Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 46

20.05.2012 (16:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4268×

Jak si to Edward naplánoval, hned druhý den přinesl domů foťák. A že byl tedy pořádný. Radši jsem se ani neptala, kolik za tu hračku vyhodil, protože by mě asi museli odvézt. Taky jsem hned musela zapózovat. Moje břicho, stále ještě ploché, se stalo modelkou číslo jedna, pak jsem byla já a až potom Edward. Musela jsem si ho přeci taky vyfotit, když pózoval se svými rty u mého pupíku nebo když se mi snažil udělat něco k večeři potom, co mi řekl, že budu jenom odpočívat. Tak jsem odpočívala a fotila téměř každý jeho krok. Teď jsem mu tu hračku musela schválit, protože jsem se zabavila i já.

Zničehonic proťal oblohu velký blesk a hned nato se ozval hlasitý hrom. Ztuhla jsem a čekala, co bude.

„Pojď se najíst. Nebo to chceš do postele?“

„Už jdu.“ Zvedla jsem se z gauče a opatrně odložila foťák na okno. Nestačila jsem udělat ani dva kroky ke stolu, když udeřil další blesk a vypadla elektrika. No skvělý.

„Bello?“ ozval se Edward odněkud, ale já byla tak vyplašená, že jsem ho nedokázala nějak identifikovat.

„Edwarde? Kde jsi?“ začínala jsem panikařit a udělala další krok dopředu.

„Tady. Za chvíli budu u tebe. Máš tu baterku nebo něco?“

„Co by tady asi tak dělala baterka,“ protočila jsem oči a udělala další krok. „Áá!“ zařvala jsem, když se mě dotkla ruka.

„To jsem já,“ uklidnil mě.

„Idiote, víš, jak jsem se lekla,“ zamručela jsem naštvaně.

„Stačil jsem si všimnout,“ ujistil mě a rozsvítil přede mnou mobil. „Jsou tu alespoň nějaké svíčky?“

„Horní skříňka napravo,“ navigovala jsem ho a za chvíli už jsem alespoň mžourala do slabé záře.

Blesky se na obloze střídaly jeden za druhým a následovaly je hlasité hromy. Najednou se spustila úplná průtrž mračen. Na okno bubnovaly kapky a podle hlasitosti musely být pěkně velké. Při každém hromu se mi přeběhl po zádech mráz. Už od dětství bouřky nepatřily k mým oblíbeným živlům.

„Půjdeš si se mnou lehnout?“

„S tebou klidně až na konec světa,“ uklidnil mě a sebral talíř špinavý od jídla.

„Jakto, že do ničeho nenarazíš? Já bych se milionkrát přizabila.“

„Protože mám mnohem lepší vidění. Pro mě tma nic neznamená. Vidím skoro tak dobře, jako ve dne. Víš, lásko?“

„Nevychloubej se,“ uzemnila jsem ho. „A odnes mě do postele, prosím.“

„Vaše přání je mi rozkazem.“ Ve vteřině už jsem byla v jeho náruči a nechala se nést do ložnice.

„Podáš mi i něco na spaní?“

„Dobře. Něco ti vyberu.“

„Něco normálního,“ připomněla jsem mu, ale ozvalo se jen tiché zamručení.

Nevypadalo to, že by si vzal moji prosbu k srdci, protože i ve tmě jsem viděla, jak se přehrabuje v šuplíku, vytahuje jednotlivé kousky prádla a pak je tam zase dává zpátky.

„Edwarde?“

„Už jdu,“ odpověděl a konečně se od šuplíku odpoutal. „Tady máš.“

Byla jsem tak líná, že jsem nechtěla ten kus prádla zkoumat, jenom jsem se do něj oblékla a zalezla si pod peřinu. Edward se hned přidal ke mně a přitáhl si mě do náruče. Bouřka neustávala a já se při každém blesku a hromu napjala. Do okna stále bubnoval silný déšť a uspával mě.

„Koupíme si větší byt,“ promluvil Ed a vytrhl mě tak ze spánku.

„Nefantazíruj,“ zamumlala jsem a hned nato usnula.

Jen co se ráno moje nohy dotkly podlahy, zhoupl se mi žaludek a už jsem letěla na záchod. Měla jsem to co stihnout a už jsem hlučně zvracela.

„Skvělý,“ poznamenala jsem ironicky s hlavou opřenou o záchod a splachovala jsem.

„Mamino, jsi v pohodě?“ objevil se hned vedle mě Edward.

„Když otevřeš oči, tak zjistíš, že nejsem,“ odsekla jsem a postavila se na rozklepaná kolena.

„Promiň,“ omlouval se mi a podepřel mě.

„Do koupelny. Ne, ne, počkej,“ zarazila jsem ho právě včas. Znovu jsem se nahnula nad záchod a vyhodila ze žaludku druhou várku. „Už snad dobrý. Musím do práce.“

„Nechceš dneska zůstat doma?“

„Ne, snad to nic nebude. Všichni říkají, že jsou v těhotenství ranní nevolnosti. Doufám, že to alespoň brzy přejde, když už jsme u toho.“

„Postarám se o tebe.“

„Nejsem nesvéprávná,“ protočila jsem očima a šla si vyčistit zuby.

„Tak tě tam hodím.“

„No jo,“ povzdechla jsem si. Jestli se bude pořád takhle starat, tak mě za chvíli budou muset odvézt do blázince.

Venku to po včerejší bouřce vypadalo na pěknou zimu, takže jsem tomu přizpůsobila i oblečení. Hodila jsem do sebe vajíčka, co mi Edward připravil, a už jsem stepovala u auta. Zase jsem šla pozdě. Věděla jsem, že by mi to jako majitelce a zaměstnavateli mělo být jedno, ale nebylo. Měla jsem špatné svědomí z toho, že tam nechávám všechny dřít a sama si válím šunky na Bahamách. A až se to provalí s mým těhotenstvím, to už budu mít s prací nadobro utrum. Ještě než jsem vystoupila z Edwardova auta, musela jsem slíbit, že na sebe budu opatrná a nebudu dělat blbosti, jako kdybych někdy nějaké dělala!

Na dnešní den jsem si nemohla stěžovat. Lidí bylo tak akorát, tržby byly slušné, nikdo nikam nechvátal a my mohli být v pohodě. Teda všechno bylo v pohodě, až dokud mi nezazvonil telefon a volající byl Edward. Měla jsem trochu černé svědomí, že tu nechávám holky do noci, tak jsem to dneska vzala za ně.

„O-ou.“ Nervózně jsem si skousla ret a hovor opatrně přijala.

„Bello? Jsi v pořádku? Jak to, že nejsi doma? Myslel jsem, že přijdeš brzy a ono už je sedm.“

„Vyměnila jsem si směnu s holkama, dneska jsem tu do večera.“

„Tos mi nemohla alespoň napsat? Bál jsem se, ty jedna nezodpovědná matko,“ zlobil se.

„Promiň,“ pípla jsem.

„Přijedu za tebou. Stejně nemám co dělat a mám hlad.“

„Objednám ti něco k jídlu jako odškodnění.“

„To beru, za minutku jsem u tebe.“

„Dobře. Končím, mám tu práci.“ Neloučila jsem se s ním nějak zdlouhavě, když tu za chvíli bude a rovnou jsem došla do kuchyně poprosit Davea, jestli by mi neohřál něco pro ten hladový krk, co jsem si doma pěstovala.

„Čau, pusino.“ Vážně mu to netrvalo dlouho, a to byla cesta večer od nás z domu sem o nervy.

„Čau.“ Nechala jsem si dát pusu, ale pak jsem hned musela utíkat na plac kasírovat.

„Vezmi místo, hned ti donesu jídlo,“ oznámila jsem mu, když jsem se vrátila zpátky a hned zase zmizela v kuchyni. Dave mě pochopil naprosto přesně a připravil mi velkou porci hranolek s kuřecími nugetkami, kečupem, a aby byl můj poloupír zdravý, tak i trochu zeleniny. Až jsem myslela, že mi to z toho talíře popadá, jak byl plný.

„Děkuju,“ odměnil mě Ed širokým úsměvem a hladově se do toho pustil.

„Tady máš ještě pití,“ přišoupla jsem mu pomerančový džus. „Aby ses mi neudusil.“

„Ha ha,“ zamumlal s plnou pusou a otráveně protočil oči.

Nechala jsem ho v klidu jíst a šla jsem se věnovat posledním hostům. Dneska to tu nevypadalo na dlouho. Začátek týdne byl většinou slabší, hlavně po víkendu, takže se zdálo, že se dostanu domů, už jsem se těšila do postele. Když Dave sklidil všechno v kuchyni, rozloučil se s námi a poslední dva lidé odešli chvilku po něm.

„Konečně,“ oddychla jsem si. „Za chvilku půjdeme, jen to musím ještě trochu poklidit.“

„Pomůžu ti.“ Edward seskočil ze židle.

„Tak naskládej nádobí do myčky, prosím.“

„Jasně, přemýšlím, že seknu s prací v nemocnici a bude ze mě uklízečka.“
„Hele, zase tak moc si nefandi. Ještě se máš hodně co učit,“ mrkla jsem na něj a sama začala utírat stoly.

Už jsem byla skoro na konci, když mě za boky chytily dvě velké ruce a jak jsem byla ohnutá, Edward měl parádní šanci se na mě zezadu pěkně přitisknout. Dokázal se dostat až tak blízko, že jsem cítila jeho vzrušení a začínalo mi být pěkně horko.

„Hele,“ vydechla jsem totálně odzbrojená a jak mi jeho ruce putovaly pod tričko, poddávala jsem se mu čím dál víc. „Edwarde, tady ne,“ snažila jsem se z posledních sil bránit, ale už to víc nešlo.
„Proč ne?“ Usmál se a přetočil si mě tváří k sobě.

„Protože…“ Nedořekla jsem to. Hlavu mi zabořil do výstřihu a já slastí zaklonila hlavu. Vysadil si mě na stůl a začal se mi věnovat. Tohle se mi líbilo a bylo mi jedno, kde jsme.

Roztáhla jsem nohy, aby se ke mně lépe dostal, a rovnou jsem se pustila do rozepínání jeho pásku. Za chvíli už měl kalhoty dole. Nemohla jsem se ho dočkat, takže jsem se s ničím jiným, než s kalhotami a boxerkami, nezalamovala. Nemělo to cenu, zvlášť když mi to Edward oplatil stejnou mincí. Kalhotky jsem ani dolů dávat nemusela, protože je jednoduše roztrhl. Ani jsem neměla vůli protestovat, protože jsem byla nesmírně nedočkavá.

Edward mi trochu zvedl nohy a posunul mě víc na kraj stolu, aby ke mně lépe mohl. Nahnul se, políbil mě a začal se pomalu pohybovat proti mně. Zalykala jsem se blahem a nehty mu zarývala do zad. Oba jsme zhluboka oddechovali, a čím víc jsme se blížili k vyvrcholení, tím víc se k našim dechům přidávaly i hlasitější steny. Nemohla jsem se Edwarda nabažit. Líbala jsem ho, hladila všude, kam jsem dosáhla, a on mi za to dopřával neuvěřitelnou slast.

Vyvrcholení jsem dosáhla jako první, Edward až chvíli po mně. Zůstala jsem ležet na stole a Edward mi sám natáhl kalhoty. Kalhotky si strčil do kapsy, a když jsem si ho měřila s nadzvednutým obočím, jen po mě šlehl širokým úsměvem. Když si vytáhl kalhoty nahoru, pomohl mi postavit se na nohy.

„Jdeme?“ zeptal se.

„Musím to tu dodělat.“

„Nemusíš.“ Znovu mě objal kolem pasu a dal mi pusu na krk.

„Ne, nemusím,“ zamumlala jsem a táhla ho pryč.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 46: