohled, který bílý vlk upíral na Manu. Na mramorové ztvrdlé srsti měl pár kapek jeho krve a shlížel, jak se další vsakuje do půdy.

Manu se pokusil naposledy vstát, ale bezvýsledně. Pak jeho tělo ochablo a jeho obrysy se rozostřily, dokud nezískaly opět tvar mužského těla. Teprve teď byla poznat všechna jeho zranění. Bez husté srsti mohli zřetelně vidět táhlé modřiny a zdeformovaná žebra. Krvácel z četných škrábanců, takže jeho tělo bylo pokryté směsicí hlíny a krve.

Namáhavě dýchal, snažíc se nabrat síly a dát čas svému tělu zacelit se. Dech se mu však zadrhl mezi rty, když se nad ním objevil stín. V příštím okamžiku mu na hrudi přistála těžká tlapa a on vyděšeně rozevřel oči.

Cítil, že přes ten tlak se nedokáže pořádně nadechnout a panika se mu pomalu vkrádala do pohledu. Přízrak mu jej opětoval svým ledově klidným.

„Ne, prosím ne!“ Quil vyrazil kupředu. Vrávoravě udělal několik kroků k přízraku a prosebně na něj hleděl. On se na něj podíval taky. Zírali si do očí, jako by nepotřebovali slova. Ne, všechno už bylo řečeno. Nic se nedalo vrátit.

Bělostná tlapa se pohnula. Carlisle měl co děla, aby se nevrhl vpřed, když se okolo rozlehl řev. Ostré drápy se zaryly Manu do hrudi a pomalu se zahryzávaly stále hlouběji. Quil měl pocit, že z toho zvuku zešílí.

„Mrzí mě to, tak hrozně mě to mrzí...“ Jeho ústa šeptala ta slova stále dokola.

mokasina: OK, tak Quila jsem přežít nechala (o nikom dalším ses ale nezmínila).

Sabienna: Po tomhle díle asi není nutné vysvětlovat, proč ji měniči moc neberou. Já bych ji asi nazvala extrémně nespolečenským typem.

Romulek: Tu tvou větu si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Je to sice pravda, ale to jak to vyznívá... Wau. Mé ego narůstá do galaktických rozměrů.

NeliQ: Doufám, že jsem tě ještě více napnula a nezklamala, brzy už ale začnu vysvětlovat. Tedy spíše Quil.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přízrak 10: