Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta nicoty III.

08.09.2010 (08:15) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2148×

3. Původ

Methy poslouchala, jak Carlisle líčí její příběh. Pokoušela se sedět v klidu a předstírat, že se jí to vůbec netýká. Stále si nechávala kapuci na hlavě a tu měla jakoby pokorně skloněnou. Ačkoli z Carlisleho myšlenek musel Aro vědět, že není žádná putička bez názoru, bylo nyní lepší vypadat pokorně a uctivě.

Domluvili se, že pokud to bude možné, bude ze začátku mluvit pouze Carlisle. Doufala, že nebude muset podat Arovi ruku, ale svým rodičům o tomto přání neřekla – proč zbytečně povzbuzovat Arovu zvědavost, že. Měla velmi pádný důvod, proč se jeho dotyku vyhýbat. Netušila, nakolik je její druhá schopnost silná. Zatím neměla moc možností to vyzkoušet a nerada by ji testovala na Arovi.

Cullenovi věděli, že jednou bude muset před vládce předstoupit. A když se u ní projevila schopnost proměny druhů, vypadali její adoptivní rodiče zděšeně. Až později pochopila, že se neděsí té schopnosti, ale důsledků, které by to pro jejich rodinu mohlo mít.

Volturiovi bezpodmínečně kontrolují nakládání se silnějšími dary jedinců jejich druhu a pokud je pod kontrolou nemají, dotyčný je bez milosti zničen, často s celou svou smečkou.

Poté, co vyšla najevo její schopnost měnit druhy, jí Esme naznačila, aby si další případné dovednosti nechala pokud možno pro sebe a neříkala jim o nich. Methy pochopila, že se snaží omezit informace, které budou chtě-nechtě muset předat Arovi.

A tak když začala rozeznávat vibrace lidí i upírů, nechala si to pro sebe. Jak dospívala, její schopnosti sílily a stávaly se automatickou součástí jejího nitra a ona se s nimi učila zacházet. Nejdříve nechápala, k čemu je dobré, že vycítí z člověka jeho náladu, nebo vlastnosti. Až časem jí došlo, že nejvíce rozliší a oddělí dobré od špatného, bezpečné od nebezpečného. Jenže - k čemu jí to bude dobré? Na to zatím nepřišla.

Amethyst se přinutila soustředit na aktuální dění.

Volterra... brr, nechtěla sem jet. Celé to město na ni přímo křičelo – Zlo. Uvnitř cítila odpor k tomu, aby překročila jeho hranice a nechala svou rodinu vejít. Nejen že cítila zlo a nebezpečí, hlavně měla strach, aby kvůli ní nebyli potrestáni i Carlisle s Esme.

Neměla v úmyslu používat své schopnosti více, než bude nezbytně nutné a bála se, že jí to Volturiovi neuvěří. Nejraději by se svými rodiči dál v klidu žila daleko od vládnoucí rodiny, ale poté, co ji Carlisle vysvětlil princip jejich vlády a kontroly poddaných, jí bylo jasné, že se tomu nevyhne.

Carlisle předpokládal, že Arovi bude stačit dotknout se jeho, jako hlavy rodiny a nespletl se.

Už při příjezdu do Volterry, se na ně přilepili vojáci z gardy a doprovodili je až do hlavního sálu.

Museli chvíli počkat v předpokoji, než vládci dořeší nějaký problém.

Když vstoupili, byla Methy tak zaujatá tím starobylým obrovským sálem, že skoro přehlédla tři trůny v zadní části. Trůny byly tak veliké, že postavy na nich sedící, se zdály drobné. Rychlým pohledem přejela po všech třech.

Carlisle měl v pracovně obraz, na němž byli všichni vládci. Byl zhotoven během jeho pobytu ve Volteře, před sto dvaceti lety. Obraz byl mistrovským dílem, ale stejně nedokázal zachytil vibrace, které se z těch dvou šířily v silných vlnách - Aro a Caius - ničím ji neupoutali. Podle očekávání z nich pocítila vibrace moci, arogance, sebejistoty a absolutně žádného svědomí. Byli se svou existencí spokojeni a postavením jisti. Zato to, co cítila z Marca, ji překvapilo.

Všichni upíři, ačkoli byli ve skutečnosti neživí, okolo sebe šířili vibrace svých emocí, přání, schopností a tužeb. A Amethyst ty vibrace dokázala rozpoznat.

Z Marca necítila vůbec nic.

Jako by nežil, jako by neexistoval.

Nehnutě zíral na podlahu nepřítomným pohledem a ignoroval veškeré dění. Nenápadně se na něj zaměřila a narazila na zeď. Zeď silnou a tak... prázdnou! Jakmile se jí dotkla, pocítila studenou a plíživou nicotu, jež ho obalovala a svazovala do neuvěřitelně silných pout.

Co se mu mohlo stát?

Opatrně se stáhla a zkoumavě ho přejela pohledem.

Byl vyšší a rozložitější než oba jeho bratři, ale tím jak se hrbil, nereagoval a v podstatě se choulil do sebe, tento rozdíl smazával. V jeho tváři nebylo ani stopy po jakékoli emoci, či pocitu. V době jeho přeměny mu muselo být něco málo pod třicet.

Měl černé husté vlasy, které mu v dlouhých neupravených a zplihlých pramenech, splývaly podél tváří. Methy měla dojem, že se za ně schovává, jako za oponu. Oči, zpola zakryté těžkými víčky, bez mrknutí upřeně hleděly do jednoho bodu. Jen pozornému pozorovateli odhalily náznak rudých duhovek. Rysy tváře měl pravidelné, výrazné lícní kosti a ostře řezanou mužnou čelist. Pokud by dovolil životu prostoupit až na povrch a prodchnout tu bělostnou pokožku s náznakem odpoledního strniště, musel by to být velmi přitažlivý muž.

Na chvíli se odpoutal od civění do prázdna a rychlým, lhostejným pohledem, přejel po jejich skupince. Carlislea vůbec nezaznamenal. Methy cítila tu stěnu nicoty vlnící se kolem něj. A potom ta stěna nečekaně praskla.

Methy byla tak překvapená náhlým poryvem soustředění, které z něj vyrazilo, že jen udiveně zírala na jeho tvář. A potom z té praskliny vystřelila bolest.

Marcus na ni zíral jako uhranutý a proud trýznivé bolesti, smíšený s šokem a údivem zasáhl Amethyst hluboko v duši.

Rychle se stáhla a zablokovala těm silným emocím přístup do svého nitra. Tichounké zašeptání jména „Didymé“ by snad ani nepostřehla, pokud by zrovna nehleděla na jeho rty.

Jenže neměla čas uvažovat o tom, co se tam vlastně stalo. Aro si vyžádal jejich plnou pozornost. Právě ukončil svůj dotyk s Carlislem a Methy si všimla, že od ní raději o kus ustoupil. Tvářil se hrozivě a vykázal všechny ze sálu.

Caius byl chováním svého bratra zmatený a taky měl pořádný vztek. Nesnášel, když si Aro nechával informace pro sebe a on se musel ptát, což dal hlasitě najevo jakmile se za nimi zavřely dveře pracovny. Ječel na Ara jak uražený malý kluk, než ho Aro zarazil

Carlisle začal vyprávět. Emoce Ara se během vyprávění přelévaly, jako písek v přesýpacích hodinách. Methy znechuceně sledovala tu škálu negativních nálad, které v něm vyprávění vyvolalo.

Potřásla hlavou a soustředila se na probíhající rozhovor.

Carlisle zrovna dopodrobna objasňoval okolnosti jejího narození a podivné skoropřeměny.

Všichni ho napjatě poslouchali, jen Marcus věnoval pozornost spíš jí. Cítila jeho upřený pohled, i když měla skloněnou hlavu. Musela vynaložit značné úsilí, aby vypadala uvolněně a nezaujatě.

Netušila proč, ale měla nutkání zvednout oči, podívat se do těch jeho a pokusit se v nich nalézt... Co?

Sama si v duchu vynadala na co to myslí. Měla by se soustředit na svou rodinu a ne přemýšlet nad podivínským zasmušilým mužem, jehož trhlinou v obalu nicoty, k ní proudil udivený a zmatený zájem.

Carlisle právě skončil s vysvětlováním a v pracovně se rozhostilo ticho. Vládci zvažovali míru nebezpečí, kterou představovala. Amethyst byla připravená použít svůj dar jen v krajním případě. Nechtěla jednat zbrkle a neuváženě. Prozatím necítila nebezpečí a zůstávala v klidu.

Čekala na ortel z Arových úst, ale místo toho pocítila motýlí dotyk na svém rameni. Byl tak jemný, že ho skoro nezaznamenala, zato hlas, který se ozval, byl... ach!

Měkký baryton, jež splynul z jeho úst byl jako horký letní vánek. Prodral se všemi vrstvami její vnitřní obrany a zasáhl ji hluboko uvnitř. Bylo to stejné, jako by se nečekaně dotkl její nahé pokožky. Trhla sebou, až se jí kapuce svezla na záda. Pohled do jeho ohromených očí ji podivně rozechvěl.

Na co že se to ptal? Methy se pokoušela sesbírat své jindy tak bezchybné sebeovládání. Nakonec se jí podařilo odpovědět na jeho otázku.

„Jmenuji se Amethyst,“ pravila a samotnou ji překvapilo, jak hluboce a smyslně její hlas v tu chvíli zněl.

Methy si najednou z celého srdce přála, aby dokázala rozbít tu prázdnotu, která Marca obklopovala.

Zaklesnuti do sebe pohledem, nepostřehli významné zvednutí obočí Carlislea, jemuž napětí mezi nimi neuniklo.

„Dobře,“ ozval se rozvážně Aro, který Marcovi nevěnoval žádnou pozornost.

„Nebudeme hned volit nějaké drastické řešení. Zdá se, že vaše dcera je rozumná a nepokusí se svůj talent zneužít proti nám. Pokud bychom však zjistili, že se neovládla a způsobila nějaký problém...“ Aro nechal na konci věty významnou pomlku, kterou Cullenovi okamžitě pochopili.

„Avšak, okolnosti jejího narození jsou podivné a také to, že její přeměna neproběhla běžným způsobem, mne velmi zajímá.“

Aro se zvedl začal pomalu a rozvážně pochodovat sem tam po pracovně.

„Je nebezpečná,“ zasyčel Caius a měřil si Methy nepřátelským pohledem. Dráždila ho možnost, že nemusí hnout ani prstem a může ho přeměnit ve slabého člověka.

„A oni skoro porušili tabu – nechali naživu přeměněné dítě! Měli by být potrestáni!“ Za každým Caiusovým slovem byla slyšet zášť, tvořená strachem a nejistotou.

„Bratře, Amethyst očividně neuvízla na úrovni dítěte. Dospěla a je z ní jistě soudná a rozvážná bytost. Takže o porušení tabu tu nejde. Pokud by nám chtěli Cullenovi uškodit, klidně to mohli udělat. Představ si, že by přijeli na velké shromáždění a během oslav, nás tři, Amethyst přeměnila na lidi.“ Aro se sám při té představě nechtěně zachvěl. „Jak dlouho myslíš, že bychom uprostřed sálu plného upírů přežili?“

Caius vyvalil oči a zalapal po dechu. Tahle možnost ho očividně nenapadla. Aro pokračoval.

„Místo toho přijeli sami a o všem nás informovali, takže si zaslouží trochu důvěry a“ Aro se ušklíbl „velkorysosti.“

Esme se nenápadně přitiskla ke svému muži, ale na tváři jí byla zřetelně vidět úleva.

„Nicméně,“ Aro se ve svém pochodování zastavil a úlisně se na Methy usmál, „rád bych Amethyst poznal. Musíme se pokusit zjistit něco o jejím původu a strašně rád uvidím ukázku jejích schopností. Tímto vás všechny zvu, aby jste tu s námi zůstali na delší návštěvu. Všichni se tu k vám budou chovat s patřičnou úctou a samozřejmě budeme respektovat vaše ehm... stravovací návyky. Jakmile se přesvědčíme, že Amethyst není hrozbou a objasníme její původ, nic nebude bránit vašemu návratu domů. Jsem přesvědčen, že se vám tu bude líbit,“ zakončil Aro svou úlisnou řeč slizkým úsměvem.

Amethyst si to okamžitě přeložila – budou jí zkoumat jak červa pod sklíčkem lupy a ona bude muset spolupracovat. Budou tu tak dlouho, dokud nenajdou vysvětlení k jejímu původu, nebo dokud to Ara nepřestane bavit. A aby jí náhodou nenapadlo dělat problémy, Carlisle a Esme tu zůstanou jako rukojmí. Skvělé! Pocítila nutkání smazat Arovi ten úsměv z obličeje pěstí.

Marcus se zamračil. Ten nečekaný výraz, ač negativní, oživil jeho tvář neuvěřitelným způsobem a Methy si toho okamžitě všimla.

Nad čím asi přemýšlí? Pomyslela si.

Marcus nenápadně pozoroval její obličej. Její podoba s Didymé byla tak velká, že měl pramalou chuť se s ní setkávat, bůh ví jak dlouho, na chodbách hradu. Nejradši by ji poslal pryč a zase se ponořil do svého vzpomínání. Také ji nechtěl vystavit nějakému nepříjemnému zkoumání – ne, že by tušil, proč se mu to tak protiví, nebo dokonce, proč ho ta dívka zajímá. Sám nad sebou zakroutil nevěřícně hlavou. Co mu je vlastně po ní? Prostě se jako obvykle zavře do svých komnat a vycházet bude jen v nejnutnějších případech.

„Jak chceš zjišťovat okolnosti jejího původu?“ Ta otázka k překvapení všech, a nejvíce k Marcovu, zazněla z jeho úst.

Aro ho prošpikoval udiveným pohledem. Nebyl zvyklý, aby Marcus reagoval na vnější svět, natož, aby se aktivně zajímal o něčí osud.

„Řekl bych, že začít můžeme u Ahnuta,“ zauvažoval a Caius souhlasně přikývl.

„Kdo je Ahnut?“ zeptala se Esme a poprvé zasáhla do jejich debaty.

„Ahnut je zdejší knihovník a kronikář. Je nejstarší bytostí, kterou znám. Tuším, že mu bude něco kolem pěti tisíc let. Pokud někdo bude vědět, kde hledat informace o krvi, která by mohla zabít upíra, tak jako to udělala krev matky Amethyst, je to on.“ Aro samolibě sledoval udivené výrazy svých „hostů“.

„Ahnut byl kněžím v chrámu boha Thovta. Byl u zrodu hieroglyfického písma a vzdělanosti v Egyptě,“ vysvětloval Aro, jako by měl potřebu se pochlubit vlastnictvím muzejního kousku.

Nenechal nikoho nic říci a obrátil se na Felixe, který nikým nepovšimnut, stál u dveří na stáži. „Nech sem zavolat Ahnuta,“ přikázal mu a Felix se okamžitě vydal splnit úkol.

Neuběhla snad ani minuta a ozvalo se klepání na dveře.

Aro, který stál nejblíže, nedočkavě otevřel.

Objevil se Felix a v závěsu za ním se vlekl další muž. Methy jen překvapeně vydechla. Tak starého upíra ještě nikdy neviděla. Jeho tvář brázdily vrásky. Odhadovala jeho lidský věk na nejméně šedesát let. Upřel své mléčně růžové oči na Ara a mírně se poklonil. Byl oblečen do bílého roucha, jež v jeho dobách nosili kněží. Díval se přímo na Ara a ani na zlomek vteřiny pohledem neuhl na přítomné cizince.

„Můj pane,“ zamumlal hlasem, jehož zvuk se podobal tření smirkového papíru o dřevo.

„Příteli, mám pro tebe úkol. Jedná se přímo o výzvu. Potřebuji zjistit co nejvíce informací o této mladé dámě,“ pokynul směrem k Methy. Knihovníkovy růžové oči se poprvé zadívaly na přítomné a neomylně našly pohled Methy.

Otřásla se. Měla z něj divný pocit. Sice ji neohrožoval, ale vyzařovala z něj tichá autorita, nabytá věkem a věděním.

Zahleděl se na ni jen na okamžik a pak obrátil pozornost znovu na svého vládce.

Aro mu převyprávěl příběh jejího zrození a dokonce mu prozradil, co dokáže.

Jakmile se Ahnut dozvěděl, co se stalo upírovi, jež vypil její matku, viditelně se zarazil a ostře pohlédl na Methy.

V klidu vyslechl celý příběh.

Pak se znovu otočil pátravým pohledem k Methy a zeptal se: „Nemáte na těle nějaké znamení, či znaky?“

Methy se nadechovala, aby odpověděla, ale Esme ji předběhla.

„Ne, nemá ani mateřské znaménko. Určitě bych si něčeho takového všimla, vždyť jsem ji od narození koupala.“

Methy zcela nevhodně zrudla, což Marcus, ke svému údivu, zaznamenal a shledal roztomilým. Rozhodně však nehodlal uvažovat nad pocity, které to v něm vyvolalo.

„Podivné,“ konstatoval Ahnut. „Mám jednu teorii, ale musím si to ověřit,“ zamumlal a bez zdůvodnění zmizel z pracovny.

Caius se nespokojeně ušklíbl, ale Aro mu pokynul, aby zůstal v klidu.

Methy si pomyslela, že knihovníkovi je tolerováno poněkud podivínské chování. Její pozornost byla roztříštěna. Samotnou ji zajímalo, s čím přijde knihovník, ale daleko víc ji zajímal muž, sedící strnule v křesle po jejím boku.

Zdaleka nebyl tak klidný, jak předstíral. Methy z něj cítila neuvěřitelně protichůdné pocity. Nevěděla co si myslí, ale vibrace z něj vycházející byly tak zmatené, že nemusela moc hádat, aby se strefila.

Marcus se přistihl, jak civí na její krásné, do prstýnků stáčející se vlasy. K čertu, proč na ni vlastně zírá? Po velmi dlouhé době zase něco cítil a vůbec netušil, zda se mu to líbí, či ne. Tak nějak si odvykl reagovat na vnější podněty a tahle dívka u něj vyvolávala reakce, se kterými si nevěděl rady. Jeho pečlivě vystavěná bariéra poprskala a on netušil proč. Netušil, zda na tom chce něco měnit a hlavně, je-li to vůbec ještě možné měnit...

Z rozjímání ho vytrhl příchod knihovníka.

Starý muž nesl v náručí jakou si zaprášenou bednu. Bez rozpaků ji položil na Arův vyleštěný mahagonový stůl a vůbec nevěnoval pozornost oblaku zvířeného prachu, který se zvolna snášel na vše v okolí.

„Myslím, že jsem našel odpověď na vaší otázku, pane,“ otočil se na mračícího se Ara, který nelibě nesl to hrubé napadení svého starožitného kusu nábytku.

Ahnut otevřel bednu a oblak prachu zhoustl. Z bedny se do okolí vyvalil pach zatuchliny, staré slámy a pálené hlíny.

Všichni, jakoby neřízeni vlastní vůlí, se zvedli a zvědavě pohlédli na obsah bedny. Ležely zde úhledně vyrovnané hliněné tabulky, pečlivě jedna od druhé oddělené koudelí ze směsi slámy a mačkaného lnu. Během let musela být vycpávka měněna, jinak by se již dávno rozpadla na prach.

Aro chtěl jednu tabulku vyndat, ale Ahnut ho plesk po ruce, za což si vysloužil temné zavrčení. Methy se najednou chtělo zahihňat. Velký vládce dostal přes pracky od knihovníka. Bylo znát, že Ahnut zde má neobvykle výjimečné postavení, když mu Aro dovolí takové chování.

„Omlouvám se pane, ale tyto destičky jsou staré více jak tři tisíce let. Jsou velmi křehké a vyžadují odborné zacházení,“ vysvětlil Ahnut a utišil Arovo zlobné vrčení.

„Dobře tedy, co jsi nám to přinesl?“ Aro byl netrpělivý, ale ostatní byli zvědaví úplně stejně.

„Na těchto destičkách je zaznamenána dávná pověst o světě, kde na blaho lidu dohlíželi takzvaní Tušitelé. Byli to ochránci lidu. Měli zvláštní schopnosti a lidé věřili, že komunikují s bohy. Podle legendy dokázali vycítit dobro a zlo, varovali před katastrofami. Někteří z Tušitelů měli schopnost aktivní ochrany před zlem, mohli ho přemoci.“

„Jak?“ Otázka zazněla od Marcuse.

„To nevím, pane. Podle všeho byly tyto schopnosti dědičné a týkali se jen hrstky lidí v celém společenství. Tito lidé se poznali podle podivných znaků na jejich těle. Těm znakům se říkalo Andělské písmo a určovalo prý rozsah jejich schopností.“

„Co to bylo za společenství a za svět?“ Arův hlas se chvěl zvědavostí a vzrušením z nových informací.

„Byl to svět, o kterém jsou v současnosti všichni přesvědčeni, že byl pouhým výplodem fantasie. Svět, o jehož existenci není žádných důkazů. Svět, který byl prý zničen a jehož obyvatelé do jednoho zhynuli.“

Ahnut se odmlčel a podíval se do napjatých tváří svých posluchačů.

„Hovořím tu o bájné Atlantidě. Pokud mám pravdu, pak ona," pohnul hlavou ve směru k Methy, "je potomkem atlantského Tušitele.“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dejte mi prosím vědět, zda tuhle povídku chcete. Minule to vypadalo, že není zájem. Díky.

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta nicoty III.: