Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 14. kapitola

23.01.2011 (09:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3520×

Převýchova 14. kapitola

Alice

Zastavila jsem před naším domem a nečekaně tam stálo Edwardovo auto. V domě se svítilo, taktéž i v pracovně Carlislea. Věděla jsem, co se bude dít, tudíž jsem začala počítat jaké obchody musím s Edwardem projít a samozřejmě musím vzít Bellu, ale tyhle myšlenky jsem musela něčím zamaskovat, protože je v blízkosti Edward a to by nemuselo dobře dopadnout.

Vešla jsem do dveří a viděla jsem, jak Esmé chodí ze strany na stranu po kuchyni a ostatní seděli jako na trní na sedačce. Edward něco projednával s Carlislem v pracovně.

„Miláčku, ty jsi to věděla, viď? Co se mu stalo, že tak najednou?“ začal vyzvídat Jazz a objal mě kolem pasu.

„Bella,“ odpověděla jsem a tato odpověď stačila.

Posadila jsem se s Jazzem na pohovku a natáhla jsem nohy a hlavu jsem si položila do jeho klína. On mě začal hladit po vlasech a tvářích a já vrněla jako malá kočička a přivírala jsem blažeností oči.

„Nechte toho, vy nevidíte, jaké jsou tady nervy?“ vyjel na nás Emmett, kterého jsem ještě za svoji existenci neviděla takto sklíčeného.

„Dobře, dobře,“ rezignovala jsem a zvedla jsem se do sedu, ale v tu chvíli se otevřely dveře Carlisleovy kanceláře a z nich vyšel vesele usmívající se Edward a za ním ještě smějící se Carlisle.

„Hochu, vítej zpátky v rodině,“ řekl Carlisle, poplácal Edwarda po rameni a Edward ho objal.

„Edwarde,“ vypískla radostně Esmé a kdyby mohla, brečela by štěstím. Rozeběhla se k němu a drtila ho v mateřském objetí.

„Tak co? Už jsi se vzpamatoval, brácho? Už přešla ta chvilková iluze, nebo dál budeš prohánět sukně?“ provokoval Emmett, z kterého během chvilky opadla celá nervozita.

„Omlouvám se všem, že jsem se k vám tak choval. Slibuji, že už to neudělám.“ Edward mluvil naprosto vážně.

„To bych ti neradila to opakovat, protože bys dostal na zadek a polštářek by tě nezachránil a pokud by ses bránil, tak mám vařečku a nebojím se ji použít,“ řekla velitelsky Esmé a všichni jsme se začali smát.

„Jak to tedy uděláme? Můžu u vás bydlet, nebo se přestěhujeme do něčeho většího?“ zeptal se nás Edward, který se po chvíli uvítacího rituálu usadil na pohovce.

„Žádné stěhování nebude,“ vystartovala jsem jako na povel a Rose s Esmé se ke mně přidaly. Edward byl velice zaražen z naší reakce.

„Vzdám se své druhé šatny a ty tam budeš mít pokoj,“ řekla jsem rozhodně a všichni na mě nevěřícně koukali.

„Alice, nebolí tě hlava, nemáš nějakou horečku, protože ty a vzdát se šatny? To mi nějak nesedí,“ začal se strachovat Jazz.

„Ale kdepak, ty můj blázínku, nic mi není,“ řekla jsem a pohladila jsem Jazze po tváři a potom jsem se otočila zpátky na ostatní. „Za dvě hodiny jdeme nakupovat,“ dodala jsem rozhodně.

„Alice, obchody otvírají v osm a co my tam budeme strašit v šest?“ ptal se mě vyčítavě Edward.

„Nech se překvapit,“ řekla jsem mu a usmála jsem se na něj.

„Ty jsi pěkná mrška, ale stýskalo se mi po tobě,“ řekl a roztáhl náruč a já jsem ho objala. To byl obrázek pravé sourozenecké lásky, i když jsme nebyli opravdoví sourozenci.

„Budeš mě poslouchat a nebudeš oponovat?“ ptala jsem se ho vyčítavě.

„Budu k tvým službám, prcku,“ řekl s uličnickým úsměvem, protože on věděl, že nemám ráda, když se mi říká prcku.

„Já ti dám prcka,“ zavrčela jsem na něho zákeřně a utíkala nahoru si přestěhovat věci.

Začala jsem přemisťovat komínky vypraného oblečení z jedné místnosti do druhé, ale v běhu jsem se zasekla, protože jsem zaslechla hru na klavír, která se linula z Edwardovy hry. Usmála jsem se, protože hrál moji oblíbenou skladbu. Potom na chvíli přestal a začal hrát skladbu, kterou jsem od něho nikdy neslyšela. Byla jemná, melodická, ale i rázná a divoká. Dva protiklady, které spolu žijí v symbióze.

Douklidila jsem poslední skřínku a šla jsem dolů, kde stále hrál Edward. Sedla jsem vedle něj na stoličku a poslouchala jsem jeho skladbu.

„Líbí?“ otočil se na mě, ale nepřestával hrát.

„Moc, jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a fascinovaně jsem koukala na jeho prsty, které jemně klouzaly po sněhově bílé klaviatuře.

„Nevím, teď jsem ji vymyslel, ale v hlavě už ji mám dlouho,“ řekl.

„Bellu nebo tu skladbu?“ musela jsem ho popíchnout.

„Jdi někam,“ hrál uraženého.

„Ale no tak, já to na tobě vidím,“ škádlila jsem ho dál.

„Slovo Bella je v tomto domě teď čistě zakázáno,“ řekl panovačně.

„Stejně se z toho nevykroutíš,“ řekla jsem a odešla jsem za Jazzem.

„Zlato, už máš půl sedmé,“ upozornila mě moje láska, když jsem se začetla do nějakého časopisu a nezpozorovala jsem čas.

„Pane Bože,“ vykřikla jsem a utíkala nahoru pro boty. Když jsem utíkala dolů, čapla jsem klíčky od auta, kabelku a Edwarda a utíkala do auta.

Edward chtěl být vehementně na sedadle řidiče, tak jsem mu to nakonec přenechala, protože jsem měla málo času.

Chtěl jet rovnou do Seattlu, ale to jsem mu nedovolila.

„Kam to jedeme, Alice?“ říkal mi Edward vyčítavým tónem.

„Nech se překvapit,“ řekla jsem, protože jsme jeli po lesní cestě a Edwardovi to došlo, až se před námi otevřel pohled na luxusní vilku. Před domem už stálo Bellino auto.

„To nemyslíš vážně, Alice,“ zavrčel na mě Edward.

„Naprosto vážně,“ řekla jsem mu zvesela. „A nemrač se, potom vypadáš starší a ošklivější,“ zase jsem ho popíchla. Jak mně to popichování chybělo.

Vystoupila jsem z auta a šla jsem zazvonit na dveře.

Bella

Vzbudila jsem se celá namožená a polámaná. Sotva jsem se dobelhala do koupelny a už zvonil zvonek u dveří. Koho to sem zase čerti nesou? Lamentovala jsem v duchu a pomalu se sunula k dveřím.

Za dveřmi poskakoval ten malý rarášek jménem Alice. Celá se na mě usmívala.

„Ahoj, Bello, jsi připravená na senzační nákupy?“ vychrlila na mě a ani nečekala na otázku a utíkala do mého šatníku a donesla mi kupičku oblečení.

„Tohle si obleč,“ rozkázala.

Poslušně jsem se odebrala do koupelny a tam jsem se konečně mohla podívat, co mi to ta Alice vybrala.

Na vrchu ležely přesně složené tmavé rifle, k tomu byla zlatá halenka s menšími volánky a mašličkami. Bylo to tak roztomilé. Potom k tomu bylo černé sáčko a černé boty na podpatku a elegantní psaníčko, které ladilo k celému kompletu. Když jsem si to na sebe oblékla, vypadlo mi ze sáčka něco malého. Byl to nádherný náramek a potom ještě v kalhotách byly náušnice ve tvaru růžiček. Celý tento komplet byl skvostný.

Pročesala jsem si vlasy a nechala jsem je okolo sebe volně viset. Vyšla jsem z koupelny a na posteli mě už čekala moje věrná společnice.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala jsem se a otočila jsem se pomalu ve směru hodinových ručiček.

„Úchvatné,“ vydechla a než jsem se nadála, tak mě táhla ven z domu.

„Kdo to je v autě?“ Až teď jsem to zaregistrovala, že nejsme sami.

Potom jsem toho dalšího společníka viděla. Z auta vylezl Edward v celé své kráse a podivně se na mě koukal.

„Tak na to zapomeň, Alice,“ řekla jsem jasně a chtěla jsem zaplout zpátky do domu, ale její ruka mi v tom zabránila.

„Usmířil se s námi a děláš to kvůli mně a on bude jen náš nosič,“ pošeptala mi Alice a já se nechala vytáhnout zpátky na verandu. Zamkla jsem a pomalu jsem se vydala k autu.

„Ahoj,“ pozdravil mě potichu.

„Nazdar,“ řekla jsem ironicky a nasoukala jsem se na zadní sedačku. Jak mně bylo trapně, to není možné ani slovy vyjádřit. Skoro celou cestu jsme seděli mlčky, jen Alice něco mlela o nákupním maratónu a plánku obchodů v obchodním centru.

„Bello, ty mě nevnímáš,“ obvinila mě Alice.

„Já jsem jedno ucho,“ řekla jsem sebejistě.

„Tak co jsem tedy říkala?“ vypálila na mě.

„Myslím, že naposledy byla řeč o šifónových šatech, které jsi před týdnem viděla ve výloze,“ řekla jsem.

„Správně, ale ještě jsem potom mluvila o té zlaté broži, která by ti šla k těm zlatým botičkám, které hodláme koupit.“ Já na ni vyjeveně koukala a sotva dýchala.

Edward se celou cestu debilně usmíval a vyťukával nějakou melodii na volant.

„Mohl by ses přestat blbě usmívat?“ vyjela jsem už po něm.

„Nějaká nervní,“ poznamenal.

„A hádej asi z koho,“ řekla jsem naštvaně. Mě štvát nebude.

„Že by ze mě?“ poznamenal velice sebejistým tónem.

„Správně, Casanovo, správně! Jsem vytočená z tebe! Spokojený?“ Teď už jsem byla úplně vytočená.

Chtěl něco poznamenat na moji adresu, ale zabránila mu v tom Alice.

„Nechte toho, vy dva kohouti na jednom smetišti,“ vyjela po nás pro změnu ona.

Uraženě jsem složila ruce na prsou a už jsem cestou nepromluvila. U obchodního centra jsme byli během chvilky a já vystoupila z auta a velice hlasitě jsem zabouchla dveře. Počkala jsem na Alice a potom jsme se i s tím naším ocáskem vydali vzhůru nákupnímu centru.

To jsem ještě netušila, koho tam potkám.

_______________________________________________________________________

Tak jak se Vám to líbilo? Příští kapitola bude trochu více akční, ale doufám, že se Vám bude líbit i tato kapitola. Omlouvám se za svoje zpoždění, ale pololetí je pololetí... Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 14. kapitola :