Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 12. kapitola - Edwardův pohled

20.12.2009 (18:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2269×

Příliš dlouho jsem se zamýšlel, takže mě předběhl Carlisle a zachytil Bellu dříve, než mohla v přítomnosti sedmi překvapených upírů dopadnout na zem. Až zpětně, stejně jako všichni ostatní, jsem pochopil, že omdlela, protože toho na ni bylo opravdu moc. Navíc už déle než den nespala. Nechal jsem Carlisla, aby ji odnesl do jejího pokoje a čekal na jeho diagnózu. Po chvíli se Bella probrala, zamumlala moje jméno a usnula.

„Je vyčerpaná. Bylo toho na ni opravdu příliš. Až se probudí, bude se muset najíst.“ řekl a věnoval mi tázavý pohled. Jeho myšlenky se zabývaly tím, co jsme dělali, než jsme přišli sem. Můj všeříkající úsměv, kterým jsem ho obdařil, vykouzlil na jeho obličeji výraz pochopení. Když mě zanechal s Bellou o samotě, opět jsem si uvědomil, že mě zná lépe než kdokoli jiný. A byl jsem za to rád. Carlislovi stačí jeden můj pohled a je to jako kdyby mu kdokoli jiný vyprávěl celý svůj den.

Seděl jsem u Belly na posteli užíval si každý okamžik, který můžu být s ní. Naslouchal jsem jejímu mělkému oddechování a pravidelný tlukot jejího srdce mě zvláštním způsobem uklidňoval. Za tu dobu, co spolu trávíme čas i mimo školu, pro mě tento zvuk začal znamenat jakousi jistotu. Když ho slyším, dokážu určit, kde se zrovna nachází, pokud nejsme spolu a podle frekvence jsem se naučil rozpoznávat, kdy se něco děje. Nyní to byl jediný zvuk, který se v domě ozýval, protože Emmett, Rose, Alice a Jasper odjeli na lov, Carlisle byl kvůli hromadné autonehodě povolán do práce mimo službu a Esme se rozhodla upravit stromy v okolí domu. Alice předpověděla, že se Bella probudí až v pondělí ráno a protože bude slunečno, nepůjde ani nikdo z nás do školy.

Den a noc které Bella prospala a volný přístup do její mysli, jsem využil k tomu, abych se o ní mohl dozvědět něco nového. I když už se známe delší dobu, stále mě fascinuje. Je naprosto nepředvídatelná a její způsob nazírání na svět, je velmi překvapivý. Ještě v Denali jsem si myslel, že nikdy nepotkám někoho tak zajímavého. Bohužel se jí po celou dobu spánku až do pondělního úsvitu nic nezdálo. Když se Bellin pokoj začal nořit do jemné záře vycházejícího slunce, opět se jí ve snu zjevila ta tajemná postava a promluvila na ni.

„Přijď dívko mocná a krásná mezi nás,

poznat své nepřátele nastal čas.

Nepotřebuješ více, než co nyní máš,

zemi vína brzy sama poznáš.“

Tentokrát se neprobudila a zdálo se, že ani strach už nemá. Pokud jsou to opravdu oni, na tento sen se již nebude pamatovat a zanedlouho ve spánku vstane a bude schopná přeplavat Atlantik, jenom aby následovala ten hlas.

Do pokoje vběhla Alice, která nenechala Emmetta ani zajet do garáže a před domem vyskočila z auta. „Už zase nevidím její budoucnost.“ stěžovala si. Podle jejích myšlenek jsem pochopil, že chtěla vědět, jestli půjde do školy, že by jí připravila oblečení. „Opět se jí zdál ten sen a s největší pravděpodobností si ho nebude pamatovat.“ vysvětlil jsem jí trochu příkřeji, než si zasloužila. Vyvedlo mě z míry, že Belle není dobře a Alice se stará, jestli jí má připravit oblečení do školy nebo ne. Chtěla ještě něco říct, ale můj tón, jakým jsem s ní hovořil, ji odradil. Vzápětí dostala vizi, že se Belle bude zdát ještě jeden sen a potom se probudí. „Jdu za Esme, aby Belle udělala něco k snídani.“ řekla a odešla hledat Esme. Po chvíli Bella začala opět snít. Stáli jsme ruku v ruce na naší louce a dívali se, jak slunce zapadá. Když vše kolem ztratilo jas dne a přišla noc, pustil jsem její ruku a šel vstříc zapadajícímu slunci. Zmocnila se jí úzkost a samota. Volala mé jméno, dokonce se za mnou i rozeběhla. Ale čím rychleji běžela, tím více jsem se vzdaloval. Bylo zajímavé dívat se na sebe právě jejíma očima. Ne že bych to již nezažil, ale tohle bylo jiné, protože to byla právě ona, kdo mě tak viděl.

Když jsem se Belle ztratil z dohledu, s trhnutím se probudila. „Jsi tady.“ řekla s úlevou. Byla to její první reakce, jakmile mě spatřila. „Jsem a nikam nepůjdu. Viděl jsem tvůj sen, ale teď už nemůžu. Proto bych chtěl vědět, co si myslíš o včerejšku.“ Třeba se mi podaří pochopit ten sen. „Mám pocit, že se mi to všechno jenom zdálo.“ odpověděla zmateně. „Nezdálo, neboj se. Opravdu už spolu budeme navždy.“ pošeptal jsem jí a abych stvrdil pravdivost svých slov, políbil jsem ji. Představa, že s Bellou máme celou společnou věčnost před sebou, se mi líbila možná více, než by měla. Belly nálada se také viditelně zvedla. Vyskočila z postele a doslova odtančila do koupelny. Nevím, zda se o to snažila, nebo už získala i upíří způsob pohybu, ale v tu chvíli jsem to opravdu nechtěl řešit.

„Potom přijď dolů.“ řekl jsem jí ještě než za sebou zavřela dveře do koupelny a odebral se do obývacího pokoje. Jasper s Emmettem se jako obvykle dívali na nějaký zápas v televizi a Emmett přemlouval Jaspera, aby se s ním vsadil. Jasper vážně přemýšlel nad tím, že by jeho podmínkou v případě výhry bylo, aby Emmett chodil celý týden v růžové. Po chvíli to ale zavrhl, protože došel k názoru, že by to nebylo dostatečně nepříjemné, aby to Emmetta odradilo od dalších sázek alespoň na měsíc, týden... Emmett na oplátku chtěl, aby s ním Jasper chodil na medvídky, ale zatím neměl vymyšleno na jak dlouho. Rozhodl jsem se, že nebudu čekat, než padnou jejich definitivní rozhodnutí a zmizel do kuchyně. Tam jsem našel Esme. „Dobré ráno.“ pozdravil jsem, aby si mě všimla, protože byla zabraná do vaření a jako obvykle to na konci převedl do otázky. Byl to náš malý rituál. „Lepší než předchozí.“ odpověděla podle očekávání a věnovala mi zářivý úsměv. Dnes si dokonce velmi tichým hlasem prozpěvovala. „Zdá se mi to, nebo máš opravdu tak dobrou náladu?“ zeptal jsem se po chvíli pozorování. „Myslím, že lepší den na dobrou náladu nebyl od té doby, co jsi k nám poprvé přivedl Bellu. Dnes mám třetí dceru, o kterou se můžu starat. Ne že by to Rosalie s Alice potřebovaly, ale Belle budu velmi ráda vařit. Přeci jenom jsem se to neučila zbytečně.

Další důvod k oslavě je ten, že můj nejstarší syn už není sám a v souvislosti s tím se naše rodina rozrostla o dalšího člena.“ řekla, zatímco zasněně hleděla na les venku, který ovšem neviděla. Místo toho si představovala, jak se půjde mně a Belle podívat na předávání maturitních vysvědčení. Až příliš idylická představa na to, aby to tak zůstalo, pomyslel jsem si ve chvíli, kdy se z obývacího pokoje ozval zvuk tříštěného skla. Ani jsem tam nemusel jít, abych věděl, co se stalo. Přesto jsem se vydal podívat na tu spoušť. Tentokrát sice neletěl oknem Emmett nýbrž Jasper, ale Emmett ho jím prohodil. Esme to bylo ihned jasné, třebaže se to snažil hodit na Jaspera.

„Ale mami, dyť ani nevíš, jak to bylo. Jasper zahlíd venku ztracenýho turistu a dostal na něj chuť.“ obhajoval se Emmett a tvářil se jako kdyby on za nic nemohl. „Emmette McCarthy Cullene, přestaň mi lhát!“ zakřičela na něho Esme. Takhle naštvanou už jsem ji dlouho neviděl. Říkal jsem si, jak dlouho tento krásný den vydrží, ale můj odhad do oběda byl až příliš optimistický.

„No dobře, tak jsem mu trochu pomohl.“ řekl Emmett po chvíli a nyní se zatvářil provinile. V jeho mysli jsem viděl, jak se s Jasperem pošťuchovali a on do něho strčil trochu víc a Jasper to nečekal, takže proletěl oknem.

„Co se tu stalo?“ slyšel jsem dva hlasy z vrcholu schodiště. Ten mírně znuděný patřil Carlislovi a lehce vystrašený hlas byl Belly. Mohl jsem si být téměř jistý, že i kdyby byl celý dům v troskách, Carlisle už je od Emmetta natolik vycvičený trpělivosti a toleranci, že by se pouze ze zdvořilosti zeptal, co se stalo.

„Myslím, že k tomu nemusím nic říkat.“ ukázala Esme rukou na rozbité okno, jímž právě Jasper proskakoval zpět a na rádoby provinile vypadajícího Emmetta. Carlisle mávl rukou na znamení rezignace, popřál Belle dobré ráno a volaje v myšlenkách mé jméno, odešel do své pracovny. Bella zatím sešla pod schodiště a hypnotizovala mě pohledem. Také jsem pozdravil a přidal k tomu i polibek. Opět se tak krásně začervenala – tohle budu muset dělat častěji. Poslal jsem ji do kuchyně, kam se zatím přemístila Esme, aby se uklidnila. „To ten den pěkně začíná. Jak jsem si mohla myslet, že se i dnešek obejde bez Emmettových rošťáren.“ slyšel jsem ji říkat, zatímco poletovala po kuchyni a plánovala že zavolá jednomu dodavateli, se kterým spolupracuje, aby jí dovezl zase jedno nové okno. Potom ten počet raději zvýšila na tři, aby měla nějaké v zásobě. Ještě že máme všechna okna stejně velká.

Bellu i Esme s jejich myšlenkami jsem zanechal v kuchyni a odebral se ke Carlislovi do pracovny. Jakmile jsem zavřel dveře, Carlisle opět začal mluvit, tentokrát ovšem slovy. „Předpokládám, že Bella neví, že je pondělí a měla by být ve škole.“

„To opravdu netuší. Nemyslím si, že by už měla jít do školy.“

„Jsem stejného názoru. Chtěl jsem s tebou o Belle mluvit.“ Jistě, jak jinak také. Poslední dobou je námětem našich hovorů právě ona. Ne že by mi to vadilo, právě naopak. Ale obával jsem se, aby mi opožděně nechtěl dělat přednášky ze sexuální výchovy. Jako sto let starý upír bych to zřejmě nebyl schopen psychicky unést. Jako vždy jsem se ovšem trefil do černého. „Myslím, že jsou důležitější věci na probrání.“ zarazil jsem Carlisla ještě dříve, než si stihl rozmyslet, co by mi vlastně měl říci. Doufal jsem, že je Bella ještě natolik unavená, aby zkoušela znovu, co umí její štít. Uchichtnutí, které se ke mně doneslo z kuchyně mě vyvedlo z omylu a v tu chvíli jsem byl rád, že nemám funkční oběhovou soustavu. Nedokážu představit, jak bych musel vypadat, můj výraz vypovídal přesně jak se cítím. Trapně. V tu chvíli mě ani trochu nezajímalo, proč opět neslyším Belliny myšlenky. Uslyšel jsem ovšem její hlas. „Z toho si nic nedělej, já už to mám dávnou za sebou.“ Jak by to také jinak mohlo být, zanedlouho bude plnoletá. Trochu to pomohlo. Přestal jsem se cítit hloupě a má tvář zmrzlá v napětí se dokázala uvolnit do nenuceného úsměvu.

„To mluvila na tebe?“ zeptal se Carlisle se stopou překvapení v hlase. „Ano. Slyšela tvé myšlenky, stejně jako mé. Nyní se jí ještě k tomu povedlo, abych ji opět neslyšel. Nevím, jak to dělá.“ Carlisle se zatvářil udiveně a potěšeně zároveň. Jeho výraz ve tváři nyní nápadně připomínal Ara Volturi, když zjistil, jaký mám dar. A byl také stejně zvědavý. „Ale v noci jsi ji slyšel.“ Přikývl jsem. „Měla zase ten sen. Teď už si to ale nepamatuje. Zanedlouho se začne chovat jako náměsíčná a bude chtít odjet, aniž by věděla proč.“ řekl jsem, ale zbytečně.

„Takže jsou to oni?“ zeptal se, jako kdyby o tom ještě pochyboval.

„Obávám se, že ano a proto myslím, že by u toho měla také být.“

„Bello.“ zavolal na ni, jako kdyby stála za dveřmi. Slyšel jsem, jak poděkovala Esme za snídani. Potom vyběhla schody do patra a zaklepala na dveře pracovny. Zdvořile počkala, až ji Carlisle pozve dál a teprve potom vstoupila. „Chtěli jste se mnou mluvit?“ zeptala se. „Posaď se, prosím.“ ukázal Carlisle na volnou židli před jeho psacím stolem. „Pamatuješ si ještě ten sen se záhadnou postavo, která mluvila o Evropě?“ zeptal jsem se. „Jistě, jak by ne.“

„A zdál se ti ještě někdy nějaký podobný sen?“ pokračoval ve vyptávání Carlisle. „Nepamatuji se, ale myslím, že ne.“ odpověděla v zamyšlení. „Zdál se ti dnes ráno. Z nějakého důvodu jsem mohl vidět tvé sny a tento byl jedním z nich.“ převyprávěl jsem jí ho a vzpomínal, aby to vše viděla. Nemohla tomu uvěřit. „Takže mně se zdál sen, o kterém ani nevím, že se mi zdál a vy tvrdíte, že za to můžou oni. Kdo jsou oni?“

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 12. kapitola - Edwardův pohled: