Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta nicoty I.

26.07.2010 (15:00) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2731×

1. Ledový král

„No tak, lásko, nebuď suchar a pojď za mnou!“

Pohodila dlouhými, plavými kadeřemi a vykouzlila na své spanilé, skoro dětské tváři úsměv. Bohaté kadeře, stáčející se do velkých vln, končících těsně pod linií zadečku, každým jejím krokem hravě poskakovaly a odhalovaly záblesky sametové kůže.

Díval se, jak pomalu kráčí k jezeru, zalitému měsíčním světlem. Ve své nahotě byla úplně přirozená a neskonale nádherná.

Mléčně bílá kůže, odrážela paprsky měsíce a na hladině temné vody vyčarovala magické, přízračné odlesky.

Bez dechu ji pozoroval. Pomalu se nořila do ledové, křišťálově čisté vody horského jezera.

Když jí hladina sahala těsně pod ňadra, otočila se a přistihla ho, jak ji hltá očima.

Aniž by skrýval lačný pohled, pomalu vykročil za ní. Po cestě odhazoval kusy oblečení a poskytoval jí tak stejný pohled, jako ona před chvílí jemu.

Přimhouřila oči a na dálku laskala pohledem to vysoké, mužné, svalnaté tělo. Chůzí pantera se přiblížil k písčitému břehu a odložil poslední kus látky. I jeho pokožka pableskovala ve svitu luny a tvořila kolem něj auru mlhavého jiskření.

Dívka nehybně stojící ve vodě, hlasitě polkla. Její oči se pásly na jeho nahotě a výraz touhy, který proměnil dívčí rysy v dospěle ženské, našel v jeho obličeji svůj protějšek.

Potom z nenadání, rychlostí blesku, skočil.

Jako šíp prořízl hladinu vody několik metrů za ní a v příštím okamžiku už ji zvedl a sevřel v náručí.

Lehce si svůj sladký náklad nadhodil a uchopil ji těsně nad koleny, takže měl její ňadra ve výši očí.

Lehounce, jako dotykem pírka, polaskal ústy prohlubeň mezi ňadry.

Nával štěstí a radosti, který jako přílivová vlna stoupal v jejím těle, vytryskl z jejího hrdla v podobě jasného, zvonivého smíchu. Zvedla paže a zaklonila hlavu.

Navzdory vodě se s ní prudce zatočil a ona se nepřestávala šťastně smát. I na jeho obvykle přísné tváři rozkvetl úsměv a v očích se mu usídlil výraz naprostého zbožňování.

Pomalu položila malé ruce na jeho svalnatá ramena, shlédla mu do tváře a malinko zvážněla. Vědomí, že jen ona smí spatřit tuto stránku jeho povahy, jí semklo hrdlo dojetím a láskou.

Pomalu ji nechával sjíždět po svém těle, až měli oči ve stejné úrovni.

Lehounce a něžně jako slepec, svými prsty obkreslovala rysy mužné tváře. Jejich pohledy se zaklesly a ona tichým melodickým hlasem zašeptala: „Miluji tě!“

Jejich rty se setkaly v polibku, který vyjadřoval vše, co tyto bytosti pojilo. Něhu, touhu, vášeň, oddanost a lásku.

Odtrhl se od těch růžových plátků a zašeptal v odpověď: „Lásko, to já tě miluji.“

****

U okna, na vyřezávaném křesle, se nacházela socha muže.

Bledá, téměř průsvitná a jakoby papírová struktura kůže jeho obličeje, nevykazovala ani to nejmenší hnutí mysli. Tvář byla prázdná, bez výrazu, bez života.

Tělo měl zahalené černým rouchem, sahajícím až na zem. Dlouhé černé vlasy, se mu bez lesku a zplihle stáčely kolem lícních kostí a zahalovaly tak část propadlých tváří a brady.

Kdysi to musel být vysoký, silný a krásný muž.

Nyní už zbyla jen prázdná, shrbená a neživoucí schránka, o kterou bylo pečováno jen v mezích nutnosti.

Socha muže sebou nepatrně škubla.

Už druhé zaklepání narušilo ticho jeho pokoje. Částí své mysli vnímal i to první, ale tvrdošíjně se odmítal vrátit do ponuré reality.

Třetí zaklepání. „Můj pane, nesu vám večeři,“ oznámil tiše mužský hlas.

Muž pomalu otevřel oči a zhluboka se nadechl. Bolest a zoufalství byly zpět.

„Pojď dál, Paolo.“

Dveře se otevřely. Dovnitř vešel štíhlý menší muž, nesoucí v náručí starší ženu. Žena byla v bezvědomí.

Její vůně ho udeřila do nosu a vyvolala tvorbu jedu. Spolu s její vůní k němu dorazil i pocit.

Pocit ztráty, přetržení pouta, které ji od mládí pevně vázalo s jejím druhem.

„Jsi si jistý?“

„Ano pane, její zoufalství na mne padlo při cestě kolem hřbitova.“ Paolo položil ženu na pohovku. „Jasně z ní byla cítit ztráta chuti do života.“

„Dobře, jdi a přijď za deset minut.“

Mladík se uklonil a odešel.

Zvuk zavíraných dveří ho na chvilku vyrušil z pozorování té ženy.

Paolo byl jeho pobočník. Měl schopnost vycítit zoufalství, psychickou bolest a nechuť k životu. Právě jeho schopnost mu dovolovala, že se krmil jen z lidí, kteří už o život nestáli. Paolo mu vyhledával takové nešťastlivce. Vždy je omráčil a přinesl do jeho pokojů. On si ještě svou schopností ověřil, že nepřetrhne žádnou silnou citovou vazbu. Pokud cítil z člověka trvající citové pouto, nechal Paola, aby ho buď propustil, nebo vysál sám. On by to nedokázal, nemohl by zničit pouto silného citu, ne potom co...

Ne, nyní je čas krmení, ne vzpomínek.

Pohlédl znovu na ženu v bezvědomí.

Ano, měla pevnou citovou vazbu, která se smrtí jejího druha přetrhla a ona bez něj nechtěla žít. Tady žádnou škodu nenapáchá.

Poklekl před pohovku, natočil jí hlavu na stranu a uvolnil přístup ke krční tepně. Zabořil zuby do křehké kůže a hned na to mu horká tekutina svlažila rozpálené hrdlo. Vypít ji, bylo otázkou minuty.

Když skončil, odešel znovu k oknu a posadil se do křesla.

Za pár minut se vrátil jeho pobočník, ale socha v křesle už zase nevnímala. Zase se nacházela ve svém světě. Ve světe vzpomínek.

****

„Musíme se vracet?“ zvonivý hlas by prodchnutý zklamáním.

„Ty víš, že ano. Rád bych tu zůstal déle, ale blíží se velká rada a tam musím být. Slibuji, že odjedeme hned, jako to bude možné.“

Muž políbil něžně oční víčka krásky, ležící na jeho hrudi.

„Nesnáším to, nesnáším, když se změníš v nepřístupného vládce a tvoje tvář v ledovou masku,“ umíněně, jako dítě, našpulila rty.

Muž si povzdechl a netrpělivě ji odsunul stranou.

„Víš, co jsem zač. Mám povinnosti a určitou pověst, kterou si musím chránit. Nemohu se na každého usmívat a mile s ním klábosit. Jaký bych potom měl respekt? Krom toho mi moje postavení dává možnosti, o kterých se jiným jen sní, privilegia, kterých i ty využíváš.“ Natáhl si kalhoty a rázoval po místnosti.

„Mohu si dělat co chci, mám prostředky na cokoli si vzpomenu a mám moc. Jsem vládcem a poddaní mne respektují.“

„A co já? Jsi se mnou šťastný? Nevadí ti, že jsem často sama?“ Její tón se změnil na trucovitý.

„Ano, jsem šťastný a nerad tě nechávám samotnou, ale...“ odmlčel se, když si uvědomil, jak se jeho milá tváří, „ale moje i tvoje štěstí závisí na tom, zda mám dostatek sil a moci, udržet si všechny od těla. A ty víš, že tě miluji, že hlavně na tobě, tvojí lásce mi záleží.“

Trucovitý výraz jako mávnutím proutku zmizel a nahradil ho roztomilý úsměv. „Víš, že mou lásku máš. Jen si říkám, že by nám bylo daleko lépe samotným. Mohli bychom žít daleko od povinností, nesvázáni pravidly a etiketou.“

„Byli bychom poddaní. Museli bychom poslouchat vládce a celou gardu. Volnost by byla jen iluze.“

Přešel znovu k posteli a zvedl svou ženu do náručí.

„Prosím lásko, řekni, že jsi se mnou šťastná. Nesnesl bych, kdyby ti něco chybělo.“

Uvědomoval si, že s ním manipuluje. Že je rozmazlená a svéhlavá. Ale i tak pro něj byla středobodem světa a v jejích očích viděl stejný, silný cit.

„Jsem šťastná. A nejvíc, když jsme sami, když tě mám jen a jen pro sebe. Ale chápu tvůj postoj a slibuji, že už tě nebudu zlobit svými náladami. Kdy odjíždíme?“

„Až za chvíli," zamumlal a spojil jejich ústa v lačném polibku.

****

Někdo se dotkl jeho ramene. Socha sebou škubla a tiché zavrčení prořízlo noc.

„Omluvám se, můj pane,“ je žádána vaše přítomnost ve velkém sále.“ Paolo už zase stál v uctivé vzdálenosti a držel připravené slavnostní roucho, vyšívané stříbrnou nití.

Muž se ztěžka zvedl z křesla a neochotně se převlékl. Nevyptával se, proč ho volají. Bylo mu to jedno. Už dávno přestal vnímat soudy, hádky a věčné soupeření o moc.

Kdyby jeho moc nebyla pro bratry tak zásadní, nic by ho tu už nedrželo.

Jeho moc... To, že vycítil vztahy, jejich intenzitu a hloubku mezi lidmi i upíry, bylo všeobecně známé. On měl však další schopnost, o které věděli jen jeho bratři. Dokázal vztahy navodit. Dokázal vzbudit pocity sympatie, oddanosti, ale i nenávisti a odcizení. Jen kvůli němu byli poddaní tak věrní a slepě své vládce následovali. Pokud by přestal ovlivňovat jejich vazby, dávno by se celé tohle království rozpadlo. Ne nadarmo příslušníci jejich druhu cestovali po světě jako nomádi, sami, nanejvýš v párech. To, že zde bylo tolik upírů pohromadě a nešli si vzájemně po krku, byla jeho zásluha. Uzavřel s bratry dohodu. Bude dál působit na citové vazby obyvatel hradu a oni mu dají se vším pokoj.

Jeho jedinou další povinností, bylo tvořit dekoraci na trůnu při veřejných sezeních. A to dokázal přetrpět.

Vešel do sálu a zamířil ke svému trůnu. Jeho bratři, či spíše spoluvládci, již byli na svých místech. Usadil se a hodlal se znovu ponořit do svého světa vzpomínek.

Hlavní brána do sálu se otevřela. Malá skupina upírů obklopena gardou, byla přinucena vejít a zastavit se před vyvýšeným stupínkem.

Jen náhodně po nich přejel pohledem a už cítil, jak jeho mozek vypíná vnímání a noří se do vzpomínek.

Náhle ten proces cosi přerušilo.

Jeho oči, zcela bez pokynu jejich majitele, se vrátily ke skupince souzených. Neomylně vyhledaly jednu tvář a už se neodtrhly.

Jakoby mu tělem prošel elektrický impuls, zalapal po dechu a jeho mrtvé srdce mu v hrudi sevřela neviditelná obruč.

„Didymé?“ zašeptal tak potichu, že ho slyšel jen jeho bratr, sedící na vedlejším trůnu.

„Bratře? Co se děje?“ zajímal se tiše, ale z jeho hlasu byl znát nejvyšší údiv.

Ale muž sedící po jeho pravici ho nevnímal. Strnule hleděl na přízrak, který jakoby právě vystoupil z dávné minulosti.

Nehýbal se, nedýchal, nemrkal.

„Bratře?“ zkusil to znovu Aro, ale bez úspěchu.

Marcus byl v šoku.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? Jaký je váš verdikt? Mám pokračovat?

2. díl

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta nicoty I.: