Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Possibilities of future world - 10. kapitola

21.08.2010 (08:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

 10. Bello, co ty si myslíš?

Jane s Alecem si vyměnili důležité pohledy a pak pokynuli upírovi, který stál před nimi, aby mluvil.

„Stručně a jednoduše. Byli jsme objeveni.“ Mrtvolné ticho, jen dvě srdce, každé v jiném rytmu. Tak by se dalo popsat to, co jsem po téhle informaci několik minut slyšela.

„My, nebo Caius a Marcus?“ zeptala se Jane s malou nadějí v hlase. Ale nadějí pro jakou stranu?

„My, Caius s Marcusem stále obývají mořské dno,“ řekl rychle, že jsem mu málem nerozuměla.

„Mohl bys, prosím, rozvést, jak jsme byli objeveni?“ požádal ho Alec a upír přikývl.

„Byl jsem zrovna na sto kilometrů od Volterry, čekal jsem na jednoho informátora, který ale přišel s denním zpožděním. Přišlo mi to divné a on mě v tom utvrdil.

Wyatt po vás vyhlásil pátrání. Věděl, že dříve či později uspěje, protože svět je malý. Ale netrvalo mu to ani dva týdny. Jeden z informátorů se prý podřekl a následně ho zabili.

Tenhle můj informátor se tak bojí o život, že přišel se mnou. Před tím, než jsem ho vzal s sebou, jsem ho důkladně prohledal, jestli v tom není nějaký podraz, ale je úplně čistej.

Klidně si ho, Jane, sama otestuj. Ale já mu věřím. Byl tak strašně vylekanej, že jsem mu věřil. A vysvětlil mi i to zpoždění. Wyatt prý nechal mučit každého, kdo se vzdaloval z hradu. On byl mezi nimi, ale nic neřekl. Alespoň doufám,“ dodal a nadechl se.

Všichni si vyměnili pohled. Někdo byl překvapený, jiný naštvaný a někdo i smutný. Jen Jane s Alecem přemýšleli. Chodili po místnosti sem a tam, až do sebe narazili.

„Jane, tohle musíme nějak vyřešit.“

„Alecu, to tedy ano. Horší je, že nevím jak.“

„To je ale u tebe nějaké divné. Vždycky najdeš řešení,“ řekl Alec a podíval se na sestru.

„Jo, tak mě neruš. Musím přemýšlet!“ vykřikla se značnou nervozitou.

„Jestli mě omluvíte, půjdu na lov,“ řekl ten upír, který přinesl tak špatné zprávy, a s ukloněním odběhl. U dveří mi však věnoval úsměv.

„Bello, zlatíčko! Pojď, půjdeme do pokoje,“ zašeptala mi Esmé do ucha. Ochotně jsem přikývla a následovala ji do společenské místnosti, kde jsem se uvelebila v křesle a dívala se na zavřené dveře. Ostatní tam zůstali, ale věděla jsem, že za chvíli přijdou. I je určitě Jane vyhodí, aby mohla přemýšlet.

Jane mi přišla jako autorita. Vypadala stěží na patnáct, ale rozhodně tak na mě nepůsobila. Jistě, bylo to i tím, že žila již několik století, ale ten první dojem byl pořád stejný. Autorita. Celkem mě překvapilo, že dokázala odejít z Volterry, i když tam musela strávit pěknou řádku let.

Její vyprávění mě úplně pohltilo. Chtěla bych svět jako předtím. Byl úplně jiný. Dědeček mi to sice vyprávěl sám, ale říkával mi to spíše jako pohádku než jako tvrdou realitu.

A tvrdá realita je prostě tvrdá realita. Snažila jsem se na to dívat jejíma očima, když vyprávěla. Snažila jsem se cítit utrpění, které ona cítit musela. A to mi stačilo, abych pochopila, že jsem na správném místě. Však my ještě s nějakým Wyattem zatočíme a ukážeme mu, co je to moc! Protože když chce někdo moc, musí ji umět ovládat. On to neumí.

Ale přišlo mi divné, že vyhlásil pátrání po zbytku Volturiových. Proč nedodržel slovo, které jim dal? Že mohou svobodně odejít? Proč najednou učinil takové rozhodnutí?

Rukou jsem si třela bradu, jak jsem přemýšlela. Napadlo mě, že se mohl bát toho, že Volturiovi formulují nějakou armádu, aby ho svrhli z trůnu. Možná nebyl daleko od pravdy, ale zatím to tak nevypadalo. Možná časem.

Ale tím pádem by měl jít po mně, jelikož to já chci jeho svrhnutí nejvíce. Mě připravil o celou rodinu, jen Austina mi nechal. Austin! Zvedla jsem se z křesla a zamířila k telefonu. Esmé se jen usmála a dívala se z okna. Vytočila jsem známé číslo a čekala. Na čtvrté zazvonění se konečně někdo ozval.

„Haló! Kdo volá?“ zeptal se nějaký chlapec.

„Spíš kdo jsi ty?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Jamie, hlídám Austina Swana, dokud je jeho sestra pryč.“

„Jamie, tady Bella. Mohl bys mi k telefonu zavolat Austina?“ požádala jsem ho a byla ráda, že s ním je Jamie. Byl to takový komediant a měl velmi účinný dar. Někdo by to možná nazval štít, ale my tomu říkali skleněná koule, protože vždycky, když svůj dar použil, objevil se kolem něho úkryt, který vypadal jak skleněná koule. Uměli jsme si s Austinem vybrat přátele a já mohla být alespoň v klidu, že mu někdo neublíží.

„Haló? Bello?“ Uslyšela jsem známý hlas a nadskočila radostí. Až teď mi došlo, jak moc mi chybí.

„Austine! Jak se máš? Je všechno v pořádku? A máš co jíst? Neotravuje tě někdo? Hlídá tě Shelby a ostatní? Učí tě něco, nebo jen blbnete? A…“ Vychrlila jsem na něho spoustu otázek, ale utnul mě.

„Bello, všechno je v pořádku. Nic se tady nestalo, Shelby se o mě pořád stará a spíš bych se měl ptát já, když jsi pryč. Jak se máš ty? Nějaké problémy?“ zeptal se v klidu. Měla jsem mu říct pravdu? Na to byl ještě moc malý.

„Já se mám dobře, jsme zrovna u moře. No to bys nevěřil, kam všude jsem se dostala. Líbilo by se ti tu, moc! Problémy? Vždycky jsou problémy, ale vždycky mají svá řešení. Nemusíš se nějak znepokojovat, jsem v pořádku, jen jsem si narazila ruku, když jsem šla pískem,“ pověděla jsem mu se smíchem.

„Jo, to jsi celá ty!“ Zasmál se společně se mnou.

„A Bello?“

„Ano?“

„Jsou na tebe hodní? Ti upíři, víš, jak tady byli u nás,“ zeptal se starostlivě. Podívala jsem se na Esmé, která se na mě usmála.

„Austine, ani bys nevěřil, jak moc. Poznala jsem i upíry, co se živí lidskou krví, ale jsou hodní. Divné, že? Není to ten stereotyp, který známe od nás z města. A navíc smýšlejí stejně jako já, takže to je pro ně další plus. Ale stále si dávej pozor. Tam u nás jsou upíři zlí a hladoví, nic jiného. Rozumíš?“

„Já vím, Bello. Už jsem to za tu chvíli, co tu nejsi, pochopil. Ne! Neplaš! Nic se mi nestalo! Jen jsem viděl holku, jak šla po ulici, když se kolem ní seběhlo hrozné množství upírů, a naskákali na ni tak, že nebyla vidět. Pak její tělo zapálili a odešli jinam.

Bello, je to strašné, ale doufám, že brzy se to změní. Všiml jsem si, že kolem nás už moc lidí nebydlí. Je celkem možné, že brzy tu zůstanu sám. Jen já a pár poloupírů. Bello, budeme se stěhovat někam, kde jsou lidé. Shelby je na průzkumu.

Nemůžeme tu zůstat. Sama moc dobře víš, že i když mají naši přátelé výjimečné schopnosti, nemusí to stačit. A proto ti už teď řeknu pár lokací, kam bychom se mohli stěhovat, ale nevíme, jestli je tam elektřina nebo něco podobného, takže bys nás potom musela najít,“ řekl v klidu a já zůstala stát přimražená k podlaze.

Mému bráškovi je teprve devět, ale mluví jak já. Stačilo mu pár dní beze mě jen ve společnosti poloupírů, kteří o životě něco málo vědí, a on se úplně změní. A teď mi ještě oznámí, že se bude stěhovat. Byla jsem v šoku.

„Takže. Jednou z variant je Midway Island, další Mc Donald Islands nebo na Antarktidě, v zemi královny Maud, 20° jižní délky, přesně na 3000 vrstevnici. Bello, kdybychom neměli spojení, najdeš nás na jednom z těchto tří míst.“ Konečně se ve mně probudil nějaký rodinný instinkt.

„Austine! Ty blázne! Jsi normální? Ty mi jen tak v klidu oznámíš, že se stěhuješ, řekneš mi tři místa a já s tebou nebudu mít žádný kontakt?“ zakřičela jsem na něj, ač velmi nerada.

„Tak nějak. Ale Bello! Mám číslo na Cullenovi, takže pokud seženu mobil, určitě ti budu volat, slibuju!“

„To jsi mě teda uklidnil! A jak se tam vůbec dostanete?“ Nebyly to mateřské instinkty náhodou?

Jamieho rodiče mají loď, rodiče Shelby taky. Oni už to promysleli, neboj se. Nikdy bychom nevyrazili na cestu nepřipravení. Pomalu máme nakoupené zásoby s dlouhou trvanlivostí.“

„Austine, uvědomuješ si, že ostatním nestačí jen chleba a polívky? Že potřebují i krev?“ zeptala jsem se ho.

„Na to už Shelby také myslela. Vybrali jsme lokality, kde budou mít ke zvířatům přístup. No tak, věř nám trochu.“

„Jo, suprově se věří devítiletýmu klukovi, který se chystá na takovou cestu!“

„Ale Bello! Vždyť víš, že bych nikam nejel, pokud by to nebylo nutné a pokud by to nebylo bezpečné,“ ujišťoval mě a mě teprve došlo, že je jedině dobře, že odtamtud zmizí. Nikdo ho nebude ohrožovat na životě. Alespoň něco pozitivního.

„Dobře, Austine. Sežeň si ale ten mobil a budeš volat, jasné?“

„Ano.“

„Tak ti teda tu cestu dovoluju, ale pod podmínkou, že budeš v pořádku. Že se ti vážně nic nestane,“ řekla jsem nervózně.

„Ano, pokusíme se o to. Bello, musím jít. Ještě nemáme sbaleno a za tři dny vyrážíme. Promiň, zavolal bych vám sám. Nebo možná Shelby. Na tom teď tolik nezáleží. Hlavní je, že to víš. Bello, mám tě strašně moc rád, jsi jediná z rodiny, kdo mi zůstal. Tak se taky prosím opatruj!“

„Austine… Neskutečně moc mi chybíš. Ale držet tě za ruku nemůžu, vyrostl jsi. Věřím, že tvá cesta dopadne dobře a já si tě, až všechno skončí, najdu. Taky tě mám strašně moc ráda. Ale už zavěsím, abys včas zabalil, jo? Nezapomeň volat!“ připomněla jsem mu a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Jistě, Bello. A neplač, víš, že budu v pořádku.“ Zavěsil. Zbytečně neprotahoval mé trápení. V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vešli ostatní. Jen Edward a Amanda chyběli.

Nikdo nezavřel dveře, takže jsem je viděla, jak jdou kolem dveří a baví se.

„Amando? Nebude ti vadit, když půjdu na chvilku s tebou?“ zeptal se Edward a usmál se na ni.

„Pojď, alespoň nebude nuda,“ odpověděla mu a se smíchem odešli pryč. Bylo mi jedno, do jakého jdou pokoje. Bylo mi jedno, kdo stojí kolem mě. Bylo mi všechno jedno. Slzy si našly cestu ven a stékaly mi po tvářích, zanechávajíc za sebou mokré tváře.

Austin se připravoval na nebezpečnou cestu a já mu nemohla nijak pomoci.

Edward a Amanda mi lezli krkem, ale já s tím nemohla nic dělat.

Sesunula jsem se na zem a plakala, dokud mi nedošly slzy. Nereagovala jsem na přívětivá slova od Esmé a Carlislea. Nevnímala jsem srandovní slova Emmetta. Ruku Alice jsem na svém rameni nechala bez povšimnutí. Jasperova dobrá nálada mi také nepomohla. A upřený pohled Rose mě ještě utvrdil v tom, že jsem si vybrala špatný život. Byla jsem na dně.

Sluneční paprsky mě lechtaly na tvářích. Přemýšlela jsem nad tím, kolik bylo hodin. A kdo mě vůbec donesl do postele?

„Bello? Jsi v pořádku?“ Otočila jsem za tím hlasem hlavu a uviděla Esmé, jak mě starostlivě pozoruje.

„Ano, Esmé. Omlouvám se za tu scénu s pláčem, nezvládla jsem to. Mám strašný strach o Austina,“ řekla jsem a zadržovala vzlyky.

„Bello, tak v tom tě plně chápu. Tvůj bráška během pár dní musel dospět, a to mu je devět let! Musí to pro něho být těžké, ale před tebou se tvářil tak, aby ti ublížil co nejméně. Jenže ty jsi žena a ani sebevětší přetvářka ti neumožní přestat pochybovat, že? Je to tak?“ ptala se mě a lehkým úsměvem.

„Ano, Esmé, přesně takhle to je. Mám o něho šílený strach. Jen on mi zbyl a teď se ještě rozhodne takhle riskovat. Doufám, že se alespoň někam dostane v pořádku a počká tam na mě.“

„Neboj, Austin je šikovný kluk. A má kolem sebe poloupíry, kteří mu pomohou. Zkus na to chvíli nemyslet a nasnídej se,“ řekla a podávala mi talíř s polévkou. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„V tom domě taky žijí lidé. Divné, viď? Ale nikdo z upírů jim neublíží a lidé vědí, že je to bezpečné místo. Posílají ti to, abys prý zahnala hlad. Tak už se najez,“ pobídla mě. Posadila jsem se a začala foukat polévku, aby vychladla. Nadechla jsem se, což probudilo můj žaludek a hlasitě mi v něm zakručelo. Esmé se zasmála a nechala mě v klidu najíst.

Po polévce jsem zavítala do koupelny a dopřála si teplou sprchu, která se na mé pochroumané nervy hodila. Oblékla jsem si oblečení, které mi na posteli nechala Esmé a vydala se rovnou do místnosti, kde měla být Jane.

Už zdálky jsem slyšela nějaký šrumec. A pochopila jsem, když jsem otevřela dveře. V normálně prázdné místnosti sedělo kolem stolu přes dvacet upírů v čele s Alecem a Jane. Když si mě všimli, Jane mi pokynula rukou, abych se posadila na volnou židli. S radostí jsem přijala.

„Přátelé! Musíme se konečně dohodnout. Nemáme času nazbyt. Wyatt už klidně mohl vyrazit a my nemáme tolik síly, abychom jejich útok odvrátili. Tak se tedy naposledy ptám. Kdo má nějaký návrh na řešení?“ V tu chvíli začali všichni mluvit najednou, ale nerozuměla jsem ani jednomu.

„Ticho!“ zakřičela Jane a místnost utichla.

„Bello, co ty si myslíš?“ zeptala se mě a všichni se na mě podívali. Chvíli jsem jen koukala do stolu, ale pak jsem se konečně chytla slova.

„Víte, pokud Wyatt ví, že jste tady, nemůže vědět, kdo z vás tu je. Jane měla pravdu, že početní převahy budou jistě na jeho straně. Ale zkusili jste se zamyslet nad tím, proč proti vám štve ostatní a nechal po vás vyhlásit pátrání?

Já si myslím, že je to kvůli tomu, že se bojí, že ho chcete svrhnout, že si myslí, že se chováte úplně stejně jako on. A v tom je ten problém. Pokud utečete, najde vás znovu. Pokud mu ale před útěkem nastražíte léčku, vezme si z toho ponaučení.

Když byste dokázali najít upíry, kteří jsou tak blbí, že přijedou na tenhle ostrov a zahrají vaše role, vy budete moci pláchnout, aniž by to Wyattovi přišlo divné. Podle mě sem totiž sám nepřijde, na to se moc bojí. A v tom je vaše výhoda.

Když mu nastražíte takovou léčku, jeho muži to nerozeznají od skutečnosti. Nikdy vás kupříkladu neviděli. Ale musí to být provedené rychle a účinně. Žádní chytrolíni, ale hlupáci, kteří skočí na to, že ten ostrov je plný lidí. A pak už by jen stačilo říct, že když zabijí ty upíry, kteří půjdou také sem, dostanou lidskou krev.

Ne, nesuďte mě, prosím! Nechte mě domluvit a teď se snažte chvilku myslet jako člověk. Žila jsem několik let ve strachu, ale teď jsem v místnosti plné upírů. A za tu dobu, co jsem žila ve městě, jsem se naučila upíry pozorovat. Všichni chtějí jen jedno. Krev.

A jak se sami můžete přesvědčit, jsou pro krev schopni zabíjet i vlastní členy rodiny, místo toho, aby zkusili zvířecí krev. Prostě mi jde o to, abyste pochopili, že nalákáte všechny upíry na to, že je tu ostrov plný lidí. Ostrov plný krve.

V okamžiku, kdyby sem dorazila Wyattova armáda, vy byste byli už pryč a doufali, že vše vyjde tak, jak má. Myslím, že dar Jane všechny návnady donutí mlčet a neříct, že tu byli ještě jiní upíři. Ale muselo by se jim dobře pohrozit. A pokud by se to povedlo, cesta ke svobodě je volná. Alespoň na chvíli.

Tohle je můj nápad,“ řekla jsem a podívala se na Jane.

„Bello, zní to zajímavě! Co vy ostatní na to?“ zeptala se a opět začala neskutečně živá debata. Neposlouchala jsem, ale doufala, že jsem alespoň trochu pomohla. Koneckonců, v nic jiného jsem doufat nemohla.

9. kapitola - Shrnutí - 11. kapitola

Děkuji, že jsme společně došli až sem a doufám, že minimálně dalších deset kapitol spolu ještě vydržíme!

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Possibilities of future world - 10. kapitola: