Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska - Epilog

11.10.2010 (14:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2928×

Pohled Bells

„Esme, to je…“ řekla jsem se zatajeným dechem.

„Nelíbí?“

„Je to… nádherný!“ řekla jsem užasle.

„Tak to jsem ráda, že se ti to líbí. Už nezbývá moc času. Zavoláme Alice. Ona tě připraví a ukáže ti pár účesů a ty si vybereš,“ vysvětlila Esme a zmizela v lese. „Já si na tu změnu snad nezvyknu,“ špitla jsem si pro sebe. Vůbec jsem si nevšimla, že mě Edward pozoruje. Jakmile jsem si to uvědomila, vběhla jsem mu do náruče a políbila ho. Polibky, které jsem mu dávala s takovou něhou, mi začal oplácet. To by na tom nebylo nic divného, kdyby se do pokoje nevřítil Emmett.

Lehce jsem zavrčela a povolila sevření. No, oproti nim, bych stejně neměla žádnou šanci. Takže se vždy vzdávám bez remcání.

***

12 hodin do svatby

Čím rychleji se vše blížilo, tím víc jsem byla nervóznější. Matka říkala, že tímhle projde každý. Těším se, až si vezmu svého bílého prince na bílém koni a ostatní mi budou říkat paní Cullenová. Ale skutečně se chci usadit tak brzo? O čem to vlastně přemýšlím?! Edwarda miluju. Tím jsem zahnala všechny ty nehezké myšlenky a vložila se do rukou Alice, která byla připravena.

"Připravená?" Netrpělivě cvakala podpatky do podlahy. Ona byla z té svatby víc nadšená, než všichni ostatní dohromady. Občas mě i napadlo, jak to s ní prožívá Jasper. Tolik pocitů a emocí. Hodila jsem po něm očko, protože se objevil vedle mne. Usmál se. Připadalo mi, jako by uměl taky číst myšlenky. To ale uměl jen můj upír. Edward. Moje myšlenky zalétly k němu a já se tak víc těšila na nadcházející událost.

„Bello, i on tě miluje,“ promluvila Alice a tím mě vytrhla z mého snění.

„Ehm… cože?“ pískla jsem nechápavě.

„Edward mi ukázal, že jsi k němu mluvila…“ objasnila mi.

„Mluvila? Vždyť říkal, že mi nemůže číst myšlenky.“ Pokrčila jsem rameny a sedla si na židli, která stála u velkého zrcadla.

„Nevím, asi jsi povolila svůj štít, který získáš po proměně,“ řekla celá usměvavá. Kývla jsem a ona se dala do práce.

Po pár hodinách neustálého sezení na zadku jsem začala mít mravenčení na spodní části.

„Alice, už se musím zvednout. Jsem celá dřevěná,“ vypískla jsem asi po třech hodinách neustálého česání a fénování. Alice po mě hodila omluvný výraz a stáhla se. Stoupla jsem si na nohy, které jsem necítila a rychle si zase sedla, protože mě neskutečně brněly. Připadala jsem si jako nemocná. Ale nebyla jsem. Mravenci mi cestovali žilami, ale pomalu to ustávalo. Zvedla jsem se a čapími kroky se to snažila rozchodit. Musel na mě být pohled pro bohy, protože Alice vypadala, že brzy exploduje. Po několika nepříjemných minutách to konečně přestalo a já mohla chodit normálně. Chtěla jsem dojít k oknu a podívat se ven, ale Alice mi v tom rezolutně zabránila. Prý bych mohla vidět něco, co nemám a někdo by mohl vidět mě. Nehotovou a nedokonalou. Pobouřeně jsem se na ni po tom prohlášení zadívala. Zatvářila se lehce omluvně, ale nepovolila. Jen jsem si povzdechla a usadila se zpět na židli, aby mohla pokračovat v mém zkrášlování. Jediná slova, která jsem za tu dobu slyšela, byla, "otevři pusu", "zavři pusu", "promni pusu", "zamrkej", "nemrkej", "nahoru", "dolu", "nespi" a nějaká další, ale ta už si nepamatuju. Po době, která se mi zdála nekonečná, a kterou jsem si krátila myšlenkami na Edwarda, konečně Alice ustoupila a spokojeně tleskla rukama.

„Vypadáš perfektně, Bello. Samozřejmně," dodala hned, protože nechtěla nechat ani sebemenší pochyby o svých schopnostech.

„Jak jinak," dodala jsem, „vždyť se o mně postarala moje nejšikovnější a nejmilejší, upíří, sestřička." Cítila jsem jen, jak mě ten malý skřítek mačká v náruči, ale tak aby nic nepoškodila. Lehounce jsem jí objetí oplatila.

„Mám tě ráda, sestřičko," kníkla tiše a já bych byla ochotná dát ruku do ohně za to, že je dojatá.

„Já tebe přece taky, Alice." Pak nás objaly další dva páry rukou a já ucítila příjemnou vůni. Odhadla jsem to na Esme, ale druhým párem rukou jsem si nebyla jistá. Byla to Rose. Když mě pustily, udiveně jsem se na ni podívala. Myslela jsem si, že mě nemá moc v lásce. Ani jsem si nevšimla, že jsme najednou samy. Rose si mě chvilku prohlížela a pak mi pokynula k židli. Nevěděla jsem, co dělat jiného, tak jsem ji poslechla. Pak začala mluvit.

„Bello, vím, že jsem se nechovala zrovna slušně a mrzí mě to. Na svou obranu mohu pouze říct, že jsem se snažila ochránit tebe a tvůj lidský život od našeho světa a zároveň svou rodinu. Ano, z počátku  jsem ti nevěřila, ale to bylo tím, že jsem nechápala nesobeckost tvého srdce. Že bys opravdu byla schopná zamilovat se do mého bratra, i když byl v kómatu a nevypadalo to, že se probere. Teď, si připadám divně, ale myslela jsem si, že jsi jen hrozně vypočítavá. Omlouvám se," zašeptala už ke konci Rose. Jen jsem na ni zírala, protože takový proslov jsem rozhodně nečekala. Pak mi došlo, že čeká na nějakou mou reakci.

„Rose, to je dobré. Já tě chápu. Neříkám, že mě to nemrzelo, ale vím, jak se to muselo jevit. Tak ti teď do očí říkám, že tvého bratra miluji. Nechci mu ublížit ani ho nějak využít. Jediné co chci je strávit věčnost po jeho boku," dokončila jsem. Viděla jsem mrak, který se na chvilku mihnul Rose po tváři při slově věčnost, ale pak její tvář rozzářil krásný úsměv a ona mě ještě jednou objala. Z pokoje dál na chodbě se ozvalo útrpné zasténaní.

„Promiň, Alice," zavolaly jsme najednou a rozesmály se. Rose se podívala na vak visící na dveřích šatny. Jen jsem přikývla. Pomohla mi se obléct a doupravit můj účes tak, aby v něm dobře držel závoj. Najednou do pokoje vběhla Alice už převlečená do družičkovských šatů, byly světlounce zelené a vypadaly jako z pavučiny. Jemňoučké a vzdušné. Chytla mě za ruku a dotáhla před zrcadlo. Vyvalila jsem oči na tu krásku v odrazu a měla jsem co dělat, abych si nezničila líčení slzami dojetí.

„Díky, holky," fňukla jsem vděčně. Přitočila se k nám i Esme a my teď stály před zrcadlem jako čtyři bohyně. Ano, alespoň na chviličku jsem se jim mohla krásou rovnat, ne úplně samozřejmě, ale to líčení a šaty byly prostě dokonalé. Pak okamžik pominul a Rose se odbehla převléct. Do dveří vešla má maminka.

„Bello, jsi nádherná," vydechla fascinovaně. Zlehounka mě objala pod ostřížím pohledem Alice. „Holčičko, vypadáš tak krásně. Netušila jsem, že tenhle den přijde tak brzy, ale doufám, že jsi šťastná."

„Jsem mami," usmála jsem se na ni. Ona začala něco hledat po kapsách a pak vytáhla kus něčeho, v čem jsem po roztažení poznala podvazek. Lehce jsem zčervenala.

„Zlato, máš nové šaty, ale tohle je něco modrého a půjčeného. Je můj, tak mi ho prosím neztrať," nabádala mě a už se krčila, aby mi ho mohla navléknout na správné místo. Vedle se najednou zjevila Esme s malou krabičkou v ruce.

„Bello, tohle je něco starého. Pochází z patnáctého století a měla jsem je na své svatbě z Carlislem," řekla a otevřela ji. Byly v ní nádherné smaragdové náušnice. V krku se mi udělal knedlík.

„Esme, ty jsou nádherné, ale jsi si jistá, že - ." Přerušila mě.

„Ano, Bello, to jsem. Jsou tvoje. Doufám, že ti do manželství přinesou tolik štěstí co mně." Teď už jsem regulérně vzlykala.

„Děkuji, moc vám oběma děkuji," vyhrkla jsem a objala je. Zasmály se a mamka mi pak setřela slzy. Přišlo mi, že za dnešek jsem se naobjímala víc, než za celý svůj dosavadní život. Dovnitř strčila hlavu Rose.

„Už je čas, měly bychom se jít usadit," řekla a všichni se vydali pryč. Chvilku jsem byla naprosto sama a objevila se nervozita. Bála jsem se, že něco zkazím, že zakopnu nebo cokoliv jiného, ale všechno to pominulo, když do dveří strčil hlavu Carlisle se svým krásným úsměvem a klidnýma očima. Trochu jsem se uvolnila a vydechla. Vešel dovnitř a v rukou držel moji kytici. Byla bílo zelená. Dominovaly tomu nádherné zelené orchideje obklopené spoustou bílých frézií. Jejich vůně okamžitě zaplavila pokoj.

„V pořádku, Bello?" zeptal se s úsměvem. Nešlo to jinak, musela jsem se na něj taky usmát a kývnout.

„Úplně. Už je čas?" zeptala jsem se. Místo odpovědi ke mě natáhl ruku. Došla jsem k němu a chytla jsem se ho pod paží. Došli jsme až ke dveřím, ale tam jsem strnula. Tázavě se na mě zadíval.

„Děje se něco?" zeptal se a ma čele mu vyskočila malá starostlivá vráska.

„Já - já - Co když pro něj nejsem dost dobrá? Co když se mnou nebude šťastný?" vyhrkla jsem najednou. Dostala jsem hrozný strach a najednou se mi celá svatba zdál hrozně špatný nápad. Carlisle jen překvapeně zvednul obočí. Pak se pousmála a lehce mě pohladil po paži. Tím upoutal moji plnou pozornost, protože Carlisle se vždy držel stranou.

„Bello, já znám svého syna. Ty jsi ho poznala až po jeho nemoci, ale já ho znal i předtím. Vidím změny, kterých ty si nevšimneš. To, co se s ním stalo od té doby co tě zná je skoro zázrak. Dala jsi mu nejlepší důvod žít jaký znám. Lásku. Možná jsme jen mrtvé kameny, ale láska nás probudí k životu a to se nezmění do konce věčnosti. Vidím svého syna, vidím pohledy, kterými se na tebe dívá a to jak se tě dotýká, když si myslí, že se nikdo nedívá. Bello, ty jsi pro něj ta pravá. Nikdo by nebyl lepší," dokončil. Viděla jsem jeho pocity, které se mu odrážely ve tváři a v očích. Všechny pochyby jako by jeho slova rozfoukala. Cítila jsem, jak se mi tvář roztahuje do šťastného úsměvu. I Carlisle se usmál a pohladil mě po tváři. „Můžeme?" zeptal se.

„Můžeme," souhlasila jsem. Vyšli jsme z pokoje, kde už netrpělivě přecházela Alice s Rose. V rukou drželi zmenšeniny mé kytice a obě měli stejné zelnkavé šaty. Vypadaly vážně jako víly. Usmála jsem se na ně a ony se srovnaly. Uslyšely jsme první tóny skladby, kterou hrál v zahradě smyčcový kvartet najatých hudebníků. Lehká melodie byla krásná a vábivá. Rose vyšla jako první, po chvilce za ní vyšla i Alice. Když byla řada na nás a já viděla ty šílené schody, začala jsem se znovu bát pádu. Pevně jsem sevřela Carlisleovu ruku a zavřela jsem oči v tiché modlitbě.

„Prosím, nenech mě spadnout, tati," šeptla jsem, ale hned mi došlo, co jsem to vlastně řekla. Sakra, teď jsem to přeťápla, nadávala jsem si a po očku mrkla na Carlislea. Ten ale vůbec nevypadal naštvaně. Naopak, zářil jako sluníčko.

„Nenechám, holčičko," šeptnul mi zpět. Netušila jsem, že bych mohla mít až takovou radost z pouhého oslovení, ale bylo to tak. Schody jsme sešli bez nehody a já byla skoro v mrákotách. Před námi byly dveře na zahradu. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a nechala se vést k oltáři. Hudbu jsem teď už slyšela mnohem hlasitěji. Všechny tváře byly otočená na mě a já cítila, jak rudnu. Přesto jsem byla zaplavena pocity štěstí a nadšení. Všimla jsem si Jaspera, který se tvářil jako by ho někdo zfetoval a musela jsem se uchichtnout. To přilákalo pohled Alice, která se pak podívala stejným směrem jako já a ztuhla. Její manžel opravdu nevypadal své právně. V ten moment jsem věděla, že tohle je to co chci. Ten pocit naplnění a štěstí, tahle rodina a hlavně tenhle muž. Podívala jsem se na jeho postavu u oltáře, kterou jsem si nechávala až na konec. Věděla jsem, že bych od něj pohled už neodtrhla a měla jsem pravdu. Byl nádherný. Vlastně byl přímo dokonalý. Tmavý oblek mu seděl dokonale, jeho vlasy jindy tak nezkrotné byly trochu upravenější, ale pořád si udržovaly nádech divokosti. A jeho tvář. Ta vyzařovala tolik lásky a štěstí, až se mi málem podlomila kolena, ale i tak m i přišlo, že je to pouze zlomek toho co cítím já. Došli jsme až k němu když se kněz zeptal.

„Kdo předává tuto ženu?" Carlisle se napřímil a hrdým tónem oznámil.

„Já." Pak vzal mou ruku a vložil ji do Edwardovy dlaně. Zpříma se na něj podíval a pronesl. „Předávám ti poklad. Chovej se tak k ní, protože jinak by mohla přestat zářit." Edward kývnul a pak se na mě zadíval. Nemohla jsem se na něj vynadívat a tak jsem skoro ani nevnímala knězovu řeč. Zaslechla jsem pouze začátek.

„Drazí snoubenci, milí svatebčané, sešli jsme se tu dnes, abychom spojily tohoto muže a tuto ženu ve svátost manželskou..." jeho hlas přešel v tichý šup na pozadí mé mysli a já se topila ve vlastních pocitech. Najednou jsem zatoužila, aby mi Edward viděl do hlavy a věděl, jak moc ho miluji a co právě cítím. Už jednou mě přece slyšel, mohlo by se to tedy podařit i teď. Všechno své soustředění jsem upnula k tomuto bodu. Najednou Edward překvapeně zamrkala trochu na mě vyvalil oči. Rychle jsem začala myslet na to co předtím, ale pořád jsem se snažila myslet i na to, aby to viděl. Sledovala jsem jak jeho pohled jihnul. Hlavou mi prolétla myšlenka, že by kdyby mohl tak asi pláče. Lehce kývnul hlavou. Jeho přiznání mi potvrdilo, že opravdu poslouchá mé myšlenky. Pořád tu totiž byla možnost, že slyší velké prd a valí na mě oči, protože jsem samým úsilím zrudla jako krocan. Zacukaly mu koutky. Sakryš. No, to že slyší všechno, rozhodně není taková výhoda. Teď mu v očích šibalsky zajiskřilo. Doprčic, ono to nejde vypnout? Teď už se regulérně culil. Kruci písek! Vykulil oči. Naší tichou debatu, přerušil kněz, který nás vyzval, abychom vyslovili své sliby. Cože, jaké sliby? Vyděšeně jsem se na něj dívala. Edward se zatvářil lehce zklamaně, z toho jsme usoudila, že zábrana klesla zpět a on má po čtení myšlenek. Edward se nadechl a začal.

„Isabello Swanová. Bello. Když jsem tě poznal, byl jsem sám. Nemohl jsem nic. Neviděl jsem, nemluvil, nereagoval. Do mého vyhnanství ve vlastním těle jsi vstoupila ty. Tvůj hlas, byl jako hlas anděla, který mě provázel temnotou. Vždy jsem se těšil, kdy tě uslyším a děsil se chvíle, kdy tě slyšet přestanu. Zamiloval jsem se do tebe, ale neměl jsem ti co nabídnout. Nějakým zázrakem ses, ale zamilovala i ty do mne. A teď, když už mohu mluvit, mohu se hýbat a dívat se na tebe, hodlám strávit celý život tak, abych tě dělal šťastnou." Kněz se otočil na mě a já znervózněla. Během Edwardova slibu jsem se vznášela do výšin, o to tvrdší bylo přistání zpět do reality. Tohle jsem nemohla překonat. Ale i tak jsem se o to pokusila.

„Edwarde, když jsem tě poprvé uviděla na té posteli. Pomyslela jsem si, co si asi v Nebi provedl, že tě Bůh poslal na Zem. Připadal jsi mi jako anděl tenkrát a připadáš mi tak stále. Ani já nevím, co jsem udělala, že mi tě poslal, ale jsem mu vděčná. To ty jsi mi ukázal, jak může být život krásný. Nemohu ti to oplatit ničím jiným, než že se budu snažit, aby byl tvůj život po mém boku stejně tak krásný až do konce věčnosti." Když jsem skončila, dívala jsem se do Edwardových zářících očí a viděla, že jsem ho nezklamala. V tichu zahrady se ozvalo slabounké posmrkávaní a já si všimla maminky, jak si utírá nos s omluvným pohledem. Pousmála jsem se. Kněz pokračoval.

„Přistupme tedy k dalšímu bodu. Táži se Vás, pane Edwarde Anthony Masene Cullene, zda si berete slečnu Isabellu Marii Swanovou, dobrovolně za svou právoplatnou manželku a budete ji ctít, chránit a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?"

„Ano, beru." Edwardův hlas zněl silně a hrdě.

„Táži se Vás, slečno Isabello Marie Swanová, zda si berete pana Edwarda Anthony Masena Cullena dobrovolně za svého právoplatného manžela. Budete jej ctít a pečovat o něj, dokud Vás smrt nerozdělí?"

„Ano, beru," kníkla jsem dojatě a vysloužila si tak tichý smích od Emmetta.

„Pak Vás tedy prohlašuji za muže a ženu, prosím vyměňte si navzájem prstýnky." Vyzval nás a my nadšeně poslechli. „Nyní můžete políbit nevěstu," řekl s úsměvem. Toho se Edward zhostil s nadšením a vervou. Já se k němu přitiskla, vytáhla se na špičky. On se sklonil a přitisklo svá tvrdá a chladná ústa na mé rty. Jeho chuť mě okamžitě omámila a tak není divu, že mě neprobral ani pochvalný pískot z řad svatebčanů a hlavně od Emmetta. To Edward musel polibek ukončit a šťastně se na mě zubil. Kněz se ujal slova naposledy.

„Tímto mi dovolte, abych Vám představil manžele Cullenovi!" zvolal. Pak nám popřál a k nám se mohli začít hrnout gratulanti. Putovali jsme z náruče do náruče a všichni nám nadšeně blahopřáli.

Z obřadu jsme plynule přešli do hostiny a oslavy. Všechny dívky a ženy se za mnou shromáždily, když jsem házela kytici a k překvapení všech padla do rukou mé překvapené maminky. Došlo i na krájení dortu a společnému krmení, pak jsem fascinovaně sledovala, jak si všichni upíři nabírají a poctivě uždibují. Za Emmettova hlasitého smíchu a mého šíleného červenání mi Edward opatrně stáhnul zuby podvazek a hodil ho do davu. Přistál na hlavě právě smějícímu se Emmettovi, který si okamžitě přitáhl Rose, aby ji políbil a něco jí zašeptal do ucha. Periferním viděním jsem si všimla nadskakující Alice, jak si tleská rukama. Tančili jsme a bavili se. Provedli mě všichni. Nejprve byl náš první tanec s Edwardem, kdy nás všichni fotili a natáčeli. Pak mě provedl Carlisle. Po něm i Emmett a Jasper, který se pořád tvářil značně zasněně. Vlastně jsem se mu celou dobu musela smát, protože naše konverzace většinou vypadala tak, že jsem se ho na něco zeptala a on zasněně a šťastně povzdychnul. V tu chvíli mě napadlo, kdo že je tu šťastná nevěsta. Když jsem na to pomyslela, Edward o něco dál se málem skácel smíchy. Asi se mi mysl zase trochu proděravěla. Pobaveně na mě mrknul a dál se věnoval tanci s mou maminkou. Po několika dalších hodinách, kdy už jsem byla opravdu unavená, přiběhla Alice s tím, že se musím převléct, protože letadlo na nás nepočká. Doslova mě vyškubla z Edwardovi náruče a unášela mě směrem k pokoji, kde mi pomohla vysvléct se ze svatebního a podala mi jiné šaty. Také bílé, ale lehké a krátké s asymetricky střiženou sukní. Ještě mi upravila účes. Vypletla mi z vlasů závoj a vlasy samotné mi rozpustila, aby se mi v pevných lokýnkách rozprostíraly po ramenou. Se všemi jsme se rozloučili před domem a oni nám s přáním šťastné cesty mávali, dokud jsme nezmizeli za zatáčkou.