Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 9. kapitola

04.12.2010 (09:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3612×

Převýchova 9. kapitola

Bella:

Jeden pohled byl opravdu k nezaplacení, a to Edwardův. Koukal na mě s pusou dokořán, i tu holku pustil, kterou držel okolo pasu, a kopíroval mě pohledem. Já se jemně pousmála a vydala se ke Cullenovým, kteří na mě čekali, a když viděli, že jdu k nim, vydali se mi naproti.

„Bello, strašně ti to sluší, co tak najednou?“ přiskočil ke mně ten malý ďáblík jménem Alice a drtila mě v objetí.

„Já ti ani nevím, spíš jsem šla poslepu,“ řekla jsem se smíchem a okem jsem pozorovala Edwarda, jak až moc intenzivně pozoruje moje nohy.

„Bello, jsi kočka! Já nebýt zadaný, tak se neudržím,“ řekl Emmett a plácl mě po zadku, až jsem nadskočila.

„Nech toho, Emme, půjdeme na hodinu, ne?“ řekla jsem a vydali jsme se směr škola.

Celé parkoviště na mně viselo pohledem. Některé pohledy byly nenávistné, jiné pohrdavé, jiné chtivé a třeba i obdivné. Já si to užívala, ale jeden pohled mě dokázal rozpálit – Edwardův. Zajímalo by mě, proč měl dneska černé oči. Že by nosil čočky? To si nemyslím, ale já na tu záhadu přijdu.

První hodinu jsem měla výtvarnou výchovu s Edwardem. S Cullenovými jsem se před třídou rozloučila a vešla do třídy. Všechny pohledy se otočily na moji osobu. I Edwardův, který ale rychle uhnul a dál se věnoval černovlasé holce na jeho klíně. To musí mít každý den novou holku? Asi je to jeho hobby.

Posadila jsem se na svoje místo a očekávala příchod profesora. Nějak mi to nedalo a musela jsem se podívat na Edwarda. Seděl tam stále s tou holkou, ale jak zbystřil můj pohled, který visel na něm, tak mi pohled stejně ochotně oplácel. Srdce mi několikrát poskočilo, jemně jsem se usmála a nabrala červeň do tváří.

V tu chvíli něco pošeptal té své visačce a ohromně se tomu začali smát. Raději jsem se od nich otočila, protože ten pohled mě ubíjel. Jak se jeho smyslné rty otíraly o její ušní lalůčky, jak ji laskal po krku. Proč mi to dělá? Je to blbec a já toho blbce mám ráda. Bello, konečně si to přiznej, jsi v tom až po uši.

„Tady se někdo pokouší zapadnout? Ty si snad myslíš, že ti to v tom sluší? Holka, ty na nás nemáš,“ ozval se někdo za mnou. Otočila jsem se a spatřila jsem visačku I. (Jessica) a visačku III. (tu černovlásku), jak stojí u mě a pohrdavě se usmívají.

„S blbcem se nebavím a ještě pokud je těch blbců víc,“ řekla jsem a otočila jsem se zpátky.

„Uvědomuješ si, že tohle neletí?“ ozval se zase někdo za mnou, ale to už jsem nevydržela a stoupla jsem si proti nim. Díky svému oblečení jsem měla vyšší sebevědomí, tudíž jsem se cítila, že ty dvě převyšuji.

„Už jsem vám jednou řekla, že z blbci se nebavím, ale jak vidím, tak vám to nestačilo. Nevím, jestli jste se ráno viděly v zrcadle, tak vám mohu říci, že nevypadáte zrovna nejlépe, nehledě na ty postavy alá hruška,“ řekla jsem a posměšně jsem se usmála.

Chtěly něco namítnout, ale v tu chvíli vešel profesor a Edward mě obdařil nepříliš přátelským pohledem. Bolelo to, ale co mám dělat? Říct mu, co k němu cítím? To bych byla slaboch a ještě by se mi vysmál.

Den utekl rychle, ale až u oběda jsem si vzpomněla na tu zkoušku kapely. Ještě, že po obědě nemám žádnou hodinu, takže budu moct rovnou do tělocvičny.

„Nazdar,“ pozdravila jsem všechny u stolu a odkládala jsem tác s jídlem.

„Čau.“ Bylo to něco jako sborový vzdech.

„Co je vám?“ optala jsem se jich, protože i Emm neměl náladu na vtipkování. A to už je co říct.

„Nic, tak jak proběhla škola?“ optala se mě Rose a vrtala se v jídle.

„Tak to vypadá, že nebude den, kdy bych se nepohádala,“ řekla jsem s povzdechem a tomu se Emm zasmál. „Jen se směj,“ řekla jsem a vrtala jsem se v talíři se zeleninou.

Do hlavy se mi zase dostal Alec, ten svůdný včerejší sexy návštěvník, kterého taky už nemusím vidět.

Najednou se začal někdo smát a já si vzpomněla, že asi vypadám strašně zamyšleně. Samozřejmě Emm, který se ještě u toho smíchu houpal, tak jsem mu vší silou podtrhla židli a on spočinul na zemi.

Teď se nesmál jen on, ale celá jídelna a já se k nim s radostí přidala. Emmett se chvíli dole rozhlížel a pak se začal ukrutně smát.

„Tak s tímhle já chodím?“ zavrčela Rose, odhodila kapesník, který měla v ruce, a s hlavou vztyčenou odešla z jídelny.

To už Emmettovi nebylo do smíchu. Zvedl se ze země a utíkal za ní si ji udobřit. To už jsem se rozesmála já s Alice a Jazzem.

„Mám dneska zkoušku kapely, přijdete se podívat?“ zeptala jsem se jich.

„Jasně, pokusíme se najít i Rose a Emmetta,“ řekla Alice.

„Beztak budou někde v kumbálku,“ poznamenal Jazz a potom se začal smát a já s ním.

„Tak jo, jdeme, musím tam být včas,“ řekla jsem a sklízela jsem tác s nedojedeným jídlem.

Vydali jsme se k jídelně a těsně před ní se od nás odpojil Jazz s tím, že musí najít Rose a Emmetta. Nechaly jsme ho a šly jsme s Alice do tělocvičny.

Všichni už tam byli a já přišla jako vždy poslední. Spěchala jsem, skoro jsem běžela. Hodila jsem kabelku po Alice a šla k nim.

„Konečně, Bello, čekáme tu jen ta tebe. Takže začneme něčím lehčím. Bude teď někdy nějaká party a my tam budeme hrát, tudíž si to musíme nacvičit. A začínáme tak, že my to nejdříve zahrajeme a ty nám k tomu potom zazpíváš,“ poučil mě Eric, který stál u mikrofonu s elektrickou kytarou v ruce. Edward na mě pohlížel zvláštním způsobem a seděl tak ležérně u klavíru, ale strašně mu to slušelo. Byl k zežrání.

„Dobře, a co se bude zpívat?“ zeptala jsem se.

„Znáš písničku Cut od Plumb? Tak tu, tady máš text,“ řekl Eric a ukázal ke klavíru, kde byly položené texty. S lehkostí jsem vylezla na pódium a šla si pro text.

„Podal bys mi ho, prosím?“ otázala jsem se zdvořile Edwarda a mile jsem se na něj usmála.

„Na,“ odpověděl hrubě a strčil mi zmuchlaný papír.

„Díky,“ řekla jsem mu stejným tónem hlasu a šla si stoupnout opodál.

Hráli výborně, někde udělali chybičky, ale jenom nepatrné. Teď jsem na řadě já. Edwardovi to za klavírem strašně slušelo. Mohla jsem na něm oči nechat, ale když jsem zavřela oči, viděla jsem střídavě tvář Edwarda a Aleca.

Stoupla jsem si k mikrofonu rozhodnutá, že si u této písničky vybiji všechny své emoce a pocity, prostě si to užiji.

Začala předehra a potom přišla má chvíle. Užívala jsem si to, jemně jsem se pohupovala do rytmu a myslela jsem si, že jsem někde jinde. Když jsem skončila, všichni mi zatleskali.

„Nádhera, Bello, šlo ti to výborně,“ pochválil mě Eric a přišel ke mně, „a strašně ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha a mně se chtělo zvracet.

„Díky,“ zdvořile jsem mu poděkovala a šla raději od něj dál.

„Na co sáhneš, tak ti to kvete pod rukama, jak jsi krásná, tak i spanilá a tvůj hlas je jako zvonkohra pro moje uši,“ ozvalo se z nejvzdálenějšího kouta tělocvičny.

Odtamtud vystoupil muž a za zády něco svírat, když přišel ke světlu, tak jsem spatřila jeho tvář. To je Alec!

„Alecu,“ vypískla jsem a utíkala jsem k němu. Bez přemýšlení jsem mu vletěla do náruče a všichni na mě koukali s pusou dokořán.

Po chvíli jsem si uvědomila, co jsem udělala, tak jsem se odtáhla a podívala jsem se na Aleca. Ten nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo, spíše mě ještě více rukou objal a přitáhl více k tělu.

„Za to, že jsem včera k tobě tak neomaleně vlezl,“ řekl a vytáhl kytici rudých růží, jejich barva připomínala krev, tato barva mě vždy fascinovala.

„Děkuji, já ještě nikdy nedostala květiny. A mimochodem, můžeš přijít znova,“ řekla jsem a koketně jsem na něj mrkla.

V tu chvíli pro mě přestal existovat svět, byla jsem jen já a on, ale to byla chyba, protože jsem si nevšimla nově příchozího.

______________________________________________________________

Ještě jednou moc děkuji za podporu, kterou mi dáváte, a hlavní dík tedy patří LuLuu a FailleDraco. Děkuji, Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 9. kapitola: