Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 7. kapitola

12.07.2011 (08:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1335×

7. kapitola – Staré koleje

Všechno bylo tak, jako dřív. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem měla konečně vlastní pokoj. Problém byl ale v tom, že Emmett se mě pořád na něco ptal a já měla problémy se na něho nevrhnout a nepolíbit ho. Chyběl mi Emmett z budoucnosti. Byl vyspělejší, něžnější… byl chytřejší a děsně sexy. Miloval mě, zatímco ten z mé doby po mně nezavadil ani pohledem. Měla jsem toho opravdu po krk. S Heidi jsem chodila ven, abych mohla lákat lidi, docela mi to šlo. Řekla, že jsem přirozený talent a proto, když chtěla někdy strávit sama chvíli s Felixem, tak jsem to vzala za ní a bylo to. Jediné, co jsem nechápala, bylo to, že to vadilo Emmettovi.

...

„Proč se zahazuješ s tímhle? Vždyť si sem přišla jako vegetariánka. To kvůli mně?“ zeptal se a já se na něho usmála. Prohrábla jsem si vlasy párkrát kartáčem a vzala ze spodního šuplíku mého toaletního stolku rtěnku… rudou. Obtáhla jsem si jí dvakrát rty. Potom jsem si dala černou tužku na oči, řasenku a černé stíny a bylo. Lákadlo bylo na světě. Zvedla jsem se od stolu a viděla jsem, že stále čeká na odpověď.

„Nelichoť si! Jsem silnější, když ji piju.“ Svlékla jsem se před ním úplně donaha a bylo mi to naprosto jedno. Vzala jsem ze skříně černé a rudě červené šaty.

„Jaké?“ zeptala jsem se a on se stále díval na mě.

„Emmette?“

„Ty rudě červené… ty rudě… rudě červené…“ zakoktal a já se musela usmát. Oblékla jsem si kalhotky a na sebe hodila šaty. Vzala jsem si černé lodičky a šla, aniž bych mu řekla, aby šel pryč z mého pokoje. On se ale snažil dál.

„Nemůžeš se takhle zaprodat, to není tvůj styl.“

„Jak víš, co je a co není můj styl? Nedělej, že mě znáš a nehraj si na mého kluka, když jím nejsi… a teď, když mě omluvíš, mám práci,“ řekla jsem a šla dál. On mě ale zadržel.

„Sundej ze mě tu ruku!“ zavrčela jsem, ale jeho stisk stále nepovoloval.

„Ne!“

„Sundej ze mě tu ruku!“ zopakovala jsem znova, ale stále nic. Vytrhla jsem mu ji z ruky a vlepila mu facku.

„Díky, za tvou spolupráci,“ řekla jsem vesele a šla pryč.

...

Proč mu na mně záleželo? Ano, slíbila jsem svému Emmettovi z budoucnosti, že se s ním dám dohromady, ale nemůžu se koukat na to, jak se líbá s Clare… prostě to nejde. Přiznávám, že ta facka byla moc, ale neudržela jsem se. Co byste dělali vy na mém místě? Kdybych mohla vrátit čas a stála bych tam znova, tak bych mu už žádnou facku nedala… Bože, nenávidím čekání. Jsem hodně netrpělivá, to je má slabá stránka.

„Za pět minut v trůnním sále!“ vykřikl někdo za dveřmi na chodbě. Převlékla jsem se do černých šatů, pláště a černých lodiček a šla. Otevřela jsem dveře do trůnního sálu a uviděla skoro všechny z gardy. Samozřejmě nikdo z nižší třídy… Jen ti, co měli jakoukoli schopnost. Stoupnula jsem si dozadu a skoro neposlouchala. Koukala jsem se pořád na Emmetta. Potom jsem ale viděla v budoucnosti, že se kouká na mě Clare, tak jsem se kouknula dopředu, aby nevěděla, že se jí koukám na přítele. Myslím, že potom, co se všechno stalo, by mě tu zabila na místě.

„Musíme Vám sdělit jednu úžasnou novinu… jistě víte, že k nám do gardy přibyla jedna nová členka. Členka, která je pro nás opravdu velkým cenným pokladem,“ říkal Aro a já uviděla v jeho budoucnosti pro mě hrozbu. Budu tam muset jít a všichni mě uvidí… už teď se mi z toho dělá zle. Pořád mluvil a mluvil a potom…

„Alice, pojď k nám nahoru!“ přikázal mi, měla jsem chuť mu utrhnout hlavu. Podal mi ruku, aby mi pomohl na plochu, kde byly rozestavěny ostatní trůny, ale já věděla, co za tím skutečně vězí. Chtěl si mě přečíst.

„Ne, děkuji, zvládnu to sama,“ řekla jsem. Stála jsem tam a koukala se na všechny, kteří byli pode mnou. Moc nadšení teda nebyli. Jediný, kdo se usmíval, byl Emmett. Tak přece… najednou na mě mrkl a odešel rychle pryč z místnosti. Kouknula jsem se po celé místnosti a najednou jsem ho zase uviděla u Clare… počkat, ten, co na mě mrkl, u Clare nebyl. Co se to tady děje?

„Nemůžeme to trochu urychlit?“ pošeptala jsem Arovi do ucha. Zamračil se, ale vyhověl mi.

„Zde ti předávám plášť, který ukazuje, že máš tu největší hodnost, jakou tady lze získat. Každý plášť je jiný… má jinou barvu černé. Ty máš nejčernější plášť spolu se mnou s Caiem a Marcusem. Bohužel jsou tu jen tři trůny, takže pokud bys…“

„Nestojím o vládu, dejte mi ten plášť a já pudu!“ řekla jsem a on mě nechal odejít.

„Dobře tedy! Oslava může začít, vpusťte sem večeři!“ přikázal strážcům… otevřely se dveře a přišlo spoustu lidí. Viděla jsem tam i malou holčičku, které bylo tak 5 let. Její rodiče jsem nikde neviděla, tak jsem ji vzala, dala jí ruku na ústa, aby nekřičela a schovala si ji pod nový plášť. Když jsem byla ve svém pokoji, pustila jsem ji a kouknula se na ni.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Carmen,“ řekla dívenka, která byla vystrašená.

„Já jsem… počkej, schovej se támhle pod postel, někdo tu je!“ pošeptala jsem jí do ouška a ona poslušně udělala to, co jsem jí řekla.

„Kdo je tu?“ zeptala jsem se a potom jsem uviděla Emmetta, jak vychází z koupelny.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Neříkal jsem ti náhodu, že k němu máš být ohleduplná a že máš počkat, než se s Clare rozejde… teda vlastně, než se s ní rozejdu já?“ zeptal se mě a já se usmála. Přiběhla jsem k němu a skočila mu do náruče. Políbila jsem ho a on můj polibek opětoval. Po chvíli mě postavil na zem a kouknul se mi do očí.

„Je tady ta dívka?“zeptal se.

„Jak… jak o ní víš?“ zeptala jsem se.

„Carmen, vylez!“ řekl k posteli a zpod postele vykoukla malá hlavička a potom i celé tělo. Kouknula se na Emmetta a usmála se.

„Ahoj,“ řekla a ladně přitancovala k Emmettovi.

„Ahoj, krásko,“ řekl a pohladil jí po hlavičce.

„Můžeš mi říct, co se to tu děje?“ řekla jsem.

„Fajn, máme problém a velký,“ řekl.

„A co je to za problém?“ zeptala jsem se ho.

„Spíš kdo?“

„Neeee, chceš mi říct, že ona… že ona je ten problém?“ Podívala jsem se na Carmen. Usmívala se na mě a hrála si se svými vlásky.

„Ano,“ odvětil mi.

„A jaký s ní může být problém, prosím tě?“

„No, může být problém s ní třeba v tom, že si tě Jane všimla, jak si ji odvedla a napráskala tě Arovi... nezbývá ti nic jiného, než ji zabít,“ pošeptal mi do ucha.

„To nemyslíš vážně, Emmette, přeskočilo ti?“ zeptala jsem se.

„Mohli bychom se třeba vrátit do minulosti a zastavit to,“ vymýšlela jsem.

„Nic bychom tím nezměnili, v obou případech zemře,“ řekl a já se složila na pohovku. Carmen se na nás dívala smutným výrazem a sedla si k nám.

„Promiň, ale musíš vědět, že tohle se mi příčí, zabíjet malé holčičky,“ řekla jsem potichu tak, aby to Carmen neslyšela.

„Mohla bys třeba Arovi nakecat, že jsi viděla, že bude mít velký dar,“ vymyslel Emmett, ale já hned zakroutila hlavou.

„Chtěl by to vidět na vlastní oči, a kdybych se dotkla jeho ruky, tak by byl konec i se mnou,“ řekla jsem.

„Tak co potom navrhuješ?“ zeptal se.

„Budeme improvizovat,“ řekla jsem.

„A jak, prosím tě?“ zeptal se vesele.

„To nemám nejmenší ponětí,“ řekla jsem smutně a položila si hlavu na jeho hruď.

„V každém případě, nenechám ji zemřít,“ řekla jsem potichu.

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 7. kapitola: