Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska 11. Díl

22.04.2010 (14:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3259×

Podíval se na mou ruku a odkašlal si. To pro mne bylo znamení, že nemá zájem. Všimla jsem si znaménka na pravé ruce. Kde jsem ho viděla?

Pohled nikoho

Auto Isabelly Swan zajíždělo na parkoviště školy, ale co se stalo? Vyřadila, zatáhla ručku a vystoupila. „Hej, tohle je mé místo!“ zařvala na chlapce, který stál u svého auta.

„Promiň,“ odpověděl, aniž by se uráčil otočit. Vycouval a ona zaparkovala.

Bylo celkem zábavné pozorovat ty dva. Znali se, ale zároveň se nikdy neviděli. Neznámý vystoupil z auta a zamkl ho. Pomalu se rozloučil s kamarády a šel do školy. Zrak měl sklopený a zahleděný do země. Naproti němu se vyřítila kráska s hnědými vlasy a narazila do něj.

„Promiň,“ omlouvala se zahalenému klukovi, který byl zakrytý v mikině.

„To je v pořádku. Omlouvat bych se měl já.“ Malinko sebou pohnul, ale neukázal svou tvář.

„Jsem Bella a ty?“ Podala jsem mu ruku a čekala na nějakou odezvu, ale bez úspěchu. „Halo, jak se jmenuješ?“ opakovala otázku. Bylo vidět, že jeho jednání nechápe.

Podíval se na její ruku a odkašlal si. Bylo vidět, že nemá zájem.  Po chvilce si všimla znaménka, které měl na pravé ruce. V tu chvíli jí začalo šrotovat v hlavě… kdo ten neznámý je!

Pohled Belly

„Tak asi nemáš zájem. Fajn.“ Otočila jsem se a namířila si to na hodinu. Když jsem vešla dovnitř v zápětí semnou vešel i učitel.

„Dobré ráno,“ pozdravil a všichni se postavili. „Můžete se posadit,“ jak vyslovil všichni se posadili.

Já si sedla na své místo u okna v druhé řadě, ale, už od začátku jsem nevnímala. Vím jen to, že učitel pustil nějaké video. Nevím, o čem to bylo, ale nezajímalo mě to. Musela jsem pořád přemýšlet nad tím klukem, co měl znaménko na pravé ruce.

*Kde jsem ho viděla? * za živého boha jsem si nemohla vzpomenout. V tu chvíli mi to došlo…

Viděla jsem ho v nemocnici. Byl to Edward.

V tu chvíli začalo zvonit.

„Pomalu… Miku,“ řekl káravě učitel.

Já si naházela věci do tašky a šla hledat… Po celé škole jsem lítala jak kometa, ale bez úspěchu.

„Koho hledáš?“ zakřičel na mě Mike.

„Nestarej se!“ A tím jsem mu zamítla jakoukoliv odpověď.

„Nehledáš toho kluka, kterej do tebe vrazil?“ Otočila jsem se na něj a nedočkavě čekala, až to vyklopí.

„Já vrazila do něj… A, už konečně mluv.“

„Byl na první hodině tělocviku, ale odešel.“

„Jak odešel?“ vyštěkla jsem beznadějně.

„Nesoustředil se. Učitel ho pro dnešek poslal domů. Byl v nemocnici. Ani nevím, jak dlouho.“ Pohodil rukama a založil si je na hrudi.

„Ale zítra přijde?“

„Bello, ty jsi jak šílená,“ řekl posměšně Mike.

„Nech si to jo!“ Otočila jsem se na patě a odcházela.

„Bello, nechceš jít na véču?“ zakřičel.

„A ty na to máš?“ odpálkovala jsem ho.

„Teď ne, ale večer budu.“ Pokoušel se vše vysvětlit, ale já měla na starosti něco jiného.

„Ahoj,“ zavolala jsem na něj a mávla rukou do vzduchu.

Hlavou se mi začaly honit myšlenky… kde by mohl být? Proč se na mě nepodíval? Alice mu přeci musela všechno říct. Jediné, co mi dávalo smysl, bylo to, že byl zakrytý. Nesmí prozradit jejich rasu.

Už jsem byla u auta a nasedla. Chvilku jsem přemítala, ale na nic jsem nepřišla. Ty dny se mi zdají moc dlouhé. Od té doby, co nechodím za Edwardem do nemocnice, je to hrozná otrava. Měla jsem skočit, byl by klid.

Na okýnko mi někdo zaklepal, a já se nadzvedla tak, že jsem málem prorazila střechu.

„Ahoj.“

„Alice,“ vyjekla jsem radostí. „Co tu děláš? Kde je Edward?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou.

„Bello, dýchej…“ usmála se, nadechla a začala vyprávět dál. „Pojedeš semnou,“ oznámila mi a já vystoupila z auta. Alice mi otevřela dveře spolujezdce a já nasedla. Nevěděla jsem, co to má za lubem, ale doufala jsem, že uvidím Edwarda.

„Můžeme?“ zeptala se Alice mile. Já jen kývla a v břiše se mi začali zmítat motýlci.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se jí po půl hodině jízdy.

„Vydrž…“ šibalsky se usmála a jela dál. „Nedočkavče.“

„No ty mě někam vezeš. Nevím, kam, za kým a proč… A ty mi říkáš nedočkavče?“

„Dobře, ale vydrž.“ Soustředila se tolik na cestu, že mě už nevnímala.

Po dalších deseti minutách zatáčela na nějakou cestu, která byla mimo Forks. Alice přišlápla plyn a před námi se začal objevovat krásný, velký a prostorný barák.

„Alice, to je Vaše?“ zeptala jsem se jí plná údivu.

„Ano. Vítej u nás doma,“ odpověděla vesele.

Alice zaparkovala před domem a já chtěla otevřít dveře, ale otevřel je krásný kluk. Měl hodně krátce střižené hnědé vlasy. Čokoládové oči a byl velmi, ale velmi vysoký.

„Ahoj, já jsem Emmett,“ vyřkl své jméno a podal mi svou ruku na pozdrav.

„Ahoj, já… já jsem Isabella, ale říkej mi klidně Bello,“ odpověděla jsem mu a podala mu též ruku na pozdrav. Měl silný stisk, ale zároveň byl tak jemný. Krásně se usmíval, takže mě nenapadlo nic jiného, než se usmát taky. Toho si, ale všimla blondýnka. Krásná blondýnka a přitančila k němu. Dala jasně najevo, že Emmett je její. Chytla ho za pas a políbila.

„Rose, tohle je Bella. Bello, tohle je Rosalie. Mimochodem moje přítelkyně,“ uvedl na správnou míru Em.

„Těší mě Rose,“ zkusila jsem být milá, ale jí to nezajímalo. Jen se na mě podívala a zase zmizela.

„Omlouvám se, ale je nějaká přetažená,“ pokoušel se omluvit svou přítelkyni.

„Bello,“ promluvila na mě Alice.

„Takže?“ podívala jsem se nedočkavě.

„Můžeme?“

„Prosííím,“ žadonila jsem, jak malá. Konečně jsem chtěla vidět Edwarda. Na toho jediného jsem se těšila, ale začala jsem se bát. Zastavila jsem se a Alice se mnou.

„Bello, co je?“

„Já nevím, bojím se!“

„Čeho?“

„Co když mě nepozná. Nebudu se mu líbit. Já nevím, prostě… jeho celkové reakce,“ pomalu, ale jistě jsem začala hysterčit.

„Teď to neřeš. A už pojď.“ Chytla mě za paži a vlekla mě do domu.

Vstoupila jsem na verandu a dveře se otevřely. Otevřel je Emmett. Kdy odešel? Ach jo…

„Vítej, Bello.“ Ukázal směrem dovnitř. Já vešla a uviděla celou rodinu stát u pohovky. Vypadalo to komicky, ale začala jsem se celá třást. Někdo tu scházel.

Doufám, že se dílek líbil. Prosím o komentíky... Vím, že umíte víc. Ale, psaní mě baví. Zvláště u téhle povídky. Ale jaký je háček? Málo komentů... :( Takže tím Vás žádám o zlepšení. Jestli chcete další dílky... stanovuji minimum 20. Když to porovnám se zobrazením, už není takový problém zmáčknout smailíka. Že ne? Děkuju. :)

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninová láska 11. Díl: