Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 4. kapitola

05.07.2010 (11:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1592×

„Jistě. To je to jediné, po čem toužím. Ale jaký je problém?“ optala jsem se.

„Víš…“ Carlisle se odmlčel a zhluboka nadechl.

 4. Šok

„Můžeme s sebou vzít jen tebe,“ řekl a podíval se mi do očí. Teď měl asi přijít ten šok, ale nějak jsem si neuvědomovala, co to pro mě znamená. Opakovala jsem si v duchu to, co řekl, ale pořád nic. Přemýšlela jsem nad jeho slovy, zněly mi hlavou jako ozvěna. A pak mi to náhle došlo.

„Ne!“ vykřikla jsem, až všichni nadskočili. „Prosím, řekněte, že to není pravda!“

„Bello, je to pravda. Moc nás to mrzí, ale už takhle bude pro tebe nebezpečné jít s námi. A chtěla jsi, abychom ho ochránili. Tak my ho chráníme,“ řekl tiše Carlisle.

„Chráníte? Tím, že ho necháte v tomhle zpropadeným městě, ho chráníte? No to snad nemyslíte vážně!“ zakřičela jsem nervózně.

„Bello, uklidni se. Je mnohem bezpečnější nechat ho tady, než ho vzít na dlouhou cestu, která nemá jasně daný směr! Nějak zařídíme jeho ochranu, i když ještě nevím jak,“ dumal nahlas a ve mně se všechno vařilo.

„Poloupíři? Co třeba oni?“ zeptala se Esme a podívala se po Amandě.

„To by šlo, co myslíš, Amando?“ zeptal se Carlisle.

„Dobře, zeptám se Shelby a dalších. Určitě Austina pohlídají, dokud budeme pryč. Sice nejsou tak silní jako upíři, ale mají obranné dary, takže se není čeho bát. Bello, buď v klidu!“ Jistě, nebyla jsem v klidu, byla jsem hodně rozrušená, ale proč Amanda řekla, že budeme? Ona snad pojede taky? Co všechno mi uteklo, zatímco jsem omdlela?

„Tak to bychom měli vyřešené. Teď už se jenom připravit na cestu. První zastávka bude Francie. Musíme se stavit doma,“ řekl Carlisle. Zapomněli mi něco říci. Ale co?

„Carlisle? Co jste řešili, když jsem omdlela?“

„To ti řekneme cestou, ano? Kdo vezme Bellu autem?“ zeptal se.

„Já!“ řekl Edward. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne.

„Dobře. My ostatní poběžíme. Amando, víš co máš dělat, takže to udělej. A potom nám zavolej. Čísla máš,“ řekl Carlisle a všichni, včetně Amandy, kývli hlavou v souhlasu. Než jsem se nadála, zůstal v domě jen Austin a Edward. Nevím, jestli to bylo tím, že moje smysly byly ještě otupělé, ale nějak jsem nechápala, o co že tu vlastně celou dobu šlo. Posadila jsem se vedle Austina a dívala se, co maluje.

Maloval velký dům se zahradou, ve které byly stromy a keře. A ten dům byl bílý s červenou střechou, velkými okny a jednou prosklenou stěnou. Přemýšlela jsem nad tím, jestli maloval to, co chtěla Rosalie nebo to, co chtěl on. Ale před domem stál on, držící mě za ruku, a oba jsme se usmívali. Ale pak tam byl ještě jeden muž, který držel Austina za druhou ruku. Také se usmíval, ale neměl domalované oči. Jakoby si Austin nebyl jistý tím, kdo to má být. A pak, bez jakéhokoliv varování, se za mými zády ozval ten krásný hlas mého vodníka.

„Bello? Promiň! Nechtěl jsem tě vylekat!“ řekl rychle, když jsem nadskočila a málem spadla ze židle.

„Nechtěl, ale povedlo se,“ řekla jsem ironickým tónem a pomalu ten šok rozdýchávala.

„Promiň, moc se omlouvám. Já jen že Shelby se svými přáteli je na cestě a za chvíli tu bude i naše půjčené auto,“ oznámil mi.

„Takže mě Shelby bude hlídat? Opravdu?“ zeptal se Austin a já se na něho otočila. V očích jsem mu uviděla malé ďáblíky. Jistě, jemu se líbilo, že zůstane se Shelby, protože to byla jedna z jeho mála přátel.

„Ano, nějakou dobu. Ale budu ti volat a kontrolovat, jestli se učíš a chodíš včas spát, ano?“ Místo odpovědi se zasmál, zakroutil hlavou a opět se věnoval svému obrázku. Otočila jsem se zpátky na Edwarda, ale to jsem neměla dělat, byl totiž skloněný k Austinovi, a když jsem se otočila, měla jsem jeho tvář tak blízko, že jsem zapomněla dýchat.

„Bello? Co se děje? Dýchej!“ Zhluboka jsem se nadechla a otočila se od něho, abych si nezpůsobila nějakou zdravotní újmu ještě před odjezdem.

„Běž si sbalit nějaké věci a za pět minut vyrážíme,“ oznámil mi. Za pět minut? To se mám během pěti minut rozloučit s Austinem? Ne, ne, ne! Odběhla jsem do svého pokoje, popadla tašku, která ležela ve skříni, a naházela do ní to, co mi přišlo pod ruku. Nevěděla jsem, co budu potřebovat. Pak jsem se spěšně vrátila do kuchyně a obejmula Austina. Přitiskl se ke mně a pohladil mě po vlasech.

„Neboj, Bello, všechno bude v pořádku!“

„Jistě,“ odpověděla jsem a po tvářích mi začaly stékat slzy. Slzy strachu a smutku.

„Neplakej, Shelby se o mě postará! A já doufám, že Edward udělá to samé,“ řekl důležitým hlasem a asi ho probodl pohledem, protože u toho vydal ještě takový zvláštní zvuk.

„Ochráním ji před vším! Slibuju, Austine!“ odpověděl mu. Ozvalo se klepání na dveře. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, Shelby ještě s dalšími čtyřmi poloupíry vešla do kuchyně a bavila se s Edwardem. Ač nerada, pustila jsem Austina, políbila ho na čelo a vzala si svou tašku na rameno.

„Bello, nikomu nic neřekneme, budeme si hlídat myšlenky a Austina ti pohlídáme. Jsi naše přítelkyně, tak to pro tebe uděláme rádi. Jen si na sebe dávej pozor a vrať se celá!“ řekla a obejmula mě. Na to, že jí byly teprve čtyry roky, byla opravdu chytrá. Měla jsem ji ráda a byla jí vděčná, že se mi postará o Austina. Naposledy jsem se podívala po Austinovi, poslala mu vzdušný polibek, vzala ze stolu dědečkův diář a s Edwardem v patách jsem odešla před dům.

Před domem stálo červené sportovní auto.

„Edwarde? Nechceš jet tímhle, že ne?“

„Proč by ne? Půjčil jsem si ho. Jízda do Francie bude mnohokrát rychlejší než něčím jiným,“ řekl a vzal mi tašku z ramene, strčil ji do auta a čekal u dveří spolujezdce, než si nasednu. Neochotně jsem nastoupila a prohlížela si interiér vozidla. Byl opravdu pěkně zařízený.

„Bello, pojedeme přibližně dvanáct hodin, takže počítám s tím, že budeš mít hlad, a proto se stavíme v nejbližším obchodě na malý nákup, ano?“ Mlčky jsem souhlasila a zapnula si pás. On ne.

Během pár minut jsme už stavěli u velkého obchodního centra. Ptal se, jestli chci jít dovnitř, ale s díky jsem odmítla, protože v poslední době byly obchodní domy převážně určené upírům. Regály byly plné lidské krve či dokonce lidských ostatků. No prostě hnus.

Vrátil se za chvíli a nesl dva papírové sáčky plné jídla a pár lahví vody a nějakých limonád. Nevěděl, co mám ráda, tak toho koupil více. Když vstoupil do auta, dostala jsem najednou neskutečný hlad, protože koupil čerstvé housky.

„Tady jsem ti koupil pár věcí. Snad něco z toho jíš. A k pití toho tady máš taky víc. No doufám, že ti to bude stačit,“ řekl a nastartoval. Otevřela jsem sáčky a prohrabávala se nekončícím obsahem. Edward mi kromě housek, nějakého salámu, sýra a marmelády koupil i bonbony, žvýkačky nebo třeba koblihy. Nevěděla jsem, čím začít, ale Edward si chtěl povídat.

„Bello? Pověz mi něco o tom, jak si žila celou tu dobu, co zemřeli tvoji rodiče a dědeček,“ poprosil. Tak jsem mu to řekla. Bylo na něm vidět znepokojení.

„Strašně, ale strašně nebezpečné!“ Téměř vykřikl a rukama bouchl do volantu. Lekla jsem se a s hrůzou v očích jsem se na něho podívala. Otočil se na mě a jeho oči byly plné strachu. Bál se o mě?

„Edwarde, můžu se tě já na něco zeptat?“

„Proč ne?“

„Co si myslel tím, že mi nedokážeš porozumět?“ zeptala jsem se. Otočil se ode mě a chvíli přemýšlel.

„Myslíš tu noc, kdy jsem byl u tebe v pokoji?“ Přikývla jsem.

„Jistě víš, že upíři mají dary. A já jeden takový mám. Dokáži lidem a upírům číst myšlenky. Je to dobrá vlastnost, pokud potřebuji něco zjistit, ale může to být i otravné. Ale u tebe? Ať se snažím, jak se snažím, neslyším nic. Jen ticho. Jako bys na nic nemyslela. Což není možné!“ odmlčel se.

„Ale už tenkrát jsem si toho všiml. Lidé, i když spí, mají nějaké myšlenky v hlavě. Třeba jen útržkovité, ale mají. Přemýšlí kvůli snům a tak. Jenomže ty jsi nespala. Slyšel jsem každý tvůj krok, když si se schovávala do postele, a proto mě tolik překvapilo, že vůbec neslyším tvé myšlenky, i když musely být dost hlasité. Nevím, čím to je způsobené, ale jsi první, komu myšlenky nepřečtu,“ zakončil svou odpověď a podíval se mi hluboce do očí. Takže to bylo mnou. Byla jsem prostě divná, zajímavé.

„Aha, a má ještě někdo z tvé rodiny takový dar?“

„Alice vidí do budoucnosti. Pouze v závislosti na tom, jak se daný člověk rozhodne! A Jasper umí ovládat emoce ostatních. Jinak žádný není tak výjimečný. A můžu se teď zase ptát já?“

„Ano.“

„Neřekl ti dědeček, kde sídlí Volturiovi?“ Zavrtěla jsem hlavou. To mi neřekl.

„Nevadí. Bello, měla by ses prospat, dokud na to máš čas,“ řekl mi. Nevěděla jsem sice, jak to myslí, ale přetočila jsem se pohodlně na bok a zavřela oči.

„Dobrou noc a krásné sny,“ zašeptal a pohladil mě vlasech. Po chvíli se vše začalo propadat do tmy.

Opět jsem seděla v parku na lavičce a v rukou diář a opět vedle mě seděl dědeček.

„Bello, Bello! No neříkal jsem to? Našla jsi je!“ zvolal dědeček zvesela.

„Ano! Ale vůbec nevím, co bude dál,“ odpověděla jsem potichu.

„Bello? Ale víš, že nemáš pravdu? Ty víš, co bude dál! A já jsem ti řekl, kde sídlí Volturiovi. Stačí si jenom vzpomenout,“ nabádal mě a já si založila ruce pod hlavu a snažila se vzpomínat. A pak se mi vybavila vzpomínka, když jsme tu takhle jednou seděli na lavičce a povídali si. Bylo před prázdninami a já se ho ptala, kam by chtěl jet na dovolenou. Řekl mi, že do míst, kde ještě nikdy nebyl. Do Tichého oceánu na ostrovy, kam zavítá jen málo lidí, a je téměř neobydlený. Žijí tam prý ti, co bojovali za lepší svět. Vzpomínka se rozplynula.

„Dědečku? Ty ostrovy?“

„Ano, přesně ty. Vidíš? Opět to víš!“ řekl a zvedl se k odchodu.

„Nechoď! Nemůžu si vzpomenout na ten název!“ řekla jsem prosebně.

„Však ty na to přijdeš,“ odpověděl a odešel. Zůstala jsem sama. Jen já, diář a vzpomínka, která nebyla úplná.

„Bello? Bello?!“ volal na mě zdálky nějaký hlas. Neochotně jsem se zvedla z lavičky.

„A… ano?“ řekla jsem rozespale.

„Spala jsi docela dlouho. Musím natankovat, takže jsem tě vzbudil, aby sis došla na záchod,“ oznámil mi. Neochotně jsem opustila vyhřátou sedačku a šla na záchody.

Stála jsem u umyvadla, umyla si ruce a dívala se na sebe do zrcadla. Prohlížela jsem si své neposedné vlasy, své rozespalé tmavé oči, svoje oblečení. A pak se mi před očima objevilo pár písmenek, které nejdříve nedávaly smysl. Zamyslela jsem se a s křikem vyběhla ze záchodů.

„Edwarde! Edwarde!“

„Děje se něco? Zeptal se vylekaně, když ke mně doběhl.

„Vím, kam odjeli!“

„Kdo?“ zeptal se naléhavě. Přitáhla jsem si jeho hlavu blíž k sobě a zašeptala mu do ucha.

„Volturiovi. Jsou v tichém oceánu na Line Islands. Přesněji na Krit… Kirt… Kiritimati!“ vykoktala jsem ze sebe. Cítila jsem, jak se zasekl, ale pak mě pevně obejmul.

„Díky, Bello!“ A s tím mě políbil do vlasů.

3. kapitola - Shrnutí - 5. kapitola

Zase děkuji za přečtení a krásné komentáře, které mě potěšily. Tentokrát na vás nemám otázku, protože jste mi minule i předminule pěkně poradily, drahé čtenářky! Užívejte prázdnin plnými doušky!

A ještě bych se chtěla zeptat. Je tady někdo, kdo by chtěl, abych mu dala vědět, když bude zveřejněna další kapitola? Jestli ano, tak v komentářích nechejte icq. =)

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 4. kapitola: