Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčeni 37

03.10.2009 (11:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2782×

EDWARD

Na lovu, jsem byl celý nesvůj…nemohl jsem se pořádně soustředit na lov…vlastně na nic…jen na jedinou věc a tou je Bells. Moje myšlenky k ní neustále směřovaly…chvílemi mě ale přepadl divný poct, že bych teď měl být s ní…jako by to mohlo být naposledy…proč by ale mělo? Přece ji nic nehrozí ne? I když je tu jedna věc, tedy spíš stvoření, které jí může ublížit…a tou je upír, ale proč by to někdo dělal?

„Edwarda prosím tě, přestaň se o ni strachovat. Je přece s Alicí, nic se jim nestane.“ Zaúpěl Jasper. Asi jsem mu s tím lezl trochu na nervy a nejspíš ho rozptyloval od lovu.

„Budu se snažit.“ Pokusil jsem se o chabý úsměv. Taky bych se měl snažit, aspoň něco ulovit, abych nemusel jindy od Bells. Jazz na mě slabě zavrčel, to pro mě bylo znamení, abych už přestal…nebo spíše, abych začal konečně lovit a já ho poslechl.

Odběhl jsem kousek od Jazze, abych ho nijak nerušil a on mě. Taky by mohla být možnost, že bychom se ještě porvali a to ani jeden z nás nechtěl.

Zastavil jsem se, zavřel oči a nechal se vést svými instinkty…naslouchal jsem zvukům lesa…slyšel jsem všechny zvuky kolem mě…pohyb korun stromů, které se ohýbaly pod náporem větru…našeptávání větru samotného…bublající potůček a pohyb ryb v něm, kvákání žab okolo…ale nic z toho nebylo mým cílem…tím byla puma, která se blížila k potůčku se napít a to pro ni bylo osudným, protože ona byla nejblíže ze všech ostatních zvířat a mému účelu bude bohatě stačit…a navíc pro pumy mám slabost, jejich krev je pro mě ze všech zvířat řekl bych nejlahodnější.

Rozběhl jsem se po té vůni a nechal ji, aby mi prostoupila celým tělem a naprosto mě ovládla…viděl jsem jen jedinou věc a to svou kořist…skláněla se k vodní hladině a chystala s napít, aby uhasila svou žízeň, ale to už jsem ji nedopřál…skočil jsem po ní, narazil do jejího těla takovou silou, že jí to muselo zlomit několik kostí, ale to už stejně necítila, zlomil jsem ji vaz a začal sát tu životodárnou tekutinu, která ji kolovala v žilách…

Kdysi jsem míval výčitky svědomí, ale to bylo předtím, než jsem kdy ochutnal lidskou krev…po té co jsem se vrátil na vegetariánskou stravu mě všechny výčitky přešly, tady až na ty, že jsem kdysi zabíjel lidi, i když si to sebevíc zasloužili tak to nebylo správné.

Tahle puma mě zasytila víc, než bych čekal. Už jsem dál nic víc nepotřeboval lovit, tak jsem šel čekat na Jazze na místo, kde jsme se rozdělili. Netrvalo to ani pět minut a byl u mě. Jen jsme na sebe kývli a mlčky se vydali zpátky do domu. Snažil jsem se nemyslet na Bells, ale sem tam mi něco uniklo a tak se změnily i mé pocity, ale nebyl jsem sám i Jasperovi unikly myšlenky na Alici, ale kvůli mně se snažil se taky mírnit.

BELLA

Pak jsme zamluvily obrovskou postel, nevím na co teda...a záclony a stolek...i tak jsme tam byly strašně dlouho, takže byl nejvyšší čas vyrazit zpět domů...tam nás čekalo překvapení...

… vešly jsme do pokoje a tam byli naprosto všichni, vypadalo to, že čekají jen na nás. Káravě jsem se podívala na Alici. Samozřejmě…věděla o tom, mohla mě aspoň varovat, že se něco chystá, abych se na to psychicky třeba připravila. Omluvně se na mě usmála a sedla si vedle své lásky na gauč, kde bylo poslední volné místo. Však já si postojím, je to možná i pohodlnější. Stoupla jsem si vedle nich, kousek od Edwarda, ten se na mě smutně podíval a natáhl ke mně ruku a ani nevím jak, už jsem mu seděla na klíně.

„Ale no táák Edíku to si můžete nechat na večer.“ Neodpustil si Emmet a culil se u toho jak sluníčko. Edward na něj vztekle zavrčel.

„No tak kluci, nehádejte se.“ Vložila se do toho Esme a mateřsky se na nás všechny podívala.

Oba něco zabrblali, ale nebylo jim rozumět.

„Myslím, že bychom mohli přejít přímo k věci…“ začal Carlisle. Většina vypadala, že ví o čem mluví, že bych zase byla poslední, kdo to neví? Podívala jsem se po ostatních a Rose vypadala stejně jako já, tak možná poslední tentokrát nejsem. Možná, že začnu svou schopnost více využívat, abych nebyla vždycky tak překvapená…

„Měli bychom se rozmyslet, co bude dál, nemůžeme tady být jen tak, bylo by to podezřelé…buď začneme chodit do práce a do školy, nebo se za chvíli budeme muset přestěhovat. Rozhodnutí bude je na vás. Myslím, že by bylo fér hlasování co myslíte?“

Chvíli bylo naprosté ticho, jen jsme všichni přikývli na souhlas.

„Kdo je pro to, abychom zůstali a zapojili se do života?“ při slově života se mu trochu zkřivila tvář, ale hned nasadil svůj normální výraz a všechny si prohlížel, jak se rozhodli. Ruku zvedla jako první Alice, po ní Jazz, samozřejmě Carlisle a Esme byli taky pro…teď už zbývají dvě dvojice. Rose jen zakroutila hlavou, že s tím nesouhlasí, asi se jí to tady moc nezamlouvalo. Emmet vypadal, že by zůstal, ale Rose ho propalovala svým pohledem. Neodolala jsem a podívala se na co myslí.

,Jesli budeš proti mně, tak si mě nepřej, pěkně dlouho se nedostaneš do mého pokoje, tomu věř.‘ Tak to bych do ní teda neřekla, že by byla až tak zahleděná do sebe? Emmet vypadal, jako by přesně věděl na co jeho žena myslí a tak jen poraženecky svěsil hlavu. Edward chtěl namítnou, že ho Rose ovlivňuje, ale včas jsem ho zastavila.

,Nedělej to Edwarde, akorát bys to mezi nimi zhoršil a rozhádal a to nikdo nechceme ne?‘

,Máš pravdu lásko, teď jsme na řadě my.‘ jen jsem mu přikývla. Věděla jsem, že by se podřídil, ať bych se rozhodla jakkoli, ale já chtěla, aby se rozhodl první.

„Ty první.“ Nikdo naši vnitřní debatu neslyšel, ale ani tak to nikdo nijak nekomentoval. Smutně se na mě podíval, ale zvedl ruku. Myslím, že je právě rozhodnuto. Pět proti dvou je myslím jasná převaha.

„Nechci se stěhovat, sotva jsme přijeli.“ Dodala jsem, takže jasná výhra…zůstáváme a ještě dnes se jdeme zapsat nejspíš jak je znám, tak to bude rychlé.

„Myslím, že ještě dnes bychom měli všechno zařídit, ať můžete od zítřka začít.“ Přesně jak jsem myslela…ale je tu jeden malej problém, budu se dobře ovládat, když tam bude tolik lidí nebo co když se objeví někdo, kdo mi bude vonět tak jako jsem kdysi voněla já Edwardovi? Poslala jsem poslední myšlenku Edwardovi. Dost se nad tím zamračil, ale neodpověděl.

,Řekla jsem něco špatně?‘ poslala jsem mu. Pořád se na mě díval a já se ztratila v jeho sytých očích. Ani jsem si nevšimla, že jsme tu zůstali sami.

„Neřekla lásko a neboj se, že bys někoho napadla…kdyby se něco mělo stát, tak Alice to bude vědět dřív než ty a navíc já ti budu vždy na blízku a nedovolím, abys udělala něco, čeho bys později litovala.“ Znělo to přesvědčivě, ale stejně ve mně zůstala pochybnost.

„No Edwarde…ohledně Alice bych si nebyla tak jistá…“ sklopila jsem hlavu.

„Jak to myslíš?“ jeho hlas zněl naléhavě a prosebně.

„No ona mou budoucnost nevidí…přišly jsme na to v autě.“ V rychlosti se postavil na nohy a začal přecházet sem a tam. Nic neříkal. Nechtěla jsem mu lézt do hlavy, kdyby chtěl, tak mi řekne sám na co myslí, ale opravdu mě to zajímalo.

„Edwarde…prosím…“ to zastavilo jeho pochodování a podíval se na mě. Přišel ke mně a objal mě.

„Řekni mi, na co jsi teď myslel?“

„Myslel jsem na to, proč tomu tak je…jestli to nemá něco společného s tím co tě sleduje. Mám o tebe strach a teď lituji, že jsem hlasoval pro to, abychom tady zůstali…možná bych měl promluvit s Carlislem a přesvědčit ho o opaku.“ Něco pravdy na tom bylo, ale opravdu se mi nechtělo pryč, líbilo se mi tady a byli jsme tu teprve chvíli a navíc Edward má trochu sklon přehánět.

„Nech to být prosím. Třeba se to zlepší, říkala, že mě možná čeká nějaké rozhodnutí a podle toho jak se rozhodnu se to objeví.“

„Nebo taky neobjeví co?!“ vyštěkl. Smutně jsem se na něj podívala. Bylo vidět, že toho co teď řekl velmi litoval.

„Promiň Bells, nechtěl jsem, ale myšlenka na to, že by se ti mělo něco stát mě ubjí…ne ona mě zabíjí a nedej bože kdyby…kdybys byla mrtvá…šel bych za tebou…hned!“

„To neříkej Edwarde!!! I kdyby se mi něco stalo, tak ty prostě nesmíš…“

„Počkej Bells…“ zastavil mě. „…řekni mi teď po pravdě…co bys dělala ty, kdyby se mi něco stalo? Ne kdybych zemřel, kdyby mě někdo zabil?“ Trefa do černého, zachovala bych se naprosto stejně jako on a moc dobře to věděl, nemusel mi ani číst myšlenky.

„Víš to…to stejné co ty…“

„Tak vidíš lásko, ale nic se nám nestane a všechno bude v pořádku ano?!“ Vypadalo to, jako by ujišťoval spíš sebe jak mě. Přikývla jsem mu a políbila ho.

Polibek se začal prodlužovat a stával se naléhavějším, ale pořád byl tak něžný. Vychutnávali jsme si přítomnost toho druhého toho, že teď jsme v domě sami a máme chvilku jen pro sebe. Nezůstalo jen u polibku, šlo to dál…mnohem dál…milovali jsme se spolu tak jako nikdy…něžně ale přesto vášnivě…tiskli jsme se na sebe, tak jako by to mělo být naposledy a my měli být navždy rozděleni…co nás čeká? Co si pro nás…naši lásku budoucnost přichystala? Bude k nám krutá a nemilosrdná nebo se nad námi slituje.

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčeni 37: