Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Převýchova 12. kapitola

25.12.2010 (20:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3711×

Převýchova 12. kapitola

Bella

Když jsem otevřela oči, naskytl se mi pohled do jeho topazových očí, které na mě zkoumavě pohlížely. Nejdříve jsem si myslela, že jen sním, ale z mého přesvědčení mě vyvedlo, když Edward zvedl ruku a mokrým hadříkem mi přejel po čele. Nevím, co jsem dělala, ale jen si pamatuji, že jsem byla v baru a tančila jsem s Alecem a pak jsem ho políbila.

Stále jsem na něj koukala a neměla jsem se ke slovu. Čekal. Koukal na mě a čekal, až něco řeknu, ale já jsem se vyžívala v pohledu do jeho očí. Měl je tak krásné a myslím, že to ani neví.

On je vzor muže, vzor, kterého by chtěla každá žena a myslím, že nejsem jediná, která se přímo topí v jeho pohledu.

„Nad čím přemýšlíš?“ jemně se mě zeptal. Koukal na mě a čekal, až něco řeknu. Takovým milým tónem na mě ještě nemluvil. Koukala jsem na něj, ani jsem nedutala.

„Ty se mnou nemluvíš?“ pokoušel se dál navázat kontakt.

„Kde to jsem? Co tady dělám? A co se stalo?“ vychrlila jsem na něj otázky a pokusila jsem si sednout, ale zrádná hlava mě zabolela a já se zamručením spadla zpátky do lehu.

„Ses nám nějak rozpovídala,“ poznamenal a usmál se na mě tím nádherným, mnou zbožňovaným, pokřiveným úsměvem.

Vyčkávavě jsem se na něj podívala a čekala. Přestal se usmívat a podíval se na mě zamyšleným pohledem v očích.

„Co myslíš, že se stalo?“ zeptal se mě až moc vážně.

„Já nevím,“ šeptla jsem a sklopila jsem pohled k zemi. Teď jsem zjistila, že ležím na pohovce v nějakém luxusním obývacím pokoji, ale viděla jsem i hezčí.

„Prostě jsi hodně pila a potom jsi zavrávorala a spadla jsi na bedny. Toť vše,“ řekl a já věděla, že mi lže.

„Řekni pravdu,“ vyzvala jsem ho mírně podrážděně.

„Vždyť ti ji povídám,“ řekl a uhýbal před mým pohledem.

„Proč mám takový pocit, že mi lžeš?“ dívala jsem se na něj.

„Já ti nelžu,“ lhal mi dál, jako by se nechumelilo.

„Víš, co ty jsi?“ Vytočil mě a teď mu řeknu, co si o něm myslím.

Kouknul zaujatě na mě a vypadal, že ho zajímá, co ze mě vypadne.

„Jsi nevychovaný a chyba ve výchově to nebude, spíše v tobě. Klidně si opustíš rodinu, která tě vychovala a jdeš raději prohánět sukně po světě! Víš, jak to špatně ještě dnes bere Esmé, je z toho zničená a ty nejsi ani schopný jít se k nim podívat! Ty si myslíš, že jsem slepá, ale já dost toho vidím. Alice na to nevypadá, že ji to trápí, ale vevnitř ji to sžírá! A já myslím, že ty nejsi ani tak chladný, jen se pokoušíš tak vyzařovat. Chováš se jako nevychovaný fracek, kterého doma neučili, jak se má chovat. Se podívej na mě, možná mám bohatého otce, ale na co si nějakým způsobem nevydělám, to nemám. Jsi jenom bohatý fracek, kterého by rodina jen zdržovala od svých koníčků. Nemáš charakter, nic neumíš, no prostě nevychovaný princátko!“ ječela jsem tam na něj. Mezitím jsem stačila vstát a chodit po pokoji jako kohout v kurníku.

Chvíli na mě koukal, ten pohled uvidím navždy před očima. Byl smutný. Měla jsem takové nutkání k němu přijít, obejmout ho a utěšovat ho, ale v tu chvíli se začal smát. To bylo na mě moc.

„Hele, kde máš pomník?“ zeptal se mě pobaveně, když jsem se na něj rozhořčeně dívala.

„Jaký pomník?“ zeptala jsem se ho podrážděně.

„No přece taková slušně vychovaná holčička musí mít někde pomník,“ rejpal do mě mezi jeho výbuchy smíchu.

„Zkus se někdy nad sebou zamyslet,“ řekla jsem potichu a myslím, že to jediné na něj zapůsobilo. Přestal se smát a podíval se na mě s vážným pohledem.

„Ven,“ šeptl na mě. Já na něj jen vykuleně pohlédla. Co jsem řekla?

„Ven z mého domu,“ zopakoval už hodně nahlas a ukázal ke dveřím.

„Ccc,“ odfrkla jsem si a šla jsem pryč. Šaty jsem měla původní, boty taky a prostě jsem odešla a zabouchla jsem za sebou.

Ocitla jsem se v lese a nic lepšího mě nenapadlo než jít po cestě.

Pomalu jsem šla na těch botách, které byly v této chvíli stroj na zabíjení. Moje rovnováha nikdy nebyla v normálu, ale teď jsem už na svoji chůzi neměla co říct, tomu se nemohlo říkat ani chůze, ale jen jemné přesouvání nohou kupředu.

Pomalu jsem šla, až jsem se dostávala k hlavní silnici. A teď kam? Doprava nebo doleva? Kam se dostanu? Dostanu se vůbec do Forks?

Dala jsem se doprava a doufala jsem, že se dostanu do Forks. Pomalým krokem jsem šla kupředu a přemýšlela jsem, co ho tak vytočilo? Nevím, ale já už si to musím přiznat. Mám ho ráda. Ne, to je moc slabé slovo, já ho miluji, ale nemohu jej milovat, protože bych si s ním nikdy nerozuměla.

Najednou se za mnou mihla světla a nějaké auto u mě zastavovalo.

„Bello, nastup,“ křiknula Alice a nakláněla se z okýnka.

„No, to je dost, taky ti to trvalo,“ zabrblala jsem a šla si za ni sednout.

„Kde jsi byla? Jak to, že jsi ho nechala, aby mě odvezl?“ vyjela jsem na ni, a když jsem si uvědomila, že ona za nic nemůže, bylo mi trapně.

„Promiň,“ pípla jsem a nejraději bych se zahrabala. Nemá někdo u sebe lopatu?

„To nic, Bello, Teď tě zavezu domů a zítra tě budu čekat u tebe doma,“ rozhodla Alice.

Dojely jsem ke mně domů a ona se se mnou s úsměvem od ucha k uchu loučila a odjela tak rychle, jak přijela.

Dnešek byl hodně energický den a já se těším, až ulehnu do postele. Nenamáhala jsem se dívat se na hodiny, ani se jít umýt a učesat, ale prostě jsem se jen převlékla do noční košilky a zalehla jsem s úlevou a očekáváním, co se semele zítra. Všimla jsem si, že ve Forks nemůže být ani jeden den normální, vždycky musí být něco extra.

__________________________________________________________________

Toto je trochu kratší, ale příští kapitola bude rozhodně o něco delší. Konec už mám vyřešený a mysllím, že budou spokojeny obě dvě strany. A též doufám, že to, co jsem vymyslela, tady ještě nebylo a překvapí Vás.

Veselé Vánoce a šťastný nový rok... přeje Iva.

PS. Ještě jednou děkuji za Vaši podporu a slibuji, že příští kapitola bude o něco delší. .

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Převýchova 12. kapitola: