Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 2. kapitola

11.11.2010 (21:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3900×

Převýchova 2. kapitola

Bella:

Ráno jsem se probudila akorát, abych se stihla nasnídat, umýt, obléct a vypravit do školy. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně ještě nepotkala tu svoji „chůvu“.

Nasnídala jsem se, umyla a vydala jsem se k mému dost špatnému šatníku. Až teď jsem zatoužila po luxusní šatičkách, módních botičkách a extra mini sukních, ale už nemohu dál couvnout. Musím nějak dodělat školu, a proto musím udělat toto dopatření – nepřitahovat na sebe pozornost, zvláště kluků.

Vzala jsem si obyčejné rifle, bílé tílko a na to ošuntělou mikinu. Jaká mně byla hanba, to si nedokážete ani představit. Obyčejné tenisky mi zdobily moje nohy, které kdysi byly všude vystavovány na obdiv. Vlasy jsem si stáhla do ležérního culíku a mohla vyrazit.

Naskočila jsem do svého autíčka a vyrazila k nejhorší budově na zeměkouli – škole. Cesta trvala krátce, ale moje auto nezapadalo úplně, jak bych si přála. Pokoušela jsem se obdivné pohledy ignorovat, ale úplně to nešlo.

Budova školy byla ošuntělá, takže jsem k ní nádherně ladila. Vystoupila jsem z auta a už tak přeplněné parkoviště mně připadalo ještě více přeplněné než před chvílí. Myslela jsem si, že se přišli podívat na mne, ale opak byl pravdou. Nikdo se – díky Bohu – na mě nedíval, ale svoje zraky upírali na červené Ferrari, které přijelo hned po mně. Z něj vystoupil nějaký kluk, který si na sebe hned navěsil nějakou prsatou blondýnu. Nebyl k zahození, ale není můj typ. Ale na co to zase myslím! Studium, Bello, studium!

Zrovna procházeli okolo mě, když se na mě ten kluk podíval. Měl zvláštní topazové oči a bronzové vlasy a mrknul na mne. Já jsem se ušklíbla, protože jestli si myslí, že hned první den mu budu padat k nohám, tak ať na to zapomene! Ta blondýna mne propalovala pohledem a já jí ten pohled opětovala. Nemám ráda holky, které si o sobě moc myslí a zvlášť ne, když jsou to blondýny.

Šli dál a já jsem se konečně odlepila od místa, kde jsem dosud stála. Natáhla jsem si kapuci na hlavu a mazala si pro papíry a rozvrh. Všechno jsem si vyřídila u nějaké paní v kanceláři, ale příjemná se mi nejevila. Vydala jsem se na první hodinu a to byl dějepis – můj nejoblíbenější předmět.

Vešla jsem do třídy a tam se na mě – bohužel – všichni podívali. Kluci na mě tak divně koukali a holky mě přehlížely. Tak teď konečně poznávám přísloví šaty dělají člověka. Donesla jsem papíry k podepsání profesorovi, takovému postaršímu pánovi, který se na mě mile usmál a řekl mi, abych se představila.

„Jmenuji se Isabella Swanová. Nejraději jsem, když mě oslovujete Bello. Přistěhovala jsem se z Phoenixu. Matku nemám a otec zůstal v Phoenixu,“ řekla jsem a s prosebným výrazem jsem se podívala na profesora.

„Jaký je váš oblíbený předmět, slečno Swanová?“ dál mě týral otázkami profesor.

„Dějepis, biologie a cizí jazyky,“ odpověděla jsem mu popravdě a v duchu prosila Boha, aby mě už poslal si sednout.

„Dobře, sedněte si vedle slečny Weberové,“ řekl učitel a já přímo utíkala na místo, které mi určil. Sousedkou se mi stala brýlatá holka s culíkem a rovnátky.

„Ahoj, já jsem Angela,“ řekla a nastavila mi pravici.

„Čau, Bella,“ odpověděla jsem a přijala nabízenou pravici.

„Tak ty máš taky ráda dějepis?“ zeptala se mě Angela.

„Jo, já ho mám hodně ráda, ale mohu ti doporučit, abys ses ode mě držela v tělocviku co nejdál, protože v tělocviku je u mě ohrožený každý v okruhu jednoho kilometru,“ řekla jsem s humorem v hlase, protože tělocvik byla doopravdy moje slabá stránka. Já dokázala každého zranit.

„Tvoji radu si beru k srdci,“ zasmála se Angela a mně nedalo se jí na něco nezeptat.

„Hele, Angelo, ty jsi byla na parkovišti okolo půl osmé?“ zeptala jsem se.

„Jo, byla, proč?“ odpověděla mi se zájmem v očích.

„Kdo byl ten frajírek, co přijel v tom nablýskaném červeném Ferrari?“ zeptala jsem se sebevědomě. Nemám, co ztratit. Angela ztuhla.

„Bello, tobě se líbí?“ zeptala se mě vystrašeně.

„Ani ve snu, není špatný, ale není to můj typ,“ řekla jsem a váhala jsem, jestli je to můj typ, nebo není, ale je to frajírek, takže konec diskuse v mojí hlavě.

„To je dobře, takže chtěla bych ti představit nekorunovaného krále školy a nenapravitelného sukničkáře – Edwarda Cullena. Má ještě sourozence, ale ti se k němu nehlásí a on k nim také ne. A jestli chceš vědět, proč jsme se všichni na něj šli podívat, tak to bylo, že měl dneska nové auto a také vezl Lauren – jeho holku, ale on jich má víc. Tím, že ji svezl zase namíchl Jessicu, protože ta se „dělí“ s Lauren o první místo jeho žebříčku milenek. A asi budeš první holka, která se do něj na první pohled nezamilovala,“ dodala a zasněně se zahleděla.

Já do ní drkla loktem. Takže sukničkář, mě nedostane, kdyby mu pomáhalo celé peklo. Mne ještě nikdo neměl a taky hned tak mít nebude a nebudu si dělat naději, že bych se mu měla líbit a já jsem za to i vděčná.

Látku, kterou probíral profesor jsem vůbec nevnímala, ale pokoušela jsem vymyslet, jak utéct tomu kouzlu jeho topazových očí. Ale je to sukničkář a pro ty já nikdy nebyla a ať si zůstane u svých konkubín.

Den proběhl nějak rychle a já neměla ještě možnost se sejít s mými „chůvami“, nebo-li Cullenovými.

Angela mě doprovázela celý den a nebyla ani špatná, ale byla na moje poměry moc upovídaná. Hlavně drby, ale ty se vlastně taky někdy hodí. Přes den jsem si už zvykla na ty pohledy, které mne skenovaly od hlavy až k patě. Vzala jsem si jídlo a chtěla jsem si sednout ke stolu s Angelou, když vtom mne popadla za ruku nějaká černovláska, ale krásná. Vypadala jako elf.

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová, pojď k nám ke stolu,“ řekla mi rozesmátým hláskem, který připomínal zvonkohru. Všichni na nás koukali a málem jim vypadli oči z důlku.

„Ahoj, já jsem Bella Swanová, tak kde máte stůl?“ zeptala jsem se, protože ona se mi líbila víc než všechny holky, se kterými jsem se kamarádila. U ní jsem vycítila, že budeme kamarádky.

Bez okolků mě táhla ke stolu, kde seděli tři osoby. Jedna blondýna, která když se na mě otočila, tak jsem nevěděla, jak se dýchá. Byla nádherná. Pak tam seděli dva kluci. Jeden hnědovlasý hromotluk, ke kterému se tiskla ta blondýna, a pak takový blonďatý kluk, který vypadal dost strašidelně a stále se díval na Alice.

„Tak, Bello, tohle je Rosalie,“ řekla a ukázala na tu blondýnu, „tohle je Emmett,“ ukázala na toho hromotluka, „a tohle je Jasper,“ ukázala na toho blonďáka a jen co ukázala, už k němu běžela, takže asi byli spolu. Když jsou adoptovaní, tak proč ne. Já si šla sednout mezi holky. Položila jsem si talíř na stůl a usmála jsem se na všechny.

„Bella Swanová, takže vy jste moje chůvy?“ řekla jsem s humorem v hlase.

„Asi tak,“ odpověděl mi ten hromotluk a dořekl, „takže jako tvoje chůvy ti zakazujeme kouření zdravé i nezdravé, chlastání, fetování a žádné párty,“ řekl slavnostně.

„Vaše slovo je mi rozkazem, kapitáne,“ řekla jsem a zasalutovala jsem. Všichni jsme se začali smát.

„Ta se mi líbí, máš humor a to se u mě cení,“ řekl Emmett.

„Toho si nevšímej, on je blbej,“ řekla Rosalie a dala Emmettovi pohlavek.

„Takže já a blbej!“ zahulákal Emmett a já se tomu mohla usmát.

„Ale no tak, medvídku, já to tak nemyslela,“ umoudřovala si ho Rose, ale já už nevnímala, protože jsem svoji pozornost strhla na osobu, která mi zaklepala na rameno.

__________________________________________________________________

Tak co? Má to cenu pokračovat? Děkuji za předešlé komentáře. Vaše Iva.

Konkubína - ve Francii se takto říkáválo děvkám.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 2. kapitola: