Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prečo práve já? 1. kapitola

05.06.2010 (10:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

Musím… A v tom do pokoje vtrhla sadistická Jane.

„Dělej, za chvíli přijde Heidy se svačinou a já mám už žízeň," vyjela na mě hnedka.

„Jo, jasně, hned jsem tam."

„Ne, Aro chce, abych šla s tebou, kdybys chtěla utéct," řekla tónem, který nepřipouští odmlouvání. Ono je totiž velmi pravděpodobné, že se pokusím utéct teď, když je celý hrad na nohou kvůli „svačince". Tak jsem tedy vstala, vzala si plášť a vyšla k Jane. Ta mě chytla pevně za paži a vlekla do „jídelního sálu". Cestou se jen usmívala. Ví totiž, že lidskou krev nesnáším. Né, že by mi nechutnala, to jo, je lepší než cokoli jiného, ale mám po ní karmínově červené oči. Moji rodiče pili jen zvířecí krev a já prostě chtěla být jako oni. Cestou jsme nepotkaly žádného upíra, díky bohu, už vidím ty zkoumavé pohledy, které na mě všichni hází. Když jsme prošly velkými dubovými dveřmi, akorát vstupovala Heidy. Aro ladným krokem vstal a promluvil k turistům. 

„Vítejte, jsem Aro, jeden z původních panovníků," a dál jsem již neposlouchala. Asi po pěti minutách plácání nesmyslů skočil po nějakém chlápkovi, a tak se místností ozval neuvěřitelný křik. Když Aro dosál, tak se vrhli na lidi ostatní z　gardy; včetně mě. Za chvíli jsem ucítila strašně dobrou tekutinu, jak mi proudí krkem. Když jsem dopila, postavila jsem se za trůn Caia, kde je mé obvyklé místo. Za chvíli dolovila i Jane, která mě dovedla zpět do pokoje. Tam jsem vytáhla deník, do kterého si zapisuju, kolik lidí jsem už zabila. Dnes je to 175 lidí. Páni. To je docela dost. Nejvíc mi na tom vadí, že to nemůžu ovlivnit. Dala jsem deník zpátky do skříňky a šla se vykoupat. Vzala jsem si na sebe černé tepláky a triko. Jak jinak, že? Co taky čekat od šatníku, který mi dělala Jane. Lehla jsem si do postele s mojí nejoblíbenější knihou, Anna ze zeleného domu, a pomalu se do ní začetla. Asi po dvou hodinách jsem ji dočetla, jelikož jsem rychlo-čtenář, a tak jsem zhasla a šla spát.

Dneska se mi nic nezdálo. Škoda. Sen o rodičích se mi líbil, a tak by mi nevadilo, kdyby se opakoval. Dneska mám otravný trénink s Alecem. Učí mě bojovat. Nevím, proč to Aro chce, musí přeci vědět, že jen jak někam pojedu, tak zdrhnu. Komu by se chtělo být ve Volteře, že? No, o pár lidech bych věděla. Třeba Demetri s Felixem. Jsou tu jen proto, že jsou ovládáni Louiným darem. Umí totiž přesvědčovat. Na mě ten dar „záhadně“ neplatí, a tak jsem ve výhodě. Dneska mi taky přinesou nějaké lidské jídlo. Jsem sice poloviční upír a preferuji krev, ale lidské jídlo je lidské jídlo. Mám ještě hodinu, než ho přinesou, takže se půjdu umýt.

V koupelně jsem se svlékla a napustila do vany horkou vodu. Když jsem do ní vlezla, všechny problémy zmizely a já si užívala chvilku nerušeného klidu. Ale vše jednou skončí, a tak mě z přemýšlení vytrhl otravný hlas Demetriho.

„Máš tu to bláto, Nessie." Je jediný, kdo mi tak říká. Ostatní mi říkají Renesmee. Snaží se být milý, ale mně to připadá jako dolézaní. Ne, nemám ho ráda.

„Nech to na stole," zavolala jsem na něj.

„Pospěš si, jinak ti to vystydne. Já ti to ohřívat nebudu."

„Jo jasně, za pět minut jsem tam." Jen co jsem to dořekla, tak se zaklaply dveře od mého pokoje. Vylezla jsem z vany, usušila se a oblékla. Vzala jsem si opět černé tepláky a triko. Když jsem vylezla z koupelny, hned mě uhodil do nosu nelibý pach jídla. Co to kruci je? Vypadalo to jako rizoto, ale co to je doopravdy, mi zůstalo záhadou. Vzala jsem si příbor a opatrně nabralo to „bláto“ a ochutnala. Bylo to odporný, ale sníst jsem to musela. Asi po patnácti lžičkách jsem přišla na to, co to tak smrdělo. Někdo mi dal do jídla jed. Najednou se mi zatmělo před očima a já se sesula pod stůl.

Je už i 5. kapitola.