Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna labutí 3

27.01.2010 (21:15) • VampiresGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1924×

„Kdo přemůže svůj hněv, ten přemůže i nepřátele.“

Cullenovi byli divní. Alespoň mě tak připadali. Kromě Jaspera, který chápal můj přístup k životu, se na mě nedůvěřivě dívali, šeptali si a měli spoustu otázek. Ani na jednu jsem jim neodpověděla.

Alice se s Paříží rychle sžila. Hodně jí v tom pomohl Asher, který s ní trávil každou volnou chvilku a ukazoval jí město z míst, které lidské oko nikdy nespatří. Jemu nevadilo, že za sebou táhne šestiletou holčičku, měl ji rád a udělal by pro ni vše, co by jí na očích viděl.

Do pracovny, kam jsem se zašila před jejich pohledy, vešel Carlisle. S překvapeným výrazem na mě zíral. Mezi námi visela nevyřčená otázka. Proti Carlisleovi a Esme jsem nic neměla a klidně bych se s ním podělila o to, co doposud o Alicině druhu vím.

„Nechoď,“ řekla jsem a vstala z křesla. „Stejně jsem chtěla odejít.“

„Mohl jsem ho zastavit, Bello ale neudělal jsem to. Omlouvám se,“ zašeptal Carlisle a podíval se na mě. Jasně zlaté oči pohasly a ztmavly.

„Neomlouvej se, Carlisle, já tě naprosto chápu. Teď už ano.“

„Ublížili jsme ti.“

„Ukázali jste mi svět, o kterém jsem předtím nevěděla. Otevřeli jste mi oči.“

Pohledem sklouznul na podlahu. Rozhovor na téma ‚Je mi líto, že jsme odešli,‘ skončil. Super.

„Jak dlouho tu už jste?“ zeptala jsem se ho.

„Půl roku? Rok? Už si to nepamatuji. Od té doby, co Rose vyhodila Edwarda z naší rodiny, mi všechno splývá v jedno. Ale proč ses vrátila ty, Bello?“

„Co bys dělal ty, kdyby Esme odvlekli do Volterry a tam ji věznili z tobě neznámého důvodu?“

Pootevřel pusu a podíval se na mě. Věděla jsem, že zná Ara ale určitě netušil, co se děje.

„Co se stalo, Isabello?“

Musela jsem to ze sebe dostat. Jako první jsem se otevřela Jasperovi a teď se všechno dozví i Carlisle, otec rodiny. On mi to pomůže vyřešit. Můžu využít jeho známostí a proniknout do Volterry a skončit se vším.

„Kvůli jednomu zatracenému kusu modrého kamene mi odvlekli Deana do Volterry.“

„Chceš mi říct, že víš něco o tom rozkmotření Daniela Lefevera a Ara?“

Pokrčila jsem rameny. „Jasper cosi naznačil ale sám o tom moc nevěděl. Víš snad ty víc?“

Rozesmál se. V jeho očích tančily jiskřičky pobavení. „Znamená to, že všechno, co se povídá, je pravda?“

„Nevím, co se povídá.“

„Vážně?“

„Ne. Nikdo se neobtěžoval. Dali mi přenádherný safír a řekli mi, abych ho opatrovala jako oko v hlavě. Tehdy jsem byla mladá a hloupá, než abych se zajímala, za co jsem si ho zasloužila.“

„Ach, Bello,“ rozesmál se podruhé. Jeho smích zněl jako rajská hudba. Až moc lidí se kolem mě plížilo po špičkách a chtělo mi dopřát klid. Já potřebovala společnost a rozptýlení. „Když se stal Daniel Lefevre upírem, zanechal po sobě potomky, dva syny. A ti synové rozšiřovali rodinu a když nadešel čas, vybral si starý Lefevre jednoho ze svých vnuků a učinil jej upírem. A tak to šlo dokola. Vybral si nejlepšího jedince z každé generace a učinil ho upírem. Možná proto, už žádný z jeho lidských potomků neexistuje. Poumírali, postihly je katastrofy a posledního proměnil. Holt smůla. Jenže, Lefevre nepočítal, že se jeho prapra - vnučka někdy potká s Arem Volturi a on se do ní zamiluje. Jako zásnubní dar ji měl dát safír zasazený do stříbra o velikosti malého vejce. Teď přichází to hlavní. Některý z Lefeverových synů ten dar ukradl a skryl. Aro ho samozřejmě nikdy nenašel, zuří a mučí postupně všechny Lefeverovy upíří potomky.“ Konec. Tak takhle to bylo. Upír nechtěl, aby si jiný upír vzal jeho lidskou prapra - cosi. A kvůli takové blbosti mi odvedli Deana?

„Kde žije Daniel Lefevre teď, Carlisle.“

„Někde v Kanadě. Proč?“ zeptal se mě podezíravě.

„Jen tak,“ zalhala jsem a vstala jsem z křesla.

„Znáš ho?“

Přikývl. „O co ti jde, Isabello?“

„O nic ale jen tak pro jistotu mu zavolej a sděl mu, že hodlám ukončit ten nesmyslný spor, ať mě to stojí, co chce. Nezmiňuj se o Alici ani o tom, kdo jsem.“

„Jak si přeješ.“

A odešla jsem. Musela jsem mu nechat čas všechno strávit a obvolat lidi, kteří znali prapra předka mé Alice. Měl by přijet a vidět, jak úplně neznámá a bezvýznamná dívka svrhne ty, jež vládnou.

Alice s Asherem se vrátili z jedné ze svých výprav. Oběma dvěma zářily oči nadšením a horlivě mi převyprávěli, co dělali. Já jim raději svou činnost zamlčela. I když jí bylo teprve šest, jistě by mi nic takového neschválila. Byl to sebevražedný plán a já to moc dobře věděla.

„Isabello?“ oslovil mě Asher, když jsme zůstali sami.

„Hm?“

„Přemýšlel jsem. Víš, ať si přeješ usilovněji Deanův návrat, už se nevrátí. A i kdyby, už to nebude ten samý Dean, co nás opustil a kterého jsme znali.“

Měl pravdu ale nehodlala jsem ji uznat, dokud se o tom sama nepřesvědčím.

„To jsme přemýšleli dva, Ashere. Ale mě je jedno, jaký Dean bude, hlavně že se vrátí domů.“

„Co když vás nepozná.“

„Potom odejdu a nechám ho žít nový život.“

Místnost se ponořila do ticha. Oba dva jsme chtěli, aby se vrátil. Jednak mě strašně moc chyběl a Alici také a zadruhé, Asher neměl s kým bojovat o mou přízeň. On miloval výzvy a často se s Deanem hecovali do úplných extrémů.

„Chybí mi ty výlety do Himalájí,“ povzdechla jsem si.

„Jo, mě taky,“ hlesl a objal mě. „Jen tak si tam hovět, rozjímat o životě, filozofovat a občas k smrti vystrašit pár horolezců. To byly časy.“

Čas v Paříži utíkal jinak než v Montaně. Možná to bylo tím, že jsem netrávila s Alicí tolik času jako dřív. Teď chodila do školy, po škole objevovala Paříž s Asherem a když se vrátila domů, tak se navečeřela, přečetla jsem jí kus knížky a ona usnula.

Další čtyři roky utekly jako voda a zdálo se, že se plán se svrhnutím systému zastavil na nule. Ráda bych to potvrdila ale to bych nesměla strávit tolik času nad mapami Voltery, rozhovory s různými lidmi, cestováním a hledáním všech Lefeverů.

Carlisle a Jasper mě na všech cestách doprovázeli, protože jen oni dva byli seznámeni s tou šíleností, kterou jsem hodlala podniknout. Tiše s ní souhlasili, i když by sami nic takového neudělali. Jo, láska je kolikrát slepá a blbá.

Daniel Lefevre, zakladatel rodu, se mi uráčil ozvat tři roky po Carlisleově telefonátu. Nebyl tím plánem příliš nadšený a odsoudil ho k neúspěchu. Nevěřil mi, protože mě neznal a podcenil mě, jako spousta lidí před ním. Vzhled nebyl všechno.

Navíc, teď bylo setsakra těžké odlišit Alici a mě, protože jsme vypadaly skoro stejně, i když ona měla tmavě hnědé oči a o odstín tmavší vlasy než já. A já bych na sebe nikdy nenavlékla minisukni a tílko do pasu. Nikdy. Na to jsem si připadla příliš stará.

A potom přišla ta pozvánka na padesátý Volterský ples a já věděla, že se všechno zase rozběhlo. Byla to ta nejlepší příležitost na vykonání našeho plánu. Ples.

Jasper mě učil tančit, bojovat, posilovat štít a piloval se mnou jemnou upírskou etiketu, ze které jsem znala jen nutné základy. K naší výchově se občas přidala Rosalie a já musela uznat, že ta holka není zase tak špatná.  A po zjištění, že mě bránila před Edwardem, když mě opustil, se na žebříčku vyzvedla ještě malinko výš.

„Bello?“ ozvala se po jednom tréninku Rosalie a přistoupila tak blízko ke mě, jak jen to šlo. Její hlas přecházel do šeptání.

Něco jsem nesrozumitelně zamumlala, abych ji odradila od rozhovoru se mnou ale on se nedala. Byla vytrvalá, vytrvalejší než Alice Cullenová, která svůj boj o získání mé přízně vzdala loni. Chtěla být stejně nerozlučná kamarádka jako předtím ale nepočítala s tím, že já mám taky přátele.

„Víš, jak moc jim všem chybíš?“ řekla a naklonila se ještě blíž. „Neřeknou to nahlas ale je to tak. Řekni jim alespoň, prosím, že se na ně nezlobíš kvůli tomu, co ten idiot, co se nazývá mým bratrem, udělal.“

„Oni si myslí, že se s nimi nebavím kvůli tomu? Ach, Rose, Rose, tady jde o mnohem víc.“

„Kvůli tomu všechno tohle. Kvůli tomu ‚víc‘?“

Povzdechla jsem si. Jak jí jen mám vysvětlit, že půjdu se svou dcerou na nejpřepychovější ples široko daleko, ze kterého se možná nevrátím? U ní jsem si nebyla jistá, jestli by se mě pokoušela zastavit.

„Nech to být. Tohle je jen moje věc.“

„Spíš tvoje a Jasperova,“ zavrčela tiše. A má být? „Alice si stěžovala, že s tebou Jasper tráví každou volnou chvíli.“

Pokrčila jsem rameny. „Tak především, tohle je čistě věc mé dcery a moje. Za druhé, Carlisle a Jasper se nabídli, že nás doprovodí. A za třetí, vy všichni jste šťastní s lidmi, které milujete a já si snad nezasloužím lásku? Jak dlouho bys přežila bez Emmetta?“

Vztekle jsem vystřelila z malé tělocvičny a naštvaně jsem za sebou práskla dveřmi. Hergot, tohle mi chybělo. Domnívala jsem se, že Jasper Alici rozumně vysvětlil, co se chystá, kam půjde a co se všechno může stát. Domnívala jsem se špatně. Teď mě čekal ještě nepříjemný rozhovor s Alicí, přinejhorším s Esmé, pokud ani Carlisle nic neřekl.

Bez zaklepání jsem vešla do Alicina a Jasperova pokoje, dříve jedné z ložnic pro hosty. Stála před skříní a vyhazovala z ní různé kousky věcí, které si koupila. Tiše nadávala ale její slova zanikala v hudbě.

„Měli bychom si promluvit, Cullenová.“

„Opravdu? Po čtyřech letech se mnou chceš mluvit? Co tak najednou?“ útočila proti mně.

„Já… omlouvám se, Alice, že jsem si na tebe neudělala čas. Nikdy by mě nenapadlo, že si myslíte, že se vám straním kvůli tomu, co Edward udělal.“

„Tak kvůli čemu?“

„Lítám v průšvihu, okey, v pořádně velkém průšvihu a není jistota, že přežiju. Jasper o tom měl s tebou mluvit. Vidím, že nemluvil.“ Zavrtěla hlavou a následně přikývla. Pozorně mě poslouchala. „Za měsíc odjíždím s Alicí, Jasperem a Carlislem do Volterry. Jen my čtyři. Snažíme se osvobodit člověka, jehož tam drží kvůli naprosté hlouposti. Možná je pozdě, co já vím. Je to sebevražedný plán, pro mě a pro Alici ale o Jaspera se neboj. Oni se dostanou ven, kdyby se všechno pokazilo. Zařídím, aby se vrátili. Věř mi.“

„O co se vůbec snažíš, Bello? Jak je velká šance, že ho zachráníš.“

„I kdyby to bylo jedno ubohé procento, Alice, šla bych pro něj. Záleží mi na něm, miluji ho a udělala bych pro něj cokoli. Bez něj je mi smutno, jako by mi chyběla část mně samé. A Alici, i když to nepřizná, otec chybí.“

„Co chcete vůbec udělat? Kdybych se teď podívala do budoucnosti, co uvidím?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím,“ zašeptala jsem odpověď a podívala se na ni. Nevěřícně na mě hleděla. „Já opravdu nevím, jak to dopadne. Ještě jsem neslyšela o někom, kdo by přišel do Volterry, něco požadoval, nic jim na oplátku nedal a odešel živý. A navíc, mám nevyřízené účty s Demeterim a Felixem. Zaplatí životem.“

„Jsi blázen.“

„Možná ale dělá mě to méně člověkem, než jsi ty?“

Zapletla jsem se do nebezpečné hry s osudem. Ani jeden nevíme, jak to dopadne a kdo vyhraje. Řekla bych, že to ani jednoho nezajímá; tady už jde čistě o principy. Oba jsme zvědaví, jestli to dokážu. Už jsem zjistila, že na to mám. Lidé mi věří. Přátelé mi věří. Alice mi věří, tak proč si nevěřím já?

<< >>

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna labutí 3: