Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 9. kapitola

30.10.2011 (10:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2255×

Byl začátek ledna, a to znamenalo návrat do školy. S Edwardem jsem se od toho závodu neviděla. Nebyl důvod. Navíc jsem úspěšně provozovala taktiku, sejde z očí, sejde z mysli. Nechtěla jsem myslet na to, co se málem stalo, když mě zavezl domů. Nenáviděla jsem se za to. Nechápala jsem, jak jsem na tom mohla vůbec pomyslet, když mám tak skvělého přítele, jako je Alex. Nebylo to vůči němu fér.

Když jsme se další den viděli, dávala jsem si ohromný pozor, abych náhodou něco omylem neprozradila. Kvůli tomu jsem byla ještě napjatější než obvykle a z našeho rande nebylo nic. V osm jsme se rozloučili a já šla radši hned spát, abych na nic nemusela myslet.

Takže, když jsem teď jela do školy, neměla jsem nejmenší tušení, jak to všechno zvládnu. Jediná světlá věc na tom všem byla, že už jsem měla zpátky svoje auto. Nebyla jsem konečně závislá na Alexovi. Ne, že by se mi nelíbilo nechat se vozit v jeho autě, ale radši jsem v téhle záležitosti byla nezávislá.

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a vylezla z auta. Na parkovišti jsem hledala známou tvář. Byla tam. Alice si mě všimla a zamávala mi. Usmála jsem se, zamknula auto a šla směrem k ní. Když už jsem k ní skoro došla, odněkud se vynořil Jasper a začal ji líbat. Nechtěla jsem ji otravovat, protože vypadala, že si to užívá, a tak jsem se otočila jiným směrem.

„Ahoj,“ řekl Edward, který se najednou objevil pár centimetrů ode mě.

Poskočila jsem, jak mě překvapil. A pak se na něj podívala. Vypadal skvěle, jako vždycky. Elegantní každým kouskem oblečení. Jak jinak, když mu oblečení vybírala ta největší módní guru, co znám, Alice.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem se překvapeně. Lidé se přece takhle zčistajasna neobjevují, nebo snad ano? Každopádně jsem měla pro své koktání ospravedlnění.

„Vylekal jsi mě,“ řekla jsem na vysvětlenou, když se na mě pobaveně podíval.

Zase jsem mu byla k smíchu? Je možné, abych se takhle, už poněkolikáté, ztrapnila před klukem, který pro mě nic neznamenal? Proč jsem ze sebe pokaždé, když byl okolo, udělala blbce? Byla jsem na sebe za to naštvaná. Navíc, v takové blízkosti se mi opět vybavil ten skoro polibek.

Zatřepala jsem hlavou a opět mu pohlédla do těch krásných očí. Krásných? Z čeho je ten čaj, který každý ráno piju. Jo, v tom to je. Ten čaj je určitě dělaný z nějakých omamných látek, po kterých blouzním a myslím si, že Edward Cullen, kluk, kterého se snažím nesnášet, má krásné oči. Jo, tak to určitě je. Budu za to vinit čaj.

„Jak se máš?“ zeptal se mě Edward v klidu a nahodil svůj obvyklý výraz.

„Ehm, no, dobře,“ vysoukala jsem ze sebe odpověď.

Ježíši, co to se mnou sakra je? Korunu tomu nasadilo, že zrovna přijížděl Alex ve svém autě. Čas na odchod za přítelem, připomněla mi jedna část mé dočasně rozdvojené mysli.

„Já už musím jít. Měj se,“ řekla jsem rychle a pospíchala jsem směrem k Alexovi.

Počkala jsem, až zaparkuje a vyleze z auta. Pak už jsem neváhala a hned jsem ho políbila. Jeho polibky na mě působily jako prostředek na dočasné zapomnění na to, jak moc si poslední dobou komplikuju život.

„Ahoj,“ řekl překvapeně Alex a znovu mě políbil.

Vítali jsme se, jako kdybychom se neviděli přinejmenším měsíc. To s vámi udělá nedostatek jistoty o vašich citech.

„Ahoj,“ řekla jsem mu a chytila ho za ruku.

Společně jsme se vydali do školy, jako každý normální den. Tentokrát jsem ale měla pocit, jako kdyby nás někdo pozoroval. Měla jsem dojem, že je to Edward.

Proč vynalezli předmět jménem biologie? Nemám ponětí. Každopádně biologie poslední dobou trochu ničila můj vztah s Alexem. Při každé biologii jsem totiž musela čelit hrozbě jménem Edward Cullen. Ani jsem nevěděla, proč se kolem Edwarda občas chovám, jako kdybych žádného přítele neměla. Nebylo to normální. Já nebyla normální, alespoň ne poslední dobou. Edward je přece kluk, jako každý jiný. Není na něm nic speciálního, to v žádném případě. S tímhle přesvědčením jsem usedla do lavice vedle něj.

„Takže, kdy se tvůj přítel vrátil z jižního pólu?“ zeptal se mě Edward najednou.

Co to plácá za nesmysly. To je zhulenej, nebo co? Jaký jižní pól?

„Ehm, cože?“ zeptala jsem se ho naprosto nechápavě.

„No, já jen, že jste se vítali, jako kdyby někam odjel na hodně dlouho dobu, tak mě napadl jižní pól,“ řekl Edward pobaveně.

Co je mu do toho, jak se vítám se svým přítelem? To mě jako pozoruje?

„To, jak se vítám se svým přítelem, není tvoje věc,“ řekla jsem podrážděně.

„Hned se nečerti, jenom se ptám,“ řekl Edward pořád pobaveně.

Rozhodla jsem se pro jednou jeho pobavený tón ignorovat a zavřela jsem oči. Chtěla jsem zkusit meditovat, třeba najdu vnitřní klid. Jo, to by bylo fajn, kdybych věděla, jak se taková meditace dělá.

„Tak třído, dneska máme v plánu laborky. Jak se dívám, tak každý máte dvojici. Rozdám vám zadání a můžete začít,“ řekl profesor a já si povzdechla. Já s Edwardem budu muset komunikovat celou hodinu. Pořekadlo sejde z očí, sejde z mysli, v mém případě zřejmě není uskutečnitelné.

Na obědě jsem jako vždy seděla s Christinou, Tarou, Georgie a teď už i s Alice. Holky probíraly nějakou akci, která se měla konat za pár dní. Normálně bych celá nadšená poslouchala, ale teď jsem to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Laborky s Edwardem jsem zvládla v pohodě, k mému vlastnímu překvapení. Čekala jsem, že se neovládnu a asi ho bezdůvodně seřvu, místo toho jsme oba společně v pohodě zvládli úkol jako první. Jedno se mu muselo nechat, byl chytrej jak opice.

„Bello, tak co myslíš?“ zeptala se mě Georgie.

Trhla jsem sebou a vrátila se zpět do reality.

„Ehm, co?“ zeptala jsem se vyjukaně.

Holky se rozesmály. Dneska jsem vážně všem pro smích.

„Ta pořád myslí jen na Alexe,“ řekla pobaveně Tara.

Kéž by, holka, kéž by.

„Půjdeš na tu párty u Mikea Newtona?“ zeptala se Christina.

Mike Newton, Mike Newton, něco mi to připomínalo.

„Není to ten nejnovější plyšák Jessicy?“ zeptala jsem se.

„Jo, přesně ten,“ řekla Alice, která byla překvapivě v obraze.

„No, pokud je to on, nemyslím si, že jsem pozvaná. Zapomínáte, že Jessica mě nesnáší, což teoreticky znamená, že mě nesnáší i její plyšák Mike,“ řekla jsem.

Po vyslovení plyšák Mike vyprskla Christina smíchy. Z nějakého důvodu mě dneska napadala vtipná slovní spojení. V tom čaji fakt něco je.

„On nás ale všechny pozval,“ namítla Tara.

„No, tak fajn, pokud se neobjeví nic jiného,“ řekla jsem a v duchu si představila další závody aut. Alice se na mě překvapeně podívala. Netušila jsem, co to znamenalo. Raději jsem se zakousla do hranolku a neřešila to.

Když jsem po tělocviku vyšla na parkoviště, čekal tam na mě Alex.

„Už mě nemusíš vozit,“ řekla jsem mu.

Alex se usmál, chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

„Chtěl jsem tě vidět,“ řekl mi a políbil mě.

„Aha,“ řekla jsem geniálně a radši ho políbila.

„Musím už jet, dneska je u Nicka menší basketbalové utkání pro zábavu,“ řekl mi a naposledy mě políbil.

Nechtěla jsem ho tak rychle pustit. Poslední dobou jsme spolu netrávili tolik času, kolik bychom měli a mrzelo mě to.

„Nepotřebujete tam pár sexy roztleskávaček?“ zeptala jsem se ho a usmála se na něj.

Na chvíli nasadil přemýšlivý výraz.

„Dneska asi ne, ale příště by to šlo,“ řekl mi a ještě mě jednou na rozloučenou políbil.

„Měj se,“ řekla jsem mu a šla ke svému autu.

Nasedla jsem a vyjela z parkoviště. Zapnula jsem hlasitě rádio a začala si zpívat do rytmu písničky. Pak mě ale něco napadlo. Pořádně jsem sešlápla plyn a zrychlila. Dost mi to připomínalo závody s Edwardem, s tím rozdílem, že jsem řídila já a byla jsem v autě sama.

Najednou jsem ale chytila hodiny a zatočila se dokola. Vyjekla jsem a zpanikařila. Pustila jsem volant a loučila se se světem. Zavřela jsem oči a čekala na svůj konec. Jenomže ten se pořád nějak nedostavil. Najednou se ozval náraz, jako kdybych vrazila do sloupu. Teď už umřu. Pak jsem si ale uvědomila, že stojím na místě.

„Bello, Bello, jsi v pohodě?“ zeptal se mě známý hlas.

Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem uprostřed silnice a Edward se na mě vyděšeně kouká. Kde se tady vzal? A jak to, že nejsem mrtvá? Napadlo mě, že bych asi měla říct, že mi nic není, a tak vymazat Edwardovy z tváře ten ustaraný výraz.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a slyšela Edwardovo úlevné oddychnutí.

„Co se stalo?“ zeptal se mě, když mi pomáhal z auta.

Co se vlastně stalo? Vždyť to auto se točilo a já ještě k tomu pustila volant. Nebylo možné, že se nic nestalo.

„Já nevím. Kde ses tady vzal?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

Pak jsem si všimla promáčkliny v autě. Smutně jsem si povzdechla a jsem zase bez auta.

„Jel jsem po cestě, a pak jsem spatřil tvoje auto,“ řekl Edward vyhýbavě.

O co tady šlo. Vzhledem k tomu, že jsem teď ale zázračně přežila, jsem to nehodlala řešit.

„Jela jsem moc rychle,“ přiznala jsem.

Edward sebou překvapeně trhl.

„Snažíš se zabít?“ zeptal se mě vyčítavě.

Jak ho tohle mohlo napadnout?

„Samozřejmě, že ne,“ řekla jsem trochu podrážděně.

„Tak proč jsi udělala takovou blbost a jela rychle na náledí?“ zeptal se mě Edward.

„No, tak to fakt nevím,“ řekla jsem si v duchu.

„Nevím, asi jsem chtěla vyzkoušet, jaký to je,“ řekla jsem a Edward si povzdechl.

Nemohla jsem se ubránit příjemnému pocitu z toho, že o mě má takovou starost.

„Zavolám Alice, ta vyzvedne tvoje auto. Ty jedeš se mnou, musím ti něco ukázat,“ řekl Edward a táhl mě ke svému autu.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 9. kapitola: