Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 38

04.10.2009 (16:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4855×

EDWARD

Došli jsem do domu a v obýváků byl zbytek rodiny, teda až na Bells a Alici, ale podle všeho měly za chvíli dorazit.

„Sedněte si k nám, budeme mít rodinnou poradu.“ Řekl Carlisle.

Sedli jsme si tedy každém na jednu stranu gauče a chvíli čekali. Snažil jsem se zjistit, co se má dít…budeme se stěhovat?

Ani ne po pěti minutách přišly. Bella se trochu zarazila a podívala se na Alici, ta se na ni jen omluvně usmála a sedla si vedle Jaspera…poslední volné místo. Stoupla si kousek ode mě, ale já ji nehodlal nechat stát. Natáhl jsem po ní ruku a stáhl si ji k sobě do klína. Tohle je mnohem lepší, myslím, že pro oba.

„Ale no táák Edíku to si můžete nechat na večer.“ ,Jestli chcete můžete se přidat‘ poslal mi ještě v myšlenkách. Zlostně jsem na něj zavrčel.

„No tak kluci, nehádejte se.“ kárala nás Esme. Ještě jsem na sebe v tichosti zabrblali pár nadávek a byli potichu.

„Myslím, že bychom mohli přejít přímo k věci…“ začal Carlisle. Bella se po všech rozhlížela, vypadala zmateně a pak se mračila. Hrozně rád bych věděl, na co myslí.

„Měli bychom se rozmyslet, co bude dál, nemůžeme tady být jen tak, bylo by to podezřelé…buď začneme chodit do práce a do školy, nebo se za chvíli budeme muset přestěhovat. Rozhodnutí bude je na vás. Myslím, že by bylo fér hlasování co myslíte?“Bylo by naprosté ticho, kdyby mi v hlavě nekřičely myšlenky ostatních, ale nahlas nikdo nic neříkal, jen všichni přikývli. Věděli, že jiná cesta není, protože bychom se taky mohly dohadovat léta.

„Kdo je pro to, abychom zůstali a zapojili se do života?“

Ruku zvedla jako první Alice, po ní Jazz, Carlisle a Esme byli taky pro…

Rose uvnitř křičela, že se jí tu nelíbí, ale navenek vypadala klidně a jen zkroutila hlavou na znamení nesouhlasu a upřela oči na Emmeta. Emmet vypadal docela nervózně a jeho myšlenky to potvrzovaly.

,Když budu hlasovat pro, tak tady zůstaneme a mě se tu teda moc líbí. Ale na druhou stranu, když budu hlasovat proti Rose, tak podle jejího výrazu mě sice nezabije, ale nebude se se mnou bavit a vyhodí mě určitě z pokoje, musím teda doufám, že ostatní budou hlasovat, abychom tady zůstali.‘

,Jesli budeš proti mně, tak si mě nepřej, pěkně dlouho se nedostaneš do mého pokoje, tomu věř.‘ Tohle přesně hýřilo Rose v hlavě a jako by to Emmetovi vysílala do té jeho. Kdyby měla na hlavě natáčky, tak bych řekl, že to fakt dělá. Ale tohle není stejně fér, ona ho ovlivňuje a to by neměla, měl by se rozhodnout sám, možná bych to měl říct a jí poslat někam…

,Nedělej to Edwarde, akorát bys to mezi nimi zhoršil a rozhádal a to nikdo nechceme ne?‘ přišly ke mně myšlenky mé lásky. Byl jsem tak rád, že to konečně zase udělala, už si ji nechci nikdy rozeštvět.

,Máš pravdu lásko, teď jsme na řadě my.‘ přikývla.

„Ty první.“ Nechtěl jsem, abych to rozhodl já, nevěděl jsem jestli tu ona chce zůstat nebo ne a já se chtěl tentokrát podřídit, to by bylo to nejmenší, co bych pro ni mohl udělat. Zvedl jsem taky ruku.

„Nechci se stěhovat, sotva jsme přijeli.“ Její slova mě potěšila, protože jsem věděl, že chce zůstat, ale i kdyby nechtěla, tak bych s ní šel třeba na konec světa, je jedno kam, jen prostě za ní.

„Myslím, že ještě dnes bychom měli všechno zařídit, ať můžete od zítřka začít.“

,Co když se nebudu ovládat, co kdybych potkala někoho, kdo by mi voněl tak jako já tehdy tobě?‘ Tohle mě nenapadlo, ale jak velká je pravděpodobnost, že by se to stalo?

,Řekla jsem něco špatně?‘ proč by měla říct něco špatně?

„Neřekla lásko a neboj se, že bys někoho napadla…kdyby se něco mělo stát, tak Alice to bude vědět dřív než ty a navíc já ti budu vždy na blízku a nedovolím, abys udělala něco, čeho bys později litovala.“ Viděl jsem ji na očích, že pořád v sobě má pochybnosti.

„No Edwarde…ohledně Alice bych si nebyla tak jistá…“ sklopila hlavu...tohle jsem neměl rád, rád jsem se jí díval do očí a tohle dělala jen tehdy,když se snažila něco tajit.

„Jak to myslíš?“ musím ji přemluvit, aby mi to řekla.

„No ona mou budoucnost nevidí…přišly jsme na to v autě.“ Cože? To mi to nemohly říct dřív? Čím to je? Neznamená to snad, že když její budoucnost zmizela, tak že…že…umře?!

„Edwarde…prosím…“ zastavil jsem svoje nervózní pochodování po pokoji a podíval se do té andělské tváře…nemohl bych dopustit, aby se ji něco stalo. Bez ni bych to nezvládl…neměl bych kvůli čemu zůstávát dál tady, kdekoli. Můj život by bez ni ztratil cenu... Musel jsem ji objat a ona se ke mně přitiskla ještě víc.

„Řekni mi, na co jsi teď myslel?“

„Myslel jsem na to, proč tomu tak je…jestli to nemá něco společného s tím co tě sleduje. Mám o tebe strach a teď lituji, že jsem hlasoval pro to, abychom tady zůstali…možná bych měl promluvit s Carlislem a přesvědčit ho o opaku.“ Mlčela a přemýšlela.

„Nech to být prosím. Třeba se to zlepší, říkala, že mě možná čeká nějaké rozhodnutí a podle toho jak se rozhodnu se to objeví.“

„Nebo taky neobjeví co?!“ vyšlo ze mě, ale v zápětí jsem toho litoval.

„Promiň Bells, nechtěl jsem, ale myšlenka na to, že by se ti mělo něco stát mě ubjí…ne ona mě zabíjí a nedej bože kdyby…kdybys byla mrtvá…šel bych za tebou…hned!“  Musel jsem ji to říct.

„To neříkej Edwarde!!! I kdyby se mi něco stalo, tak ty prostě nesmíš…“

„Počkej Bells…“ přerušil jsem ji. „…řekni mi teď po pravdě…co bys dělala ty, kdyby se mi něco stalo? Ne kdybych zemřel, kdyby mě někdo zabil?“

„Víš to…to stejné co ty…“

„Tak vidíš lásko, ale nic se nám nestane a všechno bude v pořádku ano?!“ Nevím jestli jsem víc ujišťoval sebe nebo ji. Políbila mě a já ji to přeochotně  vracel. Kdo ví jestli to nebude naposledy? Ne nesmí…prostě nebude!!

Nezůstalo jen u polibku…vychutnávali jsem si jeden druhého jako by to mělo být naposled. Kdo ví, jestli nebude.

BELLA

Po dlouhé době jsme se přesunuli do svého pokoje. Ani jeden jsme nemluvili, nepotřebovali jsme slova k tomu, abychom poznali, co jeden k druhému cítíme. Stačily naše gesta, naše pohledy a dotyky…v tuto chvíli jsme spolu byli propojeni vnitřně jako nikdy, ale oba jsme byli vnitřně neklidni…nemělo to žádný důvod, ale ten neklid byl a oba jsme se toho báli i když jsme nic neřekli a snažili se svůj strach skrýt. Prostě to tu bylo…něco tu bylo…

Za několik hodin jsme měli všichni vyrazit směrem do školy a nastoupit na zdejší střední…nějak se mi přestalo chtít…přála jsem si užít co nejvíce času s mým andělem. Kdo ví kolik ho budu mít? Proč jsem najednou tak přesvědčená, že se blíží konec? Je to opravdu tak, nebo si to jen namlouvám?

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčeni 38: