Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 25. kapitola

05.12.2012 (22:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2405×

Bella

Už měsíc jsme utíkali. Dlouhý, hodně dlouhý měsíc. Nedali nám pokoj. A to jenom kvůli našemu způsobu života. Rumuni byli velmi… přísní a úzkoprsí.

 Jen co jsme přiletěli zpátky do Ameriky, tak na nás čekala jejich garda. A chtěla nás zničit. Díky mému daru jsme utekli a jsme pořád na útěku. Nejsme unaveni po fyzické stránce, ale po psychické. Tento měsíc jsme vystřídali už čtyři města! Dokonce jsme se i na chvíli rozdělili, ale ti jejich vazalové jsou nám stále v patách!

 Proboha, co dělat?

 A bylo tu ještě něco.

Seděli jsme v hotelovém pokoji v Sitce. Sitka je menší město na Aljašce a my cestovali krajem, abychom jim utekli. S Edwardem jsme si našli chvíli pro sebe stejně jako ostatní. Máme tak jeden, dva dny klidu. Alice je hlídá na každém kroku, ale teď se věnuje spíš Jasperovi a já se jí nedivím.

 S Edwardem jsme byli ve svém pokoje, leželi jsme propleteni jeden do druhého a každý zvlášť jsme přemýšleli o budoucnosti, která nás čeká. A čeká nás vůbec něco? Ale řeknu to jednoduše, když budu s Edwardem a mou rodinou, nic mi nebude chybět.

„Lásko?“ ozval se z ničeho nic Edward.

 „Hmm,“ zamručela jsem a políbila jej na hruď.

 „Můžu se tě na něco zeptat?“

 „Ty? Na cokoliv!“

 „Tak chvíli počkej,“ řekl veselým hlasem a přímo vyskočil z mého objetí. Rychlým pohybem přeběhl místnost, kde začal štrachat ve svém saku. Chtěla jsem se dívat, ale on mi zakryl výhled. Aspoň jsem se mohla dívat na jeho luxusní tělo. Potom se ke mně otočil s andělským úsměvem, který uměl jen on, a přiblížil se ke mně, ale něco skrýval za zády.

„Co to tam máš?“ zeptala jsem se ho a posadila jsem se na posteli, přidržujíc si prostěradlo na hrudi, ale pak jsem si uvědomila, vždyť on už to všechno viděl, tak co skrývat?

 „Bello! Já ti to neřeknu, když mě budeš takhle vyrušovat!“

 „Zlato, a čím tě, prosím tě, vyrušuju?“ řekla jsem naoko nevinně a pokynula mu prstem.

 „Ach Bože, nech mě to doříct! Já se k tomu tak dlouho chystám!“ Edwardův hlas byl z ničeho nic doopravdy zoufalý, tak jsem přestala vtipkovat a upřela na něj celou svou pozornost. Vyjeveně jsem koukala, když Edward přede mnou kleknul na jedno koleno, jemně mě uchopil za ruku a vložil do ní malou, sametovou krabičku, ve které trůnil nádherný, oválný prsten z bílého zlata posetý drahokamy. Moje druhá ruka mimoděk vylétla k mému krku a nebyla jsem schopna dýchat. Nebyla jsem schopna se ani na něj podívat, protože jsem si přišla jako ve snu.

„Bello, vím, že je to trochu narychlo, ale já chci, aby to bylo oficiální. Chci zbytek věčnosti strávit po tvém boku, ať je ta věčnost jakkoliv dlouhá. Miluji tě a proto tě žádám, Isabello Marie Swanová, vezmeš si mě? Vím, že tady nehraje smyčcové kvarteto a nesedíme v altánku při měsíčním svitu a já s tebou netančím pod nebem plným hvězd a ani já tě nezahrnuji bohatstvím a šperky. Nabízím ti jen sebe, mé srdce. Vím, že pro nás nastávají krušné chvíle, ale prosím tě o shovívavost a hlavně tě prosím o tvůj souhlas.“

Z jeho řeči jsem byla velmi dojatá. Nikdy jsem neslyšela nikoho říct tolika slovy Miluji tě.

 „Ach, Edwarde… Ano, ano, ano!“ vykřikla jsem a skočila mu kolem krku a naše další výkřiky byly vyvolané naší společnou láskou.

Až po další chvíli, když jsme se trochu vzpamatovali z naší čiré radosti, jsme se rozhodli předat tu šťastnou novinu dál. Alice už to samozřejmě věděla, ale tu radost vyjádřila až přede všemi.

 Dlouhou chvíli si všichni prohlíželi můj prsten a různě nám gratulovali. Edward stál vedle mne, držel mě za ruku a usmíval se. Toto byla jedna z nejšťastnějších chvil v posledních měsících.

 „Tak nezahálet! Bude svatba!“ vykřikla do toho všeho blázince Alice a já myslela, že mě klepne. Edward vedle mě taky ztuhl, ale potom se vesele rozesmál.

 „Má drahá, asi s tím nic neuděláme. Dneska jsme se zasnoubili a dneska se i vezmeme.“

 Já jen zůstala koukat.

 „Nekecej,“ podařilo se mi ze sebe dostat.

„Tak, já skočím pro nějaké šaty pro nás všechny, Carlisle s Esmé zajdou do nejbližšího kostelíku. Už jsem to všechno viděla. Pastora najdete v zahradě. Rose s Emmettem zajdou do zahradnictví pro nějaké květiny a můj Jazzík půjde se mnou. Jo, a až najdete někde Garretta, tak ho, prosím, pošlete za mnou, nebo já si ho radši najdu sama,“ komandovala nás Alice.

„A co my?“ otázala jsem se s úsměvem já.

 „Vy budete jen sedět a užívat si jeden druhého,“ řekla s úsměvem Alice a radostně zatleskala rukama.

 „Hlavně to nějak nepřežeň, Alice, prosím!“ řekl s úsměvem Edward, ale pozornost věnoval mně.

 „A kdy jsem něco přehnala?“

A s touto otázkou zmizela pryč i se zbytkem rodiny. Musela jsem se zasmát, a když jsem začala, smála jsem se pořád. A přidal se ke mně i Edward. Když se naše pohledy setkaly, už jsem se nechtěla smát, a jeho mysl ovládaly stejně hříšné myšlenky jako tu mou.

„Myslíš na to samé, co já?“ zeptal se mě Edward a pohled upíral na mé rty.

 Ani jsem nestačila odpovědět a už mě objímal a líbal. Bože, takhle bych vydržela věky, když vlastně nemusíme dýchat.

Znenadání se Edward celý napřímil a podíval se na dveře. V tu chvíli se do pokoje vřítil Garrett obklopený Kate, Eleazarem a Carmen. Vyjeveně jsem na ně koukala, protože všichni byli celí roztrhaní a špinaví.

„Co se stalo?“ vykřikla jsem.

 „Napadli nás, nečekali jsme to!“ mluvil Eleazar.

 „Bylo to hodně zlé? My už utíkáme skoro měsíc! Kde je Irina a Tanya?“ Edwardův obličej byl stažený úzkostí.

 „Bylo to hrozné. Napadli nás v našem domě a jenom kvůli tomu, že žijeme jinak než ostatní! Irinu zajali a Tanya je mrtvá,“ vyhrkla Carmen a její hlas byl znenadání zhrublý a smutný.

 „Je mi to tak líto!“ vyhrkl Edward a oba dva jsme na ně ustaraně hleděli. Věděli jsme, že to nebezpečí je velké, ale nevěděli jsme, že až tak. A ještě teď ta naše svatba.

Až nyní jsem si všimla, že Garrett omámeně kouká na Kate a ona na něj.

V tom okamžiku do místnosti vpadla Alice.

 „Je mi to tak líto!“ vyhrkla a objala Carmen a Kate.

 Do místnosti vpluli ostatní členové naší rodiny a každý šel k naší návštěvě, každého objali a soucítili s nimi. I mě to bylo všechno líto.

 „Ale teď nesmíme smutnit! Bude svatba!“ vyhrkla Alice.

 „Alice, já nevím, jestli je vhodná doba,“ řekla jsem tiše.

 „Ale jistě že je!“ řekla Kate a přiblížila se ke Garrettovi.

Aniž bych si toho všimla, tak jsem byla zatlačena do mého pokoje, navléknuta do krásných, bílých, saténových šatů. Alice mi vysvětlila, že ty šaty sehnala za pěkně velký úplatek a ta krajka na nich je belgická. Na zádech měly snad stovku malých perlových knoflíčků. Byla jsem omámena z celé té scény a ani jsem nevnímala to okolní nebezpečí. Alice na sobě měla krásné fialkové šaty ve stylu dvacátých let. Všechno se to dělo ve strašně rychlém tempu jako celá příprava. Asi proto, že zítra můžeme klidně umřít.

Už padal soumrak, když mě Alice natlačila do auta. Nevnímala jsem nic okolo. Byla jsem velmi šťastná, že si beru Edwarda. Mamka by asi nebyla nadšená z mé svatby, ale mně je to jedno. Alice mi zapletla vlasy do elegantního drdolu a zapletla mi do něj malé perličky.

 Auto už zastavilo u malého kostelíku, jediného v okolí. Před kostelem čekal elegantně oblečený Carlisle v černém obleku s elegantní krémovou vázankou. Alice mě políbila na tvář, strčila mi do ruky kytici z lilií a proběhla kolem mě.

 „Carlisle, je to opravdu vhodné?“ zeptala jsem se Carlislea.

 „Bello, ty snad pochybuješ?“ zeptal se mě s úsměvem Carlisle.

 „O Edwardovi ne,“ zašeptala jsem.

 „Naše problémy budeme řešit až později. Teď je váš čas.“

 Carlisle mi nabídl rámě. Já jej přijala, zhluboka jsem se nadechla a pomalým krokem jsme vkročili do kostelíku.

Edward ve smokingu byl okouzlující. Byl prostě perfektní. Omámeně jsem na něj hleděla a zvlášť po tom, když se mu na tváři vykouzlil ten jeho uličnický úsměv. Jen tak mimoděk jsem se rozhlédla po kostele a viděla jsem v první řadě sedět Alice, vedle ní Jaspera, který vypadal stejně skvěle v obleku jako ostatní. Rose byla kouzelná v růžových dlouhých šatech. Emmett se usmíval na celé kolo. I Garretta dostali do obleku. Nemohla jsem se dívat na Eleazara, Carmen a Kate, protože jedna má část říkala, že je nepatřičné slavit svatbu v tak smutnou chvíli.

Až nyní jsem si všimla Esmé, která stála vedle Edwarda. Ve zlatavých šatech byla velmi okouzlující a chtělo se mi brečet, když jsme došli k oltáři a ona mě objala.

 „Hodně štěstí,“ zašeptal Carlisle a vzal Esmé kolem ramen a šel si s ní sednout do první řady.

 Upřela jsem pohled na Edwardův krásný obličej a najednou jsem věděla, že toto vše je správné.

 Obřad probíhal rychle, oba dva jsme odříkali své sliby a až nyní jsem si uvědomila, že celou dobu jsem nervózní.

 „Edwarde Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou za svou právoplatnou manželku a budete ji ctít a milovat na věčnost?“ pronesl kněz.

 Edward mě jemně uchopil za bradu a naše pohledy se střetly. Jeho zlaté oči byly plné stejného citu, jaký jsem pociťovala já sama. Láskou.

 „Ano,“ řekl pevným hlasem.

 „A vy, slečno Isabello Marie Swanová, berete si zde pří-,“ začal mluvit kněz, ale já jej utnula.

 „Ano,“ vyhrkla jsem rychle a celým kostelíkem se nesl smích.

 „Dobře a tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Prosím, vyměňte si prstýnky.“

Přiběhla k nám Alice s prstýnky a Edward opatrně vzal menší zlatý kroužek, chytil moji ruku a jemně mi na prsteníček navlékl symbol našeho manželství. Potom jsem já uchopila ten větší a provedla to samé.

 „A nyní polibte nevěstu. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

 Edward ani na chvíli nezaváhal a přitiskl své rty na ty mé. Radostně jsem mu polibky oplácela a ani jsem nevnímala potlesk a Emmettovo zahvízdání. Silou vůle jsme se od sebe odtrhli a já se otočila, abych hodila svou kytici.

 Kytice rychle proletěla vzduchem a já se otočila, abych viděla tu šťastnou, která se bude potom vdávat. Tedy pokud přežijeme.

 Ale při pohledu na toho „šťastného“ jsem ztuhla hrůzou.

 „To je ale milé přivítání!“

 „Aro,“ zašeptala jsem a nevěděla jsem kam s očima. A nyní jsem věděla jistě, že máme podepsaný verdikt smrti.

KONEC

 Tuto povídku jsem velmi ráda psala. Toto je má druhá povídka a je v ní kousek mé nostalgie. Já jen doufám, že všichni souhlasíte s pokračováním této povídky v podobě nové série.

Se svými oblíbenými postavami a jejich novými osudy se setkáte v nové povídce - I převýchova někdy nestačí

Bylo mi ctí. Vaše Iva! 

Máte nějaké dotazy? Můžete psát i na nové FB stránky: ZDE

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 25. kapitola: