Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska 2. Díl

24.12.2009 (12:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3715×

Druhý den

Dnes jsem měla další den nudnou školu. Ráno jsem si připravila sešity a učebnice, které jsem nastrkala do baťohu. Polovinu věcí jsem si stejně nebrala proč taky? Mám si kvůli tomu zničit záda? Ani mě nehne! Když jsem si připravila „teoreticky“ všechno učení šla jsem do koupelny umýt se a upravit, abych vypadala jako člověk. Zamířila jsem si to z koupelny rovnou do pokoje, naházela na sebe nějaké normální oblečení vyrazila ze schodů ven.

„Bello?“ volal kdosi z kuchyně.

„No.“

„Ty nejdeš do školy?“ byla to máma.

„Jdu, jestli nevidíš,“ odsekla jsem.

„Isabello!“ pohrozila.

„No jo pořád! Ahoj odpoledne.“

„Ahoj,“ popadla jsem bundu otevřela dveře a koukala jako, bych tam viděla něco nadpřirozeného.

Pršelo jak z konve.

„Dneska mělo, být teplo a ono tohle! Poslední dobou jim nic nevychází,“ rozčilovala jsem se v předsíni.

„Tak si vem deštník, ať nezmokneš.“

„A kde je?“

„Tak kde vždycky… Stačí se jen pořádně podívat!“

„Už ho mám,“ zavolala jsem na mámu a vyšla do toho hrozného lijáku.

„Kruci fix já se na to!“ rozčilovala jsem se hned, jak jsem za sebou zavřela dveře. Protože se mi deštník otočil vzhůru nohama, a já stála venku na dešti a deštník v pravé ruce. Po tváři, kterou jsem si asi před 5 minutami namalovala jsem cítila jak mi řasenka lepí oči k sobě. Tím pádem jsem věděla, že obličej mám jak po výbuchu atomovkou.

Zalezla jsem do svého auta a nainstalovala jsem si zrcátko na stínítku. Vyndala jsem si zase šminky a dala se do práce. Jedním okem jsem se podívala na palubní desku a bylo 7:45. No zase přijdu pozdě. Učitelé už na to byli docela zvyklí. Ale neměli mě moc v oblibě! Pozdní příchody netrpěl nikdo a spolužáci byli akorád naštvaní, že mě to prochází a jim ne.

Když jsem dorazila do  školy pospíchala jsem do třídy. Všichni se na mě podívali tím způsobem „no jo zase jí to projde!“

„Omlouvám se,“řekla jsem směrem k učitelce.

„To je v pořádku Isabello. Otevřete si knížku a dávejte pozor,“prohodila učitelka a věnovala se dál svému výkladu.

Podívala jsem se na svého spolužáka, který seděl vedle mě. No dělat jsem to neměla. Hrozný pohled na nejhoršího kluka ve třídě. Nikdo se sním, nebavil. A zhledem k tomu že u mě bylo jediné volné místo posadil se ke mně!

Tahle hodina se neuvěřitelně vlekla. Po té následovala Angličtina, Biologie a TV.

Celou hodinu jsem si přála, ať ten den skončí… S velkým úsilím jsem to přečkala. Moc nechybělo, a já skončila v blázinci z těch lidí kolem sebe.

Ze školy jsem vyběhla rychlostí blesku a zapadla do auta. Vůbec jsem nepřemýšlela a odjel směr domů. Hrozně jsem se těšila na vanu a horkou vodu.

Po pár minutách jsem přijela na příjezdovou cestu, našeho pozemku. Vystoupila jsem, zamkla auto a kráčela si to po trávníku do domu.

„Isabello! Nemáme cestu nebo co?“ řvala na mě máma přes sklo z kuchyně.

„Promiň.“

Zašla jsem do baráku a namířila si to rovnou do svého pokoje. Když jsem za sebou zabouchla dveře od pokoje hodila jsem tašku ke dveřím, a zapnula hned počítač. Snad hodinu trvalo, než ten krám naběhl… Musím si sehnat brigádu, abych si mohla pořídit nový. Tenhle je snad z roku nebreč. Dostala jsem ho před 3 roky k Vánocům. Sice se mi moc nechtělo, ale našla jsem si tam inzeráty, které obsahovaly brigády na krátký čas.

První: Přijmeme brigádnici na pokladnu. Zaučení jisté, stálá pracovní doba, 50Kč na hodinu. Délka pracovní doby, podle dohody.

Tel. Číslo: 546 321 365

Druhý: Přijmeme brigádnici ke koním, do stáje. Praxe není nutná, rádi doučíme. 55Kč na hodinu. Pracovní doba, podle dohody. Nejlépe dopoledne.

Případné informace na Tel. Čísle: 398 658 003

Jediné tyhle dva inzeráty upoutaly mojí pozornost. Vzala jsem do ruky mobil a vyťukala číslo na Koně do stáje. Miluju koně tak jsem zkusila napřed to…

„Prosím?“ ozval se neznámý hlas na druhém konci aparátu.

„Dobrý den, Isabella Swan. Volám na inzerát, který máte na internetu. Je ještě volný?“

„Dobrý den slečno. Je mi líto, ale už je to obsazené.“

„Nedá se nic dělat. I tak moc děkuji. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ pohasly mi oči a já položila hovor.

„Bello?“ ozvalo se ze zdola.

Šla jsem ke dveřím a otevřela je.

„Co potřebuješ?“

„Jídlo. Pojď se najíst…“

„Už jdu.“

Sešla jsem schody a posadila se na židli, která byla jako vždy u stolu.

„Co je k večeři?“ zeptala jsem se mámy.

„Rizoto.“

„Mami…“

„No co je?“

„To jsme měli minulý týden.“

„A co mám pořád vymýšlet. Tak si řekni, co chceš,“ nebyla zrovna nadšená mou průpovídkou.

„Dobře. Něco vymyslím a pak ti řeknu.“

„Fajn,“ odsekla mi.

„Teď si pořádně sedni a koukej jíst,“ vzala jsem si vidličku a dloubla do toho.

Dlouho mi netrvalo a talíř byl prázdný. Odsunula jsem talíř o kousek dál a podívala jsem na bříško. Vypadalo, jako kdybych snědla obrovského medvěda.

„Můžu jít?“ zeptala jsem se.

„Kam tak pospícháš?“

„Hledám si nějakou brigádu…“ máma na mě vykulila oči a nechápala.

„Na co?“

„Chtěla, bych si koupit nový počítač,“ vysvětlila jsem jí. Ta jen zakroutila hlavou a začala umývat nádobí.

Dala jsem talíř mámě na linku a šla si po svém. Omylem mi vyklouzlo tiché, ale přesto hlasité krknutí z úst.

„No Bello…“ podivila se mamka.

„Promiň. To má být poklona kuchaři, když si člověk krkne po jídle.“

„To je sice hezké, ale ty nejsi kluk!“ div, že nespráskla ruce.

„No jo pořád. Někdy si říkám, že bys toho kluka měla radši,“ stím jsem odešla z místnosti, a jí tam nechala stát s otevřenou pusou.

Schody jsem vyběhla jako vždy po dvou. Bylo to na mě nějak pomalé. Občas bych si přála umět běhat jako lev, puma nebo nějaké nejrychlejší stvoření na celé zeměkouli… Akorád v mé realitě tohle neexistovalo. Žádné nadpřirozené síly, víly, skřítkové nebo kdoví jaké příšery z mýtických příběhů. Tohle byla prostě realita, která se neslučovala s takovýma blbostma. V mých snech, je ale možné všechno! Létaní, rychlý běh, šplhání neuvěřitelnou rychlostí, potápění bez vzduchu a mnoho dalšího. Byla bych tu ještě zítra, kdybych to chtěla vyjmenovat.

Zašla jsem do pokoje a sedla si znovu k počítači. Zrovna tam vyběhl nový inzerát, na práci v nemocnici jako ošetřovatelka. Nebyla nutná žádná praxe. Což mě docela udivilo. Ošetřovatelka v nemocnici, by se mi líbilo. Co to tu píšou? Víc jsem zaostřila na obrazovku a viděla „ošetřování osoby po autonehodě“ to, by šlo… Zkusím tam zavolat.

Vzala jsem mobil znovu do ruky a vytáčela číslo, které jsem si opsala z monitoru. Byla to hrozná doba než to někdo zvedl.

„Prosím nemocnice Forks. S čím Vám mohu pomoci?“ ozval se milý ženský hlas na druhé straně.

„Dobrý den Isabella Swan. Chtěla, bych se zeptat jestli místo, které právě vyběhlo na internetu je volné?“

„Ano místo je volné.“

„Mohla, bych se přijít podívat, a optat se na informace týkající se brigády?“ tolik se mi ulevilo.

„Jistě. Budu Vás čekat ve 14:00, budova C.“

„Děkuji. Budu tam nashledanou.“

„I já děkuji. Nashledanou,“ odpověděla žena v telefonu a zavěsila.

Vyskočila jsem ze židle a začala skákat po celém pokoji. Mých jásavých výjevů si všimla matka. Ani neklepala a vešla do pokoje.

„Prosím tě, co tu děláš za bordel?“ div že neřvala.

„Našla jsem si asi brigádu,“ skočila jí kolem krku a to jí vykolejilo.

„Dobře drahoušku. A co to je?“ řekla teď, už s úsměvem.

„Práce v nemocnici. Ale zítra se jdu zeptat na podrobnosti. Mám tam být ve 14:00…“

„Tak pak mi řekni, co ses dozvěděla. A ještě než to přijmeš, řekneš mi podmínky!“ tohle se mi snad zdá!

„Mami!“

„Co je! Nechci, abys vzala něco a pak toho litovala,“ odpověděla.

„Fajn,“ dala jsem si ruce křížem na hruď a otočila se k počítači.

Když jsem se otočila máma tam, už nestála. Díky bohu! S tímhle mě naštvala… Copak nejsem skoro dospělá? Tohle její kibicování mě jednou zabije…

Podívala jsem se na hodiny a málem mě kleplo. Moje hledání na internetu překročilo 4 hodiny… Bylo něco kolem 9 hodiny večer, a já byla jako po flámu. To mám z toho věčného koukání do počítače. Pozavírala jsem všechna okénka a vypnula počítač. Zvedla jsem se, zastrčila židli, a odešla do koupelny udělat večerní hygienu. Během 20 minut jsem byla zpátky, zalezla do pelechu, nařídila si mobil a uvelebila se po peřinou. Usnula jsem během chvilky.

Probudila jsem se ráno asi 5 minut, než měl zazvonit budík. Típla jsem ho a protáhla se. Dostala jsem takovou křeč do nohy, že jsem nemohla na nohu ani stoupnout. Vzala jsem si lýtko do rukou a začala ho masírovat. Vždycky mi to pomohlo, takže i dnes…

Do školy jsem dneska nemusela, protože je svátek… Ani nevím jakej, ale docela se mi to hodilo. Když jsem konečně mohla stoupnout na nohu zašla jsem do šatny a našla si tam nějaké slušně vypadající oblečení. Připravila jsem si ho na židli u počítače a zašla do koupelny.

Napustila si horkou vanu a vlezla si do ní. Hodně mě to probudilo, ale zase jsem byla odpočatá. Vylezla jsem po půl hodině, osušila se a oblékla zatím do domácího oblečení.

Čerstvě umyté vlasy jsem si vysušila fénem a narovnala žehličkou. Od přírody je mám jemně kudrnaté. Vyšla jsem z koupelny a zašla do svého pokoje. Jukla jsem na hodiny, bylo něco málo po 10. Bylo ještě brzo tak jsem si vzala knížku a zalezla na ustlanou postel…

Knížka mě tak zaměstnala, že jsem ztratila pojem o čase. Po nějaké době jsem se podívala na mobil a bylo čtvrt na dvě.

„Jéé,“ vyjekla jsem a vyletěla z postele rychlostí blesku. Navlékla na sebe připravené oblečení, rozčesala jsem si své hnědé vlasy, namalovala oči a nanesla řasenku. Byla jsem připravená! Vzala jsem si batůžek do něj naházela doklady a klíče. Nestačila jsem ani pozdravit mámu a vystřelila jsem z pokoje a v zápětí hned z domu. Nasedla do svého autíčka a vyjela. Cesta netrvala moc dlouho. Během 15 minut jsem byla u nemocnice a parkovala. Dala jsem do automatu pár drobných, za okýnko jsem strčila lísteček a vyšla do areálu…

Tam mě čekal nový svět. Nepoznaný, fascinovaný…

1. Díl © Shrnutí © 3. Díl

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninová láska 2. Díl: