Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právník 3. kapitola

26.08.2011 (16:00) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1076×

„Ty někoho čekáš, Bello?“ zeptala se mě Consuela a nervózně začala popocházet.

„Ne a ty?“ špitla jsem k ní a ona jen zavrtěla hlavou.

Po minutě horečnatého přecházení se zastavila v kroku „Myslíš, že to bude Marie?“ vyjekla a chytila se za pusu.

„Doufám, že ne,“ zabručela jsem otráveně a dál jsem přehazovala snídani z jednoho konce talíře na druhý.

„Co tam děláte, vy dvě krávy?! Já vím, že tam jste!“ ozval se vzteklý hlas mé nevlastní dcery zpoza dveří.

„Vyhoď ji, nebo ji rovnou zabij,“ zamrmlala jsem a Consuela teatrálně spráskla ruce a převrátila oči „Ta tady vážně ještě chyběla!“

„Už jdu, paní!“ zahulákala a vyrazila ke dveřím.

Marii jsem nenáviděla. Byla to zhýčkaná dcera, která by nejradši shrábla všechny milióny svého otce. V podstatě jsme byly stejné, až na to, že já si ty peníze tvrdě vydřela.

„Uhni!“ prskla ke Consuele a odstrčila ji, když se jí snažila pomoct sundat kabát.

„Aby ses nezbláznila, ty krávo blonďatá,“ zasyčela potichu Consuela a prohnala se kolem mě.

„Co si to řekla? Chceš, abych tě vyhodila?!“ rozkřičela se na vzdalující Consuelu a rozčíleně se rozešla ke mně.

„Marie,“ oslovila jsem ji a usmála se.

„Isabello“ pozdravila mě a ušklíbla se.

„Měla by sis tady protřídit ty… poflakovače,“ prskla a zkoumavým okem prošla každý centimetr chodby.

„Je to moje služka. Takže si hleď svých,“ odpověděla jsem s nezájmem a otočila jsem se k odchodu.

„Brzo bude tvůj jen kufr, se kterým vypadneš!“ zavrčela na mě a odešla do obývacího pokoje, kde si sedla na kanape.

„Kde je otec, Consuelo?“ zakřičela do domu a dala si nohu přes nohu.

„Někde s děvkama,“ odpověděla jsem jí s úsměvem a sedla si naproti ní.

„Nevím, proč by chodil za děvkama, když už má jednu doma,“ zaprskala a znechuceně si odfrkla.

Rozzuřeně jsem vstala a měla chuť jí nalískat, ona toho samozřejmě hned využila.

„No pojď, ty chudinko z Forks!“ provokovala mě dál a zasmála se.

Dvěma rychlými kroky jsem k ní došla a sevřela její krk v rukách a drtila ho silou. Kde jsou ty časy, kdy jsem takové věty přecházela mávnutím ruky.

„Ale no tak, dámy!“ přiřítila se Consuela a odtrhla mě od Marie, která lapala po dechu.

„Uhni, ty špíno,“ zasýpala Marie a vyšla po schodech nahoru.

Když se její postava ztratila z dohledu, Consuela mě uznale poplácala po zádech. Společně jsme se zasmály a já se svalila zpátky na kanape. Consuela položila na stůl dvě kávy a odešla. Uslyšela jsem zase klapání podpatků a funění.

„Až otec přijde, tak mu vyřiďte, ať mi zavolá!“ prskla směrem ke mně a otočila se ke dveřím.

„Jistě, slečno,“ špitla k ní Cons a vyprovodila ji z domu.

Po dvou dnech…

Vyšla jsem nejistým krokem z výtahu. Celou chodbou se rozléhalo hučení starých počítačů a cvakání psacích strojů. Připomínalo mi to staré časy. Forks a tátu. Co asi dělá? Jak se má? Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala tu bolest ze své hlavy a vypustila své ulhané a zkažené já. Rozhlédla jsem se a rozešla se k menší kanceláři, kde bylo natěsnáno nejmíň deset stolů. Otočila jsem se za srdcervoucím pláčem ženy, která něco sepisovala s policistkou.

„Slečno? Co si přejete?“ zeptal se mě mladý muž a vřele se na mě usmál.

„Ráda bych nahlásila zmizení mého manžela,“ odpověděla jsem k němu bolestně a snažila se napodobit tu ženu.

„Vaše jméno?“ ptal se dál a hypnotizoval mě očima.

„Isabella Stensenová,“ odvětila jsem mu a v jeho očích se mihl úžas, zděšení a strach.

„Oh, jistě, paní, chviličku,“ vyhrkl a rozběhl se k vedlejšímu stolu.

„Hej, Johne! Je tady Stensenová, ty vole,“ zakřičel na chlapa, který by stál naprosto jistě za hřích.

„Kvůli čemu? Ukradli jí čivavu?“ rozesmál se a dál si procházel papíry, které se mu kupily na stole.

„Prý jí zmizel manžel,“ zašeptal dost hlasitě a John na něj vykulil oči.

„Tak ji pošli ke mně na trojku,“ rozkázal a hodil s papíry na stůl a rychlým krokem odešel.

„Takže, paní…“ oslovil mě ten mladý klouček.

„Stensenová,“ představila jsem se a v jeho očích se zase prohnaly ty tři pocity.

„Ano, paní Stensenová… půjdete do místnosti číslo tři. Je to tam za rohem vpravo,“ vysvětlil mi a zmizel stejně tak rychle, jako se i objevil.

„Blbec,“ zasyčela jsem do prázdna a šla podle jeho instrukcí.

Otevřela jsem dveře, na kterých byla namalovaná velká trojka. Pomalu jsem nakoukla. Zdi byly zelené a oprýskané. V rozích rašila plíseň a židle byly jako ze skladiště.

„Jsem tady správně?“ špitla jsem k muži, který byl otočený zády a sledoval dění za oknem.

„Jistě, paní Stensenová,“ rozlehlo se místností a otočil se.

„Isabella,“ představila jsem se mile a natáhla jsem k němu ruku. Přešel ke mně a potřásli jsme si.

„Takže tedy, Isabello, co se stalo?“ zeptal se a vrzavým zvukem mi posunul židli a pokynul, abych si sedla.

„Můj manžel zmizel před dvěma dny,“ špitla jsem a vytáhla si z kabelky bavlněný kapesník s iniciály Lukase.

„Neozval se vám?“ zeptal se zvednutým obočím.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Volala jste mu?“

„Pane…,“

„Johne,“ usmál se mile.

„Johne, mému manželovi je sedmdesát let. Často zapomíná a jsem ráda, když mě vůbec pozná,“ řekla jsem hořce a dál žmoulala kapesník v ruce.

„Aha, aha,“ zabručel a dál si procházel papíry, které ležely na stole.

„Takže to sepíšeme,“ prohlásil a vyndal si propisku z kapsy.

„Vaše jméno a rok a datum narození a i vašeho manžela,“ požádal mě.

„Isabella Stensenová, třináctého září a rok devadesát dva. Můj manžel Lukas Stensen, prvního prosince, čtyřicet jedna,“ nadiktovala jsem a zadívala se z okna, které bylo pokryto mřížemi. Při tom pohledu mi přejel mráz po zádech.

„Dobře, takže zmizení manžela před dvěma dny,“ řekl sám pro sebe a zapisoval informace.

Odložil propisku, protáhl se a pak se nadechl k další otázce „Nepohádali jste se? Nebo co bylo příčinou jeho odchodu z domu?“

„Ale pane, Johne. To je snad jasné. Můj manžel je sice starý a duší je to dvacetiletý chlap. Má své potřeby,“ přiznala jsem smutně a zakroutila hlavou, že o tom nechci dál mluvit.

„Takže?“ nedal se odbít a zvědavost z jeho očí přímo přetákala.

„Šel do bordelu,“ zašeptala jsem bolestně a hlas se mi dvakrát zlomil.

„Vždyť má tak krásnou ženu doma,“ špitl laškovně a pohladil mě po ruce.

„Má rad blondýnky,“ odvětila jsem hořce a jeho stisk zesílil. Střelila jsem k němu pohledem a jeho úsměv se roztáhl do krásného měsíčku.

„To já radši hnědovlasé,“ zašeptal zastřeně a posunul se blíž ke mně.

„Proč jste nepřišla dřív?“ zeptal se a díval se mi do očí.

„Často zmizel na několik dní,“ odvětila jsem a sklopila oči.

„Teď se nabízí otázka, proč jste tedy přišla?“ řekl a propaloval mě zkoumavým pohledem.

„Moje pomatená nevlastní dcera má pocit, že se mu něco stalo,“ prskla jsem naštvaně.

„Ale mám ji ráda, jako vlastní, a nerada bych dělala rozepře v rodině. Jistě to chápete,“ špitla jsem a vytlačila z očí aspoň jednu slzu.

„Chápu, takže to bude jen taková formalita,“ pokýval hlavou k papíru.

„Ano, formalita,“ špitla jsem mu do ucha a otřela se jazykem o jeho lalůček. Slastně zasténal a já mu vjela rukou do kalhot.

Shrnutí

Stmivani158 ♥ DeninaLove

4. kapitola

Prosím o názory a kritiku.

Děkuji, Jane & Dee

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právník 3. kapitola: