Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh jedné lásky - 11. Kapitola

14.02.2010 (08:30) • TwilightChild • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2329×

Jacob:

Zdálo se mi o tom, jak běžím v lese ve své vlčí podobě. Kousek přede mnou se objevila Bella. Na tváři rozzuřený výraz a tělo v pozici, která značila jedno jediné - boj.

„Neměl sis nic začít s Nessi," procedila skrz zuby. Trochu jsem se skrčil a zaujal obranou pozici. Bella udělala krok a v tom se rozdrnčela. Zmateně jsem se na ni díval, až se můj sen překulil v realitu. Nedrnčela Bella, nýbrž můj budík, který jsem si prozíravě natočil, abychom nezaspali a vyhnuli se tak trapné situaci, kdy Bella stojí za dveřmi a my zmateně hledáme svoje věci. Natáhnul jsem ruku a zaklapnul ten drnčící stroj. Nessi, která mi ležela na hrudi se posunula a zeptala se: „Kolik je hodin?"

Promnul jsem si oči a podíval se na hodiny. Ručička ukazovala půl deváté.

„Půl deváté," řekl jsem. A až potom jsem si uvědomil, že můj budík měl být natočený na půl sedmou! Nessi to ale vůbec nevadilo.

„Hmm," řekla a zase si ustlala na mé hrudi. Nechtěl jsem ji rušit. Její rameno se pravidelně nadzvedalo, měla pravidelný dech. Asi zase usnula... Mohl bych se na ni dívat celý den. Plnily mě pocity štěstí a taky… lásky. Věděl jsem, že jsem do ní až po uši zamilovaný. Netušil jsem však, jestli to vše dělá otisk, ale bylo mi to jedno. Splnil se mi sen.

Vzal jsem do ruky pramínek jejích vlasů. Slyšel jsem, jak hlasitěji vydechla. Možná to cítila. Jedním prstem jsem jel po její tváři, krku a rameni. Celou dlaní jsem jí přejel bok a tam ruku zanechal. Nemohl jsem uvěřit, že zrovna ona patří mně. Byl jsem naplněný její energií a nechal se jí unášet. Já byl oproti ní moc silný a ona ta malá a bezbranná. Pocítil jsem potřebu ji chránit, i když jsem nevěděl před čím.

V tom mi hlavou proletěla Bella. Co když se tu opravdu objeví. Nechtěl jsem to riskovat. Donutil jsem se probudit Renesmeé.

„Nessi?" pohladil jsem ji po tváři „měli bychom vstát. Co když se tu objeví Bella? Znáš ji." Ona něco zamručela, zhluboka se nadechla a lehla si na břicho. V jejím výrazu jsem viděl, že ani za nic nechce vstávat.

„Víš to, že mamka je mi teď naprosto ukradená?" pozdvihla jedno obočí a trochu se jí zvedly koutky. Zakroutil jsem hlavou a musel se začít smát. Šlo to ale těžko, protože na břichu mi ležela Nessi, a tak mé břišní svaly mírně nadzvedávaly i ji. Taky se začala smát. Jinak to prostě nešlo. Renesmeé popadla malý polštář a hravě mě s ním zasáhla.

„No počkej," nedal jsem se. Rychle jsem taky jeden vyšmátral a oplatil ji ránu. Teď byla Bella ukradená i mě. Chvíli jsme se požďuchovali na posteli a pak mi Nessi utekla. Ale já se tak snadno nevzdal.

Vstal jsem a chtěl ji chytit. Ovšem ona byla mrštná a já ji vždy minul.

„Tak ty si chceš hrát?" namítnul jsem a zastavil se uprostřed pokoje. Nessi se taky zastavila a před sebe dala polštář jako obranu. Pomalu jsem kráčel k ní a ona odstupovala dozadu. Na její tváři pořád vládl ten rošťácký úsměv. V tom se spěšně otočila za sebe, protože narazila na dřevěný okraj postele. Byla v pasti.

Teď jsem se usmál já a pohotově po ní skočil a se sebou ji svalil do měkkého. Nedala najevo svou prohru, jen se tomu pořád smála... A já s ní. Měla tak okouzlující smích. Ten ovšem netrval dlouho. Přestala se smát, aby se pořádně nadechla. Zadíval jsem se jí do očí.

„Máš tak nádherné oči," promluvil jsem. Nessi se zase zasmála.

„Řekni mi něco, co se ti na mě nelíbí."

Ta otázka mě trochu zaskočila, ale odpověděl jsem ji: „No... Není nic, co by se mi na tobě nelíbilo, jsi dokonalá," usmál jsem se a políbil ji.

Odlepil jsem se od jejich rtů. „Tak a teď už klid. Musíme se obléct a trochu to tu uklidit," řekl jsem.

„Nesváděj to na úklid, jen nechceš, aby tě porazila holka," zašvitořila Nessi. Nechápu ji! Přece by nechtěla, aby nás tak načapali... Chtěl jsem něco namítnou, ale Nessi se pustila do oblíkání. Aha, tak tohle byl asi jen humor. Jacobe, tobě než něco dojde, zasmál jsem se sám sobě a začal se oblíkat.

Do něčeho jsem se nasoukal a sedl si do gauče. Pozoroval jsem Nessi, jak přehrabuje různé druhy oblečení, obléká si trička a zase si je vysvléká. Byla vtipná a taky roztomilá. No jo ženský, usmál jsem se.

„Čemu se směješ?" zpozorněla, „taky se chci smát," pokývla ke mě hlavou, ať vysypu, co je tady směšného.

„No, já se směju tobě," zaculil jsem se.

„A to jako proč?" nechápala.

„Proč? No vypadáš vtipně, když si něco oblečeš a zase svlečeš a děláš to tak pořád vkuse," snažil se jí vysvětlit. „Proč si něco nevezmeš a nenecháš to být?"

Nessi se otočila a koukla se na hromadu vyskládaného oblečení a přemýšlela, jak mi odpoví.

„No.. Víš.. To tak holky obvykle dělají, chtějí se líbit ostatním," pokrčila jednoduše rameny.

„Jo ostatním? Kerým ostatním?" zvážněl jsem, ale jen naoko.

„Třeba tobě.." usmála se. Chtěl jsem vstát a něco podniknout, ale na chodbě zazněl Edwardův hlas.

„Bells! Oni ještě spí, nech toho..." A sakra, pomyslel jsem si. Nessi si přes sebe rychle přehodil triko, které teď měla v rukou a pohotově si sedla vedle mě na pohovku. Přesně na sekundu Bella otevřela dveře a první místo, kam se podívala, byla postel. Pak trochu zrozpačitěla a koukla na nás.

„Dobré ráno mami," řekla Nessi.

„Ahoj Bells," připojil jsem se.

„Ahoj," řekla trochu zaskočeně. Bylo na ní vidět, že si myslela, že nás načapá.

„Jak jste se vyspali?" zeptala se dvojsmyslně.

Nessi se zamyslela a odpověděla: „Medově..."

„Co?" nechápala Bella.

,„No sladce, jako med. Už chápeš mami?" Bella jen nepřítomně přikývla. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A co vy? Jaká byla noc?"

„Taková, o které si můžeš ty nechat jen zdát," zpražila mě Bella zlověstnou odpovědí, ovšem mýlila se. V poslední chvíli jsem spolknul odpověď, že jen, aby si nemyslela.

„Vlastně jsme se už přišli rozloučit," ozval se Edward. „Alice nám zarezervovala lístky do letadla, takže když teď vyrazíme budeme tam tak akorát. A pro Vás připravila překvapení," dořekl a do ruky mi vtisknul obálku. „Podívejte se na to až tady nebudeme, dobře?"

S Nessi jsme oba souhlasili. Potom už začal jen čas loučení, který byl pro mě nesmírnou úlevou. Konečně svoboda.

Oba dva odjeli a já byl plný nedočkavostí, co je v té obálce. Pomalu jsem ji otevřel a vytáhl pohlednici, která se mi jako první připletla do ruky.

http://www.students.sbc.edu/gregg09/Versailles%20images/Versailles%203.jpg

Nevšiml jsem si Nessi stojící mi za zády, a tak jsem sebou trochu trhl, když promluvila.

„To je jako jenom nějaká pohlednice nebo místo, kam půjdeme? Protože to je pravdu krása...“

Musel jsem uznat, že má pravdu. Byla to nádhera.

„To je Versailles Nessi. Teda aspoň myslím... Kdysi jsme se o tom učili v škole v rezervaci," zadumal jsem se do dávných vzpomínek. Nessi se začala řehnit.

„Tak ty dáváš pozor v hodinách? Abych pravdu přiznala, tak já si vůbec nic nepamatuju." Jen jsem zakroutil hlavou a vytáhl další obsah obálky.

„Jupí.. To je skvělé!," nadchla se Renesmeé. Vytáhl jsem vstupenky do zámku ve Versailles.

„Vidíš? Měl jsem pravdu. Versailles," pořád jsem opakoval a byl pyšný na svou paměť. Nessi my jenom vytrhla z rukou všechno, co jsem držel, se slovy: „No jo.."

Zadívala se na vstupenky pozorněji a rychle ze sebe dostala: „Ajajaj, naše prohlídka začíná za hodinu a půl. To nestihneme." Nechápavě jsem se na ní zadíval.

„Proč bychom to nestihli?"

„No než se oblečeme, najdeme to a tak."

„V pohodě. Oblečení jsme a máme mapu," řekl jsem a zamával kusem papíru přiložený též v obálce.

„No, ale i tak," odpověděla smutně Nessi. Tohle byly chvíle, kdy jsem jí nerozuměl. Jasně, že to stihneme. Nestihli bychom to jenom za předpokladu, že bychom si chtěli užívat samoty takovýma těma intimníma věcma. Ale ty teď jsou stranou, přejelo mi smutně hlavou.

„Nessi, tak hned vyrazíme. Jen sbalím peníze a po cestě si skočíme na snídani. To bude v pohodě."

„Tak, jo," souhlasila.

Bleskovou rychlostí jsem za námi zamknul pokoj a rozběhl se za Nessi, která už nastupovala do výtahu a rukou naznačovala, ať si pohnu, než se dveře zavřou. Výtah jel dolů strašně pomalu a Nessi byla strašně netrpělivá. Pokoušel jsem ji se smíchem uklidnit, že to určitě stihneme, ale ona si stála na svém. Dveře se s pípnutím rozevřely a my doslova přeletěli hlavní halu. Nevím, jestli se po nás někdo otáčel, na to jsem opravdu neměl čas. Na ulici jsem zachytil Nessi, ať mi náhodou zbrkle nevběhne do silnice.

Nevšímal jsem si jejího překvapeného výrazu a hledal nějakou zodpovědnou osobu. Vyhlédl jsem si starší paní, která držela svázané barevné kytky, zřejmě pro někoho, a jak se zdálo, vůbec nespěchala. Došel jsem ji a pokoušel se jí slušně zeptat na nejkratší cestu do našeho cíle. Ona se mile usmála a sdělila mi, že hned kousek od tuť jezdí bezplatný autobus, který slouží jen k přepravě lidí do Versailles a zase zpátky. Cestou tam prý nesmíme vystupovat nikde jinde, než na konečné zastávce. Pak by toho totiž mohl využít každý a bezplatně se někam svézt.

Ona dál klábosila a říkala různé výhody a nevýhody této služby, ale já ji zastavil další otázkou. A to kudy na tu zastávku. Stručně mi poslala cestu a já jí poděkoval. Už jsem chtěl jít, ale ona ještě chytila Nessi za ruku a dala jí do vlasů jednu ze své sbírky květin. Renesmeé se usmála a taky poděkovala.

Ta babička zase něco začala vykládat, ale já na to neměl nervy. Zatáhl jsem Nessi a zkoušel si vzpomenou na tu cestu.

„Milá paní, že?" promluvila po chvilce Nessi pořád s úsměvem.

„Jojo, akorát trošku ukecaná," zasmál jsem se.

„No víš, to žensky bývají," namítla Nessi na obranu té staré paní. Musel jsem uznat, že má pravdu.

Ukecaná sice madam byla, ale po její navigaci jsme zastávku našli hned. Nastudoval jsem vývěšku, na které bylo v kolik jezdí autobusy. Zjistil jsem, že náš jede za deset minut. Deset minut, kterých jsme náležitě využili k hravému polibku. Musel jsem se krotit, abych nevzal Nessi nazpět do hotelu a ne na nějakou Versailles.

„Ehm... Nechte si to na doma, plazit se tu po sobě, no fuj," ozval se přísný hlas. S Nessi jsme se od sebe odtrhli. Podíval jsem se po hlasu. Nějaký postarší pán. Periferním viděním jsem kousek od něho spatřil autobus.

„Nessi to je náš autobus," řekl jsem vylekaně.

Na poslední chvíli jsme do něj nastoupili a zapadli na jedno z volných dvousedadel, kde jsme pokračovali v našem fuj plazení a náramně jsme si to užívali.

Konečně... byli jsem na cestě za dobrodružstvím.

Nessi:

Nastoupili jsem do autobusu a sedli si úplně dozadu. Viděla jsem v Jakeových očích nějakou nedočkavost, nebo co... Ale brzy jsem pochopila. Neodolala a po chvíli se zase ujal mých osamocených rtů. Ovšem on měl tu moc, že jsem díky němu zapomněla na vše kolem. Když se ode mě odtáhl, jenom jsem se zamrkala očima a nadechla se.

Jake ukázal na sedadlo před námi, kde seděl malý chlapeček a ptal se maminky, co to dělají ti za nimi. Usmála jsem se a dělala jakože nic. Jeho mamka se otočila a nechápala, co její dítě myslelo. Oddychla jsem si.

Raději jsme se s Jakem už do ničeho nepouštěli. Potřebovala jsem se ale nějak zabavit. Přeci jenom ta cesta byla trochu delší. Vzala jsem jeho ruku a začala mu krčit a zase natahovat prsty. Přitom jsem se ještě pobaveně chichotala. Jake to chvilku toleroval, ale pak ruku vyvlékl a sevřel tu mou. Podívala jsem se na něho tím pobaveným pohledem a opřela se mu o rameno. Jake pořád držel mou ruku, ale mě to nevadilo. Dívala jsem se ven, ale okolí moc nevnímala. Brala jsem to spíš jen jako kulisu k myšlenkám, které mi teď létaly hlavou.

Autobus zabrzdil a já sebou trochu škubla. Jake mě zachytil, abych nevyletěla na další sedadlo mezi toho chlapečka a jeho mámu. Vozidlo zřejmě chtělo rychle projet křižovatku, ale červená blikla dřív, něž to mohlo stihnout. Proto asi to nečekané zabrzdění, řekla jsem si a zase se ponořila do svého světa.

U srdce mě hřála Jacobova blízkost a já pomalu zavírala víčka.  Zdálo se mi, jak bloudíme zahradou plnou barevných kvítků a nemůžeme najít cestu do paláce. Hodiny odbily a prohlídla začala. Ovšem my tam nebyli. Cukla jsem sebou a Jake mě pohladil po ruce. Probrala jsem se a otevřela oči. Blížili jsem se k místu.

„Promiň, usnula jsem,“ koukla jsem omluvně na Jakea.

„To nevadí,“ zasmál se, „ale už neusínej, jsme skoro na místě.“

Viděla jsem mu v očích samou nedočkavost. I na mě trochu jí dopadlo. Ovšem nebylo se čeho obávat. Když jsme vystoupili z autobusu zbývalo nám do začátku prohlídky ještě 15 minut. V klidu a pohodě jsme došli k zámku – tam začínala naše prohlídka.

Pár turistů už postávalo okolo, kochali se výhledem na zahrady, ovšem když si nás povšimli, stali jsme se terčem zájmu. Jacob mě rychle k sobě přivinul a vtiskl mi polibek do vlasů. Kdosi nesouhlasně zahučel, ovšem dál to nechal být.

Chvíli jsem se bažila krásou kolem, než nás vyrušil hlas průvodčí.

„Dobrý den. Kdo má začátek prohlídky v 10.18, pojďte sem.“

Otočila jsem se po hlasu a spatřila krásnou dívku – průvodčí. Projel mnou osten závisti. Dokonalou postavu neskrývala – podtrhla ji vyzývavým oblečením. Obličej jak s reklamy, vlasy měla dlouhé blonďaté a pečlivě narovnané. Celá nálada mi klesla na bod mrazu!

Co když Jacob přehodnotí svůj výběr? Po tom, co uvidí tuhle průvodčí by nebylo divu. Zatím neměl možnost se na ni podívat, neboť pohledem visel na mě a na mých obdivovatelích, kterým neustálými polibky ukazoval, že já jsem zadaná…

Když se ta „hnusná kráska“ rozešla a s ní všichni ostatní, Jake měl konečně možnost si ji prohlédnout. Sledovala jsem každý jeho pohyb, aby my nic neuniklo. Viděla jsem, jak ho překvapilo, kdo nás bude provázet, ale jinak ji moc nestudoval. Spíše vůbec…

Místo, kde stála, projel bez sebemenšího zájmu. Věděla jsem, že by o ni nestál. Vedle mě se ozvalo znechucené odfrknutí. Otočím se za zvukem, abych spatřila Jacoba, když se tváří jak kakabus na nějakého chlapa.

Jacob:

Znechuceně jsem odfrkl. Ten chlápek mi pil nervy. Díval se na Nessi jak na jedinou ženu na světě. A to teda ne! Cítil jsem, jak se mé tělo napíná do útoku. Ačkoli své přeměny umím ovládnout, tak pouze z hněvu. S žárlivostí žádné zkušenosti nemám.

Ten chlap mi pohlédl do obličeje a trochu sebou trhl. Přestal koukat na Nessi a začal si prohlížet naši průvodčí. Pokusil jsem se uklidnit. Musím se ovládat. Nemůžu se nechat rozčílit hned, když někdo začne civět na Renesmeé. Je to nejkrásnější holka pod sluncem, já vím… Není možné, aby se po ní někdo nekoukal.

Nechápal jsem ale, co vidí ten chlap na naší průvodkyni. Nebyla nijak škaredá, to jsem musel uznat… Ale s Renesmeé se nemohla vůbec rovnat. Tu bych nevyměnil ani za stovky a ještě víc takových průvodčí. Nemohl jsem dál přemítat o zcela normální holce, když jsem u sebe držel něco mnohem cennějšího a vzácnějšího.

Uvědomil jsem si, jaké mám vlastně štěstí. Neměl jsem možnost na nikoho žárlit, protože nikdo nemůže mít to, co mám já. Chtěl jsem vzít Nessi do náruče a jít s ní na to nejkouzelnější místo, které vůbec existuje. A těšit se z její přítomnosti, z jejího hlasu, nádherných očí a… Vůbec celou její bytostí. Podíval jsem se na osůbku stojící pode mnou. Nessi se na mě upřeně dívala. Musel jsem uhnout pohledem jinak bych asi za chvíli uskutečnil své poslední přání.

Dumal jsem, jestli jsem normální. A nebo… Že by za to mohl otisk? Třeba ostatní berou Renesmeé jako kteroukoli pěknou holku. No… To mně může být jedno. I kdyby si na ni někdo dělal zálusk, tak ještě jsem tu já!

Průvodkyně nás začala seznamovat s plánem prohlídky a poučila nás o bezpečnostních pravidlech. Celou dobu se dívala jen na mě. Začal jsem mít pocit, že se co nevidět z jejího pohledu osypu. Nechtěl jsem se tomu ale tolik věnovat. Jsem tu z Nessi a žádnou průvodkyní se nenechám rozptylovat, chci si to užít.

„Takže teď projdeme přes královské nádvoří. Vystoupáme nahoru po schodech a první, čeho si můžete povšimnout, je kaple svatého Ludvíka," informovala nás průvodkyně monotónním tónem hlasu.

I když byl její hlas jednotvárný, poslouchal jsem každé její slovo. Byl to zajímavý výklad. Nechávala nám i čas na přečtení informací přímo u exponátů. Nechal jsem se pohltit historií a bylo to fajn. Překvapilo mě, jak rychle jsme se octli na zahradách.

Průvodčí nám oznámila, že máme ještě čas, a tak se můžeme trochu podívat po okolí. Ale ať nechodíme moc daleko. Zas tolik času nemáme. A když tady někdo zabloudí, chvíli mu trvá než najde cestu zpátky.

„Zhruba za 10 minut tady," oznámila ta blondýna a někam zašla. Bezva, řekl jsem si. Protože teď jsem mohl být s Nessi konečně sám. Chtěl jsem něco říct, ale Renesmeé mě vzala za ruku vší silou mě táhla pryč.

Nejdřív jsem myslel, že promýšlí to samé co já, ale při pohledu do jejího poněkud naštvaného obličeje mi bylo trochu nepříjemně. Zašla až do chodbičky ohraničené velkými keři, vyšších než my, takže nás nebylo vidět. Pustila mě a podívala se na mě už ne naštvaným, ale naopak vážným a tázavým pohledem.

„Co je Nessi?" zeptal jsem se jí, jelikož ji z úst žádná slova nevycházela.

„Ty nevíš?" Vypadala poněkud překvapeně a podezíravě, jak se jí můžu tak hloupě ptát. Přemýšlel jsem, co mi uniklo... Bál jsem se, co se stalo. Ale i když jsem pátral v paměti sebevíc, na nic jsem nepřišel.

„Ne, nevím. Co se stalo?" Díval jsem se na ni odměřeně, ale v mysli jsem se tak necítil. Čekal jsem, co z ní strašného vypadne a já se budu cítit ještě víc provinileji. Nessi nade mnou zakroutila hlavou.

„Tak ty nevíš? A co ta blonďatá... Nána? Už sis vzpomněl?" Mluvila docela normálním hlasem a já ji byl vděčný. Kdybychom nebyli na takovém místě, určitě by to na mě křičela. Nejdřív jsem přemýšlel co myslí tou „blonďatou nánou", a pak mi to došlo. Začal jsem se smát. Nessi naléhavě zvedla jedno obočí a nechápala co je tady k smíchu.

„Nessi!... Ježiš...To snad né... Ty žárlíš!" Podíval jsem se na ni pobaveně.

„Jestli myslíš tu průvodčí, tak nechápu, co si myslíš nebo co sis myslela?!" Nessi jen stála a dívala se na mě. Vypadala, jako kdyby přemýšlela, jestli to hraji nebo mluvím pravdu.

„Já nežárlím!" máchla rukama do vzduchu „Ale..." chtěla pokračovat, ale jen mávla rukou, protože já jsem se ještě pořád hihňal a ona věděla, že ji neberu vážně. Přestal jsem a důležitě, aspoň jsem se o to pokoušel, jsem se na ní podíval.

„Ale?" chtěl jsem vědět, co zamýšlela mi říct. Nessi zasténala.

„Jaku!... Já jsem viděla, jak jste po sobě hleděli," ztlumila hlas a toto už říkala přirozeně, i když s kapkou lítosti.

„Určitě si myslíš, že sis špatně vybral. Já vím... Ona je opravdu moc pěkná a já ti oproti ní připadám jako..." nevěděla co k tomu přirovnat a tak jenom zakroutila hlavou a pokračovala „já jenom, jestli... No, tak to řekni nahlas. Nechci si dávat falešné naděje. Ale taky nechci být jako treska, kterou jednou použiješ a pak zase odhodíš. No, prostě..." mluvila a tápala ve vlastních smíšených pocitech. Cítil jsem, jak mě bodlo u srdce. Ona se tak trápila a já o tom neměl ani malinké tušení.

„Nessi!" zvýšil jsem trochu hlas, aby přestala.

Úzkostlivě se na mě podívala. „Já se na žádnou jinou holku nedíval a ani nemůžu. Mám jenom tebe! A chci, aby to tak zůstalo... Na pořád," řekl jsem a přemýšlel, co ještě dodat. Říkat svoje city nahlas bylo tak těžké a já v tom neměl žádnou praxi.

„Miluji jenom tebe. Bude to tak dneska, zítra i pozítří a pak všechny následující dny mého života," soustředil jsem se na její reakci. Poznal jsem jí na očích, že mi věří. Hněv a úzkost v její tváři vystřídalo mírné zrůžovění.

„Já jsem doopravdy tak blbá. Omlouvám se. Už je čas, abychom se vrátili," zamluví to Nessi a vydá se zpátečním směrem.

„Ne," zastavím ji. „Já tam nechci! Pojď zmizíme. Nenechám si od nějaké pipky kazit den."

Nessi se na mě s úsměvem podívala - asi se jí líbí použití názvu "pipka" a přikývla. Na nic jsem nečekal, chytil ji za ruku a vedl neznámo kam.

Zastavil jsem se až u jedné ze vzdálených fontánek. Kolem ní byl nakrátko posekaný trávník a dál záhonky s kytičkami. Kytičky byly v bílých a fialových barvách. Měl jsem chuť znát jejich jméno, abych se mohl před Nessi předvést, ale neměl jsem ani tucha, co by mohly být zač. Slíbil jsem si, že jak přijedu domů tak to nastuduji. A vyznám se v kytkách. Jacob všeználek květin, kterej tím bude oslňovat Nessi. Jůva. Pěkně jsem to vymyslel.

Na chvilku jsem se zarazil, o čem to přemýšlím?! Ale nakonec jsem musel uznat, že na tom něco bude. Nessi to určitě udělá radost a já jí chci dělat jenom radost. Ehm, ta láska mi už asi vážně leze na mozek a zatemňuje mé mužské já. Ehm, pokud tam tedy nějaké je.

Poklepal jsem si na hlavu, abych se vzpamatoval a začal myslet normálně. Nessi, kterou jsem držel za ruku, jsem dotáhl k fontánce a druhou nabral trochu vody a pokropil jí. Zmateně se na mě podívala.

„Ty si nepamatuješ, jakej jsme měli minule problém, když jsme se ráchali ve vodě?" Samozřejmě, že si na to pamatuju, vyklopily jsme se z loďky a bylo nám fajn. Žádnej problém! Naberu víc vody a znovu to chrstnu na Nessi a ta to podle očekávání nenechá jen tak.

Předchozí kapitola: (10) Další kapitola: (12)

Shrnutí povídek od Heidi

Shrnutí povídek od twilightchild

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jedné lásky - 11. Kapitola: