Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přinesl mi tě osud - 1. kapitola

20.06.2010 (20:45) • BeckyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1517×

Pohled Belly:

Jmenuji se Bella Swanová. Bydlím v části lesa v Seattlu. Můj dobrý kamarád Jimmy mi pomáhá od mého „zrození“ v upíra. Našel mě na cestě, když jsem se chtěla zabít. Život mě mrzel a neměl pro mě cenu. Podřezala jsem si žíly. Z mého lidského života vím velice málo. Nepamatuju si ho. Vše vidím jako přes hustou kouřovou clonu. Tenkrát mě přeměnil v upíra, aby mě zachránil. A pak mi pomohl žít dál. Vlastně, existovat. Trvalo nám roky nebo snad desetiletí, než jsme se vypracovali k mému dobrému sebeovládání. On loví lidi. Bohužel. Já jsem vegetarián. Živím se jen krví zvířat. Lidskou krev jsem okusila v životě jen párkrát. Ale už nikdy, nikdy ji nechci znovu okusit. Před měsícem se vypravil na lov a ještě se nevrátil. Ale nikdy se tak nezdržel. Co ho tak zdrželo? Kde je? Nikdy se ze svých výprav nevrátil v čas, ale tohle je měsíc. Ne den.

Tohle se mi honí v hlavě od rána. Sedím na tmavé skále na kraji lesa. Pode mnou hučí moře a mlátí vlnami do skály. Někdy mě voda pocáká. Ale je tak příjemná. Chladivá…

Pohled Edwarda:

Dnes je den jako každý jiný. Tedy, v nečem se od ostatních dnů liší. Jako obvykle jsem vyrazil na lov. Lov zvířat. Nelovíme lidi, dokonce se proti tomu stavíme. Jednou za stovky let jsme však nuceni zabít jiné naší rasy, pokud loví lidi na našem území. Bojíme se prozrazení. Tento den nastal i dnes. Obětí byl upír značné velikosti se světle hnědými vlasy. Nebyl to však novorozený. Jen lovil na nesprávném místě. Těch, jako je on, bylo a bude. Většinou žijí sami. Třeba jako tento.

Zabíjení ostatních našeho druhu mi už nedělá žádný problém. Beru to jako nutnost, mé poslání.

Pohled Belly:

„Sakra, musím ho najít!“ hlesla jsem do prázdna a vyskočila rychlostí blesku na nohy. „A to hned...“ dodala jsem si k tomu tiše a rozeběhla jsem se k malému domku v hlubokém lese... Zde jsem žila společně s Jimmem. Vlítla jsem dovnitř a popadla malý batoh. Hodila jsem do něj pár potřebných věcí. Klíče od domu, i když jsem tušila, že se sem nikdy nevrátím. Mobilní telefon, peněženku a pár oblečení a kosmetiky, jako jsou šminky a přípravky na vlasy a tak. Jako upír bych to nepotřebovala, vypadala jsem krásně, ale proč nevypadat jako bohyně, když mohu? Usmála jsem se pro sebe a popadla lehké oblečení a ještě si vběhla do koupelny. Shodila jsem ze sebe oblečení a vzala si čisté spodní prádlo. Na nohy jsem navlékla kotníkové černé ponožky. Navlékla jsem na sebe černé, krásné, upnuté, krátké mini kraťasy. Triko s výstřihem a lehce mi ukazovalo pupík. Všechno tohle oblečení mi zvýrazňovalo dokonalou hubenou postavu. Já se usmála. Vlasy jsem si ještě učesala do culíku a přejela oči tužkou a řasenkou. Rty růžovou rtěnkou a leskem… Vypadala jsem sexy… Usmála jsem se na sebe do zrcadla… Dobalila jsem věci, popadla batoh a vyrazila jsem rychlým během lesem do Seattlu na letiště.

Nebyla jsem autem, i když jsem je měla moc ráda. Na to jsem byla moc líná. Tsss, pořídit si auto…  Zbytečnost, mám snad nohy ne? Ještě včera jsem byla na lovu, tak mé oči měly zlatou barvu. Nebylo to nápadné. Doběhla jsem z lesa, kde už jsem musela vkročit mezi lidi normálním krokem. Šla jsem k letišti, které bylo kousek, tak jsem přidala do tempa, ale tak, aby to nebylo moc nápadné. Za chvíli jsem byla už v letadle na místě u okna a už jsme mířili ze Seattlu do Forks… Malého města Forks... Deštivé město s málo obyvateli. Podívala jsem se ven. Zrovna jsme přistávali a já polkla. Bude to hezké, najdu ho a ještě projdu nové město, pomyslela jsem si... Drala jsem se mezi lidmi ven a nevěnovala jsem jim žádnou pozornost. Své ovládání jsem měla dokonale vytrénované. Lidé se za mnou otočili a mladší kluci si k tomu ještě pískli. Nevědí, koho obdivují, pomyslela jsem si nevrle v mysli a šla z letiště, a při tom jsem si přehodila batoh na jedno rameno na zádech. Z letiště jsem se dostala lehce, bylo velmi malé a přehledné. Ve městě jsem se už usmívala. Vlasy se mi některé uvolnily z culíku, a tak plápolaly okolo hlavy. Moc jsem to neřešila a raději jsem hledala stopu Jimma. Nikde ale nebyla. Hledám snad zbytečně? Kde je? Procházela jsem zrovna okolo střední školy. Forks a škola? Navíc střední? Nečekané, zachichotala jsem se v mysli, ale smích mě brzy přešel. Ucítila jsem Jimma a spolu s ním ještě několik upírů. Stopa, řekla jsem si pro sebe tiše a rozešla se po pachu. Musela jsem jít středem školy, ale šla jsem. Kvůli Jimmimu. Stýskalo se mi po něm. Studenti se otáčeli a bavili se mezi sebou. Vše jsem bohužel slyšela. Pach vedl do lesa, který byl kousek od školy. Fajn, jdeme na to, pomyslela jsem si.
Rozešla jsem se směrem do lesa. Byl to kousíček, tak jsem nijak nespěchala. Zašla jsem do hlubokého lesa a nadechla se. Zde Jimmiho pach sílil. Zavrčela jsem trochu. Byla jsem plnohodnotný upír, tak jsem měla všechny své funkce. Byla jsem hodně rychlá a měla jsem dobrý postřeh. Neměla jsem problémy se zrakem, sluchem, čichem ani sebeovládáním. Prostě jsem byla dobře vycvičená. K tomu jsem měla ještě pár schopností. Uměla jsem pohybovat věcmi, bez pomoci ruky. Byla to tzv. telepatie. Měla jsem s tím zezačátku problémy a mám i teď, protože když si něco neuvědomím a nešikovně mávnu rukou okolo sebe, roztřískám spoustu věcí. Ale časem se na to zvykne. Druhá schopnost byla štít. Ten jsem používala málo, nebyl potřeba. Dokázala jsem tak pomoci něho ochránit spousty lidí před schopnostmi ostatních upírů. Proto jsem byla třeba imunní proti čtení myšlenek a tak. Třetí a nejlepší schopnost byla, že když jsem uviděla fotku osoby, upíra nebo člověka nebo jiné věci, a třeba i zvířete, přesně jsem věděla, kde se nachází. V jakém státě, v jakém městě a v jakém domě. Jenže já hloupá se nikdy s Jimmem nevyfotila. Delší dobu jsem uvažovala nad mými schopnostmi a šla jsem dál lesem. Po chvíli jsem zase našla Jimmyho pach. Ale byl silnější. Usmála jsem se a opustila své myšlenky a šla po pachu… Přidala jsem do rychlého běhu a lehce jsem zavrčela. Zastavila jsem se na malé mýtině, kde byla na trávě krev. Mýtina byla krásná, ale krev mě znepokojovala. Jimma jsem tam cítila nejvíce. Ale cítila jsem tam i pach jiné bytosti. Upíra. Dřepla jsem si ke krvi a lehce jsem nanesla trochu krve na prst a čuchla k ní. To, co jsem poznala, mě šokovalo. Zatmělo se mi před očima a já vztekle zavrčela. Ta krev byla Jimma. Znova jsem nesnesitelně, bolestně zavrčela a postavila jsem se a rozhlídla se. Zrovna zavál vítr a já vycítila směr, kterým šel ten druhý. Ta druhá bytost, která musela být také upír. Cítila jsem to tak. Zavrčela jsem. Určitě v tom měl prsty… Rozeběhla jsem se po pachu toho druhého. Znova zavál vítr.

Pohled Edwarda:

Jsem dobrých pár kilometrů od místa činu. Nemám strach. Nikdy jsem jej neměl. Jsem nadmíru spokojený. A proč bych také neměl? Zabil jsem upíra, jenž by pro naší rodinu mohl znamenat prozrazení. Takovouhle cenu nemůžem riskovat. Zabití, jiná možnost není. I v tomto případě. Není však mimo mísu na místě činu nezanechat stopu. Jsem již dobře vycvičen a jsem si tedy jist, že tam žádná stopa nezůstala. Pokud by mě tedy nestopoval upír. To by byla jiná. Nepotřebují stopu. Stačí jen zavětřit pach a může se přihodit něco zlého. Ne však mně.

Pohled Belly:

Šla jsem rychlým krokem za pachem, který sílil. Věděla jsem, že jsem blízko. Honily se mi hlavou všelijaké vzpomínky. Ale jedna byla nejhorší. Jimmy je mrtev. A já ho musím pomstít. Šla jsem dál lesem. Pach ještě zesílil a já zahlédla v pozadí obrysy postavy. To je ono, pomyslela jsem. V tu chvilku pode mnou praskla větvička. Pro člověka neslyšné křupnutí, pro upíra rána.

Pohled Edwarda:

Snad jen nějaký pud mi říkal, abych se otočil. Udělal jsem to. Čekal jsem prázdnou krajinu. Nestalo se tak. Spatřil jsem jakousi postavu. Nemohl to být upír. To je nemožné. Zůstal jsem stát a postavu si z dáli prohlížel. Byla opravdu moc daleko. Kdybych chtěl, můžu ji bez problému utéct. Zatím však ale není důvod.

Pohled Belly:

Já jsem se na něj podívala. Znovu zavětřil vítr a můj pach se pomalu nesl k němu. Já ho viděla. Šla jsem přímím krokem k němu. Chtěla jsem pomstu. Pomstu a bylo mi jedno, jak by byla drahá. Co bych pro ni musela vytrpět. Šla jsem tedy dál k postavě. Překročila jsem spadlý kmen. Už jsem ho viděla bystřeji. Byl krásný. Ale tu myšlenku jsem ihned zahnala a v mysli se okřikla. Ne není.

Pohled Edwarda:

Jak se osoba ke mně stále přibližovala, začínal jsem si být víc a víc jist, že je to upírka. Ne, to není možné. Stál jsem jako přikovaný a čekal, jaká bude její reakce. Třeba nepatřila k němu. Třeba jde jen okolo a zavětřila někoho svého druhu. V tomto případě je slušnost vyčkat.

Pohled Belly:

Já jsem šla lehkým krokem k němu. Oči planuly nenávistí. Ve značné rychlosti jsem se k němu blížila. Vlasy, které se uvolnily z culíku, plápolaly okolo mé hlavy jako hnědý oheň.

„Cos provedl Jimmymu?“ promluvila jsem poprvé, když jsem byla skoro už u něho.

Autor: BeckyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přinesl mi tě osud - 1. kapitola: