Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přirozená evoluce - 5. kapitola

Alice:

Byla jsem nervózní.

Hodně nervózní.

~ Bella leží na podlaze a Edward jí saje krev. Všichni spolužáci jsou mrtví. ~

Edward balancoval... pořád balancoval.

Neměl se o tom s Bellou bavit!

Mohla na něco přijít...

Měla jsem ho ráda a byla jsem spokojená s tím, že ho mám za bratra, ale někdy se choval moc nerozvážně. Nechal se trochu vyvést z míry a pak se přestával kontrolovat... tentokrát byl hodně nerozvážný.

~ Bella sedí u našeho stolu v domě a povídá si s námi. Ví, kdo jsme. ~

Tyhle vize mě děsily. Byly od sebe odlišné, ale všechny končily svým způsobem špatně. Ta správná byla, že se o nás nedozví a bude žít nerušeně dál, jako by nás nikdy nepotkala... jako by Edward nikdy nepocítil její omamnou vůni. On do toho však stále musel rýpat.

Když odjel na dva týdny na Aljašku, zdálo se, že se ovládl a nabral rozum. Což byl omyl. Jen překonal největší žízeň, stále se o ni zajímal. Rozmýšlel se, pořád zvažoval způsoby, jako bylo např. vylákat ji mimo školu a tam se nasytit; alespoň na vyvraždění celé třídy nebo školy myslel méně často.

~ Bella sedí v lavici. Učitelka se vyptává třídy: „A proč máme okysličenou krev?“

Bella se pousměje a říká: „Abychom chutnali upírům.“ Na chvíli zaváhá. „Ostatně – na to se můžete zeptat tady Cullenů-“ ~

Bezděčně jsem zavrčela a vize zmizela. V této variantě budoucnosti jí Edward vyzradil naše tajemství a ona toho zneužila. To nepřicházelo v úvahu. Takže se za žádnou cenu nesměla dozvědět, kdo jsme.

„Třeba by to neprozradila... kdybychom jí vysvětlili, jak je důležité naše tajemství zachovat,“ nadhodil Edward. Skoro jsem zapomněla, že stál vedle mě. Ale nevadilo mi to, protože i když jsem uvažovala o něm a o Belle, nebylo to nic, co bych mu neřekla.

~ „Bello, ale nezapomeň, nesmíš to nikomu prozradit-“ ~

„Ne, Edwarde, tohle nemůžeš,“ zasyčela jsem. „Nesmíš jí to říct.“

Sice jsem ho z části chápala, ale vadilo mi to. Jistě, voněla mu mnohem víc než ostatní lidé. Nedokázal se od ní držet dál. Chtěl s ní trávit čas a poznat ji blíž, přestože mu to pálení v krku způsobené její přítomností neusnadňovalo. A kdyby jenom to, taky chtěl pochopit její mysl, protože nedokázal číst její myšlenky. Což ale znamenalo, že kdyby s ní ve výsledku trávil tolik času, kolik by si přál (v překladu – byl by s ní pořád), naše tajemství by se jednou prozradilo... dost možná i samo. Nedalo se tomu zcela bezpečně vyhnout, vždycky bylo riziko, že si Bella něčeho všimne...

Byla pro nás nebezpečná. A kdyby neměla postřeh a ničeho si nevšimla, tak minimálně tím, že se Edward mohl snadno neovládnout – roky abstinování by byly ztraceny.

„Já už to snad dokážu ovládnout,“ zamumlal.

~ Edward stojí vedle Belly a dívá se jí zpříma do očí. Bella je k smrti vyděšená tím, co jí právě řekl, ale on ji drží pevně za ramena a nechce pustit. Bella se začíná bránit, snaží se vymanit a utéct. Edwardovy oči jsou skoro černé žízní. Bella je zoufalá. Edward se přemáhá, bojuje sám se sebou... prohrává. Pomalu se k ní skloní a zakousne se jí do krku- ~

„Dobrá, pochopil jsem,“ utnul moji vizi Edward, protože to už nemohl vydržet. Zdálo se to pro něj příliš lákavé? Asi ano. Podle všeho v něm probíhal boj – jistou část to lákalo, přál si ochutnat její sladkou krev... ale druhou část to děsilo, jelikož k ní cítil podivné sympatie, které s hladem nesouvisely. Nemohl to moc kontrolovat.

A hlavně si nemohl být jist, která část v něm převládne.

***

Bella:

Ani na obědě, ani doma mi to nešlo z hlavy – Edward se dneska choval vážně nějak divně. Moc jsem nechápala jeho pohnutky... dokonce jsem zvažovala variantu, že ve školní jídelně nejí, protože je skutečný vegetarián. Samozřejmě, většina jídel byla s masem.

Večer jsem se rozhodla, že i když jsem už dva dny nečetla, dám si pauzu od své bible, jelikož jsem ji teď měla dočasně spojenou s Edwardem a už mě na něj nebavilo myslet. Chtěla jsem od něj pauzu. Prošla jsem si tátovu skromnou knihovničku – nic mě nezaujalo, obzvlášť nudné se zdály atlasy aj. (většinou o rybách).

Napadlo mě tedy, že si rozšířím své upíří obzory. Prohledávala jsem internet a rozhlížela se po čemkoliv, co by zavánělo upíry. Bohužel, našla jsem jen pár povídek, které mě vždycky po chvíli přestaly bavit. A pak mě napadla další věc – zkusit se podívat na originál, předlohu, původní verzi upírů – na Draculu od Brama Stokera.

Zabralo to jen chvilku a už se mi stahoval z internetu do počítače. Nedočkavě jsem se pustila do čtení.

Dobrá, dobrá, ty úvodní popisy jsou trochu nuda, pomyslela jsem si po dočtení první stránky. Ten dojem přetrval i po straně druhé... a třetí... a čtvrté...

Nakonec se tam však přeci jen konečně něco začalo dít. Objevovaly se první zmíňky, náznaky a poukázání k tomu, že Jonathan nesměřuje správným směrem. Jenže on tomu nepřikládal váhu...

Nezanechalo to ve mně dojem silný jako moje Estavanská knížka, ale docela mě to chytlo. V sídle Draculy to začalo být zajímavé a pak se děj konečně trochu rozjel.

Následujících pár dní jsem se věnovala čtení tohoto. Líbily se mi některé Draculovy hlášky, jako např. „Nevyhledávám ani veselí, ani radost, ani zářivé rozkošnictví přemíry slunečního svitu a jiskřících vod, jaké mají v oblibě lidé mladí a veselí.“, zněl díky nim... stylově. Jako pravý upír.

6. KAPITOLA >